Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Správa železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2024 č. j. 25 Cdo 548/2024-213, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023 č. j. 15 Co 145/2023-138 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.
března 2023 č. j. 13 C 91/2020-109, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti METRANS, a. s., sídlem Podleská 926/5, Praha 22 - Uhříněves, obchodní společnosti EP Cargo, a. s. sídlem náměstí Hrdinů 1693/4a, Praha 4 - Nusle, obchodní společnosti METRANS Rail s. r. o., sídlem Podleská 926/5, Praha 22 - Uhříněves, obchodní společnosti RM LINES, a. s., sídlem Jednoty 1931, Sokolov, obchodní společnosti ČD Cargo, a.
s., sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7 - Holešovice, obchodní společnosti LTE Czechia s. r. o., sídlem Drážďanská 506/8, Ústí nad Labem, obchodní společnosti Rail Cargo Carrier - Czech republic s. r. o., sídlem Žerotínova 1132/34, Praha 3 - Žižkov, obchodní společnosti BF Logistics s. r. o., sídlem U Elektry 203/8, Praha 9 - Hloubětín, obchodní společnosti Cargo Motion s. r. o., sídlem Těšínská 120/54, Ostrava, a obchodní společnosti ORLEN Unipetrol Doprava s. r. o., sídlem Růžodol 4, Litvínov, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a dále v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v předmětném řízení vedeném před obecnými soudy domáhala nahrazení rozkladového rozhodnutí (předsedy) Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen "Úřad") ze dne 21. 5. 2020 sp. zn. RPD004/19 č. j. UPDI-2060/20/KP a prvostupňového rozhodnutí Úřadu ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. RPD004/19 č. j. UPDI-0470/20/GP v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "o. s. ř.").
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením řízení zastavil [výrok I.] a rozhodl o nákladech řízení [výrok II.]. Současně poučil stěžovatelku, že může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") [výrok III.] a rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovatelce ve snížené výši 2 000 Kč [výrok IV.]. Obvodní soud dovodil, že ačkoli podle dřívější judikatury bylo rozhodnutí Úřadu vydaného podle § 34e zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále jen zákon č. 266/1994 Sb. nebo "zákon o dráhách") považováno za rozhodnutí v soukromoprávní věci, novelou zákona o dráhách (zákonem č. 426/2021 Sb., dále jen "zákon č. 426/2021 Sb.") zákonodárce doplnil do § 65a zákona o dráhách odstavec 2, podle něhož k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaného podle tohoto zákona jsou příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví. Nově je tedy otázka soudní příslušnosti k přezkumu předmětného rozhodnutí vyřešena zákonnou úpravou, a to ve prospěch soudů ve správním soudnictví (nikoliv v řízení podle části páté občanského soudního řádu). Obvodní soud poukázal na to, že zákonodárce v přechodných ustanoveních zákona č. 426/2021 Sb. pamatoval pouze na správní řízení vedená podle zákona o dráhách (podle čl. II. bod 11. zákona č. 426/2021 Sb., řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 266/1994 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona). Jde-li o časovou působnost procesních předpisů, dospěl obvodní soud k závěru, že je namístě vycházet ze zásady, podle níž tyto předpisy nabývají působnost dnem své účinnosti. Ode dne účinnosti zákona se v již probíhajících řízeních postupuje podle nové právní úpravy (případná odchylka by musela být upravena v přechodných ustanoveních, k čemuž však zákonodárce v předmětné věci nepřistoupil). Obvodní soud proto dospěl k závěru, že k soudnímu přezkumu předmětného rozhodnutí správního orgánu jsou příslušné soudy rozhodující ve správním soudnictví, nikoliv obvodní soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu, a proto řízení zastavil.
4. K odvolání stěžovatelky městský soud v záhlaví uvedeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil [výrok I.] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení [výrok II.]. Městský soud shodně s obvodním soudem dovodil, že podle právní úpravy obsažené v § 65a zákona o dráhách, ve znění účinném od 1. 2. 2022, jsou podle novelizace provedené zákonem č. 426/2021 Sb. k přezkumu rozhodnutí Úřadu příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví, přičemž tato úprava se použije i na soudní řízení zahájená před nabytím účinnosti této novelizace. Městský soud shodně s obvodním soudem dospěl k závěru, že existují pádné argumenty pro překonání právních závěrů vyjádřených v rozhodnutí konfliktního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007 sp. zn. Konf 3/2015.
5. Proti výroku I. usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto [výrok I.] a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení [výrok II.]. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti zákona č. 426/2021 Sb. provedeného zvláštním senátem, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky rozhodnutí městského soudu nezávisí, a tato otázka tudíž nemůže přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud dále dovodil, že závěr městského soudu, že řízení je nutno zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, není v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že spornou je právní otázka, zda řízení podle části páté občanského soudního řádu je v rozporu s komunitárním právem, resp. s čl. 56 odst. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/34/EU ze dne 21. 11. 2012 (dále též jen "směrnice č. 2012/34/EU"). Nejvyšší soud tuto otázku přeformuloval, tak že tato otázka zní, zda § 65a odst. 2 zákona o dráhách spočívá v zavedení takového režimu přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což má znamenat, že se nová právní úprava použije i na řízení zahájená v minulosti, a dále, zda odůvodnění rozhodnutí soudu spočívající v úvahách o možném rozporu vnitrostátního přezkumného řízení správních rozhodnutí zakládá povinnost soudu poslední instance předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU").
7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly její argumentací, že řízení podle části páté občanského soudního řádu je apelačním přezkumem pravomocného rozhodnutí regulačního subjektu a že toto řízení v rozporu s komunitárním právem není, přičemž současně z komunitárního práva nelze dovodit ani žádné pravidlo, podle nějž by přezkum rozhodnutí regulačního orgánu podle čl. 56 odst. 10 směrnice č. 2012/34/EU nesměl být apelačním přezkumem (tedy že řízení podle části páté občanského soudního řádu je v souladu s požadavky konstantní judikatury SDEU, resp. čl. 56 odst. 10 směrnice takový přezkum výslovně předpokládá a neklade vnitrostátní právní úpravě žádné další podmínky). Stěžovatelka uzavírá, že obvodní soud a městský soud se jejími námitkami nezabývaly a nevypořádaly se s nimi ve vztahu ke svému závěru, že přezkum rozhodnutí podle části páté občanského soudního řádu je v rozporu s čl. 56 odst. 10 směrnice č. 2012/34/EU. Svá rozhodnutí obecné soudy současně zatížily nepřezkoumatelností.
8. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné, aniž se v odůvodnění svého usnesení zabýval právními otázkami, které stěžovatelka v dovolání vymezila. Stěžovatelka spojila své dovolání s návrhem, aby Nejvyšší soud předložil SDEU předběžnou otázku týkající se údajného rozporu řízení podle části páté občanského soudního řádu s čl. 56 odst. 10 směrnice č. 2012/34/EU. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné s odkazem na právní otázku, kterou stěžovatelka v dovolání neformulovala. Stěžovatelka argumentovala tím, že dotčená směrnice požaduje pouze přezkum rozhodnutí správního orgánu soudem, přičemž rozpor s evropským právem nezakládá, zda tento přezkum probíhá apelačním nebo kasačním způsobem. Předmětem otázek vymezených v dovolání stěžovatelky nebyla "časová působnost novely č. 426/2021 Sb.", jak uvedl Nejvyšší soud, neboť na takové právní otázce rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Městský soud totiž potvrdil závěr obvodního soudu, že přezkum dotčeného rozhodnutí správního orgánu civilními soudy v řízení podle části páté občanského soudního řádu je v rozporu s čl. 56 odst. 10 směrnice č. 2012/34/EU. Stěžovatelka tedy nepoložila Nejvyššímu soudu otázku, na níž založil odmítnutí jejího dovolání.
9. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl se závěrem, že nutnost zastavit řízení o přezkumu rozhodnutí Úřadu podle části páté občanského soudního řádu vyplývá z vnitrostátního práva, avšak svůj závěr nepodložil odůvodněním výkladu vnitrostátní právní úpravy, a to ani ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2024 sp. zn. 23 Cdo 1349/2023, na něž odkazuje ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud tedy obešel otázku souladu přezkumného řízení podle části páté občanského soudního řádu s čl. 56 odst. 10 směrnice tak, že prohlásil tuto otázku za řešenou zákonodárcem v novele zákona o dráhách č. 426/2021 Sb., ačkoliv z obsahu této právní úpravy, ani z důvodové zprávy k zákonu samotnému nelze nic takového dovodit. V řízení před soudy obou stupňů a před Nejvyšším soudem stěžovatelka nesouhlasila s argumentací, že řízení podle části páté občanského soudního řádu nepředstavuje přezkum rozhodnutí regulačního subjektu. Poukazovala na to, že v usnesení ze dne 20. 9. 2007 sp. zn. Konf 22/2006 zvláštní senát Nejvyššího správního soudu vyložil, že § 244 o. s. ř. je základním obecným ustanovením, které určuje podmínky, za nichž může být věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že povinnost předložit předběžnou otázku nemá, protože otázka komunitárního práva nemá pro řešení předmětné věci význam. Nesouhlasí dále s tím, že § 65a odst. 2 zákona č. 426/2021 Sb. byl do vnitrostátního práva zaveden režim přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem.
10. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že v předmětné věci je relevantní také otázka tzv. incidentní retrospektivity judikatury [srov. např. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] tedy princip, že i nové závěry judikatury dopadají na řízení teprve probíhající i v případech, kdy rozhodné skutkové okolnosti nastaly v době, kdy ještě tyto nové závěry známy nebyly. Namítá, že teprve po podání jejího dovolání Nejvyšší soud vydal rozhodnutí v této jiné věci a došlo k posunu judikatury Nejvyššího soudu v relevantních otázkách. To však nemohlo být stěžovatelce v době podání dovolání známo. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že přestože položení předběžné otázky je věcí komunitárního práva, za určitých okolností její nepoložení v rozporu s tímto právem může přivodit i porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce [srov. např. nález ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10 (N 154/66 SbNU 311)]. O nový právní názor ohledně porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud, jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo, nepoloží předběžnou otázku SDEU svévolně.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. V nyní posuzované věci obvodní soud ve svém rozhodnutí podrobně a pečlivě vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru o věcné příslušnosti soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví k projednání žaloby a nikoli civilních soudů rozhodujících podle části páté občanského soudního řádu. Poukázal na novelu zákona o dráhách č. 426/2021 Sb., účinnou od 1. 2. 2022, která mění zákon o dráhách v ustanovení § 65a odst. 2 tak, že k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu vydaného podle tohoto zákona jsou příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví. Obvodní soud vysvětlil, že uvedené ustanovení je aplikovatelné i na soudní řízení podle části páté občanského soudního řádu zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti, protože je namístě vycházet ze zásady, že procesní předpisy nabývají časové působnosti dnem své účinnosti. Přechodné ustanovení v čl. II bod 11 zákona č. 426/2021 Sb., vyložil obvodní soud tak, že se vztahuje pouze na správní řízení vedená podle zákona o dráhách, a nikoliv na soudní řízení o přezkumu rozhodnutí Úřadu. Obvodní soud dále přihlédl ke stanovisku Evropské komise (dále jen "komise") ze dne 30. 8. 2021 podanému ve spojeném řízení před SDEU ve věcech C- 221/21 a C-222/21, ve kterých komise uzavřela, že čl. 56 odst. 10 směrnice č. 2012/34/EU ze dne 21. 11. 2012 musí být vykládán v tom smyslu, že brání novému projednání rozhodnutí regulačního subjektu v řízení podle části páté občanského soudního řádu a odkázal na aktuální rozhodovací praxi městského soudu (usnesení městského soudu ze dne 2. 2. 2023 č. j. 29 Co 5/2023-153, jímž bylo potvrzeno jako věcně správné obdobné usnesení obvodního soudu o zastavení řízení).
15. Městský soud při rozhodování předmětné věci vyšel z právních závěrů, které již vyjádřil ve svých rozhodnutích (sp. zn. 29 Co 5/2023, sp. zn. 15 Co 48/2023, sp. zn. 29 Co 142/2023, sp. zn. 29 Co 148/2023 a sp. zn. 15 Co 190/2023), jimiž potvrdil jako věcně správná rozhodnutí obvodního soudu o zastavení obdobného řízení o přezkumu meritorních rozhodnutí Úřadu z důvodu, že k projednání žaloby jsou příslušné soudy ve správním soudnictví. Městský soud shodně s obvodním soudem dospěl k závěru o překonání právních závěrů vyjádřených v rozhodnutí konfliktního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007 sp. zn. Konf 3/2015. Městský soud podotkl, že soudní praxe se nachází v situaci, kdy se otázkou věcné příslušnosti soudů k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu o souladu prohlášení o dráze se zákonem o dráhách podle § 34e odst. 1 tohoto zákona odmítl zabývat jak SDEU (viz rozhodnutí ve věcech C-221/21 a C-222/21), tak zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., konfliktní senát (viz rozhodnutí ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. Konf 12/2021).
16. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále dostatečně vyložil, že závěr městského soudu, podle kterého bylo nutno předmětné řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Poukázal na to, že ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2024 sp. zn. 23 Cdo 1349/2023 (vydaném v řízení o obdobném dovolání podaném stěžovatelkou) shledal dovolání přípustným právě k otázce časové působnosti § 65a zákona o dráhách (ve znění účinném podle novely č. 426/2021 Sb.) na probíhající soudní řízení o přezkumu správního rozhodnutí Úřadu vydaného podle zákona o dráhách, když tato otázka nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu (ani zvláštního senátu) dosud vyřešena a dospěl k závěru, že podle § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu i v řízeních zahájených před tímto datem příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví. K tomuto závěru dospěl poté, co pomocí relevantních výkladových metod vyložil účel a smysl novely č. 426/2021 Sb., kterou byl do zákona o dráhách vložen § 65a odst. 2, který spočívá především v zavedení takového režimu přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což platí i pro soudní řízení již zahájená. Z tohoto důvodu je podle Nejvyššího soudu třeba vztáhnout časové účinky § 65a odst. 2 zákona o dráhách i na soudní řízení již zahájená a projednávaná podle části páté občanského soudního řádu.
17. Nejvyšší soud dále ke stěžovatelčině námitce poukázal na to, že ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je povinností Nejvyššího soudu (jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) obrátit se na SDEU s předběžnou otázkou, má-li pochybnost ohledně výkladu či platnosti předpisů práva Evropské unie. Výjimky z povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce stanovil SDEU v rozsudku ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita, odst. 10-20. V nyní posuzované věci právě o jednu z těchto výjimek jde. Městský soud se zabýval výkladem časové působnosti § 65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění zákona č. 426/2021 Sb. na dříve zahájená soudní řízení a vykládal tedy normy vnitrostátního práva. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nevyvstala žádná otázka výkladu unijní právní úpravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 31 Cdo 2325/2008). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. provedeného zvláštním senátem, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky rozhodnutí městského soudu nezávisí, a tato otázka tudíž nemůže přípustnost dovolání založit.
18. Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy v předmětné věci vycházely z tradičního pojetí, resp. z obecných zásad časové působnosti procesních předpisů, podle nichž procesní předpis působí ode dne nabytí účinnosti zákona, a to i pro řízení zahájená před jeho účinností, nestanoví-li přechodná ustanovení něco jiného (procesní úkony se zásadně provádějí podle procesních ustanovení účinných v době provádění procesních úkonů; výjimky z tohoto pravidla vždy výslovně stanoví zákon) [srov. nález ze dne 25. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3202/08 (N 143/62 SbNU 213)]. Protože zákonodárce v přechodných ustanoveních zákona č. 426/2021 Sb. pamatoval pouze na správní řízení vedená podle zákona o dráhách, postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem, dovodily-li, že podle právní úpravy obsažené v § 65a zákona o dráhách, ve znění účinném od 1. 2. 2022, jsou podle novelizace provedené zákonem č. 426/2021 Sb. k přezkumu rozhodnutí Úřadu příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví, přičemž tato úprava se použije i na soudní řízení zahájená před nabytím účinnosti této novelizace. Závěr obecných soudů, že předmětné řízení je nutno zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž Ústavní soud tento závěr považuje za ústavně konformní. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že k výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je povolán Nejvyšší soud [§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 1838/19 )].
19. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelkou položená otázka, zda řízení podle části páté občanského soudního řádu je v rozporu s komunitárním právem, resp. s čl. 56 odst. 10 směrnice č. 2012/34/EU je v předmětné věci irelevantní, za situace, kdy obecné soudy shodně dospěly k závěru, že v předmětné věci jsou k soudnímu přezkumu rozhodnutí Úřadu příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví.
20. K námitkám stěžovatelky, že teprve po podání jejího dovolání Nejvyšší soud vydal rozhodnutí v uvedené jiné její věci a došlo k posunu judikatury Nejvyššího soudu v relevantních otázkách, Ústavní soud poukazuje na to, že při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Ačkoliv retrospektivní aplikací nového právního závěru je zasaženo do očekávání, jež dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti.
Nový právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení judikatury, a nikoliv jako retroaktivní působení právních norem. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024 sp. zn. 21 Cdo 561/2024, ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. 20 Cdo 3450/2019, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2022 sp. zn. 30 Cdo 2601/2021 a ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, či v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikaturních změn. In: Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191 a násl.). Uvedená konstantní judikatura Nejvyššího soudu koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu [srov. například nálezy ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09
(N 158/58 SbNU 345), ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11
(N 216/71 SbNU 531) nebo ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18
(N 208/97 SbNU 238)]. Uvedený závěr o potřebě aplikace přijatých judikaturních právních závěrů na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí, se tak zjevně vztahuje i na případy, kdy jde o první judikaturní právní názor týkající se výkladu konkrétního zákonného ustanovení.
21. V této souvislosti stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkázala na právní názor vyslovený v nálezu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 týkající se použitelnosti právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu v řízeních zahájených před jeho vyhlášením (k zásadě incidentní retrospektivy změny judikatury) a namítala porušení práva na zákonného soudce. V uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 1955/15 vydaném v soukromoprávní věci Ústavní soud dovodil, že soudní judikatura nemůže být bez vývoje a není proto vyloučeno, aby (i při nezměněné právní úpravě) byla doplňována o nové interpretační závěry a také měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu současně zdůraznil, že ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané ke sjednocování judikatury, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů je nezbytné dbát, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. V horizontálních právních vztazích proto platí zásada incidentní retrospektivity judikaturního odklonu a změněný právní názor bude aplikován na již probíhající řízení. Tím se odlišuje situace retrospektivního působení změny judikatury od retroaktivního působení právních norem. Výjimky z této zásady mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Výjimečnost odchýlení se od incidentní retrospektivy totiž odráží realitu soukromoprávního vztahu, kde zasluhuje ochranu nejen důvěra jedné strany ve výklad práva podaný již překonanou judikaturou, ale též oprávněné očekávání druhé strany v to, že původně nesprávný výklad práva již nadále nebude aplikován na dřívější právní vztahy. V nyní posuzované věci však o žádný takový výjimečný případ nejde.
22. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud řádně posoudil dovolání stěžovatelky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
23. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nejistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto nemá žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu