28 Cdo 1904/2018-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Dillard, a. s., se sídlem v Praze 5, Nad Turbovou 1181/36,
identifikační číslo osoby: 26027917, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, proti žalovanému O. Č.,
zastoupenému Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října
438/219, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 322/2014, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2017, č. j. 91 Co
207/2017-234, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 28 C 322/2014-191,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 400.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobkyně uhradit žalovanému
náklady řízení ve výši 128.085,70 Kč jeho zástupci, Mgr. Marku Gocmanovi,
advokátu (výrok II.).
Žalobkyně se domáhala vrácení finančních prostředků, jež právní předchůdkyně
žalobkyně prostřednictvím své administrativní pracovnice poskytla žalovanému na
základě ústně uzavřené smlouvy o půjčce, jejímiž stranami byli právní
předchůdkyně žalobkyně a žalovaný. Žalovaný nejprve popíral, že obdržel od
právní předchůdkyně žalobkyně či jejího zástupce jakoukoli finanční částku,
později svá tvrzení doplnil o skutečnost, že ve věci figuroval pouze jako
zprostředkovatel v transakci mezi finančním ředitelem právní předchůdkyně
žalobkyně D. B. v postavení fyzické osoby a obchodní společností VÚK – Čisté
kovy, s. r. o. V řízení bylo prokázáno předání částky ve výši 400.000,- Kč do
rukou žalovaného ze strany administrativní pracovnice právní předchůdkyně
žalobkyně na pokyn D. B., existence smlouvy o půjčce však nikoli, a proto
nevznikl žalovanému závazek dlužníka z titulu půjčky peníze vrátit. Soud
prvního stupně neshledal uplatňovaný nárok podřaditelným ani pod některou ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 a
2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále „obč. zák.“).
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j.
91 Co 207/2017-234, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni částku 400.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % ročně z této částky od 18. 6. 2014 do zaplacení a jinak jej potvrdil
(výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů částku 188.104,- Kč k rukám
jejího zástupce, Mgr. Marka Hoskovce, advokáta (výrok II.). Odvolací soud se
poté, kdy zopakoval dokazování, neztotožnil s názorem soudu prvního stupně o
neexistenci důvodu k vrácení předmětné částky ze strany žalovaného žalobkyni.
Za prokázané označil pouze poskytnutí předmětné částky právní předchůdkyní
žalobkyně žalovanému, který ji převzal. Naopak se nepodařilo prokázat právní
důvod poskytnutí této částky, jakož ani skutečnost, že by se jednalo o osobní
investici zaměstnance D. B. Odvolací soud proto přijetí předmětného plnění ze
strany žalovaného posoudil jako bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 a
násl. obč. zák., tedy majetkový prospěch žalovaného získaný plněním bez
právního důvodu, jehož předmět musí být vydán tomu, na jehož úkor byl získán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že dovolání
je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozsudek
odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), konkrétně
nesprávné posouzení otázky věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na
vydání bezdůvodného obohacení, přičemž poukazuje na závěry dále označených
rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Je přesvědčen, že žalobkyně
nedisponuje aktivní věcnou legitimací k podání žaloby, jelikož v souvislosti s
předáním předmětných finančních prostředků za ni nejednaly osoby, které by byly
jejím statutárním orgánem nebo které by byly oprávněny za ni jednat či ji
zastupovat. Navíc k poskytnutí nárokované částky nedošlo v sídle žalobkyně a
příjemce peněžního obnosu nevěděl a neměl možnost zjistit, že peněžní
prostředky přijímá od žalobkyně. Dovolatel zdůrazňuje, že předmětnou sumu peněz
pouze převzal pro třetí osobu a bezprostředně po jejich převzetí je předal této
třetí osobě, pro niž byly peněžní prostředky určeny. Domnívá se rovněž, že není
ve věci pasivně věcně legitimován, poněvadž faktickým příjemcem předmětných
peněžních prostředků byla třetí osoba odlišná od dovolatele, pro kterou byl
dovolatel ve věci převzetí a předání peněz činný a pro niž byl od samého
počátku peněžní obnos převzatý dovolatelem určený. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno
dne 22. 11. 2017 (srovnej článek II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího
soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného
zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda
je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného není přípustné. Ač žalovaný namítá nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem (aktivní a pasivní věcnou legitimaci v
závazkovém vztahu založeném na bezdůvodném obohacení), jiné (dle mínění
žalovaného správné) právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového
stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. V dovolání žalovaný polemizuje
se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o aktivní legitimaci
žalobkyně a pasivní legitimaci žalovaného. Dovolatel přehlíží, že od 1. 1. 2013
nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v
nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže
je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 – označené usnesení, stejně jako dále citovaná
rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
V poměrech projednávané věci nemůže z hlediska identifikace uplatnění zákonem
aprobovaného dovolacího důvodu, kterým je pouze (nesprávné) právní posouzení
věci obstát poukaz dovolatele na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze
dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3.
2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017,
sp. zn. II. ÚS 3643/15 (označené nálezy, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz). V nálezech traktovaná provázanost skutkových zjištění a
(nesprávného) právního posouzení věci totiž není založena na kritice skutkových
zjištění, k nimž nalézací soud (odvolací soud) dospěl, ale na tom, zda si soud
skutkový základ pro právní posouzení věci opatřil procesně korektním způsobem.
Jinými slovy vyjádřeno, jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována
zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, neboť významná část těchto
pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní právní
otázka se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková
zjištění nejsou v důsledku excesu při hodnocení důkazů v extrémním rozporu s
provedenými důkazy, nebo zda hodnocení důkazů není nepřezkoumatelné s ohledem
na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Žádné námitky
této povahy žalovaný v dovolání nevznesl. Pokud žalovaný dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci spojil s požadavkem na odlišná (dle jeho
mínění správná) skutková zjištění, pak závěr o nepřípustnosti takového dovolání
učinil i Ústavní soud v odkazovaném nálezu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS
729/17, bod bodem 18 („Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za
předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném
náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §
243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“).
Sluší se rovněž – bez ohledu na závěr o nepřípustnosti dovolání z výše
uvedeného důvodu – uvést, že v poměrech projednávané věci rozsudek odvolacího
soudu nezávisel na řešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené a ani
otázky, jež by byla odvolacím soudem vyřešena odlišně (rozporně) od rozhodovací
praxe soudu dovolacího. K předpokladům vzniku bezdůvodného obohacení, jakož i k
osobám oprávněné a povinné v právním vztahu z bezdůvodného obohacení, se
dovolací soud ve své judikatuře již vyjádřil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015,
či níže citovaná rozhodnutí), a odvolací soud judikatorní závěry dovolacího
soudu plně respektoval.
Právní posouzení projednávané věci se řídí vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3
věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1.
2014, dosavadními právními předpisy (ustanoveními § 451 odst. 1 a 2, a § 456
věta první obč. zák.), neboť k tvrzenému transferu peněžních prostředků od
právní předchůdkyně žalobkyně k žalovanému došlo dne 9. 10. 2013, tj. za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. každý, kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, je povinen obohacení vydat.
Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle ustanovení § 456 věta první obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se
musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Obecně ve smyslu konstantní judikatury dovolacího soudu představuje bezdůvodné
obohacení (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se
obohatil, vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož
úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2262/2009). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je
získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových
poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným
subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor
bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo
ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na
úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k
tomu mělo v souladu s právem dojít (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne
6. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15, nebo dovolatelem citovaná usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014,
sp. zn. 33 Cdo 764/2013, a ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 20 Cdo 1286/2014).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil, že aktivní věcnou
legitimaci při uplatňování nároku z bezdůvodného obohacení má ten, na jehož
úkor se povinný bezdůvodně obohatil. Legitimaci k podání žaloby na vydání
bezdůvodného obohacení tak nezakládá smlouva, nýbrž skutkové zjištění o tom,
kdo se obohatil a na čí úkor (srovnej zejména dovolatelem zmiňované usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4744/2014, a dále ostatní v
něm citovaná rozhodnutí). Jinými slovy řečeno, pro identifikaci subjektu
oprávněného k vymáhání sporného prospěchu je nutné zjišťovat, čí újma je
kauzálně spjata s rozšířením majetkové sféry obohaceného (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016).
Vyplynulo-li tedy z provedeného dokazování, že majetkový prospěch byl získán na
úkor právní předchůdkyně žalobkyně, když předmětné peněžní prostředky byly
poskytnuty žalovanému na základě pokynu finančního ředitele právní předchůdkyně
žalobkyně fyzickou osobou vykonávající pro právní předchůdkyni žalobkyně na
základě mandátní smlouvy administrativní práce coby přímým zástupcem, pak z
uvedeného skutkového zjištění plyne zřejmé oprávnění žalobkyně k podání žaloby
v nyní posuzované věci. Zjištěný skutkový stav v nalézacím řízení (v řízení
před odvolacím soudem) přitom nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud z
něj musí vycházet a namítaný dovolací důvod nemůže posuzovat v závislosti na
odlišném, respektive dovolatelem tvrzeném, skutkovém základu (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 471/2015, či ze
dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2599/2015).
Pokud jde o pasivní věcnou legitimaci žalovaného v nyní projednávané věci, lze
úvahy odvolacího soudu upínající se k tomuto problému opět označit za konformní
s obvyklým výkladem podávaným v judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž
povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu,
kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění
aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten,
komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez
právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět
plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem
bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z
bezdůvodného obohacení vzniká podle zákona jen mezi tím, kdo se bezdůvodně
obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniklo (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2491/2013).
V řešené věci bylo bez právního důvodu plněno toliko žalovanému, neboť do jeho
výlučné dispozice byla převedena předmětná finanční částka, aniž k tomu
existoval, respektive byl prokázán právní důvod, přičemž z předložených důkazů
soudy nižších instancí nedovodily, že by vyplacené plnění nebylo určeno
žalovanému. Bezdůvodné obohacení vzniklo tudíž pouze žalovanému a jen žalovaný
je v rovině hmotného práva nositelem závazku k jeho vydání, a to bez ohledu na
to, jaké další dispozice a v jakém časovém horizontu s předmětným peněžním
obnosem učinil. Nerozhodné je taktéž to, pro jaký účel byla předmětná finanční
částka použita, jelikož předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko
neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož
majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví (srovnej kupř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1931/2010).
Nepřiléhavou se jeví též dovolatelem předestřená argumentace zpochybňující jeho
pasivní věcnou legitimaci prostřednictvím poukazu na skutečnost, že byl ve věci
převzetí peněz činný ve prospěch třetí osoby, pro niž byly zároveň předmětné
peněžní prostředky od samého počátku určeny. Předestřený úsudek by bylo možno
shledat přesvědčivým toliko za předpokladu, že by žalovaný vystupoval coby
přímý zástupce třetí osoby, jejímiž příkazy by se řídil, tedy pokud by práva a
povinnosti z jeho jednání vznikala přímo v právní sféře tohoto subjektu. K
tomu, aby na žalovaného bylo možno pohlížet jako na přímého zástupce třetí
osoby by ovšem muselo být z okolností zjevné, že vystupuje toliko za
zastoupenou osobu a jedná jejím jménem. Pouhý fakt, že žalovaný dbal jejích
pokynů, k založení vztahu přímého zastoupení nepostačuje (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 621/2002,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4008/2010). Z
obsahu napadeného rozhodnutí se přitom nepodává, že by si žalovaný v kterékoli
fázi nakládání se spornými finančními prostředky počínal jako přímý zástupce
třetího subjektu. Jednalo se nanejvýš o zástupce nepřímého, jemuž z právních
úkonů vznikají práva a povinnosti, které je teprve následně povinen dalším
právním úkonem převést na toho, na jehož účet jednal (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 32 Odo 1378/2004). Nastíněné
argumenty dovolatele tedy nepostačují k účinnému zpochybnění závěru odvolacího
soudu, že povinnost k vydání žalovaného plnění stíhala právě jej.
Zbývá dodat, že na nyní projednávanou věc nedopadá dovolatelem odkazované
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3133/2014.
Dovolací soud v něm právní otázku vzniku bezdůvodného obohacení a ani otázku
věcné legitimace vůbec neřešil, neboť na jejich řešení dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Ostatně text, který v dovolání žalovaný
cituje, maje za to, že je v odkazovaném usnesení dovolacího soud obsažen, se v
odůvodnění rozhodnutí nenachází.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (dovolatel výslovně neuvedl, že by dovolání
směřovalo toliko proti některému z výroků rozsudku odvolacího soudu), pak se
dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k tomuto výroku. Proti
němu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 10. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu