Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, LL.M., advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2025 č. j. 5 Tdo 451/2025-6763 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2025 č. j. 1 To 82/2022-6597 za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (krajský soud) ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. 1 T 8/2016, pod bodem 1) jeho výrokové části byl stěžovatel uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu soud podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Soud mu dále uložil peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč, celkově tedy ve výši 500 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve sdruženích a spolcích po dobu trvání 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy na náhradu škody částku ve výši 7 555 745,71 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným rozsudkem krajský soud uznal vinnými další tři spoluobviněné a jednoho obžaloby zprostil. Dále rozhodl podle § 102 a § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku o ochranném opatření ve formě zabrání náhradní hodnoty.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel a další strany trestního řízení odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci (vrchní soud) rozsudkem ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. 1 To 82/2022 následovně. Vrchní soud (pod bodem I.) z podnětu odvolání státního zástupce a zúčastněných osob napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém jednomu ze spoluobviněných a ve výroku o zabrání náhradní hodnoty ve vztahu ke všem zúčastněným osobám, (pod bodem II.) podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uložil spoluobviněnému trest a (pod bodem III.) uložil ochranná opatření zabrání náhradní hodnoty zúčastněným osobám. Pod bodem IV. zamítl jako nedůvodná odvolání stěžovatele a dalšího spoluobviněného. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod V.).
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 5 Tdo 454/2024 tak, že částečně zrušil rozsudek vrchního soudu, a to pouze ve výrocích pod body IV. a V. ohledně stěžovatele. Ve zbývajícím rozsahu zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dále zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Vrchní soud jako soud odvolací pak ve věci nařídil veřejné zasedání, v němž rozhodl rozsudkem ze dne 16. 1. 2025 sp. zn. 1 To 82/2022 následovně. Odvolací soud pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém stěžovateli a ve výroku o náhradě majetkové škody. Pod bodem II. vrchní soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli za zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr.
zákoníku a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek krajského soudu nezměněn, uložil stěžovateli podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 let, pro jehož výkon stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovateli uložil též peněžitý trest vyměřený ve 250 denních sazbách po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené ČR - MŠMT na náhradu škody částku ve výši 4 417 183,98 Kč, a se zbytkem jejího nároku poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Uvedené trestné činnosti se stěžovatel podle rozsudku krajského soudu dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Jako předseda představenstva občanského sdružení C., později jako předseda výboru spolku C., nyní R., v likvidaci, podal dne 20. 5. 2011 Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR žádost o finanční podporu z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost na projekt K. Na jejím základě bylo dne 20. 12. 2011 vydáno rozhodnutí o poskytnutí dotace C. s nepřímými náklady v celkové maximální výši 34 211 554,40 Kč, z toho maximálně 29 079 821,24 Kč z prostředků Evropského sociálního fondu a maximálně 5 131 733,16 Kč z prostředků státního rozpočtu České republiky. Dotace měla být použita též na úhradu nákladů klíčové aktivity označené jako "stáže v inovačních podnicích včetně mentoringu". Základem měly být stáže pro studenty vysokých škol u českých a zahraničních obchodních společností. Stěžovatel však v úmyslu vylákat dotační prostředky předložením nepravdivých dokladů nechal zpracovat a poskytovateli dotace doručit průběžnou monitorovací zprávu, mimořádné monitorovací zprávy a závěrečnou monitorovací zprávu, jejichž součástí byla vždy příslušná žádost o platbu dotačních prostředků. K nim připojil doklady, z nichž vyplývalo, že probíhaly stáže konkrétních studentů u obchodních společností uvedených ve výroku rozsudku, že jednotlivým studentům bylo propláceno cestovné, stravné a ubytování za dobu vykonávání stáže a že C. hradilo náklady stáží a mentoringu obchodním společnostem i studentům. Stěžovatel však věděl, že ve skutečnosti uvedené stáže neprobíhaly, C. jím uváděné náklady nevznikaly a poskytnuté dotační prostředky byly používány na jiné než určené účely. Zfalšované či fiktivní doklady o stážích studentů a o nákladech na cestovné, ubytování a stravu vytvářeli nebo nechávali vytvářet na různých místech v České republice na základě pokynů stěžovatele další tři spoluobvinění, případně další přesně nezjištěné osoby. Na podkladě uvedených monitorovacích zpráv, žádostí o platbu a připojených nepravdivých dokladů byly všechny tyto údajné náklady C. proplaceny.
7. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 7. 2025 č. j. 5 Tdo 451/2025-6723 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Ve vztahu k výroku o vině stěžovatel opětovně považoval za neprokázanou subjektivní stránku a jeho úmyslné zavinění. Údajně nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že by jednotlivé stáže v daném rozsahu neprobíhaly.
9. Stěžovatel namítá protiústavnost výroku o trestech. Tvrdí, že trestní postih je při jejich kumulaci nepřiměřeně přísný. Připomíná, že byl odsouzen za zločin nikoli za zvlášť závažný zločin a trestní stíhání trvalo více než deset let, aniž by se to jakkoli promítlo do výše trestu. Soudy při jeho ukládání nezhodnotily ani jeho osobní a rodinné poměry. Na stěžovatele jsou odkázáni nezletilé děti a jeho bratr, jehož je opatrovníkem. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24 , podle kterého trestní soudy musí uvést, jaký trest by bývaly uložily, pokud by věc skončila v přiměřené lhůtě, aby byla kompenzace doby trvání trestního stíhání měřitelná. Stěžovatel nesouhlasí s údajem, že by se posuzovaná trestní věc vymykala jiným řečeným případům svou složitostí. Nejvyšší soud dal navíc ve svém kasačním rozhodnutí najevo, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je v případě stěžovatele nepřiměřeně přísné. V posléze vydaném usnesení však Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel tyto pasáže kasačního rozhodnutí dezinterpretoval. Stěžovatel připomíná, že podle jím zpracované statistiky se trestná činnost obdobného charakteru takřka vždy trestá podmíněnými tresty. Vrchní soud navíc při úvahách o výši peněžitého trestu nezkoumal aktuální finanční situaci stěžovatele.
10. Další pochybení na straně vrchního soudu stěžovatel spatřuje ve výroku o náhradě škody. Ačkoli soud uznal vinným několik osob, toliko stěžovateli uložil, aby uhradil škodu, která měla být trestným činem způsobena. Nejvyšší soud toto pochybení vrchního soudu uznal a i podle jeho názoru měla být povinnost k náhradě škody uložena všem škůdcům solidárně, nebo podle podílů na jejím způsobení. Odmítl však zjištěné pochybení napravit s ohledem na možné porušení práv spoluodsouzených v souvislosti se zásadou zákazu reformationis in peius (zásada zákazu změny k horšímu). S tímto stanoviskem stěžovatel nesouhlasí. Podle něj měl vrchní soud výrok o náhradě škody zrušit a poškozenou s jejím nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel uvádí, že C. mělo na účtu u finančního úřadu přeplatek na dani z příjmů právnických osob ve výši 1 263 801 Kč. Ten byl použit jako odvod za porušení rozpočtové kázně, jakožto institut ke kompenzaci škody. Tato částka měla být podle názoru stěžovatele započtena na náhradu škody.
11. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Konkrétně je možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně zaručené právo nebo svoboda. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
13. Soudy rozhodující v nyní posuzované věci vzaly na základě učiněných skutkových zjištění za prokázané, že stěžovatel byl jako předseda výboru spolku C. hlavní osobou, která iniciovala podání žádostí o dotační projekt. Na všech smlouvách uzavřených s jednotlivými studenty, kteří měli absolvovat stáže, je za C. podepsán on. Ze svědeckých výpovědí podle závěrů soudů jednoznačně vyplynulo, že faktury za stáže, které neproběhly, avšak byly proplaceny, C. vystavilo po dohodě se stěžovatelem a že podpisy na nepravdivých výkazech o stážích byly padělané. Z provedeného dokazování soudy jednoznačně dovodily, že stěžovatel věděl, po jak dlouhé časové období a ve vztahu ke kolika studentům C. předkládalo nepravdivé doklady o údajném absolvování stáží, které ve skutečnosti neproběhly. Závěr soudů, že se stěžovatel dopustil obou trestných činů ve formě přímého úmyslu, je podložen provedeným dokazováním.
14. Namítá-li stěžovatel opětovně nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (usnesení ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1850/23 , usnesení ze dne 24. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 971/25 a řada dalších). Je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, tj. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 nebo usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 ). O takové situace však v posuzovaném případě nejde.
15. Otázkou uloženého trestu a jeho výměry se zabýval Nejvyšší soud v kasačním usnesení ze dne 30. 7. 2025 č. j. 5 Tdo 451/2025-6763, kterým uložil vrchnímu soudu se v dalším řízení zabývat celou řadou otázek. Vrchní soud vázán jeho právním názorem částečně zrušil výrok o trestech a ve výrocích o náhradě majetkové škody a sám znovu rozhodl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že při úvahách o druhu a výměře ukládaných trestů zvážil úvahy Nejvyššího soudu a vycházel z účelu trestu a přiměřenosti trestu, jak je vymezena v § 38 tr.
zákoníku. Přihlížel zejména k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů v jednočinném souběhu, k okolnostem případu, k možnostem nápravy stěžovatele, k jeho osobním poměrům a dosavadnímu způsobu života (srov. § 39 tr. zákoníku), a zabýval se i polehčujícími a přitěžujícími okolnostmi ve smyslu § 41 a § 42 tr. zákoníku. Jako k okolnosti přitěžující přihlédl k nutnosti předchozího uvážení trestné činnosti i zneužití funkce předsedy výboru C., kdy ke spáchání stěžovatel využil tři pravomocně odsouzené jako pomocníky.
Zmínil rovněž, že těmto pomocníkům soud již dříve pravomocně uložil nepodmíněné tresty a peněžité tresty. Vrchní soud se podrobně zabýval i skutečností, že trestní stíhání stěžovatele trvalo delší dobu a zohlednil i rodinné poměry stěžovatele. Nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody ve čtvrtině zákonné trestní sazby 2 až 8 let ve výměře 3,5 roku. Peněžitý trest soud stěžovateli uložil v nezměněné výši. Vyšel z toho, že před zrušením výroku Nejvyšším soudem stěžovatel tento trest uhradil a že následně po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nastoupil na částečný úvazek do práce, kde dosahoval výdělku, který mu úhradu takového trestu umožní.
Vzhledem k okolnostem případu se vrchní soud rozhodl stěžovateli nově neuložit trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve sdruženích a spolcích, který zejména s ohledem na délku probíhajícího trestního stíhání označil za nadbytečný a neúčelný.
16. S názorem vrchního soudu se ztotožnil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení. V něm uvedl, že jeho úvahy ohledně výroku o trestech si stěžovatel špatně vyložil jako pokyn k uložení trestu s podmíněně odloženým výkonem. Nejvyšší soud uvádí, že vyslovil pouze pokyny obecného rázu ve smyslu úvah při interpretaci vyměřovacích pravidel, které pak naformuloval do právních vět k publikaci rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze přisvědčit stěžovateli, že některé formulační obraty Nejvyššího soudu u něj mohly vzbuzovat představy o tom, že mu nově nebude uložen nepodmíněný trest. Nicméně obecně platí, že Nejvyššímu soudu zásadně v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku nepřísluší ukládat odvolacímu soudu, jak konkrétně má o trestu rozhodnout, jaký druh má vybrat ani jakou výměru stanovit. Obraty použité v kasačním rozhodnutí tak zcela jistě nebylo možné vykládat jako jednoznačný pokyn k neuložení nepodmíněného trestu, jak je interpretuje stěžovatel. Vrchní soud při vědomí naznačených obecných východisek zohlednil individuální okolnosti případu a vyměřil mírnější trest ve spodní polovině zákonné trestní sazby v kombinaci s peněžitým trestem, který stěžovatel již v minulosti uhradil.
17. Vrchní soud zohlednil délku trestního řízení, nepřehlédl však, že delší období, kdy hlavní líčení nebylo možné nařídit, byla zapříčiněna okolnostmi na straně stěžovatele. Ač orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání proti stěžovateli již v roce 2014, třeba upozornit na promyšlenost a rozsah trestní kauzy. Vrchní soud popsal, že obžaloba byla původně podána na pět fyzických osob a figuruje v ní řada zúčastněných osob. Přes dílčí prodlevy nelze nabýt dojmu, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly liknavě. K délce řízení vrchní soud přesto přihlédl, nepodmíněný trest odnětí svobody zmírnil o jeden a půl roku a neuložil trest zákazu činnosti. Zohlednil tak i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24 .
18. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti výroku o adhezním nároku Ústavní soud připomíná, že adhezní řízení je nedílnou součástí řízení trestního. Sleduje však specifický účel - rozhodnutí o uplatněných občanskoprávních nárocích poškozeného na náhradu škody, odčinění nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, jež obviněný trestným činem způsobil, resp. získal (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Ačkoli tedy trestní soudy rozhodují o adhezním nároku poškozeného v rámci trestního řízení podle trestního řádu, rozhodují podle hmotněprávních norem z oblasti soukromého práva o občanskoprávních nárocích poškozených vůči obviněnému. Navzdory všem specifikům tudíž nejde o vertikální vztah, ale o horizontální vztah mezi obviněným a poškozeným jakožto osobami soukromého práva.
19. Základní práva a svobody zaručené v Listině působí ze své podstaty zejména ve vztazích mezi jednotlivcem a státem (vertikální vztahy), avšak judikatura Ústavního soudu jim přiznala zprostředkovaný účinek i ve vztazích mezi jednotlivci navzájem (horizontální vztahy). V horizontálních vztazích působí základní práva a svobody tak, že prozařují normami podústavního práva [nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93)]. Při výkladu a aplikaci těchto norem jsou proto soudy povinny pečlivě zvažovat dotčená základní práva, ústavní hodnoty a principy, protože pouze tak mohou dostát svým povinnostem podle čl. 4 Ústavy [nález ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573), bod 15]. Soudy mají povinnost hledat a volit tu interpretaci norem podústavního práva, která je ústavně konformní a v největší možné míře šetří práva dotčených osob [nález ze dne 26. 3. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.); nález ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1106/08 (N 52/52 SbNU 519), bod 24].
20. Nejvyšší soud v kasačním usnesení vytkl adheznímu výroku především nedostatečné odůvodnění, v němž vrchní soud nijak nezohlednil, že způsobená škoda má být současně saturována odčerpáním výnosů z téže trestné činnosti od zúčastněných osob. Nejvyšší soud konstatoval, že je vůči stěžovateli nespravedlivé, pokud mu adhezní výrok ukládá povinnost zaplatit poškozené i částku odpovídající hodnotě zabíraných věcí představující výnos z trestné činnosti nebo náhradní hodnotu za něj. Ochranné opatření soud ukládá za účelem nápravy vztahů podvodného charakteru. O částky, které byly jako náhradní hodnota zabrány z účtů zúčastněných osob, je tak podle názoru Nejvyššího soudu nutné snížit částku, kterou vrchní soud uložil stěžovateli zaplatit z titulu náhrady škody. Nejvyšší soud dále konstatoval, že povinnost k náhradě škody by měl soud za daných okolností ukládat společně a nerozdílně všem škůdcům. Náprava tohoto výroku však již vzhledem k procesní situaci podle jeho názoru není možná.
21. Vrchní soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že zabráním náhradní hodnoty a odvody za porušení rozpočtové kázně byla celkově uhrazena částka ve výši 3 138 561,98 Kč. Tuto částku odečetl od částky škody způsobené trestnou činností. Stěžovateli tak vrchní soud uložil uhradit částku po odečtení částky 4 417 183,98 Kč. Takový postup shledal Nejvyšší soud jako plně respektující jeho závazný právní názor a Ústavní soud tomu přisvědčuje.
22. Vrchní soud dále přistoupil k interpretaci § 259 odst. 4 tr. ř. ve vztahu k možnému zhoršení postavení stěžovatele a dalších spoluobviněných. Pokud vrchní soud již v předchozím rozsudku povinnost zaplatit náhradu škody uložil toliko stěžovateli, jakožto hlavnímu řídícímu článku celé trestné činnosti, není takový výrok vůči němu v rozporu se zákonem. Nárok poškozené na náhradu škody totiž soud považoval za prokázaný spolu se závěrem, že za jeho vznik je trestně odpovědný stěžovatel. Za tohoto stavu nebylo možné poškozenou odkázat na občanskoprávní řízení (podle § 229 odst. 1 tr.
ř.). Pokud poškozená uplatnila svůj adhezní nárok řádně a včas a byly splněny zákonné podmínky pro přiznání tohoto nároku, soud byl povinen nárok přiznat [viz formulaci "uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích" v § 228 odst. 1 tr. ř.]. I zákonodárce tak patrně vycházel z toho, že trestní soud si nemůže vybrat, jestli adhezní nárok poškozenému přizná nebo nikoli, jsou-li pro jeho přiznání splněny zákonné podmínky [srov. také Šámal, P. a kol.
Trestní řád. Komentář. s. 3587, bod 7; Gřivna, T., Šámal, P., Válková, H. a kol. Oběti trestných činů. Komentář. S. 647, bod 32; rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 1963 sp. zn. 2 To 15/63 (č. 34/1963 Sb. rozh. tr.)]. Ústavní soud se ztotožňuje s výtkou Nejvyššího soudu, že s ohledem na účast ostatních odsouzených v roli pomocníků, měl soud s ohledem na ustanovení § 2915 odst. 2 občanského zákoníku upřednostnit pravidlo solidární povinnosti k náhradě újmy. Vzhledem k tomu, že proti uvedenému výroku podal odvolání pouze stěžovatel, Nejvyšší soud tento stav vyhodnotil jako vadu výroku o náhradě škody, kterou již nelze napravit s ohledem na zákaz reformationis in peius (podle § 259 odst. 4 tr.
ř.), podle kterého platí, že náprava vady nesmí znamenat rozhodnutí v neprospěch spoluobviněných.
23. Stěžovatel tvrdí, že tím je dotčen a domáhá se proto zrušení tohoto výroku. Tomu však Ústavní soud nepřisvědčil. Stěžovatel by byl povinen zaplatit celou částku přiznané náhrady i v případě, kdy by adhezní výrok zavazoval k zaplacení náhrady škody společně a nerozdílně s ním i další spoluobviněné. Skutečnost, že adhezní výrok nestanovil solidární odpovědnosti všech spoluobviněných, představuje horší pozici pro poškozenou, které namísto možnosti vymáhat úhradu v celém rozsahu po kterémkoli ze tří osob bez ohledu na míru, jakou se takový škůdce přičinil o vznik škody, má tuto možnost pouze vůči stěžovateli. Pokud by Ústavní soud vyhověl argumentaci stěžovatele, zrušil příslušný výrok a v dalším řízení by soudy rozhodovaly o povinnosti nahradit škodu více škůdci, nemělo by to zjevné pozitivní dopady do oblasti základních práv stěžovatele, který od právní moci odsuzujících rozsudků vůči spoluobviněným pokračuje v řízení na svou obranu. Poškozená se může samostatnou žalobou vůči spoluobviněným dalším škůdcům domáhat uložení povinnosti k náhradě škody, neboť výrok ukládající povinnost k náhradě škody stěžovateli nepředstavuje vůči nim překážku věci rozhodnuté (srov. Púry, F., Vojtek, P. Nároky poškozeného v adhezním řízení. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2024, s. 137).
24. Ústavní soud vědom si principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů moci veřejné (ve smyslu čl. 83 Ústavy) nepřistoupil ke zrušení výroku o náhradě škody. Stěžovatel má právo na vypořádání se s ostatními škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody podle § 2916 o. z. I zde se projevuje důsledek toho, že odkázání poškozeného s nárokem na náhradu škody, nevytváří překážku věci rozhodnuté (není zamítnutím žalobního požadavku). Civilní řízení, ve kterém stěžovatel může tvrdit a prokazovat, že jiné osoby způsobily škodu společně se stěžovatelem, a požadovat po spoluškůdcích vypořádání, stěžovateli poskytne stejnou míru ochrany jeho práv.
25. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti a Ústavní soud proto o něm samostatně nerozhodoval. S ohledem na okolnosti případu o věci Ústavní soud rozhodl v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu