28 Cdo 961/2020-130
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce PLISKA
Interactive Services Consulting, s. r. o., IČ 49969927, se sídlem v Brně,
Štefánikova 839/7, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v
Brně, Veveří 486/57, proti žalovanému: Brněnské komunikace, a. s., IČ 60733098,
se sídlem v Brně, Renneská třída 787/1a, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem,
advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o zaplacení 1 344 868 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 288/2017, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019,
č. j. 19 Co 201/2019-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2019, č. j. 19 Co
201/2019-112, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2019, č. j. 15
C 288/2017-84, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. o náhradě nákladů
prvostupňového řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího
soudu).
Žalobce se domáhal vrácení částky 1 344 868 Kč s příslušenstvím, kterou uhradil
žalovanému na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26.
2. 2015, č. j. 254 C 110/2011-305, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Brně ze dne 13. 4. 2016, č. j. 44 Co 232/2015-341, jež byly posléze zrušeny
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3590/2016.
Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy na základě posléze zrušených
pravomocných rozsudků plnil žalobce (nájemce) existující dluh z nájemní
smlouvy, byť k rukám žalovaného, jakožto majitele účtu u peněžního ústavu,
smluvně sjednaného coby platební místo, jenž nároky z nájemní smlouvy nebyl
oprávněn vymáhat svým jménem a na svůj účet, a nikoliv druhé smluvní straně,
spočíval důvod plnění v hmotném právu, a to zvláště tehdy, předal-li žalovaný
obdržené plnění následně oprávněné smluvní straně – pronajímateli (statutární
město Brno). Z uvedeného důvodu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
žalobu o vrácení částky vyplacené na základě zrušených pravomocných soudních
rozhodnutí zamítl.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti výrokům souvisejícím,
podal dovolání žalobce. Dovolatel předestřel otázku, zda okamžikem zrušení
pravomocných rozhodnutí, na jejichž základě bylo plněno žalovanému, jenž, coby
majitel účtu u peněžního ústavu, sloužícího jako smluvně sjednané platební
místo, nebyl smluvními stranami zmocněn k vymáhání dluhu ze smlouvy, došlo pro
rozpor soudem uložené povinnosti se skutečnými hmotněprávními poměry k
bezdůvodnému obohacení příjemce plnění. Měl za to, že odvolací soud uvedenou
otázku vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, ze dne 7. 12.
2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1514/2009, ze
dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, a ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3805/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3316/2013). Namítal, že dluh, k jehož zaplacení byl zavázán posléze zrušenými
pravomocnými soudními rozhodnutími, neměl v úmyslu hradit, a upozorňoval, že
nárok subjektu aktivně věcně legitimovaného k přijetí plnění z posuzované
nájemní smlouvy (pronajímatele) byl v době úhrady již promlčen. Argumentoval
konečně, že bezdůvodné obohacení vzniká bez ohledu na to, jak obohacený se
získaným plněním nakládá. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení plněním na základě
posléze zrušeného pravomocného rozsudku, kterou odvolací soud vyřešil odchylně
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Otázkou důsledků plnění poskytnutého na základě pravomocného soudního
rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno prostřednictvím mimořádného opravného
prostředku, se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu zabýval v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. Dovodil
v něm, že plnil-li žalovaný na základě povinnosti uložené pravomocným
rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, na
neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy
bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Setrval tak
na dosavadní judikatuře v tom smyslu, že bezdůvodným obohacením se může stát
též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně
zrušeno. Domáhá-li se přitom vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou
mu soudem (popřípadě jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom,
zda podle hmotného práva, tj. i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno,
plnil hmotněprávní povinnost, kterou v okamžiku plnění skutečně měl, či
nikoliv. Tuto otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž
bylo plněno, dochází pak k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní
důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva
zde povinnost neexistovala; zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a
poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn.
28 Cdo 3113/2007, ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 20. 1.
2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, a
ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3660/2017; toto řešení přijímá i odborná literatura,
viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I.
Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1181; dále Eliáš, K. a kol.:
Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, sv. I.,
str. 1066; Vaněk, J.: Neoprávněný majetkový prospěch, Panorama Praha 1987, 1.
vydání, str. 49-52).
Současně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil závěr, podle něhož
bezdůvodné obohacení vzniká rovněž v případě, plnil-li subjekt povinnost, jíž
odpovídající právo protistrany bylo již promlčeno, proto, že mu tak ukládalo
pravomocné soudní rozhodnutí, jež bylo v důsledku úspěšného uplatnění
mimořádného opravného prostředku zrušeno. Dovodil, že v naznačeném případě
nelze bez dalšího uvažovat o dobrovolném zapravení (promlčeného) dluhu, nýbrž
motivaci ke splnění povinnosti představuje právě později zrušené soudní
rozhodnutí, coby procesněprávní důvod, pročež takové plnění nevyvolává účinky
ve smyslu § 455 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12.
2013 (dále jen – „obč. zák.“), jímž se řídí i posuzovaná věc, kdy předmětem
plnění, jehož vrácení je uplatňováno, bylo dlužné nájemné za období let 2007 až
2008 z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem (coby nájemcem) a statutárním
městem Brno (coby pronajímatelem) dne 31. 1. 2006 (viz § 3028 odst. 3 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; srov. k tomu též
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2017, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015,
uveřejněné pod č. 21/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); k důsledkům
úhrady promlčeného dluhu na podkladě posléze zrušeného pravomocného rozhodnutí
viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1718/2016, nebo jeho usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1368/2006, ze
dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1536/2013, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3660/2017.
Byť pak rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či jeho usnesení ze dne 12.
10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016) je ustálena též v závěru, že plnění
poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu
mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo,
nelze bez dalšího pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor
osoby peníze zasílající – zaplacení určité částky na účet třetí osoby u
peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát
smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a
nikoliv majiteli účtu; takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní
strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a
majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba
odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet – nelze v případě, kdy
je takto plněn dluh v době úhrady již promlčený, opomíjet výše citované
judikaturní konkluze, dle nichž bezdůvodné obohacení vzniká i tehdy, je-li v
důsledku účinků pravomocného, posléze odklizeného, rozhodnutí plněno promlčené
právo.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že posléze zrušenými pravomocnými soudními
rozhodnutími uložená povinnost dovolatele (nájemce) zaplatit dlužné nájemné
žalovanému, coby majiteli účtu u peněžního ústavu, sjednaného smluvními
stranami nájemní smlouvy jako platební místo, bez dalšího odpovídá skutečným
hmotněprávním poměrům, aniž se zabýval tím, zda v době úhrady vynucené účinky
těchto rozhodnutí nebylo právo aktivně věcně legitimovaného pronajímatele (§
663 a násl. obč. zák. – srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2200/99) vůči nájemci (dovolatel) na zaplacení
dlužného nájemného za období let 2007 až 2008 z nájemní smlouvy uzavřené dne
31. 1. 2006 již promlčeno (viz námitky dovolatele, že v důsledku jeho promlčení
neměl v úmyslu dluh za aktivně věcně legitimovaným pronajímatelem hradit; srov.
k tomu též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo
3590/2016, vydaného ve sporu týchž účastníků, o nedostatku aktivní věcné
legitimace žalovaného – majitele účtu u peněžního ústavu, sloužícího jako
platební místo – vymáhat splnění dluhu), jsou jeho závěry přinejmenším
předčasné, a tudíž nesprávné.
Jelikož tak právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora nastíněnou
otázku vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku plnění poskytnutého na základě
posléze zrušených pravomocných soudních rozhodnutí – neobstojí, Nejvyšší soud,
shledávaje dovolání opodstatněným, v situaci, kdy nejsou dány podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a
odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil. Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první a druhé, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 6. 2020
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu