jdla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně České republiky
– Ministerstva spravedlnosti, IČ 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, proti žalovanému M. Š., zastoupenému Mgr. Richardem Němcem, advokátem
se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, o 152.158,03 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 382/2015, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2017, č. j.
23 Co 19/2017-90, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. a
III.). Vyhověl tak žalobkyni, dle níž se žalovaný na její úkor ve výši
požadované částky bezdůvodně obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl,
neboť mu vyplatila předmětný obnos na základě pravomocného rozsudku, jenž však
byl v příslušném rozsahu zrušen Nejvyšším soudem, čímž žalovaný pozbyl titulu k
obdržené sumě. Soud prvního stupně naznal, že uhradila-li žalobkyně žalovanému
dle pravomocného soudního rozhodnutí náhradu škody a přiměřené zadostiučinění
za nemajetkovou újmu, přičemž v části se právo dle posléze prosadivšího se
názoru dovolací instance promlčelo, představuje rozdíl mezi částkou žalovanému
vyplacenou a částkou přiznanou v pozdějším řízení přeplatek na straně
žalobkyně. Byla-li totiž část pohledávky žalovaného promlčena, neplnila
žalobkyně z důvodu spočívajícího v hmotném právu, ale pouze na základě
rozhodnutí soudu, a požadovaná částka je tak bezdůvodným obohacením na straně
žalovaného. K bezdůvodnému obohacení přitom nedošlo zaviněním žalobkyně, která
naopak řádně plnila v souladu s pravomocným rozhodnutím soudu, a jí uplatněný
nárok tudíž nelze považovat za rozporný s dobrými mravy. Okresní soud v závěru
odmítl námitku žalovaného, že pohledávka představuje naturální obligaci,
jelikož bylo plněno dle soudního rozhodnutí.
K odvolání žalovaného přezkoumal označený rozsudek Krajský soud v Praze, jenž
jej rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 23 Co 19/2017-90, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela
ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že vydání sporné sumy není v rozporu
s dobrými mravy (jak byly v obecné rovině osvětleny v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011), neboť žalobkyni nelze klást k
tíži, že plnila na základě pravomocných soudních rozhodnutí. Jestliže byla po
zrušení rozhodnutí žaloba částečně zamítnuta z důvodu promlčení nároku, nejedná
se o naturální obligaci, ale naopak o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451
odst. 1 a 2 občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Krajskému soudu vytýká nesprávnou aplikaci a
interpretaci institutu dobrých mravů ve vztahu k otázce povinnosti vrácení
dříve vyplaceného nároku na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998
Sb. a nepřiléhavost posouzení uplatněného práva jako nároku na vydání
bezdůvodného obohacení. Odkazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu,
připomíná, že aplikace institutu dobrých mravů není vyloučena v žádném právním
vztahu či předem neurčeném okruhu okolností a situací. V řešené věci, s ohledem
na specifické okolnosti případu, považuje dovolatel požadavek žalobkyně na
vrácení části dříve poskytnutého plnění za rozporné s dobrými mravy, pokud
jediným důvodem k tomuto postupu je promlčení práva. Žalovaný má přitom za
mylné posouzení současné pře jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, při
kterém se soudy odchýlily od konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména
rozsudků ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2176/2013, a ze dne 19. 5. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 3810/2007), z nichž vyplývá, že plnění přijaté na základě
soudního rozhodnutí, které bylo následně zrušeno či změněno, bez dalšího
nepředstavuje bezdůvodné obohacení; o bezdůvodné obohacení nejde zejména tehdy,
spočíval-li důvod plnění v hmotném právu. Nelze rovněž přehlédnout, že
promlčení se může pojmově týkat pouze podle hmotného práva přípustného nároku.
Tyto argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem přípustné není.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se bezdůvodným obohacením může stát
i plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně
zrušeno. Domáhá-li se pak vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu
deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost
jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež
bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv.
Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení jen v
případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že
podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost. Kasací tak odpadá
právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1331, dále např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 20. 1.
2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, a
ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013).
V projednávané věci plnění, které bylo poskytnuto na základě zrušeného
rozhodnutí, je plněním z právního důvodu, který odpadl, na čemž nemůže nic
změnit ani skutečnost, že žalovaný měl z hlediska hmotněprávního právo na
zaplacení příslušné částky, protože toto jeho hmotné právo bylo v době plnění
promlčeno. Ostatně dle judikatury Nejvyššího soudu nevyvolává plnění
promlčeného dluhu na základě zrušeného pravomocného rozsudku účinky ve smyslu §
455 obč. zák. Citované ustanovení tedy nelze aplikovat v případě, nešlo-li o
dobrovolné plnění dlužníka, nýbrž o plnění poskytnuté výhradně na základě
pravomocného rozhodnutí, jež bylo později zrušeno (viz mimo jiné usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1368/2006, ze dne 17. 6.
2015, sp. zn. 28 Cdo 1536/2013, či jeho rozsudek ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28
Cdo 1718/2016). Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně neplnila žalovanému o
své vůli (dobrovolně), nýbrž výhradně na základě pravomocného soudního
rozhodnutí, které jí plnit přikazovalo a jež bylo posléze zrušeno, čímž došlo
ke vzniku bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen žalobkyni vydat.
Odvolací soud tudíž nepochybil při právní kvalifikaci uplatněného práva.
Upozorňuje-li dovolatel na nesprávnost úsudku odvolacího soudu neshledávajícího
v dané při prostor pro odepření ochrany výkonu práv žalobkyně s ohledem na § 3
odst. 1 obč. zák., pak ani v tomto nepředestírá důvody, v jejichž světle by
napadené rozhodnutí neobstálo. Sluší se připomenout, že dle ustálené judikatury
je možné v dovolacím řízení již s ohledem na úzkou provázanost posouzení
rozporu výkonu práva s dobrými mravy s konkrétními skutkovými zjištěními
přezkoumávat závěry soudů nižších stupňů toliko při jejich zjevné
nepřiměřenosti, již však v dané věci odvolacímu soudu vytýkat nelze. Odepření
ochrany výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným, vést
k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však
k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených
zákonem. Výkon práva se přitom protiví dobrým mravům tehdy, dostane-li se do
rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi
určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami
mravního řádu demokratické společnosti, a to zásadně bez ohledu na smluvní
volnost (svobodu), kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a zda druhá strana byla v
dobré víře či nikoliv. Odvolací soud v dané věci přiléhavě vyzdvihl, že
žalobkyně toliko respektovala povinnost ji vážící, současně však využila svá
zákonem přiznávaná procesní práva, což jí nelze klást k tíži. Fakt, že k
částečnému zrušení předmětného vyhovujícího rozsudku bylo přistoupeno kvůli
chybnému posouzení otázky promlčení, sám o sobě nemravnost počínání žalobkyně
nedokládá, neboť ani škůdci nelze upírat právo, aby vůči němu vznesené nároky
byly projednány a posouzeny v souladu se zákonem danými pravidly (k tomu srov.
mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1718/2016, a judikaturu zde odkazovanou).
Vzhledem ke shora uvedenému je tedy zřejmé, že žalovaný ve svém dovolání
nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na
přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než
dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, která by v zásadě měla na jejich náhradu právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 4. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu