28 Cdo 1346/2021-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně Paribas s. r. o., se sídlem v Ostravě – Mariánských
Horách, Kravařská 453/11, identifikační číslo osoby: 28649940, zastoupené Mgr.
Janem Šrajem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, proti
žalovanému S. K., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lenkou
Chalupníčkovou, advokátkou se sídlem ve Velkých Popovicích, Nerudova 259, o
zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp. zn. 6 C 171/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2020, č. j. 22 Co 195/2020-288,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 6 C 171/2019-257, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na
žalovaném zaplacení částky 300.000,- Kč s úrokem ve výši 22.562,43 Kč a dále s
úrokem ve výši 11,13 % ročně z částky 300.000,- Kč od 11. 10. 2017 do
zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300.000,- Kč od
11. 10. 2017 do zaplacení (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně
nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 48.642,- Kč
(výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 28. 8. 2015 byla mezi společností
TGI Money a. s. a K. K. jako dlužníkem a žalovaným, tehdejším manželem K. K.,
jako spoludlužníkem uzavřena smlouva o úvěru, z níž byli K. K. a žalovaný
zavázáni společně a nerozdílně. Předmětný úvěr však nebyl řádně splácen, pročež
daná pohledávka, kterou společnost TGI Money a. s. postoupila žalobkyni, byla v
souladu se smluvním ujednáním zesplatněna. Po zesplatnění uvedené pohledávky K. K. uzavřela se žalobkyní dohodu o splátkovém kalendáři, kteroužto od listopadu
2017 plní. K této dohodě došlo za trvání manželství K. K. a žalovaného, neboť
jejich manželství bylo rozvedeno dne 1. 10. 2018. Soud prvního stupně proto
dovodil, že dle ustanovení § 713 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), je žalovaný z uvedené dohody o
splácení dluhu zavázán společně a nerozdílně s K. K., a žalobu zamítl, jelikož
zmíněná dohoda je ze strany K. K. řádně plněna. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze
dne 10. 11. 2020, č. j. 22 Co 195/2020-288, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku
300.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300.000,- Kč od
10. 3. 2018 do zaplacení; jinak jej ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Dále
žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady
řízení před soudem prvního stupně ve výši 32.688,- Kč (výrok II.) a náklady
odvolacího řízení ve výši 20.251,- Kč (výrok III.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o
úvěru ze dne 28. 8. 2015 je ve vztahu k žalovanému podle ustanovení § 9 odst. 1
zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, neplatná, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně
řádně neprověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit. Odvolací soud
shledal, že žalovanému byla na základě této neplatné smlouvy plněna částka
600.000,- Kč, a to na účty v ní specifikované, pročež nárok žalobkyně posoudil
jako nárok z bezdůvodného obohacení. Konstatoval, že žalovaný byl solidárně
zavázaným dlužníkem, a tudíž je v souladu s ustanovením § 1872 odst. 1 o. z. nerozhodné, zda shora označený úvěr čerpala K. K.. Uvedl rovněž, že závazkový
právní vztah se může dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, na
čemž nemůže ničeho změnit ani právní úprava obsažená v ustanovení § 713 odst. 3
o. z., a tudíž dohoda o splátkovém kalendáři uzavřená mezi K. K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že dovolání
je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon
odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro
existenci vyřešené otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. S
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo
221/2002 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího
soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz), podotýká, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně
neobohatil, jelikož žalobou požadovaná částka nikdy nebyla v jeho dispozici;
byla plněna na účet K. K., jež poskytnutý finanční obnos použila na koupi
rodinného domu, jehož vlastníkem se žalovaný nestal. Dále namítá, že odvolací
soud nesprávně posoudil postavení žalovaného ve vztahu k dohodě o splátkovém
kalendáři, jelikož nezohlednil ustanovení § 714 odst. 1 o. z. a v řízení
vyslovený závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy. Pokud by žalovaný a K. K. byli
solidárními dlužníky z úvěrové smlouvy, pak dle mínění dovolatele s ohledem na
ustanovení § 713 odst. 3 o. z. K. K. svými splátkami vrací žalovanou částku
žalobkyni i ve prospěch žalovaného, přičemž naznačenou problematiku dovolatel
považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalovaného pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné. Nadto se jeví vhodným podotknout, že uvedl-li žalovaný jako jeden z důvodů
přípustnosti dovolání, že „vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem
posouzena jinak“, pak požadavkem na „odlišné posouzení právní otázky“ žalovaný
významově nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak. Pro takový
případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 o. s. ř.
jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého
řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele,
dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud
ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud
otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby
„dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem)
posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se
obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu,
plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo
tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení
(§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je
povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující
právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu
bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné
obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž
objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád
neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného
obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v
jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně
legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor
jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného
neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo
po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28
Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28
Cdo 154/2020). V případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním
(podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy) aktivní a pasivní věcná
legitimace svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod
číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že povinnost vydat
plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém
držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez
právního důvodu plněno.
Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního
důvodu je tudíž adresát tohoto plnění (srovnej např. dovolatelem citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2491/2013). Nerozhodné je taktéž to, pro jaký účel byla předmětná finanční částka použita,
jelikož předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné
získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových
poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1904/2018). Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak je ustálena i v závěru, že plnění
poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu
mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo
nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby
peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního
ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému
závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv
majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany
vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem
účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od
subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 4. 2021, sen. zn. 32 ICdo 150/2020). Ve vztahu k posuzované věci tudíž z výše uvedeného vyplývá, že bylo-li v řízení
před soudy nižšího stupně prokázáno poskytnutí předmětných finančních
prostředků žalovanému ze strany právní předchůdkyně žalobkyně (tj. provedení
platby z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet
žalovaného, respektive na bankovní účet označený žalovaným a K. K. ve smlouvě o
úvěru ze dne 28. 8. 2015), pak lze závěr odvolacího soudu o pasivní věcné
legitimaci žalovaného v nyní projednávané věci označit za konformní s obvyklým
výkladem podávaným v judikatuře Nejvyššího soudu. Žalovaný jakožto spoludlužník
byl totiž zavázán k úhradě dluhu společně a nerozdílně s K. K., přičemž platí,
že každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění
celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na
kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně
rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost
všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří
nikoliv. Dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu
má význam jen v jejich vzájemném vztahu; pro věřitele není závazná. Splnil-li
dlužník více, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě),
má následný regres proti ostatním podle ustanovení § 511 odst. 3 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), respektive § 1876 odst. 2 o. z. Při plnění poskytovaném ve splátkách
vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od
ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012). Lze
proto uzavřít, že žalobkyně coby věřitelka byla oprávněna požadovat celé plnění
po kterémkoli z dlužníků, na čemž nemůže ničeho změnit ani případná vnitřní
dohoda spoludlužníků upravující jejich vzájemná práva a povinnosti při splácení
společného úvěru tak, že majetkovou výhodu úvěru získal jen ten z nich, který
úvěr taktéž splácel. Rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani s dovolatelem citovaným
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, neboť
odvolací soud – na rozdíl od věci odkazované – vyšel ze skutkového zjištění, že
bylo plněno do dispozice obou dlužníků, tedy K. K. i žalovaného. Na výše předestřeném řešení otázky věcné legitimace žalovaného v předmětném
sporu nemůže ničeho změnit ani dohoda o splátkovém kalendáři uzavřená mezi K. K. a žalobkyní, jelikož rozsah věcné legitimace žalovaného závisí na tom, jakým
způsobem se strany smlouvy o úvěru ze dne 28. 8. 2015 dohodly na plnění
závazku. Zmíněnou dohodu mezi K. K. a žalobkyní, na jejímž základě byla co do
velikosti splátek změněno původní ujednání, lze považovat za kumulativní novaci
ve smyslu ustanovení § 1902 o. z. Protože dohodou podle ustanovení § 1902 o. z. původní závazkový vztah ze smlouvy o úvěru nezanikl, ale změnil se toliko jeho
obsah, nedošlo k žádné změně smluvních stran a ani povinnosti plnit vůči
věřiteli. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2008 pod č. 24,
vysvětlil, že ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. (§ 710 o. z.)
upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž by mělo
průmět do vztahů ke třetím osobám. Z téhož důvodu nemůže do smluvních vztahů,
jejichž účastníky jsou manželé, zasáhnout ani ustanovení § 145 odst. 3 obč. zák., respektive § 713 odst. 2 o. z. zakládající solidaritu při plnění závazků
tvořících společné jmění. Jinak řečeno, pasivní solidarita manželů při plnění
jejich společných závazků neprolamuje autonomii vůle smluvních stran v procesu
vzniku závazků ze smluv. Jestliže – jako v projednávaném případě – nebylo
dohodnuto jinak, platí, že ve vztahu k věřiteli jsou podíly na dluhu všech
dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Zbývá posoudit, zda smlouva o úvěru, kterou s právní předchůdkyní žalobkyně
jako spoludlužníci uzavřeli žalovaný a K. K., není právním úkonem týkajícím se
společného jmění (§ 145 odst. 4 obč. zák., respektive § 713 odst. 3 o. z.).
Soudní praxe standardně vychází z toho, že právními úkony ve smyslu uvedeného
ustanovení jsou jen ty, při nichž jde o vznik, změnu nebo zánik právního vztahu
k majetkovým hodnotám, které jsou předmětem společného jmění v době, kdy k
právním úkonům došlo; nejsou jimi právní úkony, na jejichž základě mají být
majetkové hodnoty teprve získány (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1340/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2579/2018). Smlouva o úvěru tedy takovým právním
úkonem není; solidarita k plnění závazku ze smlouvy o úvěru tak byla v případě
žalovaného založena na jeho deklarované pozici spoludlužníka. Protože dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu,
zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o
nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve vztahu k výroku III. o
nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání
objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu