MSPH 93 INS 4348/2015
193 ICm 4606/2015
32 ICdo 150/2020-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně
Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a. s., se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 34/701, identifikační číslo osoby 45279314, zastoupené JUDr. Pavlem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované B.G.M.
holding a. s., se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo
osoby 43873871, zastoupené Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze
6, Hošťálkova 852/46, o popření pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 193 ICm 4606/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice
TRADE B.G.M. a. s., se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo
osoby 26155681, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS
4348/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.
6. 2020, č. j. 193 ICm 4606/2015, 102 VSPH 342/2017-199 (MSPH 93 INS
4348/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce
žalobkyně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 193 ICm 4606/2015-142
(MSPH 93 INS 4348/2015), ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 2. 2017, č.
j. 193 ICm 4606/2015-169 (MSPH 93 INS 4348/2015), určil, že konkrétní
pohledávky žalované uplatněné v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 4348/2015 jsou pohledávkami po
právu (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení (výrok II.)
a určil, že na náhradu části nákladů dle bodu II. jeho výroku ve výši 10 000 Kč
se použije žalobkyní složená jistota (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 193
ICm 4606/2015, 102 VSPH 342/2017-199 (MSPH 93 INS 4348/2015), rozsudek soudu
prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
přičemž závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. která byla dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“. Dovolatelka tvrdí, že nebylo prokázáno, že by mezi
žalovanou a dlužnicí existoval smluvní vztah, jenž by naplňoval charakter
úvěrového vztahu, ani nebylo prokázáno, že by žalovaná dlužnici poskytla
půjčku, dlužnice přitom neměla ze simulovaného právního vztahu mezi žalovanou a
dlužnicí žádný prospěch. Z rozsudku odvolacího soudu podle dovolatelky navíc
neplyne, jaký prospěch měla mít dlužnice z poskytnutých peněžních prostředků,
což jej činí nepřezkoumatelným. Coby dosud neřešené klade dovolatelka otázky,
1) zda je naplněn úvěrový vztah mezi žalovanou jako věřitelem a dlužnicí, pokud
žalovaná uhradila pohledávky společnosti Image Contracting Ltd. za společnost
Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, a to na základě žádosti dlužnice,
aniž by dlužnice měla z takového smluvního plnění přímo prospěch, a 2) zda jde
o vztah založený smlouvou o půjčce v případě, kdy zapůjčitel, tj. žalovaná,
uhradila závazky společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited vůči
společnosti Image Contracting Ltd., aniž by fakticky došlo k předání peněžních
prostředků vydlužiteli, tj. žalované, popřípadě aniž by zapůjčitel uhradil
závazky vydlužitele, tj. žalované. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek odvolacího soudu společně s rozsudkem soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná má dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, a navrhuje jeho
odmítnutí, eventuálně zamítnutí. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel
domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že řádné vymezení
předpokladů přípustnosti je povinnou (nezbytnou) náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016,
sp. zn. 20 Cdo 3535/2016; tato usnesení jsou, stejně jako dále označená
rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V
dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je třeba vymezit, která
právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má-li pak být dovolání přípustné proto,
že taková otázka v rozhodování dovolacího soudu řešena byla, avšak je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu,
která takové rozpory v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele
zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit. Ohlašuje-li dovolatelka nesprávné řešení právní otázky, „která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. která byla dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“, pak předpoklad přípustnosti nevymezuje zcela
srozumitelně (jí uváděné předpoklady přípustnosti se zdánlivě vylučují). Z
dalšího textu dovolání však plyne, že dovolatelka má jí kladené otázky stran
znaků úvěrových vztahů, resp. vztahů založených smlouvou o půjčce (zda takový
vztah vzniká i tehdy, nemá-li dlužník ze smluvního plnění přímý prospěch, resp. nedojde-li k předání finančních prostředků dlužníkovi), za dosud nevyřešené,
eventuálně (byť dovolatelka nejprve ohlašuje rozdíly v rozhodování, jež však
poté neidentifikuje) že jejich řešení koliduje se závěry, k nimž Nejvyšší soud
dospěl v rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, v usnesení ze
dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a v rozsudku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že zaplacení určité částky na
účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s
úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní
straně a nikoli majiteli účtu (srov. například usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní
strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a
majitelem účtu (srov. například rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp.
zn. 33 Odo
679/2003) a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od
subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. například usnesení ze dne
16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 179/2014). Shodné závěry se dále podávají například
z usnesení ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014, či z usnesení ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009. Zasláním peněz na bankovní účet třetí osoby,
určený za platební místo, pak lze dostát i závazku ze smlouvy o půjčce (srov. například rozsudky ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1826/2012, či usnesení ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28
Cdo 4279/2016). Konkluze odvolacího soudu v nyní posuzované věci, že žalovaná uzavřela s
dlužnicí smlouvy o úvěru, podle nichž také plnila (poslala peněžní prostředky
ve prospěch dlužnice na jí označené účty), aniž by na tom cokoli měnilo, že
peněžní prostředky směřovaly na účet třetí osoby (bankovní účet, na nějž mělo
být – a bylo – podle smlouvy plněno, byl místem plnění, přičemž plnila-li
věřitelka – tu žalovaná – na toto dohodnuté místo plnění, pak plnila dlužnici),
což by podle odvolacího soudu platilo i pro případ, byly-li by smlouvy
posouzeny jako smlouvy o půjčce, se od uvedených závěrů neodchyluje. Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud v napadeném rozsudku nerespektoval
konkrétně zmiňovanou judikaturu Nejvyššího soudu, pak v dovolatelkou uváděném
rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek
zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, pročež nedohodnou-li
věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve
výši stanovené zákonem. Na dovození podmínky „přímého prospěchu“ dlužníka, jak
jí dovolatelka argumentuje (resp. že peníze musely být připsány na účet
dlužníka, nikoli třetí osoby), uvedený rozsudek nespočívá. V rozsudku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, Nejvyšší soud
akcentoval, že smlouva o půjčce má určité odlišné pojmové znaky než smlouva o
úvěru; zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na
žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše
a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost
poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává
věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje
ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Ze smlouvy o
úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho
dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi
(popřípadě jeho zástupci). Závěr odvolacího soudu v nyní posuzované věci, podle
něhož žalovaná na základě smluv mezi nimi uzavřených plnila dlužnici (na jí
označené účty, byť nešlo o účty její), se ani těmto judikatorním závěrům
neprotiví. V usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 1803/2014, pak Nejvyšší soud
dovodil, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu, tedy
že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, nýbrž i skutečné odevzdání
předmětu půjčky, a že při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i
bezhotovostním převodem na účet dlužníka. Ani do rozporu s tímto právním
názorem se napadený rozsudek odvolacího soudu nedostal, neboť v nyní posuzované
věci odvolací soud dovodil uzavření smlouvy o úvěru (na jejímž základě bylo k
postupným žádostem dlužnice plněno na jí označené účty). Toliko nad rámec
provedeného posouzení pak odvolací soud k odvolací námitce dovolatelky dodal,
že i pro případ, že by mělo být na uzavřené smlouvy nahlíženo jako na smlouvy o
půjčce, by posouzení bylo shodné: bankovní účet, na nějž mělo být (a bylo)
podle smlouvy plněno, byl místem plnění, přičemž plnil-li věřitel (tu žalovaná)
na toto dohodnuté místo plnění, pak fakticky plnil dlužníkovi a nikoli třetí
osobě. Ani touto úvahou se ostatně odvolací soud nedostal do rozporu s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž poukázal-li věřitel na základě
požadavku dlužníka bezhotovostně peníze na jím určený účet přesto, že jeho
majitelem byla třetí osoba, nemůže obstát jeho argumentace, že mu peníze
nepřenechala, neboť plněním na bankovní účet označený dlužníkem věřitel svůj
závazek ze smlouvy o půjčce (přenechat peníze) splnil (srov. například již
shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo
4312/2008). Nehledě ke shora uvedenému, otázky, jež dovolatelka klade – zda jsou v poměrech
nyní posuzované věci naplněny znaky úvěrových vztahů, resp. vztahů založených
smlouvou o půjčce – především vycházejí z vlastních skutkových závěrů
vztahujících se konkrétně (a výlučně) k nyní posuzované věci ohledně vztahu
mezi konkrétními subjekty, tj. žalovanou, dlužnicí a společností Quang Binh
Bohemia Kaolin Company Limited, podle nichž žalovaná uhradila pohledávky
společnosti Image Contracting Ltd. za společnost Quang Binh Bohemia Kaolin
Company Limited, resp. závazky společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company
Limited vůči společnosti Image Contracting Ltd. Tyto dovolatelčiny skutkové
závěry se odvíjejí od přesvědčení dovolatelky, že se žalované nepodařilo
prokázat, že mezí ní a dlužnicí existovaly smluvní vztahy (smlouvy o úvěru či
smlouvy o půjčce), a to v situaci, kdy odvolací soud měl naopak za prokázané,
že žalovaná a dlužnice spolu uzavřely smlouvy o úvěru, v nichž se žalovaná
zavázala, že na požádání dlužnice poskytne v její prospěch peněžní prostředky,
že poté žalovaná poskytla peněžní prostředky dlužnici (a nikoli jiným
subjektům), a to k jejím postupným žádostem na jí označené účty.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však
Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z
těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem
19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
3829/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4245/2014). Zpochybnění právního posouzení věci, kdy dovolatelka konstruuje, že
„spíše“ ze strany společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited ve
vztahu k žalované jde o bezdůvodné obohacení, nebo že žalovaná přistoupila k
dluhu společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, eventuálně že šlo
o skryté půjčky ve prospěch společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company
Limited, je tedy založeno především na zpochybnění skutkového stavu, na němž
své právní posouzení založil odvolací soud. Přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele
odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování
skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že se v napadeném rozsudku s
otázkou prospěchu dlužnice z poskytnutých peněžních prostředků nevypořádal, což
napadený rozsudek činí nepřezkoumatelným, pak naznačuje možnou vadu řízení.
Vady řízení však nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko
nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl Nejvyšší
soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Dovolatelkou vytýkané pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou
otázku práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., a
přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn.
32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, či ze dne 15. 9.
2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. v posuzované věci naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té
jeho části, v níž bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se
výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná osoba domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu