USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. R., v době rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 1 To 82/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2016,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 1 T 8/2016, pod bodem 1) jeho výrokové části byl obviněný J. R. (nebude-li uvedeno výslovně jinak, dále též jen „obviněný“, případně „dovolatel“), uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně zákona č. 333/2020 Sb. (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč, celkově tedy ve výši 500 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve sdruženích a spolcích po dobu trvání 8 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla též uložena povinnost zaplatit poškozené České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7, Praha 1 (dále též ve zkratce jen „MŠMT“), na náhradu škody částku ve výši 7 555 745,71 Kč, se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uznal vinnými též spoluobviněné P. Č., A. V. a J. B. a zprostil obžaloby T. S., dále rozhodl podle § 102 a § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku o ochranném opatření ve formě zabrání náhradní hodnoty.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce, obvinění J. R. a A. V. a zúčastněné osoby K. E. E., s. r. o., A., s. r. o., a T., s. r. o., odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 1 To 82/2022, následovně. Odvolací soud jednak (pod bodem I.) podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a zúčastněných osob K. E. E., s. r. o., A., s. r. o., a T., s. r. o., napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému P. Č. a ve výroku o zabrání náhradní hodnoty ve vztahu ke všem zúčastněným osobám, jednak (pod bodem II.) podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uložil obviněnému P. Č. trest, jednak (pod bodem III.) uložil ochranná opatření zabrání náhradní hodnoty zúčastněným osobám, jednak (pod bodem IV.) podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných J. R. a A. V., jednak (pod bodem V.) konstatoval, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. R. dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 5 Tdo 454/2024, tak, že částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 1 To 82/2022, a to pouze ve výrocích pod body IV. a V. ohledně obviněného J. R. Ve zbývajícím rozsahu zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dále zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací pak ve věci nařídil veřejné zasedání, v němž rozhodl svým rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 1 To 82/2022, následovně. Odvolací soud pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného J. R. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému a ve výroku o náhradě majetkové škody. Pod bodem II. odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, uložil obviněnému podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil též peněžitý trest vyměřený ve 250 denních sazbách po 2 000 Kč, tedy v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené České republice – MŠMT na náhradu škody částku ve výši 4 417 183,98 Kč, a se zbytkem jejího nároku poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný J. R. jako předseda představenstva občanského sdružení XY, později jako předseda výboru spolku XY se sídlem XY (dále ve zkratce jen „XY“), nyní XY, z. s., v likvidaci, podal dne 20. 5. 2011 Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR žádost o finanční podporu z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost na projekt „XY“. Na jejím základě bylo dne 20. 12. 2011 vydáno rozhodnutí o poskytnutí dotace XY s nepřímými náklady v celkové maximální výši 34 211 554,40 Kč, z toho maximálně 29 079 821,24 Kč z prostředků Evropského sociálního fondu a maximálně 5 131 733,16 Kč z prostředků státního rozpočtu České republiky. Dotace měla být použita též na úhradu nákladů klíčové aktivity označené jako „stáže v inovačních podnicích včetně mentoringu“. Základem měly být stáže pro studenty vysokých škol u českých a zahraničních obchodních společností. Obviněný však v úmyslu vylákat dotační prostředky předložením nepravdivých dokladů nechal zpracovat a poskytovateli dotace doručit průběžnou monitorovací zprávu, mimořádné monitorovací zprávy a závěrečnou monitorovací zprávu, jejichž součástí byla vždy příslušná žádost o platbu dotačních prostředků. K nim připojil doklady, z nichž vyplývalo, že probíhaly stáže konkrétních studentů u obchodních společností uvedených ve výroku rozsudku, že jednotlivým studentům bylo propláceno cestovné, stravné a ubytování za dobu vykonávání stáže a že XY (nyní XY, z. s., v likvidaci) hradilo náklady stáží a mentoringu obchodním společnostem i studentům. Obviněný však věděl, že ve skutečnosti uvedené stáže neprobíhaly, XY jím uváděné náklady nevznikaly a poskytnuté dotační prostředky byly používány na jiné než určené účely. Zfalšované či fiktivní doklady o stážích studentů a o nákladech na cestovné, ubytování a stravu vytvářeli nebo nechávali vytvářet na různých místech v České republice na základě pokynů obviněného J. R. další spoluobvinění P. Č., J. B. a A. V., případně další přesně nezjištěné osoby. Na podkladě uvedených monitorovacích zpráv, žádostí o platbu a připojených nepravdivých dokladů byly všechny tyto údajné náklady XY proplaceny. Obviněný J. R. tak způsobil České republice zastoupené Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy škodu v celkové výši 7 555 745,71 Kč, z čehož 85 % (6 422 383,85 Kč) pocházelo z Evropského sociálního fondu.
II. Dovolání obviněného
6. Proti posledně uvedenému druhému rozsudku soudu druhého stupně znovu podal obviněný J. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a l) tr. ř.
7. Obviněný ve svém obsáhlém dovolání (doplněném o přílohy) nejprve zrekapituloval průběh dosavadního trestního řízení. Své dovolání směřoval proti všem výrokům posledního rozsudku odvolacího soudu, zpochybňoval též správnost rozsudku soudu prvního stupně. Své námitky rozdělil do šesti oblastí, jednak napadal nedůvodné neprovedení navrhovaných důkazů a vady dokazování (část F.), jednak nesprávnost výroku o vině v právní kvalifikaci skutku (část B.), což vše podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jednak nesprávnost výroku o vině ve vztahu k fakturaci K. E. E. (část A.), nesprávnost výroku o náhradě škody (část C.), nesprávnost výroku o trestech (část D.), a konečně absenci výroku rozhodnutí (část E.), což podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v některých částech výslovně své námitky pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů nepodřadil. Své dovolání doplnil řadou příloh.
8. Námitky obviněného lze stručně shrnout následovně. Podle obviněného odvolací soud především pochybil, pokud se při novém projednání a rozhodnutí neřídil právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 5 Tdo 454/2024. Výrok o vině zůstal nezměněn, i když Nejvyšší soud vyjádřil pochybnost ohledně kooperace s obchodní společností K. E. E., s. r. o., a stáže ve Švýcarsku, zda reálně byla způsobena škoda ve výši 785 119 Kč bez DPH, když tato škoda měla vyplývat z proplacení dvou faktur poskytovatelem dotace. Konkrétně se jednalo o faktury ze dne 24. 1. 2014 na částku 745 000 Kč bez DPH (dále jen jako „Faktura 1“) a faktury ze dne 28. 1. 2014 na částku 40 119 Kč bez DPH (dále jen jako „Faktura 2“). Faktura 1 se tak týkala realizace stáží, oproti tomu Fakturou 2 byl uplatněn nárok z titulu návštěvy partnerského pracoviště, když každá z těchto aktivit měla stanoveny vlastní podmínky ze strany poskytovatele dotace, nelze proto vyvozovat, že údajně podvodné jednání, které bylo předmětem Faktury 1, determinovalo neoprávněnost vystavení a následného proplacení Faktury 2. Nejvyšší soud totiž závazně stanovil, že se odvolací soud má zabývat tím, do jaké míry byla záměna studentů relevantní pro poskytovatele dotace. Setrval na tom, že se touto otázkou odvolací soud dostatečně nezabýval. V napadeném rozsudku odvolací soud pouze konstatoval, že stáže neproběhly. To se však týkalo výlučně údajně neoprávněného proplacení Faktury 1, avšak odvolací soud se zatím nijak nevypořádal s námitkou oprávněnosti vystavení a proplacení Faktury 2. Podle obviněného proto odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. ř.
9. Ve vztahu k výroku o vině dovolatel opětovně považoval za neprokázanou subjektivní stránku a jeho úmyslné zavinění. Nebylo totiž prokázáno, že by věděl o tom, že by jednotlivé stáže v daném rozsahu neprobíhaly. Nesprávný byl i závěr, že jednal v postavení statutárního orgánu právnické osoby. Soudy nižších stupňů se náležitě nezabývaly tím, zda ostatní spoluobvinění ve snaze vyhnout se nepříznivým následkům svého jednání neuvedli dovolatele v omyl, případně podstatné skutečnosti nezamlčovali.
10. Další pochybení na straně soudu druhého stupně obviněný spatřoval ve výroku o náhradě škody. Upozornil zejména na rozpor s § 2915 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále ve zkratce též jen „o. z.“), když úhrada celé škody byla uložena výhradně jemu, nikoli ostatním pravomocně odsouzeným obviněným. Dále namítal vady ve vyčíslení celkové škody. Vzhledem k odůvodnění kasačního rozhodnutí dovolacího soudu (v bodě 53.) očekával revizi přístupu ve vztahu k výroku o náhradě škody, což odvolací soud nerespektoval. Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu obviněný dále vytýkal, že neobsahovalo upřesnění, podle kterého ustanovení občanského zákoníku mu byla povinnost k náhradě škody uložena. Odvolací soud nezohlednil ani skutečnou výši způsobené škody, zejména ve vztahu k fakturaci obchodní společnosti K. E. E., s. r. o., a ve vztahu k částkám, které byly jako odvod za porušení rozpočtové kázně odčerpány finančním úřadem. XY (nyní XY, z. s., v likvidaci) mělo ke dni 21. 3. 2017 přeplatek na dani z příjmů právnických osob. Obviněný má za to, že tyto prostředky byly následně použity jako odvod za porušení rozpočtové kázně. Podle jeho názoru mělo dojít k započtení této částky na uloženou povinnost k náhradě škody. Obviněný totiž před vypořádáním poslední etapy a závěrečné platby dotačního plnění nahlásil nerealizaci stáží v rozsahu auditu, k čemuž mělo být přihlédnuto. Poškozená to reflektovala pouze v části stáží z poslední etapy, ale již proplacené stáže nebyly zahrnuty do řešení a stanovení výše škody. Obviněný má pochybnost, zda došlo k proplacení stáží nahlášených jako nerealizovaných v poslední etapě. Podle jeho názoru tak měla být snížena jeho odpovědnost na náhradu škody.
11. Obviněný dále v dovolání brojil i proti výroku o trestu, který byl podle jeho přesvědčení vzhledem k délce trestního stíhání uložen coby nepřiměřeně přísný v rozporu s praxí Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva (dále ve zkratce též jen „ESLP“) a principy proporcionality a ultima ratio. Zopakoval, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3,5 let v kombinaci s peněžitým trestem 250 denních sazeb po 2 000 Kč, celkem tedy ve výměře 500 000 Kč. Došlo tak k porušení § 265s odst. 1 tr. ř., když odvolací soud nerespektoval jednoznačný pokyn dovolacího soudu k tomu, aby trest odnětí svobody nebyl ukládán jako nepodmíněný. Odvolací soud ohledně přiměřenosti ukládaného trestu ani nepoměřoval peněžitý trest s uloženým trestem odnětí svobody. Pominul tak ustanovení § 68 odst. 3 tr. zákoníku, jakož i § 38 odst. 2 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí. Takový trest (i po mírném snížení původní výměry) se nejeví být spravedlivým. Obviněný odmítl, že by byl natolik movitý, že by byl schopen uhradit náhradu škody i peněžitý trest. Odvolací soud se ani nezabýval tím, zda je výše denní sazby adekvátní ve vztahu k jeho majetkovým poměrům. Vytkl odvolacímu soudu závěr týkající se výměry peněžitého trestu, že tento zůstal nedotčen, a to z důvodu, že „spis byl Nejvyšším soudem zaslán přímo Vrchnímu soudu v Olomouci, a proto nebylo možné již uhrazený peněžitý trest na základě prvoinstančního rozsudku ve spojení se zrušeným rozsudkem vrátit“. Nesouhlasil ani s konstatováním odvolacího soudu, že nyní dosahuje výdělku ve výši 80 000 Kč za posledních 5 měsíců tohoto roku.
12. Dále obviněný namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zůstal ve zbytku nezměněn.
13. Obviněný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil procesní vady řízení. Soudy nižších stupňů podle něj neprovedly obviněným navrhované podstatné důkazy. Zcela bezdůvodně nebyl podle jeho názoru proveden znalecký posudek k výši způsobené škody. Soudy nižších stupňů se také měly zabývat pravostí podpisů na listinách předkládaných poskytovatelem dotace, aby bylo postaveno najisto, že listiny dovolatel podepsal. Dokazování pak trpělo vadami ohledně prokázání subjektivní stránky. Z důkazů zmíněných v napadeném rozhodnutí nevyplývalo, že by obviněný věděl o nerealizaci stáží či plánoval dotační podvod. Z těchto důkazů vyplynula pouze role obviněného jako statutárního orgánu. Podle obviněného byly chybně hodnoceny výpovědi svědků J. P. a F. B., ale i dalších svědků, z jejichž výpovědi vyplynula pouze jeho role statutárního orgánu. Napadený rozsudek tak trpí řadou vad.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudu prvního i druhého stupně a sám jej podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., případně uložené tresty zmírnil a uložil podmíněný trest odnětí svobody, příp. sice nepodmíněný trest odnětí svobody, ale jen ve výměře, kterou dosud vykonal, dále aby snížil výměru peněžitého trestu i povinnost k náhradě škody. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud po zrušení věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí některému ze soudů nižších stupňů. Dále podal podnět k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
15. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci podaného dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce věnoval konkrétním vzneseným námitkám obviněného.
16. Státní zástupce předně upozornil, že obviněný ve svém podání v podstatě opakoval své výhrady, které již předtím uplatnil v odvolání. Odvolací soud se však s nimi v napadeném rozhodnutí dostatečným a naprosto přesvědčivým způsobem vypořádal. Předně odmítl požadavek obviněného na zpracování znaleckého posudku k výši způsobené škody a ke zjištění pravosti podpisů na listinách, jakož i další důkazy k prokázání subjektivní stránky. Tyto námitky sice byly formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně je státní zástupce shledal jako zjevně neopodstatněné, neboť se jednalo pouze o obecnou polemiku, jak jednotlivé důkazy hodnotit a jaké závěry z nich vyvodit. Přitom závěry soudů nižších stupňů, a to včetně námitek tvrzené absence úmyslného zavinění, Nejvyšší soud neshledal již při prvním dovolacím přezkumu zjevně excesivními a nemajícími oporu alespoň v části důkazů, jak vyplývalo z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
17. Státní zástupce odmítl jako neopodstatněnou i argumentaci dovolatele ohledně výroku o náhradě škody. Dovolateli přisvědčil v tom, že občanskoprávní úprava při újmě způsobené více osobami jednoznačně upřednostňuje pravidlo solidární povinnosti k náhradě újmy před dělenou (dílčí) povinností k náhradě újmy. K této problematice se již vyjádřil Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí (v bodě 53. jeho odůvodnění), když vyhodnotil jako vadu výroku o náhradě škody prvoinstančního rozsudku, jestliže podle § 228 odst. 1 tr.
ř. zavázal pouze obviněného k povinnosti zaplatit poškozené škodu. Samotný výrok v napadeném rozhodnutí o povinnosti k náhradě majetkové škody však ve vztahu k obviněnému nebyl nezákonný, nezdůvodněný ani neopodstatněný. Dovolatel totiž nezohlednil procesní stránku věci, neboť odvolací soud nyní rozhodoval pouze o odvolání obviněného a byl vázán ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř. Z toho vyplývá, že byl omezen v možnosti v neprospěch spoluobviněných změnit výrok o náhradě škody stanovením i jejich povinnosti zaplatit poškozené způsobenou škodu, a to společně a nerozdílně s obviněným.
Připomněl, že zákaz reformationis in peius platí i tehdy, pokud je zřejmé, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je vadný, jak tomu bylo v posuzovaném případě ohledně nestanovení solidární odpovědnosti všech pachatelů k náhradě škody, avšak náprava vady by znamenala rozhodnutí v neprospěch spoluobviněných. Obviněný tak nesprávně interpretoval kasační rozhodnutí, jestliže v něm spatřuje závazný právní názor dovolacího soudu o nepřípustnosti uložení povinnosti k náhradě škody obviněnému.
18. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že v napadeném rozhodnutí rezignoval na povinnost zdůvodnit, jaká částka z celkové výše povinnosti k náhradě škody přesně připadá na náhradu škody ve smyslu občanského zákoníku z roku 1964 a jaká část připadá na škodu podle nového občanského zákoníku z roku 2012. Tuto námitku státní zástupce odmítl, neboť se jednalo o námitku mířící výhradně do odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoli do vlastního výroku o náhradě škody. Uvedené odůvodnění podle něj v dostatečné míře splňuje požadavek na odůvodnění vyslovený v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (v bodě 52.), aby byl výrok o náhradě škody opřen o příslušné ustanovení hmotněprávního předpisu.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod 31.) označil konkrétní ustanovení jak zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tak zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, přičemž uvedl, že neoprávněné částky byly ze strany poškozené poukázány jednak v konkrétně označených dnech roku 2013, jednak dne 15. 4. 2014. Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 o. z. se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy podle dřívějšího občanského zákoníku.
Úprava obou předpisů, co se týče povinnosti k náhradě škody, je v zásadě shodná, tedy ani nesprávná aplikace by neměla vliv na správnost výroku o povinnosti k náhradě škody. Formulace uvedená odvolacím soudem je dostatečně určitá, aby byla srozumitelná pro obviněného a jeho obhajobu, přičemž žádat ještě další upřesnění by znamenalo přílišný formalismus.
19. Státní zástupce dále odmítl námitky dovolatele týkající se stanovení výše škody, neboť odvolací soud respektoval požadavek dovolacího soudu v kasačním rozhodnutí a vypořádal se v napadeném rozhodnutí s námitkami obviněného. Poukázal-li dovolací soud na potřebu vyhodnocení fakturace obchodní společnosti K. E. E., pak toto odvolací soud splnil (jak vyplývá z bodu 15. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Podle názoru státního zástupce jsou námitky obviněného neopodstatněné, neboť nebyl žádný důvod ke snížení výše škody na poskytnutých dotačních prostředcích vzhledem k fakturaci vykazované uvedenou obchodní společností.
Stejně tak nebyl důvod snižovat výši škody s ohledem na dodatečné nahlášení nerealizování již proplacených stáží. Pro výrok o vině a výši způsobené škody dotačním trestným činem nemá taková případná a až po vzniku škody následují aktivita žádný význam. Jak správně uvedl odvolací soud v napadeném rozhodnutí, ke vzniku škody na straně poškozeného subjektu došlo platbami reálně poukázanými v letech 2013 a 2014, tedy ve výši odpovídající takto vyplacenému plnění. Státní zástupce neakceptoval ani jiné námitky obviněného týkající se výše způsobené škody, s nimiž se již předtím vypořádal odvolací soud v bodě 33.
odůvodnění svého rozsudku. Nebyl důvod snižovat škodu o částku 1 263 801 Kč, jež se do majetku poškozené jako vratka proplacené dotace nedostala. Upozornil na nápadnou podobnost shora dovolatelem akcentované částky s částkou 1 265 000 Kč z dohody o narovnání uzavřené mezi obviněným a XY (nyní XY, z. s.). Odvolací soud taktéž plně respektoval závazný právní názor dovolacího soudu z kasačního rozhodnutí ohledně potřeby zohlednění zabrání náhradní hodnoty vůči zúčastněným osobám při stanovení výše přiznaného nároku na náhradu majetkové škody.
Státní zástupce proto neshledal žádný důvod na podkladě opakovaných výhrad obviněného jakkoli v dovolacím řízení revidovat výroky o vině a o náhradě majetkové škody.
20. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitkám proti výroku o trestu. Ani v tomto případě neshledal důvod do něj jakkoli zasahovat. Jde-li o peněžitý trest, obviněný jej již uhradil, tedy zjevně měl pro jeho úhradu prostředky, což sám přiznal. Potvrdil také dříve dosahovaný příjem 2 miliony Kč ročně, proto nelze objektivně uvažovat o nedobytnosti peněžitého trestu, a to i při zohlednění uložené povinnosti k náhradě škody způsobené trestnou činností. Poněkud problematičtější se jevil výrok o úhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody ve výměře 3,5 let.
Trest byl ukládán v trestní sazbě v rozpětí 2 až 8 let, zákon s ním počítá, nelze tak hovořit o druhu trestu, který zákon nepřipouští, ani o trestu uloženém ve výměře mimo trestní sazbu ve smyslu podmínek uvedených v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí přistoupil k opětovnému vyhodnocení všech rozhodných kritérií, včetně polehčujících a přitěžujících okolností. Jako odpovídající se mu jevil trest odnětí svobody jedině jako nepodmíněný a vyměřený ve čtvrtině zákonné trestní sazby.
V tomto ohledu tedy dostál požadavku dovolacího soudu na zrevidování původního úsudku ohledně okolností rozhodných k vyměření trestu a jeho výměry a mohl přistoupit i k nápravě původně zjevně nepřiměřeného trestu. Stranou pozornosti odvolací soud neponechal ani délku trestního řízení a okolnosti, které se na této jistě delší době spolupodílely. Státní zástupce přisvědčil dovolateli, že mohl nabýt dojmu, že po opětovném vyhodnocení rozhodných kritérií pro ukládání trestů a stanovení jejich výměry mu ve věci již nebude ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, byť to explicitně dovolacím soudem řečeno nebylo.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze přesně dovodit, nakolik se nepřiměřená délka řízení odrazila na výměře uloženého trestu, resp. o jakou jeho délku jeho výměry došlo oproti trestu, který by byl jinak uložen, ke kompenzaci trestu vzhledem k době trestního řízení. K podstatnému zmírnění původně uloženého a podle dovolacího soudu zjevně nepřiměřeně přísného trestu nicméně bez jakýchkoli pochyb došlo, jednak v rovině podstatně kratší délky trestu odnětí svobody, jednak v rovině upuštění od uložení trestu zákazu činnosti.
Podle názoru státního zástupce si lze představit opětovný zásah Nejvyššího soudu do výroku o uložených trestech, především z pohledu požadavku na přednostní uložení trestní sankce pachatele méně postihující, pokud tato postačuje k naplnění účelu trestu, a z pohledu přihlédnutí i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem, obě v návaznosti na případné podmíněné odložení trestu odnětí svobody. Toto rozhodnutí ponechal státní zástupce na Nejvyšším soudu.
21. Státní zástupce odmítl námitky týkající se údajně chybějícího výroku. Obviněný se svými námitkami fakticky domáhal samostatného výroku (že ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn), který není trestním řádem požadován. Pokud se v soudních rozhodnutích v trestním řízení takový výrok objevuje, jde toliko o deklaratorní výrok obecné povahy, jímž se jen utvrzuje, co vyplývá z ostatních výroků daného rozhodnutí. I výrok o zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř., přistoupil-li již soud k věcnému přezkoumání odůvodněnosti odvoláním napadeného rozsudku v rozsahu vymezeném v § 254 tr. ř., se podle dlouhodobě zavedené rozhodovací praxe vydává jen tehdy, pokud se rozhoduje o úplném potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Pokud soud shledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo i jen jeho části, odvolací soud odvolání samostatným výrokem ohledně zbývající (správné) části napadeného rozsudku nerozhoduje a nezamítá je.
22. Dále státní zástupce potvrdil, že odvolací soud je v dalším řízení po kasačním zásahu dovolacího soudu vázán jeho závazným právním názorem. Nejvyšší soud v tomto řízení ve svém předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že napadený rozsudek prvoinstančního soudu je nezákonný pouze ve výroku o uložených trestech a výroku o náhradě majetkové škody. Tudíž jen tyto výroky odvolací soud svým rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b), e) f), odst. 2 tr. ř. zrušil a znovu o těchto výrocích sám rozhodl. Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku odvolání dalším výrokem tak, že ohledně této části se odvolání podle § 256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Fakticky i bez takového výroku odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by ohledně nich podané odvolání de facto zamítl. Absence takto formulované věty výroku ovšem v žádném případě nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů a neznamená pro účastníky řízení jakýkoliv zásah do jejich práv. Podmínkou je, že se v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vypořádá se všemi podstatnými námitkami, což se v napadeném rozhodnutí stalo.
23. Ze všech shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
24. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli, který tohoto práva využil a setrval na svých námitkách uvedených v dovolání, které zopakoval a zčásti rozvedl.
25. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nebylo správně hmotněprávně kvalifikováno, jelikož skutečně mohl zanedbat náležitý dozor nad činností XY, resp. jednotlivých jeho zaměstnanců a spolupracovníků, což by však mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku (a to spíše jeho nedbalostní varianty). Setrval též na názoru, že nebylo spolehlivě prokázáno naplnění subjektivní stránky skutkových podstat trestných činů, pro které byl odsouzen. Vytkl, že ve vztahu k fakturaci obchodní společnosti K. E. E. nebylo doposud vyjasněno, jaký vliv mělo uskutečnění stáží (resp. návštěv partnerských pracovišť), jichž se účastnily jiné než uvedené osoby. Nesouhlasil s názorem státního zástupce v jeho vyjádření, že tyto pochybnosti měly být rozptýleny v napadeném rozsudku odvolacího soudu (v bodě 15. odůvodnění), neboť v napadeném rozsudku nebylo vůbec rozlišeno, zda se v případě fakturace K. E. E. mělo jednat o stáž či návštěvu, přičemž následně nebyla provedena ani konfrontace fakturovaného plnění s dotačními podmínkami poskytovatele dotace a nebyl učiněn závěr, že by tyto náklady nebyly způsobilé (alespoň v části, resp. jedna z faktur) k proplacení ze strany poskytovatele dotace. Právě posouzení toho, zda se jedná o způsobilé náklady, bylo požadováno Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí o dovolání, což se však nestalo. Napadený rozsudek odvolacího soudu je proto v této části nepřezkoumatelný. Soudy nižších stupňů se dosud řádně nezabývaly faktickou činností dalších osob ve skupině XY.
26. Obviněný dále odmítl argumentaci státního zástupce k výroku o náhradě škody. Podle něj nebyl zohledněn zákonný požadavek na uložení náhrady škody solidárně všem spoluobviněným, jak poukázal ve svém kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud. Odvolací soud se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vůbec neřídil. Nebylo ani odůvodněno, proč byl obviněný jedinou osobou povinnou k náhradě celé výše škody. Nelze souhlasit ani s právním závěrem státního zástupce v jeho vyjádření, podle něhož nebyl dán procesní prostor pro změnu výroku o náhradě škody právě v souvislosti se solidární odpovědností, a to pro údajné možné porušení práv spoluobviněných. Tento výklad podle jeho názoru nemohl obstát.
27. Obviněný odkázal na starší judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 176/2007), podle které odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních není v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Tuto myšlenku pak dále rozvedl. Naopak nepřípadný se mu jevil odkaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003. Také dal podnět k postoupení věci velkému senátu trestního kolegia k vyřešení této otázky.
28. Dále znovu zopakoval argumentaci týkající se fakturace obchodní společnosti K. E. E. a částky 1 263 801 Kč, která měla být započítána na náhradu škody.
29. V další části obviněný nesouhlasil s názorem státního zástupce ohledně uloženého peněžitého trestu, neboť ve svých úvahách pominul, že v době rozhodování soudem prvního stupně i následném prvním potvrzení trestu odvolacím soudem byla jeho finanční situace znatelně odlišná. Majetkové poměry obviněného je přitom třeba zkoumat v době rozhodování o uložení trestu. V případě snížení peněžitého trestu, který byl předtím zaplacen, by mělo dojít k jeho vrácení. Opětovně odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, podle nějž byla zvolená kombinace peněžitého trestu a náhrady škody problematická.
30. Naopak souhlasil s úvahou státního zástupce ohledně výroku o trestu odnětí svobody. Setrval na své dovolací argumentaci, neboť má za to, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu. Byl přesvědčen, že mu nemůže být kladeno k tíži jako přitěžující okolnost, že k trestné činnosti údajně zneužil výrazně mladší osoby. Jednak se nejedná o žádnou z přitěžujících okolností a všichni spolupracovníci byli v daný okamžik plně trestně odpovědní. Nebyla v dostatečné míře zohledněna jeho dosavadní trestní bezúhonnost. K chybějícímu výroku uvedl, že většina odvolacích soudů v reakci na rozhodovací praxi Ústavního soudu v rozhodnutích o odvoláních tento výrok uvádí.
31. S ohledem na uvedené setrval na svém návrhu uvedeném v dovolání. Alternativně navrhl, aby v této věci bylo meritorně rozhodnuto Nejvyšším soudem (za účelem zamezení tzv. justičního ping-pongu) a věc nebyla vracena nižším soudům s příkazem k novému projednání. Bude-li věc vrácena Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
32. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
33. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a l) tr. ř.
34. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
35. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také dodatečně formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo o reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
36. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
37. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný.
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněného
38. Nejprve je třeba uvést, že dovolací námitky obviněného představují v převážné části opakování jeho dosavadní obhajoby, kterou obviněný uplatňoval v celém dosavadním řízení. Jeho výhradami se s různým výsledkem zabývaly soud prvního stupně, opakovaně soud odvolací a v předchozím řízení o dovolání i Nejvyšší soud. Obviněným byly po celou dobu (a to i v obou jím podaných dovoláních) vytýkány především námitky nedostatečných skutkových zjištění a námitky procesních pochybení, spočívající zejména v nedostatečném rozsahu dokazování a v nesprávnosti hodnocení jednotlivých důkazů. Další okruh jeho námitek se týkal výroku o trestu, který obviněný považuje i ve finální podobě za zjevně nepřiměřeně přísný. Zpochybňoval též správnost výroku o jeho povinnosti k náhradě škody, která mu vůbec neměla být uložena, případně její výše měla být stanovena odlišně. Obviněný dále ve svém dovolání obsáhle citoval z judikatury, která se týkala závazného právního názoru, odvolacímu soudu vytýkal, že se důsledně neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím kasačním usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 5 Tdo 454/2024.
39. Nejvyšší soud musí nejprve upozornit, že již ve svém předcházejícím označeném usnesení (sp. zn. 5 Tdo 454/2024) obviněného upozorňoval, že valná část jeho námitek by samostatně nebyla vůbec způsobilá naplnit dovolací důvody a založit dovolací přezkum Nejvyšším soudem (viz body 47. a následující tohoto usnesení). Protože však obviněný relevantně uplatnil i námitky další, které odpovídaly dovolacím důvodům a které byly shledány důvodnými, Nejvyšší soud nemohl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr.
ř., ale mohl se podle § 265i odst. 3 tr. ř. zabývat i otázkami dalšími, které by jinak nebyly předmětem dovolacího přezkumu. Nicméně i tak Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí odmítl značnou část námitek obviněného směřujících proti výroku o vině, ať již šlo o zpochybnění skutkových závěrů nebo některých otázek právních (např. ohledně zavinění), stejně tak neakceptoval valnou část jeho námitek proti procesu dokazování a na jeho základě utváření skutkových závěrů (co do rozsahu dokazování, hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, a to snad jen vyjma jediného bodu, který se týkal obchodní společnosti K.
E. E. – viz bod 61. odůvodnění usnesení sp. zn. 5 Tdo 454/2024). Pokud pak obviněný v nyní projednávaném dovolání znovu uplatňoval tytéž námitky, které již dříve Nejvyšší soud posoudil a neakceptoval, jde v tomto rozsahu o námitky nepřípustné, neboť by tím obviněný žádal, aby Nejvyšší soud přezkoumal své předchozí rozhodnutí. Předmětem přezkumu v dovolacím řízení ale nemůže být samotné dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení o dovolání – viz § 265n tr. ř. Není možno ani polemizovat s názory Nejvyššího soudu, které Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém předchozím rozhodnutí ve stejné věci a jimiž byly soudy nižších stupňů vázány podle § 265s odst. 1 tr.
ř. V takovém rozsahu je dovolání nepřípustné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť jinak by Nejvyšší soud byl nucen v dalším dovolacím řízení v téže věci přezkoumávat i svůj vlastní dřívější názor. To platí i v případě, že by ve věci nově rozhodoval senát Nejvyššího soudu v jiném složení.
40. Dále musí Nejvyšší soud obviněného upozornit, že značně dezinterpretoval některé pasáže předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 454/2024), vyvozoval z něj namnoze závěry, které v něm nebyly uvedeny. To se týká především výroku o trestu. Nejvyšší soud na žádném místě svého usnesení neuložil odvolacímu soudu, jak konkrétně má rozhodnout, jaký druh trestu má vybrat a jakou jeho výměru má zvolit. Pokyny byly jen obecného rázu, jak interpretovat vyměřovací pravidla, případně která lze zohlednit a která nikoli, resp. jak má být zohledněno odčerpání výnosu z trestného činu ochranným opatřením v podobě zabrání věci či náhradní hodnoty při ukládání povinnosti k náhradě škody (v tomto duchu byly též naformulovány právní věty a s nimi bylo rozhodnutí dne 23. 4. 2025 schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, k uveřejnění doposud nedošlo, proto nelze uvést číslo, pod kterým bude rozhodnutí uveřejněno). Není tak pravdou, že by odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, pokud obviněnému znovu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, protože v tomto směru žádný závazný právní názor Nejvyšší soud nevyslovil.
41. Jde-li tedy o ty námitky obviněného, jimiž zpochybňoval správnost výroku o vině, zejména pak skutkové závěry soudů nižších stupňů a jejich právní posouzení, jde veskrze o námitky nepřípustné, jak bylo uvedeno shora. Jedině snad tou částí námitek týkajících se obchodní společnosti K. E. E. a její fakturace by bylo možno se v novém dovolacím řízení zabývat. Nicméně ani v tomto ohledu již po dalším řízení před odvolacím soudem a jeho vypořádání námitek obviněného proti této části výroku o vině, nemá ani Nejvyšší soud důvod do skutkových závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. Z nového výsledku projednání odvolání obviněného před odvolacím soudem je zřejmé, že i odvolací soud se jeho námitkami důkladně zabýval a vypořádal je logickým způsobem v odůvodnění svého rozsudku v bodě 15., na který lze pro zjednodušení odkázat. Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného ze strany odvolacího soudu souhlasí, není tak třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů také dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž Nejvyšší soud v tomto ohledu také souhlasí. Takový odkaz na (dostatečné) vypořádání námitek strany je přípustný v řízení o řádném a zvláště pak i mimořádném opravném prostředku i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen ve zkratce „ESLP“) a navazující judikatury českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz například rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33). Není tak zapotřebí znovu opakovat argumenty k vypořádání námitek obviněného.
42. Obviněný nemohl uspět ani se svými námitkami proti výroku o trestu z napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud již shora upozornil, že neuložil odvolacímu soudu v žádné pasáži svého předchozího usnesení (sp. zn. 5 Tdo 454/2024), jaký konkrétní trest (jaký druh či v jaké výměře) má být obviněnému uložen. Již v předchozím svém usnesení v této věci přitom Nejvyšší soud obviněného upozorňoval, že námitky proti přílišné přísnosti trestu, je-li vybrán přípustný druh trestu, který je vyměřen v zákonném rozpětí jeho trestní sazby, zásadně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, který by mohl založit přezkum dovolacího soudu a případně být důvodem zrušení napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto znovu připomíná, že námitky vadné aplikace vyměřovacích pravidel obsahově neodpovídají úzce vymezenému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265i odst. 1 písm. i) tr. ř., který dopadá jen na případy uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo sice přípustného druhu trestu, ovšem ve výměře mimo jeho zákonem stanovenou trestní sazbu. Stejně tak je nelze opřít ani o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz k tomu zejména rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh.
tr.). Nejvyššímu soudu totiž zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměru podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak se obviněný mylně domníval.
Jen výjimečně by bylo možno zasáhnout s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, pokud by uložený trest byl zcela zjevně nepřiměřeně přísný, tedy excesivní. Tak tomu ale v daném případě není, neboť byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3,5 roku, tj. hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby, ve své podstatě v jeho jedné čtvrtině. V této výměře není možno trest odnětí svobody podmíněně odložit, a to ani s dohledem (viz § 81 odst. 1 a § 84 tr. zákoníku). Zjevně došlo ke zmírnění původního trestu, a to zkrácením výměry trestu odnětí svobody (z 5 na 3,5 roku), v tomto zmírnění bylo zohledněno prodloužení trestního řízení o nové odvolací řízení, byla zohledněna celková délka řízení, lze tak i poměrně dobře kvantifikovat, do jaké míry vzal odvolací soud tyto vyměřovací aspekty v úvahu (viz k tomu též body 25.
až 30., zejména pak bod 27. na str. 16 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Kromě toho byl vypuštěn trest zákazu činnosti, což v celkovém náhledu opět přísnost trestu zmírňuje.
43. Brojil-li obviněný svými námitkami v dovolání proti uloženému peněžitému trestu, bylo by možno je podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pouze tehdy, pokud by šlo o námitku zřejmé nedobytnosti peněžitého trestu. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, které bylo uveřejněno pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr., podle jehož první právní věty námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud ani v tomto ohledu nemá důvod se od ustálené judikatury jakkoliv odchylovat. Obviněný ve svém dovolání netvrdil, že by byl zcela nemajetný, že by peněžitý trest nemohl vůbec v žádné výši zaplatit, nadto v tomto konkrétním případě peněžitý trest zcela uhradil poté, co rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci v důsledku předchozího rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 1 To 82/2022), které bylo teprve následně zrušeno několikrát citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 454/2024). Jinými slovy nejsou dány ani předpoklady pro úspěšné zpochybnění výroku o uloženém peněžitém trestu, jde-li o výběr druhu trestu. Stejně tak nejsou splněny úzce vymezené podmínky dovolacího důvodu uvedené v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jde-li o výměru peněžitého trestu, který byl vyměřen v denních sazbách, jejichž počet i výše (a to i při zohlednění výměry trestu odnětí svobody) se nenacházejí mimo zákonem stanovené rozpětí (to ostatně ani obviněný nenamítal).
44. Námitky proti výroku o trestu tak vůbec neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům. Kdyby nebylo jiných námitek (proti výroku o náhradě škody), bylo by dovolání jen s takovými námitkami nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
45. Konečně nemohly obstát ani námitky obviněného směřované proti výroku o náhradě škody. V tomto směru odvolací soud zřetelně vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyřčeného v předchozím kasačním rozhodnutí (sp. zn. 5 Tdo 454/2024). Odvolací soud snížil výši částky, kterou má obviněný nahradit poškozené České republice – MŠMT. Odvolací soud v novém rozhodnutí zohlednil, že část škody byla saturována odčerpáním výnosu z trestné činnosti u třetích subjektů, jak mu bylo uloženo v předchozím rozhodnutí.
Dostatečně jasně přitom vysvětlil, jakými úvahami se řídil a o jaká ustanovení svůj výrok opřel, jak vyplývá zejména z bodů 31. a 32. odůvodnění jeho rozsudku. Nejvyšší soud opět může na tyto pasáže odkázat. Zpochybňoval-li obviněný správnost tohoto výroku s tím, že měli být zavázáni k náhradě škody společně a nerozdílně všichni obvinění, kteří byli uznáni vinnými z účasti na dotačním podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, lze odkázat na vyjádření státního zástupce, s nímž Nejvyšší soud souhlasí.
V tomto směru obviněný opět dezinterpretoval předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož vyvozoval závěry, které v něm nejsou obsaženy. Nejvyšší soud rozhodně odvolacímu soudu neuložil, aby poškozenou Českou republiku – MŠMT odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Konstatování pochybení při rozhodování o nároku poškozené v tom směru, že tato povinnost nebyla uložena všem obviněným společně a nerozdílně, mělo podobu mnohem spíše didaktického prospektivního upozornění na chybný postup ze strany soudu prvního stupně, kterého by se napříště měl vyvarovat.
Správně však uvedl státní zástupce, že náprava v tomto ohledu po kasačním zásahu Nejvyššího soudu nebyla možná, protože případné doplnění rozhodnutí o výrok, že spolu s obviněným J. R. jsou povinni škodu nahradit i další spoluobvinění, by byla v zřejmém rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, tedy zhoršení postavení osoby v řízení o opravném prostředku, aniž by oprávněnou osobou byl podán opravný prostředek v její neprospěch. Tím by bylo porušeno právo na spravedlivý proces ostatních obviněných.
46. Stejně tak ovšem není možné a spravedlivé vyhovět požadavku obviněného, aby jen z důvodu uvedeného pochybení soudu prvního stupně (že neuložil povinnost k náhradě škody i dalším obviněným, ač to poškozená navrhovala), odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pro takový postup není důvod, poškozená se se svým nárokem řádně a včas připojila k trestnímu řízení, v němž bylo také plně prokázáno, že škoda byla skutkem kladeným obviněnému za vinu způsobena.
Není-li zákonných překážek, má zásadně být o takovém nároku rozhodnuto ihned v trestním řízení. Kromě toho obviněný vnímá nesprávně úkorně, že mu byla uložena náhrada škody v celé zjištěné výši, zatímco ostatní obvinění (škůdci) ji hradit nemusí. To ale vyplývá ze samé podstaty principu solidární odpovědnosti škůdců – při solidární odpovědnosti má poškozený na výběr dáno, na kterého ze škůdců se obrátí, aby škodu nahradil, přičemž zvažuje jiná hlediska, než je míra, jakou se takový škůdce přičinil o vznik škody.
Solidárně odpovědný škůdce je povinen k náhradě celé škody, třebaže míra jeho viny na vzniku škody byla nižší (vychází se z principu ochrany práv poškozeného a z principu „jeden za všechny, všichni za jednoho“). Odkázat lze i odbornou literaturu – viz např. PAŠEK, M. § 2915 (Mnohost škůdců). In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024. Dostupné na beck-online.cz, marg. č.
5. Pravomocné rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost k náhradě újmy jednomu ze škůdců, přitom nezakládá překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae) podle § 159a odst. 4 o. s. ř. pro řízení o náhradu téže újmy proti ostatním škůdcům (v tomto směru bude na poškozeném, zda bude chtít dosáhnout exekučního titulu i vůči ostatním spoluobviněným, pokud nebudou chtít platit dobrovolně, anebo pokud celou škodu neuhradí na základě exekučního titulu obviněný J. R.). Srov. k takovému případnému postupu zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení Nejvyššího soudu ČSR z 24.
10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího soud ČSR dne 5. 12. 1979, sp. zn. Pls 2/79, a uveřejněna pod č. 22/1979 Sb. rozh. obč. Odkázat lze i na další rozvíjející judikaturu (např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, ale též na již v předchozím rozhodnutí zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, uveřejněný pod č. 7/2021 Sb. rozh. obč.). Škůdce, který je odpovědný za škodu solidárně s jinými škůdci, má právo na vypořádání se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody podle § 2916 o.
z. (předpokladem uplatnění tohoto ustanovení není ani rozhodnutí v adhezním řízení ohledně ostatních obviněných).
47. Ze shora uvedeného nástinu vyplývá, že ustanovení o solidární odpovědnosti mají chránit poškozeného, nikoli některého ze škůdců. Obviněným navrhovaný postup (zrušení exekučního titulu v podobě výroku o náhradě škody a odkázání poškozeného na další řízení) by v konečném důsledku znamenalo popření práv poškozeného, důvodně by se mohl cítit zkrácen na svých právech, takový postup by byl v rozporu s právem poškozeného na spravedlivé a nestranné rozhodnutí.
48. Nejvyšší soud neshledal ani obviněným vytýkanou vadu spočívající v absenci výroku rozsudku odvolacího soudu v tom, že nebylo výslovně konstatováno, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dosavadní běžná aplikační praxe i odborná literatura totiž považuje opravný prostředek v trestní věci za nedělitelný, čímž se přístup k opravnému prostředku znatelně odlišuje od civilního soudního řízení. V trestních věcech tak po desítky let platí pravidlo, že o tomtéž opravném prostředku nelze rozhodnout dvěma různými způsoby, jinými slovy, je-li alespoň zčásti opravnému prostředku vyhověno (byť jde z pohledu strany, která opravný prostředek podala, o část marginální) a napadené rozhodnutí je, byť jen zčásti, zrušeno, není možno ve zbývající části takový opravný prostředek zamítnout, odmítnout či o něm učinit jiné rozhodnutí.
Pokud totiž odvolací soud zčásti napadený rozsudek zruší z podnětu podaného odvolání, zároveň tím rozhoduje tak, že ve zbývající části se odvolání nevyhovuje a vlastně jej tedy materiálně ve zbývající části zamítá, aniž by se o tom měl učinit samostatný formální výrok, neboť o jednom opravném prostředku nemůže být rozhodnuto dvěma protichůdnými výroky. Odvolací soud je totiž zároveň vázán ustanovením § 258 odst. 2 tr. ř. a nemůže zrušit celý napadený rozsudek, je-li vadná jen jeho část, kterou lze oddělit od ostatních.
V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050 – k § 256, bod 1.), jakož i na ustálenou judikaturu obecných soudů – srov. zejména publikovaná rozhodnutí č. 37/1965, č. 34/2000 a č. 14/2005 Sb. rozh. tr., explicitně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikovaném pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C.
H. Beck, Praha 2002, a též v časopise Trestněprávní revue, č. 12/2002, na str. 367, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikovaném pod č. T 486. ve svazku 20 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003 (podle nějž je ze stejných důvodů dokonce zcela nadbytečné jakékoliv uvádění, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531.
ve svazku 23 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, dále případně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 402/2017, usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, usnesení z téhož dne pod sp. zn. 8 Tdo 944/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26.
1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3175/20), případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn.
5 Tdo 52/2021 (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 199/21). Ústavní soud vlastní dříve rozpornou aplikační praxi v tomto ohledu (viz zejména odlišné stanovisko v jeho nálezech ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19) sjednotil stanoviskem pléna ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS – st. 56/22, na které lze plně odkázat a z nějž lze vycházet. Podle něj není porušením čl.
36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (např. ve výroku o náhradě škody, jako tomu bylo v dané věci) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání ve zbývající části. Podmínkou ovšem je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.
Tak tomu bylo i v daném případě. Nejvyšší soud proto neshledal v postupu odvolacího soudu pochybení, jak jej obviněný namítal.
49. Lze tak uzavřít, že nelze akceptovat žádnou z námitek uplatněných obviněným. Se všemi námitkami se dostatečným způsobem vypořádal již odvolací soud, na jehož argumentaci tak lze plně odkázat a není třeba ji znovu zevrubně opakovat. Takový způsob vypořádání námitek akceptoval i Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva – odkázat lze např. na rozhodnutí č. 37/2021 Sb. rozh. tr. a tam obsáhle citovanou judikaturu, zejména pak na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, publikovaný ve svazku 81 pod č. 84/2016 na str. 413 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, publikovaný ve svazku 86 pod č. 137/2017 na str. 315 Sb. nál. a usn., případně rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, nebo ze dne 28. 1. 2003, ve věci Burg a ostatní proti Francii, č. 34763/02. I ze shora uvedeného stručného odůvodnění totiž vyplývá, že se i Nejvyšší soud námitkami obviněného zabýval, ovšem nepřiznal jim relevanci. Zčásti totiž jeho námitky byly nepřípustné (pokud jde o opakované námitky, které byly vypořádány Nejvyšším soudem v předchozím usnesení ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 5 Tdo 454/2024), zčásti jeho námitky vůbec neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům (pokud jde zejména o námitky proti výroku o trestu, případně o námitky proti skutkovým závěrům, věrohodnosti a pravdivosti důkazů, na základě nichž k nim soudy nižších stupňů dospěly), zčásti pak byly jeho námitky zjevně neopodstatněné (zejména námitky směřující proti výroku o náhradě škody, resp. proti úplnosti výroku rozsudku).
V. Závěrečné shrnutí
50. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného J. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Odmítá-li Nejvyšší soud podané dovolání, má své rozhodnutí jen stručně zdůvodnit, jak vyplývá z 265i odst. 2 tr. ř., proto Nejvyšší soud také jen odkazoval na vypořádání týchž námitek odvolacím soudem, což nyní akceptoval i Nejvyšší soud.
51. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu