Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudců a soudkyň Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Jana Wintra, Jiřího Zemánka a Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023 č. j. 11 Tdo 521/2023-1066, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2022 sp. zn. 7 To 173/2022, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. března 2022 sp. zn. 2 T 99/2018, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2021 sp. zn. 7 To 324/2021 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 11 Tdo 1040/2020-654, vedené pod
sp. zn. II. ÚS 2942/23
, a ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2022 sp. zn. 7 To 173/2022 a rozsudku Obvodního soudu pro prahu 2 ze dne 1. března 2022 sp. zn. 2 T 99/2018, vedené pod
sp. zn. IV. ÚS 2962/23
, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na spojení, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. II. ÚS 2942/23
a
sp. zn. IV. ÚS 2962/23
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod
sp. zn. II. ÚS 2942/23
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z předmětných ústavních stížností a jejich příloh se podává, že obě ústavní stížnosti směřují proti částečně shodným rozhodnutím obecných soudů, jimiž byli stěžovatelé odsouzeni za přečin šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
4. Ústavní soud, z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, rozhodl o spojení ve výroku uvedených věcí ke společnému řízení.
5. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2023 č. Org. 1/23 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech soudce Jan Svatoň, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností. Řízení o spojených věcech bude vedeno pod
sp. zn. II. ÚS 2942/23
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Josef Baxa, v. r.
předseda Ústavního soudu
5. Po vrácení věci rozhodl obvodní soud druhým rozsudkem ze dne 22. 4. 2021 sp. zn. 2 T 99/2018, kterým opět oba stěžovatele zprostil obžaloby. Obvodní soud doplnil dokazování k otázce vlastností prodávaných produktů a pohledu "průměrného" návštěvníka webových stránek a dospěl k závěru, že oba weby nebyly účelově propojeny (nalézt mezi nimi "spojení" bylo natolik obtížné, že to nedokázal ani ohlašovatel trestného činu, ani vyšetřovatel) a nesdílely ani zákaznické základny. Vzhledem k nákladnosti a ekonomické nevýhodnosti těchto kroků v nich obvodní soud spatřoval vážnou snahu zabránit zneužívání konopí. Dalším takovým opatřením bylo obrovské množství článků a studií (týkajících se léčebných účinků konopí), které byly na webu publikovány a které svědčí o snaze stěžovatelů objektivně o konopí informovat a zabránit tak jeho zneužívání. Možnost naplnění subjektivní stránky vylučuje podle obvodního soudu skutečnost, že webové stránky byly policií prověřovány již v roce 2014 s výsledkem, že jejich provozování není trestné. Nad rámec toho stěžovatelé s policejním orgánem konzultovali další kroky k zajištění legálnosti svého podnikání.
6. Rozsudek obvodního soudu zrušil z podnětu odvolání státního zástupce městský soud usnesením ze dne 27. října 2021 sp. zn. 7 To 324/2021. Podle městského soudu od předchozího rozhodování nedošlo k žádné významné změně skutkového stavu, pročež je nutné následovat závazný právní názor Nejvyššího soudu.
7. Po vrácení věci rozhodl obvodní soud výše uvedeným rozsudkem napadeným ústavní stížností. Vázán názory soudů vyšších stupňů, dospěl obvodní soud k závěru, že za zásadní je třeba považovat skutečnost, že kromě prodeje semen konopí (s vysokým obsahem účinné látky) stěžovatelé nabízeli rovněž pomůcky k pěstování rostlin a poskytovali informace o jejich účincích, včetně receptů na přípravu pokrmů. Takové jednání může jiného podněcovat ke zneužívání návykové látky, čehož si stěžovatelé museli být vědomi.
8. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, které městský soud rozsudkem ze dne 24. srpna 2022 sp. zn. 7 To 173/2022 zamítl. Z podnětu odvolání státního zástupce zrušil výroky o trestech a sám uložil prvnímu stěžovateli peněžitý trest ve výši 75 000 Kč a druhému stěžovateli peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Městský soud zopakoval, že webové stránky (jakož i například rady zaměstnanců obchodu po telefonu) mohly snadno podněcovat ke zneužití návykové látky. Semena se na webových stránkách dala například členit podle kategorie efektu (například "šťastný", "energický" atd.) nebo podle chuti (kterou nelze zjistit jinak než kouřením nebo perorálním užitím). Stránky odkazovaly na další weby s radami na pěstování konopí a poskytovaly recepty ze známé "kuchařky" na přípravu pokrmů. Obě stránky byly podle soudu propojeny, neboť vzájemně přinejmenším naznačovaly existenci druhé stránky (např. odkazem na nabízené zboží). Přestože stránky uváděly, že nemohou poskytovat nelegální rady a informace, přinejmenším v jednom případě k tomu došlo. Na jednom místě tak nejen kumulovaly prostředky k pěstování rostlin za účelem zneužití návykové látky, avšak rovněž k tomu poskytovaly rady. Zároveň nešlo o jednorázové či náhodné jednání, ale promyšlenou strategii. Městský soud sice také dospěl k závěru, že stěžovatelé primárně propagovali léčebné účinky konopí, uváděli však rovněž informace zaměřené na zneuživatele této rostliny. Stěžovatelům přitom nic nebránilo odebrat ze své nabídky semena, která se dají tímto způsobem zneužít. Upozorněními na potenciální závadovost některých semen mohlo naopak některé zákazníky inspirovat. Odsouzení stěžovatelů zároveň podle městského soudu nebrání zásada subsidiarity trestní represe.
9. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Dovolání druhého stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro opožděnost, zatímco dovoláním prvního stěžovatele se meritorně zabýval, avšak odmítl jej pro zjevnou neopodstatněnost. Od předchozího rozhodování Nejvyššího soudu nedošlo k žádné podstatné skutkové změně. Samotný prodej semen konopí nehodnotí Nejvyšší soud jako protiprávní, avšak jiná situace nastala, pokud stěžovatelé na jednom místě koncentrovali nejen semena, ale i doplňkové služby a rady ke snadnému vypěstování rostlin, které mohou být následně toxikomanicky zneužity. Proti tomu neučinili stěžovatelé (i přes své zkušenosti) žádná účinná opatření. Stěžovatel i svým dovoláním potvrzuje, že si byl vědom nejen určité míry kontroverznosti, ale také možné trestněprávní závadnosti svého jednání, ač se je snažil (neúspěšně) eliminovat. Debaty o možné změně legislativní situace nelze podle Nejvyššího soudu vést v soudním řízení. Vyvinit stěžovatele nemůže ani zákonná povinnost uvádět u nabízeného zboží popisky jeho vlastností. Vzhledem k rozsahu trestné činnosti nepřichází podle Nejvyššího soudu v úvahu aplikace subsidiarity trestní represe.
10. První stěžovatel namítá, že v dané věci jde o případ nepřiměřené trestní represe. Nejprve byl policejním orgánem opakovaně ujištěn o legálnosti svého jednání a následně soudy opakovaně zproštěn obžaloby. K odsouzení došlo až po nátlaku Nejvyššího soudu. I poté se oba soudy nižších stupňů vyjádřily tak, že odsuzující rozhodnutí je nespravedlivé a dané jednání nemělo být předmětem trestního řízení. Názor Nejvyššího soudu představuje rozšiřování trestní represe. Postup Nejvyššího soudu je navíc v rozporu s politikou státu, která postupně přechází k uvolňování prostředí užívání konopí. Současný stav tak odpovídá situaci, v níž je legální prodávat semena konopí a je legální prodávat pěstitelské komponenty, avšak není legální činit obojí na jednom místě. Své závěry Nejvyšší soud opírá o zastaralou judikaturu. Oba stěžovatelé podnikali zcela transparentně a aktivně usilovali o to, aby jejich jednání bylo souladné se zákonem.
11. Fakticky soudy retroaktivně pozměnily judikaturní výklad, aby rozšířily trestní represi navzdory legitimnímu očekávání stěžovatelů. Tím postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nálezy
sp. zn. Pl. ÚS 12/14
a
sp. zn. I. ÚS 385/07
). Legitimní očekávání stěžovatelů bylo založeno nejen ujištěními policie, ale i soudní praxí (např. sp. zn. 11 Tdo 1131/2016). Stěžovatelé nenabízeli ani prostředky k pěstování rostlin, ani k aplikaci marihuany. Na jejich webu byly navíc zevrubné informace o regulaci pěstování konopí v České republice. Závěry Nejvyššího soudu činí výslovně legální možnost prodeje semen marihuany k léčebným účelům pouhou iluzí. Vzhledem k celkovému kontextu dané věci a problematiky nemohli stěžovatelé předvídat hrozbu trestního postihu (na webu ostatně nakupovaly semena i státní a veřejné instituce).
12. Další porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v udělení protiústavního pokynu Nejvyšším soudem soudům nižších stupňů. Nejvyšší soud přitom sám v rozporu se zákonem operoval se skutkovými zjištěními (o propojení obou webových stránek provozovaných stěžovateli), které soudy vůbec neučinily. Obvodní soud s tímto závěrem výslovně vyjádřil nesouhlas, avšak opřel o něj odsuzující verdikt, který tak trpí nepřijatelnou vnitřní rozporností. Obdobným způsobem Nejvyšší soud přehodnocoval skutkovou otázku, zda weby mohly podněcovat další osoby ke zneužívání návykových látek. Tím postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (nález
sp. zn. I. ÚS 1365/21
). V dané věci nešlo o jiný právní názor, nýbrž o jiné hodnocení skutkového stavu. Porušení svých ústavních práv vidí stěžovatel i v nepřiměřeném zásahu do vlastnického práva a svobody podnikat a šířit informace. Napadená rozhodnutí fakticky vyprazdňují možnost legálního prodeje semen marihuany. Paradoxně i výkon podnikatelských povinností (uvedení informací o nabízených produktech) se v očích soudu stal trestnou činností. Ani rubrika s recepty nikoho nepodněcovala ke zneužívání návykových látek, ale mířila na různé možnosti aplikace léčivé látky. S návrhem stěžovatele, aby věc byla postoupena velkému senátu, se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal.
13. Dále stěžovatel namítá, že v dané věci došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Soudy své závěry opřely o přepis odposlechů a ke stěžovatelově návrhu se odmítly zabývat reálným obsahem zachycených rozhovorů. Nejvyšší soud zcela ignoroval všechny důkazy, které prokazovaly oddělení obou webových stránek. Za absurdní stěžovatel považuje, že naplnění subjektivní stránky trestného činu Nejvyšší soud dovodil z opatrnosti stěžovatelů a jejich legitimního očekávání ve správnost postupu orgánů činných v trestním řízení. Konečně stěžovatel dovozuje, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. O snížené společenské škodlivosti daného jednání svědčí celkový uvolňující společenský náhled na konopí, ale i související regulace nakládání s ním. K tomu by měly soudy přihlédnout. Za klíčovou stěžovatel považuje léčebnou povahu jeho jednání.
14. Rovněž druhý stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že odsouzením došlo k porušení jeho ústavních práv. Kromě námitek totožných s obsahem ústavní stížnosti prvního stěžovatele uvádí, že překvapivým a nepřijatelně extenzivním výkladem trestního zákoníku došlo v dané věci k porušení ústavní zásady nullum crimen sine lege certa. Uvedl-li Nejvyšší soud, že se na webu nacházely rovněž texty podporující zneužívání konopí, jde o závěr formalistický a nezohledňující skutkový stav. Z 3500 tematických textů se pouze 7 věnovalo receptům pro výrobu pokrmů s přídavkem konopných produktů. Dva z těch sedmi znalec označil za nezávadové (pro absenci aktivních látek) a u ostatních se nedokázal vyjádřit, zda by k nějakým omamným či psychotropním účinkům došlo. Ze strany stěžovatelů nedocházelo k žádnému vychvalování psychotropních účinků konopí. Stěžovatel se nemůže ubránit dojmu, že jeho podnikání bylo vybráno jako odstrašující příklad, na němž se několik soudců Nejvyššího soudu pokouší prosazovat alternativní trestní politiku, a to proti politickému a společenskému vývoji.
15. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
16. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na obsah napadených rozhodnutí.
17. Městský soud informoval Ústavní soud, že se vzdává svého práva se vyjádřit k ústavní stížnosti. Totéž uvedl i obvodní soud.
18. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Především je podle něj zřejmé, že nedošlo ke změně skutkového stavu, a proto všechny soudy (včetně samotného Nejvyššího soudu) byly vázány dříve vysloveným názorem Nejvyššího soudu. U ostatních námitek vyjádření opakuje závěry odsuzujících rozhodnutí. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatelé nabízeli semena konopí, což doprovázeli pochvalnými údaji o jejich psychotropních účincích. Trestní postih zneužívání konopí žádné legislativní změny nedoznal.
19. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakují svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by brali v potaz, že se s ní soudy obsáhle vypořádaly. Věc je právně i skutkově podobná řízení vedeném pod
sp. zn. III. ÚS 934/13
. K žádnému protiústavnímu postupu nedošlo.
20. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 uvedlo, že ústavní stížnost představuje především polemiku s trestním zákoníkem. Stěžovatelé svým jednáním naplnili všechny znaky uvedené skutkové podstaty, přičemž šlo o jednání společensky škodlivé.
21. Vyjádření ostatních účastníků řízení zaslal Ústavní soud stěžovatelům na vědomí a k případné replice, které oba využili.
22. První stěžovatel v ní uvedl, že nadále setrvává na své argumentaci z ústavní stížnosti, přičemž její klíčové body v reakci na konkrétní vyjádření ostatních účastníků zopakoval. Nadále trvá na tom, že jeho jednání nepředstavovalo žádné reálné společenské ohrožení. Dále odkázal na nedávný nález
sp. zn. I. ÚS 1933/24
.
23. Podle druhého stěžovatele nepřináší vyjádření ostatních účastníků nic relevantního k ústavní stížnosti. I on proto setrval na své původní argumentaci.
24. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že obě později spojené ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. První stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; první z podaných ústavních stížností je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
1. Naproti tomu druhý stěžovatel nevyčerpal řádně dovolání (bylo podáno opožděně), což sám uznal. Ústavní soud neshledal, že by jeho ústavní stížnost naplňovala podmínky mimořádné přípustnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je tedy třeba považovat za nepřípustnou. Na druhou stranu je zřejmé, že vzhledem k zásadě beneficium cohaesionis se dopady rozhodnutí o ústavní stížnosti prvního stěžovatele projeví i v právním postavení druhého stěžovatele.
2. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
3. V první řadě je nutné připomenout, že Ústavní soud není další běžnou instancí trestního soudnictví a jeho úkolem není řešit polemiku o rozdílných právních názorech soudů a obviněných v oblasti podústavního práva. Nepřísluší mu tedy autonomně posuzovat kupříkladu to, zda určité jednání naplňuje konkrétní skutkovou podstatu. Ústavní soud může z podnětu ústavní stížnosti toliko přezkoumat, zda soudy svým postupem neporušily některý z ústavních principů. Závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu však činit nemůže. To přísluší výhradně obecným soudům (čl. 40 odst. 1 Listiny). Nicméně právě v tomto směru je vedena většina argumentace stěžovatelů, představující pouze pokračující polemiku ohledně (ne)naplnění některého ze znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné na každou z těchto námitek podrobně reagovat, učinily-li tak již obecné soudy.
4. Stěžovatelé se svými obsáhlými námitkami částečně dotýkají samotných základních principů ústavního a trestního práva, proto se bude Ústavní soud nejprve věnovat jim. V českém ústavním pořádku jsou poměrně jednoznačně definované role jednotlivých orgánů na poli trestního práva. Je to jedině zákonodárce, kdo určuje, jaké jednání je trestné (srov. čl. 39 odst. 1 Listiny), a naproti tomu jsou to jedině soudy, které rozhodují o vině a trestu (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny). K samotnému obsahu trestněprávních norem zakotvuje ústavní pořádek jen málo explicitních hodnotových ustanovení o (ne)trestnosti určitého jednání. K trestnímu právu je nutné přistupovat jako ke komplexnímu systému norem řešících problémy spojené s nejzávažnějšími protiprávními jednáními, k jehož vytvoření je kompetentní pouze zákonodárce, který je omezený toliko explicitně vyjádřenými mezemi zakotvenými v ústavním pořádku (srov. např. nález ze dne 25. 10. 2011
sp. zn. Pl. ÚS 14/09
). K tomu, aby počínání zákonodárce bylo z ústavního hlediska legitimní, nemusí přitom splňovat takové požadavky, jako jsou dokonale zvolené jazykové prostředky nebo soulad s odborným diskursem v dané oblasti. Jinak řečeno, přestože názory odborníků (či jiných ústavních orgánů, včetně Ústavního soudu), zkoumajících jevy spojené s výkonem trestní spravedlnosti, nemusí vždy odpovídat v právních předpisech vyjádřené vůli zákonodárce, je zakotvení funkční trestní politiky státu právě v jeho pravomoci (podrobněji srov. bod 16 a násl. nálezu
sp. zn. III. ÚS 3101/13
ze dne 18. 9. 2014) a dále (což je neméně důležité) je za něj odpovědný před společností. Z nejzákladnějšího principu právního státu musí nutně vyplývat, že jakýkoliv stav nesouladu mezi názory jakékoliv části společnosti a ústavně konformním vyjádřením zákonodárné vůle, musí být řešen upřednostněním toho druhého.
5. Zabýval-li se Ústavní soud kompetencí zákonodárce učinit trestným jednání, jehož se dopustili stěžovatelé (což nijak nepopírají), neshledal, že by trestnosti takového jednání cokoliv bránilo. Ústavní pořádek v žádném místě negarantuje možnost podnikání, které provozovali stěžovatelé (srov. zejména čl. 26 Listiny). Zásada subsidiarity trestní represe omezuje zákonodárce pouze v tom směru, že nemůže učinit trestným jednání, které není vůbec (tedy ani potenciálně) společensky škodlivé (obdobně § 12 odst. 2 trestního zákoníku a contrario). Měla-li být argumentace stěžovatelů vedena právě v tomto směru, čemuž některé dílčí argumenty nasvědčují, musí ji Ústavní soud odmítnout. Ani z důkazů, na něž upozornili stěžovatelé, nevyplývá, že by distribuce semen konopí byla prosta jakéhokoliv rizika zneužívání návykových látek a s tím souvisejících negativních společenských důsledků. Jde tedy o jednání přinejmenším potenciálně společensky škodlivé. Předkládají-li stěžovatelé argumenty srovnávající nebezpečnost či škodlivost látek obsažených v konopí s jinými látkami, jejichž distribuce není postihována stejně (zejména alkohol), nemohou takové námitky vést Ústavní soud k opačnému závěru. Jak vyplývá z výše uvedeného, je to pouze zákonodárce, který má nejen diskreční pravomoc k určení postihu určitého škodlivého jednání, nýbrž i pravomoc takovému postihu u jiného jednání zabránit. Jinak řečeno, rozhodne-li se zákonodárce distribuci některých škodlivých látek nebránit (nebo ji dokonce podporovat), nečiní to jeho rozhodnutí postihovat distribuci jiných látek neústavním. Orgánům soudní moci nepřísluší takové (byť navýsost politické) rozhodnutí přehodnocovat.
6. Obdobně je nutné odmítnout rovněž námitky týkající se nepřiměřenosti takového postihu. V obecné rovině i takové rozhodnutí náleží primárně do kompetence zákonodárce, který jediný může kupříkladu stanovit, jaké jednání bude přestupkem a jaké trestným činem. Z ústavněprávního hlediska je důležitější přiměřenost individuálního postihu. V dané věci byli stěžovatelé odsouzeni za spáchání přečinu, a to k peněžitým trestům, po jejichž vykonání se na oba stěžovatele bude okamžitě hledět, jakoby nebyli odsouzeni (§ 69 odst. 3 trestního zákoníku). Podle Ústavního soudu jde tedy o důsledky trestní represe na samotné dolní hranici oblasti trestního práva. Důvody pro uložení mírnější sankce však nespočívají jen v nižší míře škodlivosti jednání stěžovatelů z hledisek uvedených v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, ale také v délce trestního řízení, osobních poměrů pachatelů atd. (viz zejména bod 55 odsuzujícího rozsudku městského soudu). Proto nelze ve smyslu podmínek trestní odpovědnosti popsaných v uvedeném ustanovení považovat uplatněnou trestní represi za nepřiměřenou.
7. Další část námitek stěžovatelů spočívala v tvrzení o nenaplnění objektivní stránky daného trestného činu, resp. o rozšiřování dané skutkové podstaty nepřípustně extenzivním výkladem Nejvyššího soudu. Podle § 287 odst. 1 trestního zákoníku (ve znění relevantním pro případ stěžovatelů) se trestného činu šíření toxikomanie dopustí ten, "kdo svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří,(...)". Z toho je patrné, že uvedená skutková podstata užívá jak pojmy neurčité, tak obsahově "široké". Zároveň však nemá Ústavní soud důvodu se domnívat, že by nešlo o úmysl zákonodárce. Přitom ani v oblasti trestního práva nemusí zákonodárce pracovat s pojmy triviálně jednoznačnými, aby právní úprava byla bez neustálých legislativních změn schopna pružně a efektivně reagovat na chování pachatelů, snažících se v nedokonalostech jazyka hledat legitimizaci pro lehce pozměněné způsoby (svoji podstatou) druhově stejného škodlivého jednání (viz nález ze dne 28. 11. 2011
sp. zn. IV. ÚS 2011/10
). Hranicí činnosti zákonodárce je ústavní zásada nullum crimen sine lege certa. Pachatel tedy musí mít z jazykového vyjádření skutkové podstaty možnost seznat (není však nutné prokázat, že tak skutečně seznal), že jeho jednání může danou skutkovou podstatu naplnit. V tomto směru pak Ústavní soud může přisvědčit Nejvyššímu soudu, že jednání stěžovatelů lze pod danou skutkovou podstatu zahrnout. Ze strany Nejvyššího soudu nejde o žádný interpretační exces, proti kterému by byl na místě kasační zásah Ústavního soudu.
8. Platí přitom, že stanovit výkladové a aplikační hranice skutkových podstat obsažených v trestním zákoníku přísluší primárně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud ani v minulosti nezasahoval do názorů obecných soudů, jimiž stanovily hranici šíření toxikomanie ve vztahu k vydání knihy receptů obsahujících návod k použití konopí (usnesení ze dne 17. 5. 2017
sp. zn. III. ÚS 3489/16
). Stěžovatelé se podle Ústavního soudu sami dopouštějí vadné interpretace daného ustanovení a s ním související starší judikatury, týkající se zejména tzv. growshopů. Skutečnost, že v sérii stěžovateli zmíněných rozhodnutí (z judikatury Ústavního soudu je relevantní zejména nález ze dne 20. 2. 2014
sp. zn. III. ÚS 934/13
) byli pachatelé odsouzeni za určitý způsob spáchání přečinu šíření toxikomanie, nemůže (už s ohledem na obecnost uvedené skutkové podstaty) znamenat, že daný přečin nelze spáchat rovněž způsobem jiným, třeba i méně závažným. Nejde tedy o retroaktivní změnu výkladu hranic trestní represe k horšímu. Žádné z rozhodnutí, jichž se stěžovatelé dovolávají, nevzbuzuje svými závěry dojem, že přečinu šíření toxikomanie se nelze dopustit jinak než provozováním growshopu. Není tedy zřejmé, jakého legitimního očekávání mohli stěžovatelé stran beztrestnosti svého jednání nabýt. Naopak judikatura Nejvyššího soudu (včetně stěžovateli poukazovaného usnesení sp. zn. 11 Tdo 1131/2016) relativně jasně ukazuje široký "záběr" § 287 trestního zákoníku. Jak již bylo uvedeno výše, nelze z těchto rozhodnutí dovodit, že absence některých znaků growshopu (např. neprodávání kuřáckých potřeb) by měla stěžovatele vyvinit.
9. Rozdíl v míře škodlivosti jednání jednotlivých pachatelů našel svůj odraz ve vyměřených trestech. Ostatně je nutné odmítnout názor, že aplikace trestních předpisů se nemůže během času měnit, např. právě s ohledem na způsoby páchání určitého druhu trestné činnosti.
10. Závěr o naplnění objektivní stránky daného trestného činu neučinily soudy toliko na základě samotné skutečnosti prodeje semen konopí. Rozhodné byly zjištěné okolnosti, z nichž vyplývalo, že svou podnikatelskou činností stěžovatelé lákali (resp. mohli očekávatelně přilákat) rovněž zákazníky zajímající se o zneužívání návykových látek a poskytnout jim pro něj klíčové věci. Pravděpodobně nejvíce vypovídající je v tomto směru skutečnost, že nabízená semena konopí bylo možné třídit podle "chuti", což je kategorie zajímavá v podstatě výhradně pro osoby zneužívající konopí. Na webových stránkách se rovněž nacházelo několik receptů na zpracování potravin s obsahem konopí. Tento kontext své vlastní podnikatelské činnosti stěžovatelé v ústavní stížnosti přehlížejí a pokouší se Ústavnímu soudu vnutit představu, že byli odsouzeni pouze za legální prodej semen a pěstitelských pomůcek. Jak soudy výslovně uvedly, samotný obecný předmět podnikání stěžovatelů byl legální a hranici trestního zákona překročil teprve způsobem, jakým stěžovatelé své podnikání prezentovali a provozovali. Závěr soudů, že na základě výše uvedených skutečností nelze stěžovatelům přisvědčit, že jejich webové stránky musely budit dojem výhradního šíření zpráv o léčivých účincích konopí, nelze proto považovat za exces v hodnocení důkazů.
11. Podle Ústavního soudu z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by beztrestný prodej semen konopí byl pouhou iluzí, je však při něm nutné (jako u řady jiných produktů) dodržovat zásady zodpovědného podnikání, které neohrožuje například zranitelné skupiny osob. Stěžovatelé opomíjejí podstatu napadených rozhodnutí, pokouší-li se prokázat legálnost každého dílčího kroku v řetězci svého jednání. Přitom však přehlíží, že trestnost jejich jednání spočívá teprve v souhrnném působení všech těchto kroků. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné polemizovat s obsáhlými námitkami ohledně každého dílčího kroku (např. uvádění vlastností jednotlivých produktů, legálnost prodeje každého semena, legálnost prodeje pěstitelských pomůcek atd.).
12. Jak již vyplývá z výše uvedeného, je nerozhodné, zda jsou odsuzující rozhodnutí v souladu s politickými či společenskými trendy, které však nenašly svůj odraz ve změně konkrétních právních předpisů.
13. Ztotožnit se Ústavní soud nemohl ani s námitkami týkajícími se neústavního excesu při hodnocení naplnění subjektivní stránky daného trestného činu. Především absenci naplnění subjektivní stránky nelze dovozovat z předchozího usnesení policejního orgánu, kterým bylo konstatováno, že se stěžovatelé nedopustili trestného činu. Odložení věci policejním orgánem není ani druhem rozhodnutí, který by zakládal překážku věci rozhodnuté (§ 11 trestního řádu a contrario). Podle Ústavního soudu lze brát za všeobecně známou skutečnost, že i trestní řízení je do určité míry vystaveno na hierarchickém principu, podle nějž mohou být právní i skutkové závěry orgánu nižšího stupně změněny. Jakkoliv je z hlediska principu předvídatelnosti práva takový stav zajisté nežádoucí, je zároveň zákonem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny). Tím spíše daný závěr platí pro změnu právního názoru uvnitř soustavy soudů během již běžícího trestního řízení. Ani fakt, že soudy nižších stupňů explicitně vyjádřily svůj nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu, nezakládá jakoukoliv překážku odsouzení stěžovatelů. Způsob, jakým tak učinily lze označit za politováníhodný, nicméně sám o sobě nemůže představovat důvod zrušení napadených rozhodnutí, a to zvláště tehdy, zazněla-li hlavní kritika Nejvyššího soudu toliko ústně při vyhlašování rozhodnutí.
14. K námitkám, kterými stěžovatelé dovozují absurdnost úvah Nejvyššího soudu, údajně jim přičítajícím k tíži jejich vlastní opatrnost, je nutné uvést, že i zde stěžovatelé vytrhávají dílčí závěry Nejvyššího soudu z jejich celkového kontextu. Naplnění subjektivní stránky se Nejvyšší soud obsáhle věnoval v pozdějším z napadených usnesení (viz zejména bod 70). Obsahuje-li ústavní stížnost zevrubný popis přání a názorů stěžovatelů, přehlíží tím stěžovatelé skutečnost, že byli odsouzeni za spáchání trestného činu v nepřímém úmyslu. Jejich primárním úmyslem tak vůbec nemusel být jakýkoliv druh podpory při zneužívání návykové látky, avšak postačovalo, byli-li si takového možného důsledku jejich jednání vědomi a s tím, že nastane, srozumění [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. Právě takový stav soudy dovodily z prokázaných okolností v této trestní věci i ze samotného postupu a výpovědí stěžovatelů. Ze všech zjištěných a obecnými soudu zhodnocených skutečností vyplývá jejich srozumění (jako kvalifikovaná forma vůle) s problematičností některých prvků jejich činnosti (např. receptů na různé zpracování konopí). Zvolený způsob "marketingu" (např. označení zboží) se nikterak neomezoval na přilákání zákazníků toliko za léčebnými účinky prodávaných produktů (podrobněji zejména bod 30 odsuzujícího rozsudku městského soudu, kde vyjmenovává jednotlivé prvky "účelového řetězce" činnosti stěžovatelů, včetně toho, jakým způsobem oba weby či zveřejněné recepty nutně přispívaly k odlišnému vnímání činnosti stěžovatelů "zvnějšku"). Za podstatný je nutné označit závěr Nejvyššího soudu (bod 70 pozdějšího z napadených usnesení), že stěžovatelé se mohli pokoušet odstranit trestněprávní rizika, avšak v této své snaze neuspěli, což tvoří základ prokázání naplnění subjektivní stránky (zavinění ve formě nepřímého úmyslu). Ústavní soud v takové argumentaci nespatřuje nic "absurdního", jak namítají stěžovatelé. Beztrestnost jednání lze garantovat pouze jedincům, kteří postupují v souladu se zákony, nikoliv nezbytně i těm, kteří se o to pouze (neúspěšně) snaží (obdobně rovněž bod 57 staršího z napadených usnesení Nejvyššího soudu). Nadto je nutné zdůraznit, že Ústavnímu soudu nepřísluší autonomně posuzovat (a ověřovat) mentální vztah stěžovatelů k předmětné trestné činnosti. Hodnocení soudů v této otázce nelze označit za nelogické či bez důkazní opory, čímž se možnosti přezkumu Ústavního soudu vyčerpávají.
15. Namítají-li stěžovatelé nepřiměřenou délku trestního řízení, i ta se jako relevantní skutečnost projevila při výměře trestu (viz bod 55 rozsudku městského soudu). Tato skutečnost však nemůže být podle ustálené judikatury důvodem pro zrušení odsuzujících rozhodnutí.
16. Dále stěžovatelé namítali, že Nejvyšší soud udílel soudům nižších stupňů protiústavní pokyny, jak mají po vrácení věci rozhodnout. Ve své judikatuře se již Ústavní soud opakovaně vyjádřil k možným mezím zásahů soudu vyššího stupně v rámci trestního řízení. Většina závěrů této judikatury byla vyslovena v souvislosti s postupem změny rozhodujících soudců podle § 262 trestního řádu. Přestože k tomuto postupu v dané věci nedošlo, jsou obecné závěry uvedené judikatury uplatnitelné i v ní. K tomu se pak připojují závěry judikatury týkající se situace, kdy nalézací soud bez dalšího převezme názor na hodnocení důkazů odvolacím soudem (viz nález ze dne 30. 9. 2019
sp. zn. IV. ÚS 1367/18
). Soud vyššího stupně nemůže závazně hodnotit důkazy, které sám neprovede, a nemůže si ani na soudech nižších stupňů jiné konkrétní hodnocení důkazů vynucovat (srov. např. nálezy ze dne 9. 1. 2014
sp. zn. III. ÚS 1980/13
nebo ze dne 21. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 794/16
). Jak vyplývá rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nesmí odvolací soud sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud nalézací, a tím své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, prosazovat navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení (srov. např. usnesení ze dne 13. 2. 2018
sp. zn. III. ÚS 623/16
). Naproti tomu může soud vyššího stupně rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout (viz zejména bod 46 nálezu ze dne 21. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 794/16
).
17. Žádné z uvedených pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal. Nejvyšší soud se nikterak relevantně neodchýlil od hodnocení důkazů a skutkových závěrů, nýbrž naopak vycházel ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem. V bodě 32 staršího z napadených usnesení Nejvyšší soud uvádí, že "podle obsahu podaného dovolání shledal, že nejvyšší státní zástupce v nyní posuzované věci nerozporuje skutková zjištění nalézacího soudu, nýbrž jeho hmotněprávní posouzení, když převážně namítá, že v popisu skutku tak, jak je uveden ve výrokové části rozhodnutí obvodního soudu a dále rozveden v odůvodnění tohoto rozsudku, jsou uvedeny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie (...)." Podstata rozhodnutí Nejvyššího soudu tak spočívá v odlišném právním závěru, zda zjištěné skutečnosti naplňují všechny znaky uvedeného deliktu. Toliko v části týkající se subjektivní stránky trestného činu Nejvyšší soud upozorňuje na to, že soudy nižších stupňů nikterak nereflektovaly důležité skutečnosti, které je nutné při hodnocení naplnění tohoto znaku zohlednit. Ani tím však nevybočil ze závěrů výše uvedené judikatury, neboť soud vyššího stupně je oprávněn upozornit na nedostatky v hodnocení důkazů. Ke stejnému závěru je nutné dospět i ohledně právního názoru Nejvyššího soudu, který se týkal možnosti webových stránek podněcovat někoho ke zneužívání návykové látky. I v této části poukazuje Nejvyšší soud na to, k jakým skutečnostem je třeba přihlédnout a jaká kritéria aplikovat. O nepřípustném přehodnocování nelze podle Ústavního soudu hovořit ani v otázce propojenosti obou webových stránek, na kterou upozornili stěžovatelé. O faktické (či technické) a personální propojenosti obou stránek totiž nebylo pochyb ani v řízení před soudy nižších stupňů. Spornou se však v dovolacím řízení stala otázka, nakolik je zjištěné propojení webů pro danou věc (i)relevantní, což představuje právní hodnocení.
18. Namítají-li stěžovatelé existenci tzv. extrémního rozporu, nemohl ani těmto námitkám Ústavní soud přisvědčit. Extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry soudů je dán tehdy, dovozují-li soudy z důkazů závěry, které z nich nelze dovodit při jakémkoliv jejich logickém výkladu. K ničemu takovému však v dané věci nedošlo. Stěžovatelé pouze předkládají jimi preferovanou hodnotící verzi. Ať již jde o hodnocení odposlechů, propojení obou webů, dostatečnost "varování" před zneužíváním návykových látek na webových stránkách nebo působení webu na průměrného zákazníka, nemohl Ústavní soud dospět k tomu, že by závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.
19. Stěžovatelům lze dát částečně za pravdu, že Nejvyšší soud pochybil, nevypořádal-li se výslovně s návrhem na předložení věci tzv. velkému senátu. Ani to však nemůže být podle Ústavního soudu důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Z kontextu obou napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že otázkou kontinuity (nebo naopak rozporů uvnitř) judikatury se soud zabýval a dospěl k odůvodněnému a logickému závěru, že v jeho judikatuře žádný relevantní rozpor není. Jelikož obsahově nemůže Ústavní soud takovému závěru co vytknout, bylo by zrušení napadeného rozhodnutí pouze z důvodu absence explicitního vypořádání jedné námitky formalistickým postupem.
20. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde v části týkající se prvního stěžovatele o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části týkající se druhého stěžovatele byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu