11 Tdo 521/2023

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2023 o

dovolání obviněných 1. L. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a 2. J. G.,

nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro

Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 99/2018, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání obviněného L. T.

odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. G.

odmítá.

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T

99/2018, byli obvinění L. T. a J. G. (dále též jen „obvinění“ či

„dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1,

odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku. Za uvedené jednání byli oba obvinění shodně podle § 287 odst. 2 tr.

zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1 a odst.

2 tr. zákoníku odsouzeni k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb po

1.000 Kč, tedy v celkové výši 30.000 Kč.

2. Výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 právní moci

nenabyl, neboť proti němu podali odvolání oba obvinění, stejně jako státní

zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, který tak učinil do

výroku o trestu v neprospěch obou obviněných. O těchto řádných opravných

prostředcích rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 24. 8. 2022,

sp. zn. 7 To 173/2022, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr.

řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek soudu prvního

stupně částečně zrušil, a to ohledně obou obviněných ve výroku o trestu.

Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze pak byli za splnění podmínek podle

§ 259 odst. 3 tr. řádu oba obvinění odsouzeni podle § 287 odst. 2 tr. zákoníku

za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1 a odst. 2 tr.

zákoníku k peněžitému trestu, a to v případě obviněného L. T. ve výměře 50

denních sazeb po 2.000 Kč, tedy v celkové výši 100.000 Kč, a v případě

obviněného J. G. ve výměře 50 denních sazeb po 1.500 Kč, tedy v celkové výši

75.000 Kč. Naopak v ostatních výrocích zůstal výše označený rozsudek Obvodního

soudu pro Prahu 2 nezměněn, přičemž odvolání obou obviněných byla odvolacím

soudem podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 se L. T. a

J. G. dopustili předmětné trestné činnosti tím, že:

L. T. jako jednatel a společník L. k., IČ: XY, sídlem XY, a J. G.

jako společník, společným jednáním jako osoby k tomu oprávněné a odpovědné,

nejméně v období od 21. 3. 2016 do 18. 5. 2018 prostřednictvím veřejně

celosvětově přístupných internetových stránek pod adresou XY, nabízeli k

prodeji semena rostlin rodu konopí pod různými obchodními názvy, s garancí

obsahu látky delta - 9 - tetrahydrokanabinol vyšší než 1% hmotnostních v

rostlinách, přičemž k nabídce uváděli doprovodný text s obsahem informací o

chutích jednotlivých odrůd a jejich účincích, poskytovali podporu k pěstování

rostlin rodu konopí prostřednictvím veřejně celosvětově přístupných

internetových stránek pod adresou XY, nabídkou prodeje k tomu určeného

sortimentu zboží, radami a jinými texty o vlastnostech konopí, a nabídka byla

činěna tak, že byla způsobilá jiného svádět ke zneužívání psychotropní rostliny

konopí jako jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporovat a nadto

byla činěna prostřednictvím Internetu, tedy jiným obdobně účinným způsobem ve

smyslu § 287 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, přičemž látka delta - 9 -

tetrahydrokanabinol je uvedena jako psychotropní látka v příloze č. 4 k

nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s § 44c

odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, tato látka je

charakteristická a jedinečná pro rostlinu konopí, které je uvedeno jako omamná

látka v příloze č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových

látek, v souladu s § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.

II.

Jednotlivá dovolání a vyjádření k nim

4. Obviněný L. T. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání,

kterým napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To

173/2022, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022,

sp. zn. 2 T 99/2018, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého

mimořádného opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v

§ 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru jsou

rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného

činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň napadená

rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení.

5. V úvodu svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že

odsuzující rozhodnutí je ryze formalistické, nekorelující se základními

zásadami trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo, zásady legitimního

očekávání či principu subsidiarity trestní represe. Obviněný byl odsouzen za

marginální jednání realizované v poměrně daleké minulosti, přičemž toto jednání

bylo orgány činnými v trestním řízení v rámci opakovaných prověřování shledáno

jako nezávadné, přičemž obdobné jednání jiných subjektů, objektivně daleko

„intenzivnější“, ani dříve ani v současnosti kriminalizováno není. Obviněný

navíc plnil pokyny státních orgánů a podnikal preventivní kroky, aby jeho

podnikání bylo legální. Obviněný navíc poukazuje na skutečnost, že jak

legislativa, tak celospolečenská „poptávka“ a zejména názory odborníků směřují

– namísto soudem akcentované represe – k výrazné liberalizaci s nakládáním a

využíváním konopí.

6. Stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu obviněný namítá, že tvrzené propojení obou webů nevyplývá z provedeného

dokazování, ale naopak je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

Vydání napadeného rozsudku totiž předcházelo podstatné doplnění dokazování

(např. odborné vyjádření agentur Barely Legal a Next Vision, statistické údaje

o návštěvnosti webu XY prostřednictvím odkazu z webu XY, jakož i další

listinné důkazy), které jednoznačně prokázalo, že žádné vzájemné propojení obou

webů neexistuje. Přitom právě ono propojení bylo zásadní pro právní názor

vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo

1040/2020, kterým bylo vyhověno dovolání nejvyššího státního zástupce a věc

vrácena zpět obecným soudům k novému posouzení, aniž by Nejvyšší soud

predikoval výsledek trestního řízení. Jestliže tedy přesto napadený rozsudek

dovozuje existenci tzv. uceleného sortimentu toliko na základě jednostranného

odkazu na web XY umístěného na webu XY (a to na jedné z tisíce významově

marginálních podstránek), jedná se zcela jednoznačně o zjevný rozpor mezi

skutkovým stavem a obsahem provedených důkazů. Obviněný přitom zdůrazňuje, že

webový link sám o sobě nemůže být spojovacím prvkem, přičemž odkazuje na

rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 2. 2014 ve věci C-466/12,

jelikož webový link je objektivně toliko deskriptivní uvedení adresy na

odlišnou webovou stránku. Navíc soudy v projednávané věci vůbec nereflektovaly

imanentní povahu internetu a skutečnost, že informace na internetu jsou všechny

veřejně a volně dostupné prostřednictvím vyhledávačů i odkazů. V této

souvislosti je nutno zdůraznit i to, že ani samotný oznamovatel údajné trestné

činnosti si nebyl vědom existence onoho „odkazu“ na web XY. Podle obviněného

bylo tedy nade vší pochybnost prokázáno, že v projednávané kauze jde o dvě na

sobě zcela nezávislé společnosti provozující zcela nezávislé webové stránky.

7. Stran uplatněného dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném

právním posouzení pak obviněný konkrétně namítá, že jeho jednáním nebyla

naplněna objektivní stránka vytýkaného trestného činu. V prvé řadě totiž bylo z

provedeného dokazování jednoznačně prokázáno, že společnosti P. a L. k.

obchodují s legálním zbožím, v žádném případě nenabízí na jednom místě ucelený

sortiment určený ke zneužívaní omamných či psychotropních látek a ani obsah

stránek ke zneužívání jednoznačně nenabádal. Společnosti přitom nejsou

propojeny a nejsou vzájemně propojeny ani jejich webové stránky. Výše uvedené

bylo prokázáno i výslechem svědka L. B. jakožto cílového zákazníka obou

společností, který nevnímal společnost P. jako společnost zaměřenou na prodej

semen konopí. Ta představovala pouze doplněk široké nabídky sortimentu. Rovněž

z předloženého vyjádření A. J., pedagogické pracovnice působící na ČZU, se

specializací na výzkum pěstování a uplatnění léčebného konopí, vyplynulo, že

semena konopí, včetně semen s proklamovaným vyšším obsahem THC v rostlině, jsou

na českém i světovém trhu běžně dlouhodobě dostupná a nakládání s nimi není

nijak zákonem omezeno. I ze skutečnosti, že identickou nabídku má také mnoho

dalších společností v České republice, je podle obviněného zcela zřejmé, že

nikdy nenabízel tzv. „ucelený řetězec pěstebních potřeb“ k produkci konopí s

vysokým obsahem THC a kuřáckých potřeb, o čemž ostatně explicitně svědčí

předchozí rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, dle kterých podnikání

společností obviněného v žádném případě kvalitativně nenaplňuje znaky tzv.

growshopů. S odkazem na aktuální obsah spisového materiálu a nově provedené

důkazy tak podle obviněného nelze než shrnout, že bylo vyvráceno vytvoření výše

popsaného tzv. uceleného sortimentu jakožto podmínky sine qua non pro naplnění

objektivní stránky daného trestného činu.

8. Obviněný rovněž brojí proti tomu, jak se soud prvé instance vypořádal

s údajným naplněním ohrožovacího potenciálu jeho jednání, jelikož za ohrožovací

delikt nelze podle názoru dovolatele akceptovat jakékoliv jednání, které by

mohlo být subjektivně interpretováno jako ohrožující. Jinými slovy ohrožení

zákonem chráněného zájmu musí být objektivní, reálné a nikoliv pouze zcela

hypotetické a při aplikaci § 287 tr. zákoníku nelze pojmy "svádět, podporovat,

podněcovat a šířit“ vykládat svévolně a extensivně, přičemž v této souvislosti

obviněný odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. III.

ÚS 3489/16. Orgány činné v trestním řízení přitom vyšetřovaly obviněného mnoho

let, a to dokonce za užití odposlechů, aniž by však obžaloba předložila jediný

důkaz, že by jeho jednáním byl někdo skutečně ohrožen v intencích presumovaných

dikcí § 287 tr. zákoníku. Výše jmenované obchodní společnosti byly a jsou zcela

objektivně zaměřeny na zcela odlišnou cílovou skupinu, což bylo prokázáno

výpověďmi svědků. Chemický rozbor zajištěného konopí u zákazníků i výpovědi

znalců jasně dokazují, že šlo o legální verzi tzv. CBD konopí bez THC, přičemž

tyto a celá řada dalších druhů jsou v ČR prakticky neregulovány, protože nemají

žádné psychotropní účinky.

9. Obviněný se dále domnívá, že v daném případě mohlo být překvapivé

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020,

nekompatibilní s konstantní judikaturou jak samotného Nejvyššího soudu

(odlišných senátů), tak Ústavního soudu. Podstatou obdobných kauz je totiž

jednání pachatelů spočívající v podněcování odhodlání zájemců o pěstování

konopí a cílí směrem na jeho prezentování, coby populárního fenoménu, jehož

zneužívání není škodlivé. Za tímto účelem pachatelé umožňují jednoduché získání

všeho potřebného na jednom místě a vytvářejí tak ucelenou představu snadného a

bezproblémového získání a užívání návykové látky, což v dalších osobách

podněcuje ochotu s návykovou látkou experimentovat. Ve svém usnesení ze dne 27.

10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, se ovšem Nejvyšší soud ve svém právním

názoru přihlásil k intenzivnější míře trestní represe při ochraně daného

veřejného zájmu, než bylo dosud v konstantní judikatuře „přípustné“. Přitom

„judikatorní úkrok“ Nejvyššího soudu směrem k rozšíření mantinelů trestní

represe byl učiněn bez adekvátního legislativního rámce, který naopak zcela

prokazatelně v dotčené oblasti ochrany veřejného zájmu tenduje (nejen) v českém

právním řádu k výrazné liberalizaci.

10. Dále podle obviněného jeho jednáním nebyla naplněna ani subjektivní

stránka vytýkaného trestného činu, jelikož veškeré provedené dokazování

nenabízí jinou alternativu, než že obviněný ohrožení zájmu chráněného trestným

zákoníkem nevnímal jako možné a nepočítal s eventualitou jeho způsobení.

Obviněný objektivně nikoho – byť i v úmyslu nepřímém - nesváděl ke zneužívání

konopí setého a ani celkové vyznění webových stránek nemohlo nikoho k takové

činností svádět, jak ostatně konstatoval zástupce znaleckého ústavu P. K.,

vyjadřující se k podstatě návodů na pěstování rostlin. Obviněný popírá, že by

na jimi prezentovaných webových stránkách byly v jiném než zcela zanedbatelném

a kontextuálně bezvýznamném množství uváděny informace evokující zneužívání

konopí. Některé z několika tisíc nabízených produktů sice mohly být doplněny

kontroverzním popisem, ale v takovém případě se jedná o obchodní označení

takového zboží, které nebylo možné měnit, pokud s tímto zbožím mělo být

obchodováno, přičemž prodejem semen s obdobným popisem realizuje v České

republice vícero subjektů. Veškeré vytýkané „popisky“ zboží byly na webových

stránkách prezentovány před mnoha lety ve zcela odlišném společenském,

kulturním a primárně i judikaturním kontextu, přičemž tyto obsahovaly důrazné

varování před zneužitím konopí, které nelze bagatelizovat jako toliko formální.

V této souvislosti je podle obviněného nutno z hlediska naplnění subjektivní

stránky trestného činu kladeného mu za vinu opětovně zdůraznit, že aktivity

obviněného byly opakovaně prověřovány orgány činnými v trestním řízení se

závěry, že jimi nejsou porušovány právní normy České republiky, natož normy

trestněprávní, čemuž se obviněný snažil preventivními opatřeními předejít např.

změnou formy propagace, zdůrazňováním negativ zneužívání konopí, ukončením

prodeje kuřáckých potřeb a sofistikovaných pěstebních potřeb atd. V této

souvislosti navíc obviněný poukazuje na přesun kauzy pod jurisdikci pražského

státního zastupitelství poté, co byla identická právní věc původně odložena

Policií ČR, Ředitelstvím Zlínského kraje, což u obviněného evokuje pocit

kriminalizovat jeho jednání za každou cenu.

11. Závěrem svého dovolání proto obviněný L. T. navrhl, aby Nejvyšší

soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro

Prahu 2 a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

12. Rovněž obviněný J. G. podal prostřednictvím svého obhájce

dovolání, kterým napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, ve

spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T

99/2018, a to v celém jejich rozsahu. V rámci odůvodnění svého mimořádného

opravného prostředku obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst.

1 písm. a), b), g) a h) tr. řádu, neboť podle jeho názoru ve věci rozhodl věcně

nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen a ve věci rozhodl

vyloučený orgán. Dále jsou podle obviněného rozhodná skutková zjištění, která

jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem

provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a

zároveň napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení. Obviněný

přitom odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr.

řádu, neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o odmítnutí jím podaného řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2

písm. a) až g) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod

dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. řádu.

13. Obviněný úvodem svého mimořádného prostředku předestírá, že s

napadeným rozsudkem nesouhlasí a považuje ho za nesprávný, nezákonný a

nespravedlivý, jelikož neodpovídá materiální stránce, tedy společenské

škodlivosti jeho jednání, pročež odporuje § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný

přitom výslovně upozorňuje, že tuto skutečnost i jeho obhajobu umocňuje

vyjádření soudce JUDr. Libora Vávry, k čemuž předestírá jeho části učiněné

během veřejného zasedání dne 6. 5. 2020. Dále pak obviněný upozorňuje, že

rovněž samosoudce JUDr. Milan Rossi po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, uvedl, že jej považuje z větší

části za nespravedlivý a kauzu obviněného za nestandardní. Již jen z popisu

skutku, vývoje problematiky a z vyjádření trestních soudců podle obviněného

vyplývá, že hrozí nebezpečný precedent spočívající v nadbytečné a nedůvodné

kriminalizaci společensky naprosto nezávadného jednání.

14. K existenci dovolacích důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) a písm.

b) tr. řádu obviněný namítá, že v rámci druhého odvolacího řízení v této věci

bylo po zrušení prvních zprošťujících rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze

dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, rozhodováno jiným senátem Městského

soudu v Praze než v řízení předcházejícím. Tato změna byla podle obviněného v

jeho neprospěch, jelikož jej původní senát zprostil obžaloby, stejně jako tak

učinil opakovaně soud prvního stupně. Nový senát Městského soudu v Praze pak

bez dalšího uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 respektovat usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, aniž by zohlednil doplnění

dokazování a změnu ve skutkových zjištěních. Podle obviněného tato skutečnost

zakládá rovněž důvod podjatosti pro poměr k věci podle § 30 odst. 1 tr. řádu. K

tomuto obviněný odkazuje i na zvukový záznam z veřejného zasedání ze dne 24. 8.

2022, kdy namísto toho, aby se řešily věcné argumenty ústavněprávního

charakteru, věnoval se Městský soud v Praze „grilování“ obviněných ohledně

jejich majetkových poměrů. Důsledkem je překvapivá změna názoru Městského soudu

v Praze vlivem změny senátu a současně donucování Obvodního soudu pro Prahu 2

změnit názor v neprospěch obviněných.

15. Stran naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu pak obviněný konkrétně namítá, že rozhodná skutková zjištění, ze kterých

Městský soud v Praze vycházel a jsou tak určující pro naplnění znaků trestného

činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a zároveň jsou

založena na procesně nepoužitelném důkazu. Obviněný upozorňuje na to, že právní

názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo

1040/2020, již ztratil svůj skutkový základ, jelikož vydání napadeného rozsudku

předcházelo podstatné a opakované doplnění dokazování (např. statistické údaje

prokazující zanedbatelnou návštěvnost webu XY prostřednictvím tohoto odkazu),

na jehož základě se potvrdilo, že žádné vzájemné propojení obou webů

neexistuje, pouze jednostranná zmínky na web XY umístěného na webu XY, a to

na jedné z tisíce podstránek, která je významově marginální a na jeho základě

nelze konstruovat trestní odpovědnost obviněného. Webové stránky XY přitom

spravuje jiná společnost a obviněný J. G. s ním neměl od roku 2015 podle

svého tvrzení nic společného. Funkčně a zejména marketingově, tedy veřejně

viditelně, byly webové stránky odděleny – viz k důkazu nově provedené odborné

posudky marketingových společností Barely Legal a Next Vision. Oddělení obou

webů pak vyplývá také z výslechu svědka L. B., který jakožto běžný a soustavný

pěstil a cílový zákazník společnosti XY potvrdil, že její webové stránky v

žádném případě nebyly zaměřeny na prodej semen konopí. Během hlavního líčení

dne 1. 3. 2022 bylo také nově předloženo vyjádření A. J., pedagogické

pracovnice působící na ČZU, se specializací na výzkum pěstování a uplatnění

léčebného konopí, ze kterého vyplynulo, že semena konopí jsou na českém i

světovém trhu běžně dostupná, a to včetně semen s proklamovaným vyšším obsahem

THC v rostlině. Byl také doložen odborný posudek známého adiktologa p. Z. a

profesora H. ze dne 21. 4. 2015. Každý z předmětných webů je podle obviněného

obsahem, účelem, cílem a marketingem zaměřen zcela jinak a jednosměrný webový

link ze stránek XY na stránky XY sám o sobě nemůže být spojovacím prvkem, k

čemuž obviněný odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 2.

2014 ve věci C-466/12. Krom toho, soudy nijak neakcentovaly povahu internetu,

kde jsou všechny informace veřejně a volně dostupné, přičemž i svědek P. N.

potvrdil, že informace hledal na více webech. V této souvislosti obviněný

upozorňuje na fakt, že ani samotný oznamovatel údajné trestné činnosti ani

orgány činné v trestním řízení si zpočátku nebyly existence odkazu na web XY

vůbec vědomy.

16. Obviněný nadto k výše uvedenému dodává, že napadený rozsudek

dovozuje propojenost obou webů také z odposlechů zákaznické linky, na které se

ve svém odůvodnění opakovaně odkazuje. Předmětné odposlechy ovšem nebyly řádně

provedeny k důkazu, jelikož byl čten pouze jejich přepis, tj. nebyly přehrány,

ani nebylo provedeno příslušné CD. Důkazem přitom může být pouze samotný

odposlech, nikoliv jeho přepis, resp. vyhodnocení vyhotovené policejním

orgánem. To tedy znamená, že pokud se nyní napadený rozsudek odkazuje na

odposlech telefonické zákaznické linky, jde o procesně nepoužitelný důkaz ve

smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc, z tak malého vzorku jednotek

hovorů z celkových stovek nelze činit závěry ohledně jejího charakteru, když

šlo pouze o exces příslušné pracovnice.

17. Obviněný dále namítá, že nebyl jednatelem společnosti L. k., tedy

nebyl aktivním článkem řízení společnosti a jeho odsouzení není podloženo

důkazem k jeho konkrétní aktivitě. Jeho trestní odpovědnosti přitom nemůže být

dovozována automaticky z jeho postavení společníka a neodpovídá objektivně

zjištěnému stavu, když se obviněný staral o jiné věci a jiné společnosti.

18. Obviněný je nadto přesvědčen, že již samotné usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, není správné, a to jak

skutkově, tak právně. Krom toho, že vykazuje relevantní nepřesnosti,

nezohledňuje velmi specifický kontext skutkových okolností posuzovaného případu

a nesprávně aplikuje relevantní judikaturu na posuzovaný případ, pročež

obviněný žádá, aby rozhodnutí o dovolání bylo postoupeno velkému senátu,

eventuálně jinému senátu Nejvyššího soudu, než senátu 11 Tdo. V této

souvislosti obviněný připomíná zahraniční praxi či nedávno přijatou novelu

zákona o návykových látkách, která má svědčit o obecném trendu ve vyspělém

světě k liberalizaci v oblasti právní úpravy konopí, přičemž v tomto aktuálním

společenském kontextu je názor jednoho senátu Nejvyšší soudu, který

kriminalizuje zodpovědné a transparentní jednání usilující o léčebné využití

konopí, nejen zpátečnický, ale i absurdní.

19. Stran nesprávného právního posouzení pak obviněný konkrétně namítá,

že jeho jednání nemůže být trestným činem, a to z důvodu nenaplnění objektivní

stránky a subjektivní stránky trestného činu. Pokud jde o právní posouzení

skutku, je třeba zdůraznit, že nelze zneužívat argumentaci tzv. ohrožujícím

charakterem daného trestného činu tak, jak to činí napadený rozsudek. Je totiž

třeba zdůraznit, že u ohrožovacích trestných činů musí vzniknout situace, při

níž hrozí reálné nebezpečí, které nelze presumovat, ale jeho existenci je nutno

prokázat. V daném případě soud de facto ignoroval skutečnost, že se neprokázal

jediný případ zneužití, a naopak bylo prokázáno, že legálně prodávaná semena

byla zakupována za léčebným účelem. Takový přístup je neakceptovatelný a

otevírá cestu velmi nebezpečnému precedentu, kdy by pak mohl být za tento

trestný čin odsouzen prakticky kdokoliv. Je přitom důležité, že v daném případě

nebyly na webových stránkách nabízeny pomůcky ke kouření marihuany a nemůže se

z logiky věci jednat o ucelený sortiment ve smyslu relevantní judikatury.

Stejně tak obvinění nikdy nenabízeli ani žádné high-tech pěstební zařízení či

pěstební stany a nepropagovali životní styl spočívající ve zneužívání konopí

jako drogy. Nelze přitom akceptovat, aby toto orgány činné v trestním řízení

uměle nahrazovaly tvrzením o existenci receptů, a tím nepřípustně rozšiřovaly

trestnost daného jednání. S tím pak souvisí také to, že skutečná povaha

provozované obchodní činnosti je zde zcela odlišná od tzv. growshopů, když

nabízené zboží nikdy nemělo za účel přilákat především zájemce o kouření

marihuany.

20. Obviněný dále zdůrazňuje, že bylo prokázáno, že povinnost umisťovat

k produktům dostatečné popisy vyplývá přímo ze zákona, a to konkrétně ze zákona

č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně

spotřebitele“). Je tedy zřejmé, že popisy zboží musí být převzaty v přesném

znění od výrobce, které nemůže prodávající měnit, přičemž nemá ani možnost

kontroly jejich pravdivosti stran množství účinné látky THC v rostlinách

vypěstovaných z těchto semen. Navíc obviněný podotýká, že státní orgány mají

podle § 8 odst. 1 tr. řádu povinnost neprodleně oznamovat státnímu zástupci

nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný

čin, což se ve vztahu k jednání obviněného nestalo. Krom toho nikde není nijak

stanoveno, natož závazně, jak má vypadat účinná snaha o objektivní informování

o negativech zneužívání konopí. Podstatou předmětného trestného činu je přitom

podle obviněného vyvolání chuti zneužít omamnou látku a mít všechny informace,

jak se k ní dostat, což nemohlo být naplněno na základě jednoho odkazu mezi

webovými stránkami, u něhož navíc nebylo prokázáno, zda byl funkční a bylo

prokázáno, že nebyl dohledatelný. Za situace legálnosti prodeje semen a veřejné

dostupnosti zbylých relevantních informací je trestní odpovědnost možná pouze v

případě ucelené nabídky sortimentu sloužícího ke zneužití konopí. To však

nebylo dáno v tomto případě, kdy úmyslem obviněných nikdy nebylo jakkoli

vyvolat chuť na konopí a jeho zneužití, ale naopak upřednostnit jeho nesporné

léčebné účinky pro řešení různých zdravotních obtíží. Jak již přitom vyplynulo

z dosavadního dokazování, umístnění odkazu na web XY, jenž je provozován

nezávislou společností s jinou marketingovou strategií, na webu XY bylo jakýsi

historický relikt, který zde zůstal vlastně omylem v rámci úprav webových

stránek.

21. Stran subjektivní stránky trestného činu podle § 287 odst. 1 tr.

zákoníku obviněný namítá, že zavinění ve formě nepřímého úmyslu je zcela

vyloučeno již dřívějším ujištěním ze strany policie, že podnikání obviněného je

v pořádku a skutečnosti, že na webu XY poptávala semena konopí dokonce sama

Policie ČR a státní správa (např. univerzity). Zde je totiž třeba zdůraznit, že

obvinění nikdy žádné THC neprodávali, jelikož semena žádné THC neobsahují.

Pokud toto napadený rozsudek nezohledňuje a používá obdobné úvahy v neprospěch

obviněných, opět to svědčí o celkovém zaujatém přístupu „odsoudit za každou

cenu“. Z mnoha skutečností je naopak zřejmé, že nebyl naplněn úmysl šířit

toxikomanii, jelikož prodej semen je legální a v daném případě bylo

presentováno použití pro léčebné účinky. Tento závěr podporuje např. i

historický vývoj, aktivita na konopném projektu s CzechInvest či název

společnosti „L. k.“ Zároveň se připomíná, že obvinění nad rámec zákonné

povinnosti na předmětný web umisťovali řadu dalších vyvážených informací, a to

včetně varování před negativními účinky konopí či varování ohledně možných

trestněprávních důsledků zneužívání konopí. Byla tak prokázána vážně míněná

snaha obviněných zabránit toxikomanickému zneužití konopí a učinit vše, aby

jejich podnikání bylo zcela legální. K tomu je třeba podle obviněného připočíst

skutečnost, že web XY již byl v minulosti opakovaně prověřován, přičemž policie

tehdy uzavřela, že nešlo o podezření z přečinu a věc pravomocně odložila.

Navíc, v této době obvinění své podnikání konzultovali právě s policií, kterou

byli ujištěni, že je vše v pořádku. Právě uvedené, tj. předchozí ujištění

policie a následné zprošťující rozsudky, jsou pro tuto věc zcela zásadní, když

zaprvé vylučují možnost naplnění subjektivní stránky a za druhé dávají věc

ústavněprávní rozměr, jelikož napadený rozsudek porušuje základní ústavně

zaručená práva, a nejen jejich právo svobodně podnikat, ale v rozporu s

principem právní jistoty a předvídatelnosti práva také neposkytuje ochranu

jejich legitimnímu očekávání. Princip ochrany tzv. legitimního očekávání je

přitom v judikatuře soudů České republiky v čele s Ústavním soudem uznáván jako

součást souboru základních principů demokratického právního státu, který je

úzce spojen s principy ochrany právní jistoty, spravedlivosti a

předvídatelnosti aktů veřejné moci a důvěry v ně a s principem zákazu libovůle.

22. Obviněný dále namítá, že napadený rozsudek nesprávně posoudil otázku

možné aplikace subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku,

když především nesprávně interpretuje závěry stanoviska trestního kolegia

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Jak

je však podrobně rozvedeno v tomto dovolání, jednání obviněných žádnou

společenskou škodlivost nevykazovalo. Naopak, lze hovořit spíše o „společenské

prospěšnosti“, když obvinění de facto svým jednáním sledovali ochranu stejných

hodnot jako předmětná skutková podstata, tj. ochranu života a zdraví.

23. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené

usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního

soudu pro Prahu 2 a následně sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje viny.

Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení rozhodnutí obou soudů

nižších stupňů přikázal, aby věc byla soudem prvního stupně v potřebném rozsahu

znovu projednána a rozhodnuta.

24. K podaným dovoláním obou výše jmenovaných obviněných zaslal své

písemné stanovisko ze dne 16. 5. 2023, státní zástupce činný u Nejvyššího

státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolání

obviněných již úvodem konstatoval, že byť podaná dovolání obsahují námitky

formálně podřaditelné pod jimi uplatněné dovolací důvody, jedná se zjevně o

námitky neopodstatněné.

25. Pokud se jedná o námitku obviněného J. G. stran změny odvolacího

senátu v jeho neprospěch, státní zástupce k této konstatoval, že senát

odvolacího soudu 7 To byl ve všech třech proběhlých odvolacích řízeních

totožný, pouze před konáním druhého odvolacího řízení došlo k jeho personální

obměně v souladu s rozvrhem práce. Pokud se jedná o vytýkanou překvapivost, s

ohledem na předchozí kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp.

zn. 11 Tdo 1040/2020, ji shledat nelze.

26. Ani námitce obviněného J. G. spočívající v podjatosti odvolacího

soudu pak podle státního zástupce nelze přisvědčit, a to ani v obecné rovině.

Soudce ani přísedící senátu odvolacího soudu, jenž vydal kasační usnesení, není

vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 tr. řádu ve vztahu k

opětovně napadlé věci. Pochybnostem o objektivní či subjektivní podjatosti

soudců přitom nic nenasvědčuje.

27. Státní zástupce dále zdůrazňuje, že v dané věci nedošlo po kasačním

zásahu Nejvyššího soudu ke změně skutkového stavu, pročež se nelze ztotožnit s

námitkou obviněných, dle které nebyly soudy prvního a druhého stupně při

opětovném rozhodování ve věci vázány právním názorem dovolacího soudu. Pokud se

pak jedná o samotné námitky stran hmotněprávního posouzení, z provedeného

dokazování je zřejmé, že dovolatelé přes internetové stránky nabízeli semena

konopí, což doprovázeli pochvalnými údaji o psychotropních účincích

vypěstovaného konopí, přičemž tak činili v kontextu možné koupě pěstebních

pomůcek na jiné internetové stránce, jež byla odkazem propojena. Jejich jednání

tak zjevně představovalo podněcování ke zneužívání návykové látky jiné než

alkoholu. Takové hmotněprávní posouzení je přitom v souladu nejenom s důvody

předchozího kasačního usnesení Nejvyššího soudu, ale v konturách projednávané

věci i s další judikaturou. Bezpředmětný je v této souvislosti poukaz

dovolatelů na posudek adiktologa Z. a H., podle nichž rozhodnutí zneužít

návykovou látku není plánovaným jednáním, což vypěstování rostliny představuje.

Podněcování nebo jiné šíření zneužívání návykové látky odlišné od alkoholu ve

smyslu § 287 odst. 1 tr. zákoníku není možné chápat pouze jako bezprostřední

ovlivnění ke zneužití takové návykové látky, ale obecně ovlivnění neurčitého

okruhu osob, jež by mohly návykovou látku zneužít i někdy v budoucnu. Ani

poukaz na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 13. 2. 2014 ve věci

C-466/12, Nils Svensson a další v. Retriever Sverige AB, jenž podle dovolatelů

vylučuje, aby byl samotný odkaz považován za spojující prvek, není přiléhavý,

jelikož se tato věc vztahovala k autorskému právu a sdělování díla.

28. Nepřiléhavá je pod státního zástupce dále argumentace stěžovatelů,

že v případě popisu nabízeného zboží plnili informační povinnosti v souladu s §

9 a násl. zákona o ochraně spotřebitele, což by jejich trestní odpovědnost mělo

rovněž vylučovat. Pokud označení výrobků či jiné uvedené údaje (a to i v

určitém kontextu) dosahují trestněprávní relevance, nemůže se prodávající

zaštiťovat veřejnoprávním zákazem jejich odstranění či změny. Podstatné je, zda

nabízením či prodejem takového zboží může být zasažen objekt některého z

trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, v takovém

případě nemůže být takové zboží nabízeno a prodáváno. Ani tato námitka tak

podle státního zástupce není opodstatněná.

29. Taktéž námitky týkající se absence subjektivní stránky souzeného

přečinu nejsou podle státního zástupce opodstatněné. Dovolatelé totiž museli

být minimálně smířeni s tím, že může dojít k toxikomanickému zneužití konopí, a

to za pomoci jimi nabízených semen

a pěstebních pomůcek, přičemž tomuto alespoň smíření odpovídají i popisy

vychvalující psychotropní účinky konopí. Pokud se jedná o dovolateli namítané

odložení trestní věci, k tomu je nutné dodat, že odložení věci nepředstavuje

meritorní rozhodnutí, jež by zakládalo překážku rei iudicatae.

30. Pokud se dále jedná o dovolatelem G. namítanou nedostatečnou

individualizaci obviněných, nelze se s ní ztotožnit. Jak vyplývá z odůvodnění

rozhodnutí soudů obou stupňů, jeho trestní odpovědnost nebyla dovozována z jeho

formálního postavení společníka. V této souvislosti státní zástupce poukazuje

na bod 26. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jenž se s touto

námitkou dostatečným způsobem vypořádal.

31. Podle státního zástupce nic nesvědčí ani porušení práva na svobodné

podnikání či neoprávněnému zvýhodnění konkurence XY, došlo-li k trestněprávní

represi, přičemž ve vztahu k poslednímu se jedná o čiré spekulace. Svoboda

podnikání je samozřejmě regulována a omezena nejrůznějšími zákony, přičemž

významná jsou též omezení vyplývající ze zvláštní části trestního zákoníku.

Omezuje-li přitom zákonodárce ve svém důsledku podnikání i ustanovením § 287

tr. zákoníku, činí tak za účelem ochrany společnosti a lidí proti možnému

ohrožení, jež vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu. Ze

shora uvedeného je tak zcela zřejmé, že se v případě takto koncipovaného

omezení o žádné porušení esenciálního obsahu práva na svobodné podnikání

nejedná, což tyto námitky dovolatelů činí zjevně neopodstatněnými.

32. Pokud se jedná o poukaz dovolatelů na změnu veřejného zájmu,

liberalizaci v České republice i v zahraničí, společenský kontext, pak v této

souvislosti je třeba podle státního zástupce uvést, že určitá liberalizace se

projevuje pouze ve sféře užívání konopí pro léčebné účely, avšak nikoli ve

sféře toxikomanického užívání konopí. Trestný čin šíření toxikomanie podle §

287 tr. zákoníku žádných liberalizačních změn ve vztahu k toxikomanickému

užívání konopí nedoznal. Soudy přitom nejsou prostorem, v němž by měla být

vedena debata o existenci, popř. závažnosti problémů spojených se zneužíváním

návykových látek a jejich řešením, tímto prostorem je zejména zákonodárný sbor.

33. Dovolávají-li se obvinění zásady subsidiarity trestní represe, nic

podle státního zástupce nesvědčí o tom, že by se jejich jednání zásadním

způsobem vymykalo běžně se vyskytujícím trestným činům stejné právní

kvalifikace. Naopak se souzené jednání týkalo provozování jednoho z

nejznámějších, největších a nejpřehlednějších českých e-shopů se semeny

geneticky upravených a vysoce šlechtěných rostlin konopí a současně (se

vzájemnými odkazy) též e-shop s pěstitelskými potřebami nabízející komplexní

„hightech indoor“ pěstební vybavení. Ani dovolateli namítaná údajná absence

konkrétního nebezpečí by jejich trestní postih nevylučovala, neboť přečin

šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaný

ve formě podněcování a jiného šíření zneužívání návykové látky odlišné od

alkoholu, představuje abstraktně ohrožovací trestný čin, jehož skutková

podstata sankcionuje uvedené jednání bez ohledu na to, zda došlo ke konkrétní

poruše chráněných právních statků.

34. Podle státního zástupce pak nelze dospět ani k závěru, že by se v

případě dovolatelů jednalo o extenzivní kriminalizaci jejich jednání, jež by

eventuálně mohla představovat porušení principu nullum crimen sine lege (certa)

zakotveného v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Naopak je třeba

zdůraznit, že vysoká míra škodlivého užívání marihuany, k čemuž jednání

dovolatelů směřovalo, je v České republice problémem i v mezinárodním měřítku.

35. Co se týče námitky procesní nepoužitelnosti důkazu čtením přepisů

odposlechů namísto jejich přehrání, ta je podle státního zástupce zjevně

neopodstatněná. V dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž

nelze namítat kteroukoli vadu dokazování, nýbrž pouze takovou, jež se vztahuje

k rozhodným skutkovým zjištěním, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného

činu. Odposlechy přitom byly v dané věci zjištěny pouze podružné informace, jež

na výsledek trestního řízení před nalézacím soudem mají podle státního zástupce

zcela zanedbatelný vliv.

36. Podle státního zástupce se pak nelze jakkoli ztotožnit s názorem

dovolatelů, že by v dané věci byl dán prostor k jakémukoli „přehodnocení“

předchozího kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11

Tdo 1040/2020, či dokonce k předložení věci velkému senátu trestního kolegia.

Naopak námitky obviněných fakticky zpochybňující pro soudy nižších stupňů

závazné právní závěry Nejvyššího soudu je nutno považovat za námitky

nepřípustné.

37. Státní zástupce závěrem konstatuje, že pokud se jedná o obviněným J.

G. předestřené pasáže z vyjádření předsedy senátu Městského soudu v Praze

JUDr. Libora Vávry, je nutné dodat, že nejsou nikterak relevantní s ohledem na

skutečnost, že byly učiněny v průběhu veřejného zasedání, jež vyústilo v

usnesení, které bylo posléze z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce

podaného v neprospěch dovolatelů dovolacím soudem zrušeno. Pokud jde o namítané

vyjádření samosoudce JUDr. Milana Rossiho učiněné po vydání odsuzujícího

rozsudku obvodního soudu, lze sice do určité míry připustit jejich

problematické vyznění, nicméně tato skutečnost obviněným nijak neprospívá a

takové vyjádření je pouze ne zcela profesionální polemikou s předchozími

zrušujícími zásahy dovolacího i odvolacího soudu, jejichž právními názory a

pokyny je nalézací soud ve smyslu § 264 odst. 1 a § 265s odst. 1 tr. řádu vázán.

38. Státní zástupce závěrem k dovoláním obou obviněných uvedl, že

napadené rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo

nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání

naplněny nebyly. Za této situace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě

podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání

odmítl jako zjevně neopodstatněná.

39. Vyjádření státního zástupce k dovoláním podaným obviněnými byla

následně Nejvyšším soudem zaslána obhájcům obou obviněných k jejich případným

replikám, které však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných

dovoláních nebyly tomuto soudu nikterak předloženy.

III.

Přípustnost dovolání L. T.

40. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve

zjišťoval, zda je dovolání obviněného L. T. přípustné a zda vyhovuje všem

relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu

s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě

a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i

oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu, načež

dospěl k závěru, že dovolání jmenovaného obviněného bylo podáno opožděně.

41. Podle § 265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který

rozhodl v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému

dovolání směřuje. V odstavci 2 téhož ustanovení pak zákon stanoví, že při

doručování rozhodnutí jak obviněnému, tak i jeho obhájci (a opatrovníku), běží

lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle § 265e odst. 3

tr. řádu je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno

ve lhůtě přímo u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém

stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a

adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle

§ 265e odst. 4 tr. řádu není navrácení lhůty k podání dovolání přípustné.

42. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, jako

rozhodnutí soudu druhého stupně, proti kterému dovolání směřuje, byl

obviněnému L. T. řádně doručen dne 8. 12. 2022, kdy si jej osobně převzal a

toto převzetí stvrdil na Obvodním oddělení policie Luhačovice (viz doručenka a

zpráva o doručení písemnosti na č. l. 1005 a 1023 trestního spisu). Obhájci

obviněného, Mgr. Et Mgr. Marku Čechovskému, Ph.D., pak byl předmětný rozsudek

odvolacího soudu doručen okamžikem přihlášení do datové schránky, tj. dne 2.

11. 2022 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 1005

trestního spisu). S ohledem na výše uvedené je tedy zcela mimo jakoukoli

pochybnost, že v posuzovaném případě počala v souladu s § 265e odst. 2 tr. řádu

běžet zákonná dvouměsíční lhůta pro podání dovolání dne 8. 12. 2022 (tedy dnem

pozdějšího doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, a to osobě obviněného L.

T.). Podle § 60 odst. 2, odst. 3 tr. řádu, upravujícího počítání lhůt v

trestním řízení, byl posledním dnem lhůty pro podání dovolání den 8. 2. 2023

(středa) jakožto pracovní den, který svým číselným označením odpovídá dni, kdy

se stala událost určující počátek lhůty (tj. kdy došlo k pozdějšímu doručení

rozhodnutí odvolacího soudu osobě dovolatele, popř. jeho obhájci). Dovolání

obviněného L. T., které jeho jménem předložil obhájce Mgr. Et Mgr. Marek

Čechovský, Ph.D., bylo sice dle obsažené datace vypracováno dne 16. 1. 2023,

avšak prostřednictvím datové zprávy bylo zasláno i doručeno do datové schránky

Obvodního soudu pro Prahu 2 až dne 10. 2. 2023 (viz č. l. 1051 trestního

spisu). Za tohoto stavu je proto zcela zřejmé, že dovolání obviněného bylo v

dané věci podáno prostřednictvím jeho obhájce až po uplynutí zákonné

dvouměsíční lhůty, byť o pouhé dva dny.

IV.

Přípustnost dovolání obviněného J. G.

43. Rovněž ve vztahu k osobě obviněného J. G. Nejvyšší soud jako soud

dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je jím podané dovolání

přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda

dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda

bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §

265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1

písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje

všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. řádu.

44. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše

uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání

vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu,

tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.

V.

Důvodnost dovolání obviněného J. G.

45. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně

uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit

otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z

důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je

zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

46. V souvislosti s dovoláním obviněného J. G. a jím uplatněnými

dovolacími námitkami Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný

soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce

rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Vedle rozhodnutí věcně

nepříslušným soudem tedy daný dovolací důvod naplňuje rovněž vada spočívající v

tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že

místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Obecně

přitom platí, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže jeho obsazení

neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,

soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů,

ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména tehdy, když rozhodoval

samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a

přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně,

dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel

soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. řádu, nebo soudce, který

byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. rozhodnutí

Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.) apod. (Šámal, P.

a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).

47. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je pak dán

tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod přitom nelze

uplatnit, jestliže uvedená okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v

původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně

namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je

tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl

vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním

řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého

stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním

napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda

senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž

bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. řádu. Přitom musí jít o orgán,

který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj.

vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst.

1 písm. b) tr. řádu.

48. Obviněný J. G. dále ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022,

spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro

naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených

důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k

nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto

dovolacího důvodu je (s účinností od 1. 1. 2022) kodifikace dosavadní

rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury

Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn.

III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS

216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k

zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou

určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný

pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo

rozhodnuto některým z dalších rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2

tr. řádu. Tento do zákona nově zařazený dovolací důvod věcně podchycuje tři

okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:

- případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených

důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména

případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu

daného důkazu),

- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který

byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní

prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),

- vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice

některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho

neprovedení jím nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

49. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022

však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky

skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, neboť smyslem jeho zakotvení byla

pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu

vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv.

extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v

tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený

dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu

dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g)

tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.

50. Obviněný současně odkázal též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. h) tr. řádu [dříve – tj. s účinností do 31. 12. 2021 - se jednalo o

dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], na

jehož základě je možné dovolání iniciovat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním

posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady

hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně

právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o

jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí

založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, není v rámci tohoto

dovolacího důvodu možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci

ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních

závěrů je možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem

prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemůže

měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku je možno vytýkat též

„jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky

nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné

skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

51. Obviněný ve svém dovolání odkázal rovněž na důvod uvedený v § 265b

odst. 1 písm. m) tr. řádu, přičemž uplatnil tento důvod dovolání v jeho druhé

alternativě, která je dána tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání

rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo

usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu, byly dány

důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. řádu. Obecně

tak lze konstatovat, že pod tuto variantu se řadí případy, kdy bylo zamítnuto

obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu po jeho věcném

přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že odvolací soud je

neshledal důvodným a odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl.

52. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje

a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na

spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod

a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání

posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva

obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko

pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

VI.

K meritu dovolání obviněného J. G.

53. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i

Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného J. G. splňuje kritéria jím

uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného

spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací

námitky sice z většiny jím uplatněným dovolacím důvodům odpovídají, nicméně

jako takové jsou zcela zjevně neopodstatněné.

54. Úvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, který

napadl obviněný J. G. ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne

24. 8. 2022, sp. zn. 7 To 173/2022, není první rozhodnutím soudu nalézacího

soudu v dané věci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2019,

sp. zn. 2 T 99/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6.

5. 2020, sp. zn. 7 To 104/2020, totiž byli oba obvinění původně obžaloby

zproštěni. K dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch

obviněných byla následně obě citovaná rozhodnutí nižších soudů usnesením

Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, zrušena a soudu

prvního stupně bylo uloženo, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl. Nejvyšší soud ve svém usnesení zároveň vyslovil závazný právní názor,

v němž předestřel své úvahy vzhledem k právnímu posouzení dotčeného skutku.

Vysvětlil jak ohrožovací povahu trestného činu šíření toxikomanie podle § 287

odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tak podmínky pro naplnění zákonných

znaků jeho skutkové podstaty stran pojmu „návyková látka“, se zaměřením na

konopí i možnost jeho léčebného využití, a tyto obecné závěry následně

aplikoval na skutková zjištění soudu prvního stupně. Za klíčovou (a

nedostatečně soudy nižších stupňů zjištěnou a zohledněnou) označil zejména

otázku propojenosti internetových obchodů obviněných, skrze které nabízeli

kromě semen konopí též pěstitelské potřeby a publikovali zde recepty z konopí,

otázku nedostatku restriktivních opatření vzhledem k průměrnému návštěvníku

stránek, které by byly s to efektivně potlačit jeho potřebu či touhu konopí

zneužít, a konečně též otázku subjektivní stránky trestného činu s ohledem na

možnost existence nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

55. Obvodní soud pro Prahu 2 poté znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne

22. 4. 2021, sp. zn. 2 T 99/2018, kterým oba obviněné opětovně zprostil

obžaloby. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 27. 10. 2021, sp. zn.

7 To 324/2021, na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch

obviněných napadený rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního

stupně k novému projednání a rozhodnutí s odkazem na právní názor Nejvyššího

soudu vyjádřený v usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, jehož

závaznost trvala, neboť doplnění dokazování nevedlo ke změně skutkového stavu,

a kterým se nalézací soud neřídil. Následně byl Obvodním soudem pro Prahu 2

vydán odsuzující rozsudek ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, který je ve

spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 7 To

173/2022, předmětem nynějšího přezkumu s ohledem na dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. m) tr. řádu, který byl v jím podaném dovolání uplatněn obviněným

J. G.

56. K námitce obviněného brojící s odkazem na dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. a) tr. řádu proti změně senátu odvolacího soudu v jeho

neprospěch, Nejvyšší soud nad rámec výše uvedených teoretických východisek k

tomuto dodává, že předmětný dovolací důvod slouží k nápravě vad týkajících se

věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu, a souvisí s

otázkou zákonného soudce, která spadá do rámce základního práva na zákonného

soudce. Podstata tohoto dovolacího důvodu vychází z práva na zákonného soudce,

které je zaručeno článkem 38 Listiny základních práv a svobod, podle něhož

nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Podstatou takto vymezeného

ústavního práva na zákonného soudce je především ochrana proti účelovému

obsazení jednajícího soudu ad hoc. Součástí tohoto základního práva je i zásada

přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel

obsažených v rozvrhu práce příslušných soudů.

57. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti

libovůli při určování soudce pro rozhodování v konkrétní věci (srov. rozhodnutí

Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní

právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno

jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým

zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22.

2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, ze

dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS

293/98). Význam má proto i náležité obsazení soudu, případně senátu, u něhož je

podstatné, zda byl sestaven způsobem vylučujícím účelovost nebo libovůli, na

což je třeba usuzovat z ustanovení § 29, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o

soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých

dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tento pojem je nutné vykládat v

souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl

sestaven ve smyslu § 41 a § 42 a násl. citovaného zákona č. 6/2002 Sb. Ústavní

soud k uvedeným zásadám podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce,

tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro

účastníky řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn.

III. ÚS 200/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, či ze dne 25. 5.

2000, sp. zn. III. ÚS 182/99). Takto široký výklad se zásadně dotýká práva na

zákonného soudce vymezeného v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a

svobod, a proto i výhrady spočívající v námitkách proti tomu, že došlo ke změně

v obsazení senátu v průběhu vyřizování věci, je třeba podřadit pod dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, na jehož podkladě je nutno

posuzovat důvodnost uvedené námitky (srov. obdobně usnesení Nevyššího soudu ze

dne 12. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 15/2014, ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo

1507/2015, nebo ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 969/2017).

58. Z předloženého spisového materiálu přitom Nejvyšší soud shledal, že

v trestním řízení vedeném v nyní projednávané věci skutečně došlo ke změně v

obsazení senátu č. 7 To Městského soudu v Praze, neboť místo JUDr. Libora

Vávry, který se jakožto předseda senátu podílel na vydání Městského soudu v

Praze ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 7 To 104/2020, se na jednáních, kteréžto

vyústily ve vydání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, sp.

zn. 7 To 324/2021, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp.

zn. 7 To 173/2022, podílel stejný senát (tj. č. 7 To) v odlišném složení v čele

s předsedkyní JUDr. Zuzanou Zápalkovou. K personální obměně členů senátu 7 To

přitom došlo v plném souladu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze pro

příslušný kalendářní rok – což sám obviněný ve svém dovolání ostatně ani

nikterak nerozporuje, a to včetně zařazení soudkyně JUDr. Zuzany Zápalkové. K

daným změnám došlo na základě Rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok

2021, Spr 3131/2020, přičemž se nejednalo o změnu ad hoc, která by zavdávala

podezření o její účelovosti. Nejvyšší soud proto uzavírá, že na podkladě pouhé

nespokojenosti obviněného se způsobem, jakým senát 7 To Městského soudu v Praze

rozhodoval po obměně svého personálního složení o dovolatelových řádných

opravných prostředcích, nemůže být shledána jakákoli opora pro závěr o porušení

jeho ústavně garantovaného práva na zákonného soudce.

59. K námitce obviněného stran podjatosti soudců senátu 7 To Městského

soudu v Praze, která měla podle jeho názoru zatížit dovoláním napadené

rozhodnutí, Nejvyšší soud předně konstatuje, že podle ustanovení § 30 odst. 1

tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící,

státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze

mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon

přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům,

nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně

rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být

podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

60. K tomuto Nejvyšší soud dále uvádí, že zmíněné pochybnosti

zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom

musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je

vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z

faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu

k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Naopak pouhý subjektivní pocit soudce

nebo procesních stran, že určitý soudce je pro podjatost vyloučen z

projednávání konkrétní trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda

je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

61. Nejde tedy toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků

řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti,

tj. o to, kterak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Přitom důvody,

které k rozšíření nestrannosti i o zmíněnou objektivní rovinu vedou, osvětlil

Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04,

ve kterém uvedl: ,,Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou

kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v

širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich

právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko

soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v

praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti

vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat

šířeji, také v rovině objektivní.“. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou

poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to,

zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních

soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá

rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu

řízení (WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina

základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s.

739 - 740).

62. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k

projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího

rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z

procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité

nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti

vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti,

tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního

procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení

či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové

rozhodování soudů.“ (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář.

Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11

Tvo 6/2019).

63. Z příslušného spisového materiálu se podává, že obviněný námitku

podjatosti soudců senátu 7 To Městského soudu v Praze vznesl již ve svém

odvolání. Vycházeje přitom z konkrétních skutkových okolností dané trestní

věci, je na místě konstatovat, že pochybnostem o objektivní či subjektivní

podjatosti soudců senátu 7 To ničeho, tedy ani postup odvolacího soudu při

vydání jeho kasačního usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 7 To 324/2021,

nenasvědčuje. Městský soud v Praze zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 2 ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 2 T 99/2018, zrušil svým řádně odůvodněným

rozhodnutím na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch

obviněných, neboť se nalézací soud v tomto rozsudku dostatečně nevypořádal se

všemi okolnostmi významnými pro jeho rozhodnutí, a nadto se odmítl řídit

právním názorem, jenž vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 10.

2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, a jímž je orgán, jemuž byla věc přikázána k

novému projednání a rozhodnutí, podle § 265s odst. 1 tr. řádu vázán. Z

uvedeného důvodu nelze rovněž předmětné kasační rozhodnutí Městského soudu v

Praze považovat za překvapivé, a naopak je na místě jej označit za zcela

důvodné. Obviněný oproti tomu staví svoji argumentaci čistě na subjektivním

pocitu a názoru, že pokud soudci senátu 7 To Městského soudu v Praze v čele s

předsedkyní tohoto senátu JUDr. Zuzanou Zápalkovou, kteří svým kasačním

rozhodnutím zrušili v předmětném řízení v minulosti vyhlášený zprošťující

rozsudek nalézacího soudu, vědomi si přitom povinnosti respektovat závazný

právní názor vyslovený v dané věci Nejvyšším soudem, zjevně nebudou ani nadále

slyšet na jeho téměř identické argumenty vznesené v rámci jeho obhajoby v nyní

vedené fázi řízení.

64. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal ničeho, co by zavdávalo

jakékoli důvodné pochybnosti o možném narušení principu nestranného a

objektivního rozhodování v důsledku účasti členů senátu 7 To Městského soudu v

Praze na předchozích fázích řízení vedených vůči obviněnému, jež by byly

logicky podepřené reálnými skutečnostmi vyplývajícími z postavení či chování

soudců dotčeného soudu. V důsledku výše uvedeného se tak Nejvyšší soud v žádném

případě nemůže ztotožnit s námitkou obviněného, z níž vyplývá, že by se stejní

soudci neměli podílet na opětovném rozhodování téže věci za situace, kdy v

minulosti přisvědčili státnímu zástupci a přistoupili k zrušení zprošťujícího

rozsudku ve věci obviněného.

65. Obviněný dále namítl, že s ohledem na změnu skutkového základu již

soudy nižších stupňů nebyly podle § 265s odst. 1 tr. řádu vázány právním

názorem dovolacího soudu vyjádřeném v jeho usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp.

zn. 11 Tdo 1040/2020. K tomu je místě konstatovat, že v rozporu s tímto

tvrzením a ve shodě se závěrem soudů nižších stupňů Nejvyšší soud shledal, že

žádná nová rozhodná skutková zjištění nalézací soud v řízení po vydání

citovaného kasačního rozhodnutí dovolacího soudu neučinil, neboť obsah

předmětných webových stránek nabízejících pěstitelské potřeby, návody a semena

konopí, včetně nabídky semen vhodných pro vypěstování rostlin s vysokým obsahem

THC a vychvalujících jejich omamné účinky po zpracování rostlin z nich

vypěstovaných, stejně jako existence linku propojujícího předmětné webové

stránky, byla již jasně prokázána a ustálena v předchozích rozhodnutích,

přičemž tato rozhodná skutková zjištění nebyla žádným z nově provedených důkazů

zásadně zpochybněna, natožpak vyvrácena. Změna skutkových zjištění, kterou

obviněný vydává za zásadní, spočívá pouze v doplnění dokazování zejména stran

některých podrobností z hlediska intenzity využívání propojení mezi webovými

stránkami XY a XY, propojení faktické obchodní činnosti společností P. a L.

k. (skladování zboží, marketing apod.), přičemž obhajobou předložené důkazy

vztahující se k nezávadnosti samotného prodeje semen konopí či poskytování

návodů na pěstování rostlin, jakož i další skutečnosti nemohly relevantně

zpochybnit správnost skutkových zjištěních učiněných v posledních rozhodnutích

soudů prvního a druhého stupně. Namítá-li tedy obviněný, že s ohledem na změnu

skutkového základu již soudy nebyly podle § 265s odst. 1 tr. řádu vázány

právním názorem dovolacího soudu, je z odůvodnění jeho dovolání zjevné, že tuto

námitku staví na základě jím požadované změny skutkového stavu v důsledku jím

tvrzeného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěnými z

nich učiněnými, který ovšem v dané věci nelze nikterak shledat.

66. K danému Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je ve smyslu § 265b

odst. 1 tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi

skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k

přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází

v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat,

popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném

prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových

zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout

jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi

provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci

se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl

zjištěn bez důvodných pochybností. Za případ extrémního nesouladu přitom nelze

považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky

formulované v § 2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících

právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu

provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální

logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v

jejich souhrnu. Žádný z nově provedených důkazů v dané věci po zrušení

původních zprošťujících rozhodnutí Nejvyšší soudem totiž zásadním způsobem

nezpochybnil - natož aby vyloučil - skutečnost, že internetové stránky

provozované obviněnými s nevýlučným zaměřením na konopí pro léčebné účely a

prodej širokého sortimentu různorodých pěstitelských potřeb byly přímo odkazem

propojeny a obsahovaly také informace relevantní pouze pro potenciální

toxikomanické využití nabízených produktů a zcela jistě se tak mohly svým

zpracováním, názvem a popisem produktů jevit jako zaměřené též (avšak nejen) na

poskytování produktů a rad za účelem toxikomanického zneužití konopí. Ke

stejnému závěru přitom dospěly ve svých rozhodnutích také soudy nižších stupňů

ve svých posledních rozhodnutích v rámci vypořádání obsahově identických

námitek obviněného, k čemuž Nejvyšší soud odkazuje na body 142. až 150.

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 38. až 42. odůvodnění rozsudku

soudu druhého stupně.

67. Pokud obviněný namítá, že s předmětným jednáním nemá ničeho

společného a jeho účast na něm je dovozována pouze z jeho postavení společníka

obchodní společnosti L. k., pak tato námitka zcela odporuje skutkovým zjištěním

učiněným v dané věci. Jak již konstatoval Nejvyšší soud ve svém předchozím

usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, z vlastních vyjádření

obviněných L. T. a J. G. učiněných napříč trestním řízením vyplynulo,

že oba obvinění podnikali společně, danou formu podnikání zvolili především v

důsledku skutečnosti, že obviněný J. G. byl v počátcích jejich spolupráce

nezletilým a obviněný J. G. nikterak nepopíral svou účast na provozování

předmětných webových stránek, když se naopak k těmto výslovně přihlásil jako ke

svým projektům, jejichž prostřednictvím chtěl umožnit využití konopí pro

léčebné účely potřebným osobám (viz body 45. a následující odůvodnění rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 2 T 99/2018), přičemž

tyto závěry plně odpovídají závěrům, ke kterým dospěl rovněž odvolací soud v

bodě 26. odůvodnění napadeného rozsudku.

68. Namítá-li dále obviněný, že v řízení byly čteny přepisy odposlechů

namísto jejich přehrání, tak se v této části jedná o námitku nepodřaditelnou

pod kterýkoli ze zákonných dovolacích důvodů. V souvislosti s dovolacím důvodem

podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. řádu lze sice namítat, že rozhodná skutková

zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl

obviněný uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů,

avšak obviněný ve svém dovolání žádné takové rozhodné skutkové zjištění

neoznačuje, přičemž žádná ze skutečností zjištěných z odposlechů a záznamů

telekomunikačního provozu mobilní telefonní stanice neposloužila k formulování

skutkových závěrů obsažených ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu, ani

žádným jiným způsobem neposloužila jakožto podklad pro závěr o vině obviněného.

Jak již výslovně konstatoval nalézací soud v bodech 122. a 123. odůvodnění

svého odsuzujícího rozsudku, zjištění z tohoto důkazu jsou připomínána pouze

pro úplnost a v zájmu skutečností ve prospěch i neprospěch obviněného, přičemž

i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je obsah tohoto důkazu shrnut toliko v

rekapitulaci důkazů a nad rámec toho je na něj odkazováno jako na jeden z

dílčích důkazů, v jehož světle je na místě hodnotit varování o možných

trestněprávních následcích zneužívání konopí, aniž by cokoli nasvědčovalo, že

jej odvolací soud považoval za určující ve vztahu ke kterýmkoli z podstatných

skutkových zjištění rozhodných pro posouzení otázky naplnění zákonných znaků

skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm.

c) tr. zákoníku spáchaného ve formě nepřímého úmyslu. V důsledku výše uvedeného

pak námitka obviněného směřující zákonnosti provedení důkazu čtením odposlechů

nemůže posloužit pro zvrácení skutkových zjištění nalézacího soudu a pro

přezkum dané věci je tedy zcela irelevantní.

69. Obviněný napadeným rozhodnutím vyjma námitek stran nesprávných

zjištění skutkového stavu rozporoval rovněž naplnění subjektivní a objektivní

stránky jemu přisouzeného trestného činu, k jejichž naplnění na základě

identického skutkového stavu se Nejvyšší soud již podrobně a jednoznačně

vyjádřil ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo

1040/2020. Jednoznačně přitom v poukazovaném rozhodnutí zdůraznil, že ačkoliv

samotnou nabídku semen konopí, u nějž obvinění prezentují obsah THC v různých

kategoriích, od obsahu do 10% až do obsahu převyšujícího 20%, není bez dalšího

možné považovat za trestnou, jiná situace nastává, pokud obvinění ve dvou

propojených internetových obchodech koncentrovali nejen semena, ale i další

zboží, které slouží k úspěšnému pěstování takové rostliny, návody a rady, jak

takto činit, a takové zneužívání propagovali sdělováním informací, jež mohou

pozitivně působit na vědomí jiné osoby a v této vzbudit potřebu či touhu

návykovou látku užít. Existence takového souboru zboží koncentrovaného na

jednom místě (myšleno na jedněch webových stránkách či na propojeném celku

tvořeném vícero webovými stránkami) a jeho nabízení a prodej, za současného

pozitivního vyzdvihování psychotropních účinků a poskytování návodů konzumace,

které je navíc činěno prostředky oslovujícími jednoduchou cestou blíže neurčitý

počet osob (internet), lze jednoznačně chápat jako podněcování k jejímu

zneužívání.

70. Nejvyšší soud nadto ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11

Tdo 1040/2020, rovněž jednoznačně konstatoval, že má za to, že v dané věci bylo

na základě skutkových zjištění nižších soudů prokázáno naplnění subjektivní

stránky přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku ve formě nepřímého úmyslu, a to navzdory skutečnosti, že primárním

cílem obviněných byl finanční zisk, případně i propagace léčivých účinků

konopí. Nadto Nejvyšší soud zdůraznil, že obvinění J. G. i L. T. o

možnosti zneužití konopí zcela jistě věděli, což vyplynulo již z jejich

deklarované snahy, aby se jejich jednání odlišovalo od jednání tzv. grow-shopů.

Oba obvinění se přitom na obchodování s osivem konopí zaměřovali již po řadu

let, a to i na území více států, přičemž navzdory svému prokázanému úmyslu

podpory užívání konopí jako léčivého produktu neučinili žádných účinných

opatření, jimiž by byla dostatečně vyjádřena jejich vážně míněná snaha zabránit

toxikomanickému zneužití konopí, zvláště když se za účelem zajištění širokého

sortimentu semen smířili se skutečností, že k těmto budou v důsledku požadavku

dodavatelů uvádět též údaje propagující toxikomanické účinky konopí. Tyto úvahy

nemohly být nikterak zpochybněny ani nyní vznesenými irelevantními dovolacími

námitkami obviněného, který se ve svém mimořádném opravném prostředku zaměřil

zejména na popření volní stránky svého jednání s ohledem na otázku, zda mohlo

dojít ke chtěnému způsobení následků ohrožujících objekt chráněný trestním

zákoníkem. V případě soudy shledaného nepřímého úmyslu ovšem ohrožení zájmu

chráněného trestným zákoníkem není chtěným následkem jednání pachatele, nicméně

ten ho ve svých představách vnímá jako možný a počítá s eventualitou jeho

způsobení, jinak řečeno ví, že ho svým jednáním může způsobit a pro případ, že

ho způsobí, je s tím srozuměn. Obviněný svými tvrzeními vznesenými v jeho

dovolání nejenže nevyvrací, ale naopak podporuje závěr o existenci nepřímého

úmyslu, jelikož z těchto plyne, že si byl vědom nejen určité míry

kontroverznosti, ale také možné trestněprávně relevantní závadnosti svého

jednání s ohledem na platnou legislativu, pročež se snažil, avšak podle

Nejvyššího soudu neúspěšně, rizika vzešla z povahy jeho podnikání eliminovat.

Obviněný tedy musel být minimálně smířen s existencí možnosti zneužití konopí,

pěstovaného z jím a obviněným L. T. nabízených semen za pomoci jimi

nabízených pěstebních pomůcek, a to i v důsledku vychvalování psychotropních

účinků konopí a vyvolání dojmu o jednoduchosti celého procesu. Ani obviněným

zdůrazňované konzultace policejních orgánů, jejich předchozí závěry k činnosti

obviněného, ani předchozí zprošťující rozhodnutí soudů prvního a druhého

stupně, která byla posléze zrušena Nejvyšším soudem, přitom nemohly na jeho

straně založit legitimní očekávání stran výsledku trestního řízení, které by

nadále jakkoli zavazovalo Nejvyšší soud s ohledem na princip právní jistoty a

požadavek předvídatelnosti práva.

71. Závazným právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího v

téže věci je vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc

dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí (viz § 265s odst. 1

tr. řádu), nýbrž i sám dovolací soud, a to dokonce nejen týž senát Nejvyššího

soudu, ale i kterýkoliv jiný jeho senát, pokud se tato věc znovu stane

předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení. Tento závěr samozřejmě platí při

nezměněných skutkových zjištěních při novém projednávání a rozhodnutí ve věci.

Z tohoto důvodu bylo nutno zásadní dovolací námitky obviněného týkající se

především otázky naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podle

§ 287 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odmítnout jako nepřípustné, neboť

po doplnění dokazování ze strany soudů nižších stupňů v nyní projednávané věci

nedošlo v této otázce k prakticky žádné změně skutkového stavu. Za tohoto stavu

bylo potřeba dostát závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím kasačním

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020.

Soudy nižších stupňů tak v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022,

sp. zn. 7 To 173/2022, jakožto i v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne

1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, jen zcela respektovaly vyslovený právní názor

Nejvyššího soudu, pročež jsou jakékoliv výhrady obviněného v nově podaném

dovolání, zaměřené ve skutečnosti též proti předchozímu kasačnímu usnesení

Nejvyššího soudu, nepřípustné, ježto při přistoupení na požadavek jejich

přezkumu by Nejvyšší soud musel přezkoumat též své vlastní předchozí

rozhodnutí, což mu zapovídá ustanovení § 265n tr. řádu. Jinými slovy, uvedené

námitky obviněného nemohly být úspěšně uplatněny v tomto dovolacím řízení,

neboť v tomto rozsahu je dovolání nepřípustné, jak bylo vyloženo shora. Na

uvedeném přitom ničeho nemění kterékoli z vyjádření předsedy senátu odvolacího

soudu JUDr. Libora Vávry, které se promítly do usnesení Městského soudu v Praze

ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 7 To 104/2020, jenž bylo z podnětu dovolání

nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch dovolatelů dovolacím soudem

zrušeno, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo

1040/2020, tedy kasačním rozhodnutím, v němž Nejvyšší soud v dané věci vyjádřil

svůj závazný právní názor. Pokud jde o namítané vyjádření samosoudce nalézacího

soudu JUDr. Milana Rossiho učiněné po vydání odsuzujícího rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 2 T 99/2018, pak uvedené

představuje pouze ne zcela vhodnou ventilaci frustrace soudce soudu prvního

stupně z povinnosti řídit se závaznými právními názory nadřízených soudů, avšak

ani toto vyjádření není v nynějším přezkumu napadeného rozhodnutí cestou

dovolacího řízení jakkoli relevantní.

72. V souvislosti s výše uvedeným je pak na místě odmítnout jako

nepřípustnou též námitku obviněného spočívající v jeho argumentaci, podle které

je třeba objektivní stránku trestného činu podle § 287 tr. zákoníku hodnotit ve

světle změny společenského vnímání konopí, vývoje právní úpravy a rozhodnutí

zahraničních soudů, které vykazují liberalizační tendenci ve vztahu k užívání

konopí. Klíčovou se v daném případě jeví především skutečnost, že dané posuny

se vztahují k užití konopí pro léčebné účely, přičemž tyto se v žádném případě

nedají jakkoli vztáhnout k užívání konopí pro jeho omamné a psychotropní účinky

a k výkladu znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu podle § 287 tr.

zákoníku, ohledně kterého nedoznala platná legislativa v rozhodné době žádné

změny. Ze stejného důvodu pak nelze za relevantní považovat ani námitku

obviněného spočívající v extenzivní kriminalizaci jeho jednání, a to s ohledem

na shora shrnutá skutková zjištění a za situace, kdy je dlouhodobě a konstantně

vnímáno šíření toxikomanie a rozšířené zneužívání omamných a psychotropních

látek (včetně konopí) jakožto celospolečenský problém. Má-li obviněný odlišný

názor na to, jaká by právní úprava měla být, může se jej snažit prosadit např.

přesvědčováním, resp. lobováním u členů zákonodárného sboru stran potřeby

příslušné zákonné změny apod. Pokud však zvolil cestu, při níž - byť i v úmyslu

nepřímém - porušil závazné právní normy, musí být připraven na riziko nesení

následků trestní odpovědnosti za toto své jednání. Řízení vedené před obecnými

soudy přitom není prostorem, v němž by se měla vést odborná debata o existenci,

popř. závažnosti problémů spojených se zneužíváním omamných a psychotropních

látek a usilovat o jejich faktickou legalizaci.

73. Výše uvedené teze lze shrnout následovně. Proti rozhodnutí

Nejvyššího soudu o dovolání není podle § 265n tr. řádu, s výjimkou obnovy

řízení, opravný prostředek přípustný. Je tudíž nepřípustné, aby obviněný, byť i

jen zčásti, brojil proti obsahu kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1040/2020, stejně jako proti rozhodnutím soudů prvního

nebo druhého stupně, která vycházela ze závazného právního názoru vysloveného

dovolacím soudem podle § 265s odst. 1 tr. řádu. Proto jsou nepřípustné námitky,

kterými obviněný v nyní projednávaném dovolání brojil proti závěru, že svým

jednáním nenaplnil - přes absenci jakýchkoli podstatných změn ve skutkovém

stavu - subjektivní a objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle

§ 287 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

74. Namítá-li obviněný zásah do svého ústavního práva na svobodné

podnikání garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je tuto

námitku na místě označit za zcela neopodstatněnou. Ve shodě se státním

zástupcem lze konstatovat, že svoboda podnikání je samozřejmě regulována a

omezena ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nejrůznějšími

zákony, přičemž významná jsou též omezení vyplývající ze zvláštní části

trestního zákoníku. Obecný účel zakotvení skutkové podstaty trestného činu

šíření toxikomanie v ustanovení § 287 odst. 1 tr. zákoníku, jehož naplnění

sledovala napadená rozhodnutí obecných soudů, je zabránění šíření zneužívání

omamných a psychotropních látek ve společnosti. Nepřímo pak chrání i práva a

svobody druhých před závadným chováním poživatelů těchto omamných a

psychotropních látek. Zamezení podnikání spočívajícího v šíření, podpoře či

podněcování toxikomanie jakožto obecně ústavním pořádkem předvídaný zásah do

ústavních práv obviněného tedy nelze v žádném případě považovat ze

neproporcionální. Jinak řečeno veřejný statek, který je chráněn trestním

zákoníkem, má bez nejmenších pochybností v daném případě přednost před právem

na svobodné podnikání jednotlivce.

75. Z identických důvodů pak nelze za jakkoli relevantní považovat

námitku obviněného stran toho, že by jeho trestněprávní odpovědnost byla

vyloučena v důsledku skutečnosti, že tento svým jednáním plnil povinnost

uloženou mu právními předpisy. Za prvé není závěr o vině obviněného opřen pouze

o skutková zjištění stran zveřejnění závadných popisů jím nabízeného zboží na

příslušných webových stránkách, ačkoli se jedná o jedno z rozhodných skutkových

zjištění a bez přistoupení dalších relevantních okolností by samo o sobě

nemuselo být posouzeno jako trestný čin. Za druhé je pouze na uvážení

obviněného, jaké zboží bude distribuovat, přičemž rozhodne-li se na území České

republiky distribuovat takové zboží, ve vztahu k němuž je plněním jím

zdůrazňovaných povinností o řádném informování spotřebitelů zasažen některý ze

zájmů chráněných trestním právem (např. pokud by se jednalo o zboží, u něhož by

zveřejnění názvu či popisu mohlo představovat hanobení národa, jeho jazyka,

některé rasy nebo etnické skupiny apod.), nelze takové zboží na území České

republiky prodávat, aniž by se jeho prodejce nevystavil riziku sankce, a to ať

již trestněprávní či jiné. Opačný výklad zastávaný obviněným, který se dožaduje

vyloučení trestní odpovědnosti v případě prodeje jakéhokoli zboží původem z

kterékoli části světa s odkazem na původ informací na straně výrobce tohoto

zboží a své zákonné povinnosti podle jiných právních předpisů, je na místě

označit za zcela absurdní a odporující účelu trestního práva.

76. Pokud obviněný s poukazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku

dále namítá, že jeho jednání nedosahovalo míry společenské škodlivosti potřebné

k založení trestní odpovědnosti, shledal tuto námitku Nejvyšší soud zjevně

neopodstatněnou. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost

pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky

škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního

předpisu. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu

subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva

jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (“ultima ratio“). Z důvodu

subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v

situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech

funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom

funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález

Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním

zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení

trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy,

přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však

určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici

škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v

trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu

minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných

činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní

represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména

v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu bude

muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v

konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční

případ trestní odpovědnosti.

77. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013,

sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) k výkladu

ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe

zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový

protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje

znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí,

že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním

zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho

spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to

zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve

smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a

trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky

škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního

předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího

principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má

význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby

za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská

škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno

z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12

odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale

je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně

závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu

naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke

všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem

případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity

trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské

škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z

určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin

svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným

činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je

doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má

místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a

právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

78. S odkazem na výše uvedené je nutno zdůraznit, že v nyní posuzovaném

případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti obviněného jednoznačně splněny

byly, neboť nižší soudy zcela správně vyhodnotily skutková zjištění ve vztahu k

zákonným znakům skutkové podstaty přečinu podle § 287 odst. 1, odst. 2 písm. b)

tr. zákoníku, přičemž z nich nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily

potřebu výjimečného postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to s ohledem na

dosah a popularitu webových stránek, prostřednictvím kterých obvinění jednak

expresivně propagovali účinky spojené s nelegálním využitím části sortimentu a

jednak poskytovali návody a zařízení k vypěstování rostlin a jejich následnému

zneužití k toxikomanickým účelům. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora

popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe

jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního

práva, ježto dovolatel jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním

zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. V

návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v

předmětné trestní věci vyvození trestní odpovědnosti soudy obou stupňů

nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe, a to i přes obviněným

zdůrazňovanou šíři a primární zaměření jeho podnikatelských aktivit,

proklamovanou snahu o zabránění zneužití konopí a objektivní informování

zákazníků o možných negativních následcích závadného nakládání s konopnými

produkty, zaměření webových stránek XY především na běžné zemědělce a

menšinový závadný obsah ve vztahu k šíři nabízeného sortimentu. Uvedené mohlo

být a také fakticky bylo řádně zohledněno zejména v rámci posouzení povahy a

závažnosti spáchaného trestného činu při volbě druhu a výměry obviněným

ukládaného trestu.

79. Jelikož tedy Nejvyšší soud, jak je podrobně uvedeno shora, v

napadených rozhodnutích obou nižších soudů, popř. v jejich postupu v rámci

řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona

ve smyslu obviněným J. G. souběžně uplatněných dovolacích důvodů, ani jiného

důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, nemohl být

naplněn ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m)

tr. řádu.

VII.

Závěr

80. V souvislosti s přednesenou argumentací obviněného J. G. je třeba

zdůraznit, že tento veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích

stadiích trestního řízení, přičemž se s těmito námitkami řádně vypořádaly oba

soudy nižších stupňů. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje

Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v

usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého

právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v

řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele

(tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé

soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle

zákona a v souladu s ústavními principy.

81. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v

přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného

mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné

jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen

doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o

hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže

být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva

vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec,

který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní

a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz

nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15), nicméně v

rámci přezkumné činnosti nebylo ze strany dovolacího soudu nikterak zjištěno,

že by tyto zásady byly v nyní posuzované věci postupem obou soudů nižších

stupňů jakýmkoli způsobem narušeny.

82. Současně v dané věci nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by v rámci

provedeného řízení došlo k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku

nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího

odůvodnění jím napadeného rozsudku městského soudu. Naopak, odvolací soud se se

zásadními námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními i hmotně

právními aspekty dané věci řádně vypořádal. V této souvislosti lze odkázat

např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08,

ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává

stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské

úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek

kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje

podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. rozsudek Evropského soudu pro

lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č.

30544/96). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální

judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo

999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

83. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že ve věci

dovolání obviněného L. T. nebyla pro konání dovolacího řízení splněna jedna

z formálních podmínek, které zákon vyžaduje. Dovolání bylo obviněným L. T.

podáno prostřednictvím jeho obhájce až po marném uplynutí zákonné dvouměsíční

lhůty stanovené v § 265e odst. 1 tr. řádu, aniž by nastala některá ze

skutečností předpokládaných v § 265e odst. 3 tr. řádu, která by mohla svědčit o

zachování této lhůty, pročež Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1

písm. c) tr. řádu a dovolání tohoto obviněného jako opožděně podané odmítl. Ve

věci dovolání obviněného J. G. pak Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené

po přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve spojení s rozhodnutím

nalézacího soudu, v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k

jednoznačnému závěru, že v dané věci nedošlo k porušení zákona ve smyslu

obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), b), g),

h) či m) tr. řádu, ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v

zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného J. G. z výše

rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud

podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O

odmítnutí obou podaných dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v

souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení,

opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 6. 2023

JUDr. Tomáš Durdík

předseda senátu