Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL-0001,030.270-0, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) Hans Adam II. von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2024 č. j. 22 Cdo 1748/2024-2431, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.
září 2023 č. j. 11 Co 104/2023-2287 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 29 C 410/2018-1876 ve znění usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2023 č. j. 29 C 410/2018-1990, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, 1. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2. České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, 3.
České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, 4. České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, 5. České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, 6. státní příspěvkové organizace Národní památkový ústav, sídlem Valdštejnské náměstí 162/3, Praha 1 - Malá Strana, 7. podniku Ředitelství silnic a dálnic, s. p., sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, 8. právnické osoby Správa železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, 9.
podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové - Nový Hradec Králové, 10. podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6 - Dejvice, a 11. podniku Povodí Moravy, s. p., sídlem Dřevařská 932/11, Brno - Veveří, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy, na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, a podle čl. 5 písm. a), d) zejm. alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), na ochranu soukromí a rodinného života podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, na to, aby byla zachována lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jméno, podle čl. 10 Listiny, nebýt diskriminován podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6, 8 a 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále podle čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d) zejm. alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy, na soudní a jinou ochranu, na účinný opravný prostředek a na odčinění a náhradu škody způsobené porušením zákazu diskriminace ve smyslu čl. 6 Mezinárodní úmluvy, svobodně se rozhodovat o své národnosti podle čl. 3 odst. 2 Listiny a na to, aby příslušnost k národnosti nebyla na újmu, podle čl. 24 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali, aby žalovaní vedlejší účastníci vyklidili a předali jim blíže specifikované nemovité věci a zaplatili každý částku 100 000 Kč, eventuálně aby zaplatili peněžitou náhradu za nemovité věci (výroky I až XI), a aby určil, že stěžovatel a) je vlastníkem těchto nemovitých věcí (výrok XII), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jednotlivými účastníky řízení (výroky XIII až XXXIV). Uvedený soud dospěl k závěru, že na určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem, které byly státem zkonfiskovány (přešly do jeho vlastnictví) ke dni 23. 6. 1945, nemá stěžovatel a) naléhavý právní zájem [§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a domáhají-li se stěžovatelé vyklizení nemovitých věcí a vydání bezdůvodného obohacení, nesvědčí jim k těmto nemovitým věcem vlastnické ani požívací právo.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Olomouci ve výrocích I až XII (o věci samé) potvrdil (výrok I), v (nákladových) výrocích XIII až XXXIV jej změnil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III až XXIV).
4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. K tomu uvedl, že právní otázky, které stěžovatelé předložili k řešení, byly již vyřešeny s tím výsledkem, že žaloby založené na požadavku ochrany vlastnického práva podle obecného soukromoprávního předpisu, a nikoliv předpisu restitučního, nejsou důvodné, neboť je jimi obcházen smysl a účel restitučního zákonodárství, které nepřiznalo restituci majetkových práv, k jejichž odnětí došlo před rozhodným obdobím (tj. před datem 25. 2. 1948), jejich vlastníkům či právním nástupcům. V této souvislosti odkázal na konkrétní judikaturu svou i Ústavního soudu, mimo jiné na "plenární" nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24
, vydaný v obdobné věci stejných stěžovatelů.
5. V obsáhlé ústavní stížnosti, jejímž jádrem zpochybnění konfiskace sporných nemovitých věcí podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, stěžovatelé namítají, že obecné soudy porušily jejich právo na přístup k soudu s plnou jurisdikcí, neboť nemohli tuto konfiskaci napadnout. Taktéž porušily zásadu kontradiktornosti řízení, povinnost odůvodnit rozhodnutí a právo na zákonného soudce. Správní akty vydané při konfiskaci jsou podle nich z mnoha důvodů nicotné (např. z důvodu imunity hlavy státu, věcné nepříslušnosti atd.). Obecné soudy porušily právo stěžovatelů vlastnit majetek. Bezbřehé rozšiřování konfiskačních aktů stěžovatelé považují za nepřípustné a zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí odporuje skutečnému stavu. Obecné soudy porušily i právo stěžovatele na ochranu soukromí a rodinného života, neboť na něj hledí jako na Němce.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud nedávno řešil právně obdobnou věc stejných stěžovatelů, a to v nálezu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24
. Nynější ústavní stížnost je stejná (vyjma části nadepsané jako Prolegomena, což je jednostránkový úvod k ústavní stížnosti) jako ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, naposledy usnesením ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 1601/24
a ze dne 7. 8. 2024
sp. zn. IV. ÚS 1602/24
. Ústavní soud nepovažuje za nutné zde znovu opakovat již řečené, a odkazuje na odůvodnění těchto rozhodnutí (a to obdobně jako v usnesení ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2321/24
).
8. S ohledem na své předchozí závěry Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Davida Uhlíře
1. K odůvodnění usnesení senátu Ústavního soudu v této věci uplatňuji podle ustanovení § 22 zákona o Ústavním soudu odlišné stanovisko.
2. Hlasoval jsem pro výrok usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti proto, že se cítím vázán nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/24 , na který také usnesení v bodě 7. správně odkazuje. To mi však nebrání opakovat touto formou svoji kritiku způsobu, kterým obecné soudy vypořádávají nároky stěžovatelů, aniž by se jim věcně věnovaly.
3. V podrobnostech odkazuji na svá disentní stanoviska k nálezům sp. zn. II. ÚS 657/22 a sp. zn. Pl. ÚS 10/24 . V Brně dne 7. listopadu 2024 David Uhlíř