Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZEVES 5 s. r. o., sídlem Tovární 629, Chomutov, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2024 č. j. 28 Cdo 1332/2024-142, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024 č. j. 58 Co 1/2024-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 7 C 129/2023-50, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a. s., sídlem Duhová 425/1, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 26 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované vydání elektrické energie o objemu 7 230 468 kWh (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V předmětné věci se stěžovatelka podanou žalobou domáhala vydání elektrické energie ve výše uvedeném objemu s tím, že dne 28. 12. 2012 uzavřela s vedlejší účastnicí Smlouvu o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů dodané z elektrárny FVE Saša - Sun s. r. o. nacházející se na pozemku p. č. 2077/2 v obci Chomutov. Podmínkou existence smlouvy byla licence na výrobu elektřiny. Stěžovatelka získala licenci na základě rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 31. 12. 2010, toto rozhodnutí bylo předmětem řízení o obnově řízení, v němž bylo vydáno nové rozhodnutí o udělení licence dne 17. 1. 2014 se zpětným účinkem ke dni 31. 12. 2010. Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016 č. j. 62 A 78/2014-535. Stěžovatelka tak v následujícím období nedisponovala licencí pro podnikání v energetických odvětvích, čímž došlo k zániku smlouvy ze dne 28. 12. 2012. Za období červen 2020 až srpen 2021 stěžovatelka dodala vedlejší účastnici elektřinu o objemu 7 230 468 kWh, jejíhož vydání se nyní domáhá. Obvodní soud dovodil, že i za předpokladu, že by povaha elektrické energie jakožto ovladatelné přírodní síly umožňovala faktické vydání, by vedlejší účastnice jakožto povinně vykupující, tedy subjekt, který elektrickou energii pouze nakupuje na základě smluvního vztahu, ale reálně s ní nedisponuje, nemohla být bezdůvodně obohacena neoprávněnou dodávkou, a tudíž povinna k jejímu vydání. Obvodní soud uzavřel, že vedlejší účastnice tak není v tomto sporu pasivně věcně legitimovaná.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud vyšel ze zjištění, že mezi účastníky bylo nesporné, že v době, kdy mělo dojít k dodávce elektřiny do elektrizační sítě, jejíhož vydání se stěžovatelka domáhá, mezi účastníky neexistoval smluvní vztah o výkupu elektřiny, neboť již dříve zanikl. Dodávka elektřiny ze strany stěžovatelky tak byla neoprávněnou dodávkou ve smyslu § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "energetický zákon").
Taková dodávka je zakázána, výrobce je v takovém případě povinen uhradit vzniklou škodu. I když ustanovení o tom, že v takovém případě výrobci nevzniká nárok na úhradu neoprávněně dodané elektřiny, bylo do energetického zákona doplněno až s účinností od 1. 1. 2022, již z předchozí úpravy je zřejmé, že žádná taková úhrada nebyla ani dříve předpokládána, naopak byl takový neoprávněný dodavatel stižen povinností náhrady škody. Městský soud proto shledal nárok stěžovatelky nedůvodným.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázka, zda bylo namístě právu stěžovatelky právní ochranu odepřít, přípustnost dovolání nezakládá (§ 237 o. s. ř.), neboť městský soud se svými závěry od stávající judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že z recentní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že splnění předpokladů realizace dodávek energie do elektrizační soustavy nelze chápat jen technicky, ale rovněž v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu, či dokonce protiprávně. Dodávání elektřiny do elektrizační soustavy z povahy věci nutně vyžaduje souhlas a součinnost jejího provozovatele. Ten by jen stěží mohl řádně plnit své funkce vymezené v § 25 odst. 1 energetického zákona, kdyby jakýkoliv subjekt připojený toliko pro odběr mohl bez jeho vědomí a souhlasu do sítě elektřinu i dodávat.
Nemůže proto jít o faktické dodávky bez náležitého připojení k dodávkám do soustavy. Dodávky bez uzavřené smlouvy jsou § 52 energetického zákona výslovně zakázány a jejich realizace je tudíž protiprávní. Nejvyšší soud dále v napadeném usnesení vysvětlil, že vzhledem k tomu, že rozsudek městského soudu spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k zamítnutí žaloby, je zřejmé, že řešení dalších stěžovatelkou vznesených otázek (pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice a aplikovatelnosti ustanovení občanského zákoníku upravujících vydání bezdůvodného obohacení na vztahy týkající se dodávek elektřiny/vyloučení zákonné úpravy podmínek dodávek elektrické energie ve smyslu energetického zákona) by již nebylo způsobilé zvrátit závěr o zamítnutí žaloby pro odepření právní ochrany nároku stěžovatelky na "vrácení" protiprávně realizovaných dodávek elektrické energie.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že závěry Nejvyššího soudu a městského soudu obsažené v napadených rozhodnutích nejsou v předmětné věci případné a porušují její ústavně zaručená práva. Stěžovatelka se domnívá, že přestože odpadl právní důvod dodávky, když došlo k zániku Smlouvy o výkupu elektřiny okamžikem zániku její licence, byly dodávky elektrické energie vedlejší účastnicí tolerovány a přijímány, a to po dobu od 20. 5. 2016 (zánik Smlouvy o výkupu elektřiny) až do konce rozhodného období, za které je vydání bezdůvodného obohacení požadováno.
Provozovatel distribuční soustavy i obchodník s elektřinou (vedlejší účastnice) měli možnost tyto dodávky zastavit /ukončit, případně se proti nim relevantně právně ohradit a bránit, nicméně toto neučinili a dodávky byly po celou dobu minimálně tolerovány. Stěžovatelka poukazuje na to, že zákonná úprava obsažená především v energetickém zákoně poskytuje některé nástroje, jakými lze neoprávněnou dodávku elektrické energie eliminovat. Proti dodávkám elektrické energie realizovaným stěžovatelkou však vedlejší účastnice po celou dobu nic nenamítala.
Vedlejší účastnici postupem stěžovatelky ani nevznikla žádná škoda ve smyslu § 52 odst. 3 energetického zákona. Stěžovatelka připouští, že jí bylo od počátku, kdy podala svoji žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, zřejmé, že s ohledem na možné posouzení předmětné dodávky podle § 52 odst. 1 písm. a) energetického zákona (jako dodávky neoprávněné) nemůže požadovat úhradu dodané elektrické energie, neboť to vylučuje § 52 odst. 4 energetického zákona. Proto se rozhodla domáhat pouze vydání bezdůvodného obohacení formou vydání elektrické energie, a to z toho důvodu, že žádný právní předpis nepřiznává osobě, která získá plnění bez právního důvodu, oprávnění si toto plnění bez náhrady ponechat.
Podle stěžovatelky neexistuje právní titul, na základě kterého se vedlejší účastnice stala vlastníkem stěžovatelkou dodané elektrické energie. Následkem proto musí být vznik bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice. Protože energetický zákon neobsahuje pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení, je namístě aplikovat § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
6. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že judikatura Nejvyššího soudu vztahující se k bezdůvodnému obohacení, na rozdíl od závěrů obvodního soudu, nedospěla k závěru, že by vedlejší účastnice nebyla ve věci pasivně věcně legitimovaná. Například z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. 28 Cdo 1346/2021 vyplývá, že pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1530/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. 28 Cdo 154/2020). V případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním (podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy) aktivní a pasivní věcná legitimace svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. 28 Cdo 694/2019). Stěžovatelka poukazuje na to, že otázce její pasivní věcné legitimace se ve svém rozhodnutí věnoval pouze obvodní soud.
7. Stěžovatelka dovozuje, že za dané situace, kdy není možné jejímu jednání poskytnout právní ochranu, neboť elektrická energie byla dodávána navzdory zákazu danému v § 52 odst. 3 energetického zákona, současně není možné poskytnout právní ochranu ani vedlejší účastnici, která elektrickou energii takto dodanou bez dalšího přijímala a dále s ní obchodovala, čímž se na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohatila. Obecné soudy tak předmětnou věc posoudily jednostranně. Stěžovatelka dovozuje, že přestože jí nesvědčí nárok na úhradu dodané elektrické energie podle § 52 odst. 4 energetického zákona, mělo by jí svědčit alespoň právo na její vydání, neboť zde není žádný právní důvod, proč by se tato elektrická energie měla stát legitimně majetkem vedlejší účastnice. Tento závěr, který vyplynul z napadených rozhodnutí, je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti a s právem na spravedlivý proces. Uvedený důsledek zasahuje rovněž do práva stěžovatelky svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny, jehož součástí je právo mít možnost dosáhnout přiměřeného zisku z podnikatelské činnosti.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V předmětné věci městský soud v napadeném rozhodnutí podrobně a dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatelka postupovala v rozporu s § 52 odst. 3 energetického zákona, realizovala-li dodávky elektřiny do elektrizační soustavy bez smluvního vztahu. Městský soud připomněl, že stěžovatelka v rozhodné době věděla, že pozbyla licenci, že tudíž došlo k zániku smlouvy, přesto vědomě nezákonně pokračovala v dodávkách elektřiny. Na základě uvedeného městský soud ústavně konformním způsobem dovodil, že takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu.
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že i vedlejší účastnice v řízení namítala, že nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního jednání (§ 6 odst. 2 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že nebylo možné požadovat úhradu za takto dodanou elektřinu, je požadavek stěžovatelky na vydání elektřiny dodané neoprávněně do elektrizační soustavy zjevným obcházením zákona (§ 52 energetického zákona). Městský soud proto dospěl k závěru, že žalobě na vydání elektřiny nebylo možno vyhovět, neboť nakládání s elektrickou energií upravuje energetický zákon, který řeší dispozici s elektřinou formou dodávek do odběrných míst, přičemž jiný způsob dodání elektrické energie je vyloučen.
V této souvislosti městský soud vysvětlil, že aplikace občanského zákoníku ohledně vydání movitých věcí tak v daném případě z důvodu použití speciálního právního předpisu není namístě. K tomu Ústavní soud dodává, že ze stejného důvodu nejsou případné ani odkazy stěžovatelky na v ústavní stížnosti uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelkou uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu byla totiž vydána za jiných skutkových okolností.
12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále dovodil, že neposkytl-li městský soud právu stěžovatelky na "vrácení" elektrické energie, kterou do elektrizační soustavy stěžovatelka vědomě dodávala bez existujícího smluvního vztahu (když pozbyla licenci na výrobu elektřiny, v důsledku čehož zanikla sjednaná smlouva o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů ze dne 28. 12. 2012), právní ochranu (pro protiprávní jednání a zjevné zneužití práva ve smyslu § 6 a § 8 občanského zákoníku), když šlo o neoprávněnou dodávku elektrické energie [§ 52 odst. 1 písm. a) energetického zákona], která je zakázána (§ 52 odst. 3 energetického zákona) a jejíž poskytovatel odpovídá za tímto způsobenou škodu (§ 52 odst. 2 energetického zákona), nejsou jeho úvahy nepřiměřené.
Nejvyšší soud vysvětlil, že městský soud se uvedenými závěry od stávající judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud současně neshledal důvod na stávající judikatuře cokoli měnit. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že k výkladům právních předpisů a sjednocování judikatury obecných soudů je povolán Nejvyšší soud [§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení ze dne 17.
12. 2019 sp. zn. I. ÚS 1838/19
)].
13. Nelze souhlasit s námitkou stěžovatelky, že městský soud ani Nejvyšší soud se nezabývaly její argumentací ohledně pasivní legitimace vedlejší účastnice. Městský soud se v napadeném rozhodnutí uvedenou otázkou zabýval, přičemž úvahy obvodního soudu o nedostatku pasivní legitimace vedlejší účastnice shledal správnými. K námitce stěžovatelky, že adresátem daného plnění byla vedlejší účastnice, městský soud zdůraznil, že je třeba vycházet z toho, že došlo k zániku smlouvy mezi účastníky, což bylo mezi nimi v tomto řízení nesporné.
Z toho dále dovodil, že nešlo o plnění z neplatné smlouvy, ale plnění bez právního důvodu. Adresáta plnění přitom nelze dovozovat ze smlouvy, která již zanikla. Protože požadavku na "vrácení" neoprávněně dodané elektřiny nebylo z výše uvedených důvodů možné vyhovět, nepovažoval městský soud úvahy o případném subjektu pasivně legitimovanému k takovému požadavku v předmětné věci za rozhodující. Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí dostatečně srozumitelně vysvětlil, proč se v předmětné věci nemohl zabývat otázkami pasivní věcné legitimace vedlejší účastnice, stejně jako otázkou aplikovatelnosti ustanovení občanského zákoníku upravujících vydání bezdůvodného obohacení na vztahy týkající se dodávek elektřiny/vyloučení zákonné úpravy podmínek dodávek elektrické energie ve smyslu energetického zákona.
14. Jak z výše uvedeného vyplývá, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy. To však Ústavnímu soudu, jako ostatně již bylo uvedeno výše, nepřísluší, neboť závěry obecných soudů Ústavní soud shledal ústavně konformními, a proto není důvod do těchto závěrů zasahovat.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu