USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL - 0001,030.270-0, se sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) H. A., oba zastoupení Dr. iur. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupená Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, 3) Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, se sídlem v Praze 4, Kaplanova 1931/1, IČO: 62933591, zastoupená JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Ohrazenicích 119, 4) Česká republika – Ministerstvo zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, IČO: 00020478, 5) Česká republika – Ministerstvo obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, IČO: 60162694, 6) Národní památkový ústav, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, IČO: 75032333, zastoupený JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, 7) Ředitelství silnic a dálnic ČR, s. p., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČO: 65993390, 8) Správa železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, IČO: 70994234, zastoupená prof. JUDr. Miroslavem Bělinou CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, 9) Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO: 42196451, 10) Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, IČO: 00000205, 11) Povodí Moravy, s. p., se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, IČO: 70890013, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o vyklizení nemovitých věcí a o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 410/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2023, č. j. 11 Co 104/2023-2287, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit rovným dílem žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 438 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit rovným dílem žalovanému 6) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 438 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Petra Wünsche, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobci jsou povinni zaplatit rovným dílem žalované 8) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 438 Kč k rukám jejího zástupce, prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Žalobci jsou povinni zaplatit rovným dílem každému ze žalovaných 1), 5), 9) a 11) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
VI. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 3), 4), 7) a 10) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
2. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 29 C 410/2018-1876, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 1. 2023, č. j. 29 C 410/2018-1990, zamítl žalobu, aby byli žalovaní povinni vyklidit a předat žalobcům pozemky tam specifikované a zaplatit žalobcům 100 000 Kč, eventuálně aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit náhradu za tam specifikované pozemky ve výši 100 000 Kč (výroky I až XI). Dále zamítl žalobu o určení, že je žalobce a) vlastníkem tam specifikovaných pozemků (výrok XII). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky XIII až XXXIV).
3. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2023, č. j. 11 Co 104/2023-2287, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), změnil výroky o nákladech řízení XIII až XXXIV (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III až XXIV).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci obsáhlé dovolání (v rozsahu 60 stran), které spatřují přípustným podle § 237 o. s. ř. Obsahem podaného dovolání jsou námitky, jimiž dovolatelé zejména zpochybňují proces konfiskace majetku jejich právního předchůdce, lichtenštejnského knížete Františka Josefa II., ke které došlo na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret“). Vymezili rovněž otázky týkající se dopadu exekuční a jurisdikční imunity Františka Josefa II. Na provedenou konfiskaci, nesprávné interpretace stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (stanovisko bylo uveřejněno pod číslem 477/2005 Sb. A je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na https://nalus.usoud.cz), nesprávné interpretace restitučních předpisů, zákonné ochrany faktického užívání nemovitostí, přípustnosti soudního přezkumu správních aktů a nesprávnosti posouzení nároku na peněžitou náhradu. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. K dovolání se vyjádřili žalovaní 1), 2), 5), 6), 8), 9) a 11), přičemž shodně navrhli, aby bylo dovolání žalobců jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě jako nedůvodné zamítnuto.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné. Sluší se přitom uvést, že právními otázkami, jež žalobci v obsáhlých dovoláních obecným soudům k řešení předkládají, se soudy obecné justice, včetně Nejvyššího soudu, a rovněž i Ústavní soud, opakovaně zabývaly s tou rozhodující konkluzí, že žaloby založené na požadavku ochrany vlastnického práva podle obecného soukromoprávního předpisu (nikoliv předpisu restituční povahy) nejsou důvodné. Je jimi totiž obcházen smysl a účel restitučního zákonodárství, které v konkrétním případě restituci majetkových práv, k jejichž odnětí došlo před rozhodným obdobím, jež počíná dnem 25. února 1948, původním vlastníkům, popřípadě jejich právním nástupcům, nepřiznalo (ledaže by bylo restitučním předpisem stanoveno jinak).
10. Rozvádět proto opakovaně argumentaci, jež byla soudy předestřena k vysvětlení závěrů o nedůvodnosti vlastnické žaloby (v poměrech dovolacího řízení pak se zřetelem na § 237 o. s. ř. nepřípustnosti dovolání), již shledává Nejvyšší soud procesně nadbytečným. Takový postup současně není v rozporu s právem na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť žalobci a stejně tak i žalovaní, jež v řízení opakovaně vystupují, jsou s důvody rozhodnutí soudů, jež jsou zásadně identické, opakovaně seznámeni. Sluší se uvést, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru (účinků konfiskace majetku podle dekretu a možnosti domáhat se jeho navrácení mimo režim restitučního zákonodárství), nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). V posuzované věci poskytly soudy nižších stupňů dovolatelům výklad určující právní otázky (viz shora), jež přitom nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
11. V plném rozsahu lze proto odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která již byla vydána ve sporech žalobců ve skutkově zcela obdobných věcech a jejichž odůvodnění, v nichž se soudy se všemi předloženými otázkami vypořádaly, jsou žalobcům dobře známa: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 (proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17), usnesení ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021 (proti kterému byla ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22), ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3013/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3773/2022, (proti kterému byla ústavní stížnost zamítnuta nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24), ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3816/2022 (proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2802/23), ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023 (proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2802/23), ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1716/2023, ze dne 1. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2408/2023 (proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 3071/23), ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3659/2023 (proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 970/24), nebo ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3131/2023 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
12. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
13. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 7. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu