32 Cdo 3133/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Nieten Internationale Spedition, s. r. o., se sídlem v Chrastavicích,
U Nietenu 65, PSČ 344 01, identifikační číslo osoby 64360172, zastoupené JUDr.
Václavem Faltýnem, advokátem, se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 143, PSČ
344 01, proti žalované BORS Břeclav a. s., se sídlem v Břeclavi, Bratislavská
26, PSČ 690 62, identifikační číslo osoby 49969242, zastoupené Mgr. Tomášem
Danielem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 48/28, PSČ 690 02, o
zaplacení částky 1,840.423 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 19/16 Cm 183/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 8. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 340/2010-313, ve znění ve
znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. dubna 2014, č. j. 7 Cmo 340/2010-329,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.). Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku ve výroku, jímž Vrchní
soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 8. června 2010, č. j. 19/16 Cm
183/2004-186, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu o zaplacení částky
1,840.423 Kč s 3% úrokem od 11. prosince 2004 do zaplacení, není přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může
být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 (jako
v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či např. usnesení ze dne
17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 25
Cdo 1106/2014, jež jsou stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu dostupná na jeho webových stránkách). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací
praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“).
Jestliže dovolatelka údaj o tom, z čeho dovozuje přípustnost dovolání, váže na
doslovnou citací ustanovení § 237 o. s. ř., pak tímto způsobem požadavkům na
vymezení přípustnosti dovolání nedostála. Z navazujícího upřesňujícího textu
(též při zohlednění ostatního obsahu dovolání) splňují požadavky na vymezení, v
čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pouze dva
argumenty, totiž že:
a) odvolací soud postupoval při výkladu smlouvy ze dne 10. ledna 2000 v rozporu
s judikaturou dovolacího soudu; v rámci vymezení důvodu dovolání dovolatelka v
této souvislosti argumentuje judikaturou, na niž odkazuje v napadeném
rozhodnutí odvolací soud, tj. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011,
sp. zn. 23 Cdo 37/2010, ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, a ze
dne 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 1062/2009. b) odvolací soud řešil otázku, kdo je povinen vydat bezdůvodné obohacení
vzniklé plněním bez právního důvodu, v rozporu s judikaturou dovolacího soudu,
konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3845/2013 (rozhodnutí
takové spisové značky ovšem neexistuje), a s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
4. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012, ze dne 16. června 2011, sp. zn. 30 Cdo
2868/2009, ze dne 4. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007, ze dne 26. května
2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, a ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo
2262/2009. Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatelky, že se odvolací soud při výkladu
smlouvy odchýlil od judikatorních závěrů, jež Nejvyšší soud formuloval při
interpretaci ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, účinného do 31. prosince 2013, a § 266 obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“). Podotýká přitom, že soulad postupu soudů nižších stupňů se
zákonem stanovenými a judikaturou blíže vysvětlenými výkladovými pravidly
neposuzuje tím způsobem, že by sám – prostřednictvím vlastních úvah – vyložil
právní úkon a správnost interpretačního postupu soudů nižších stupňů pak
hodnotil na základě poměření, zda a do jaké míry se výsledky jejich výkladu
shodují s tím, k čemu dospěl on. Především však je třeba zdůraznit, že ty z dovolatelkou kritizovaných závěrů,
které odvolací soud učinil při výkladu smlouvy, nejsou ve skutečnosti pro jeho
rozhodnutí významné (jeho rozhodnutí na nich nezávisí). Odvolací soud sice
usoudil, že – oproti jazykovému vyjádření obsaženému ve smlouvě, vzhledem k
zjištěným okolnostem, zejména k následnému chování stran – bylo skutečnou vůlí
smluvních stran, aby převážnou část povinností mandanta vykonávala dovolatelka,
mimo jiné též povinnosti nezbytné pro celní odbavení dováženého zboží, z tohoto
závěru však při právním posouzení věci žádné důsledky nedovodil. Ujednání v
článku VI odst. 4 smlouvy přeci vyložil tak, že povinnost neplnit (tj. neposkytnout mandantovi ručení za celní dluh v případě, že je v prodlení s
plněním dříve splatného celního dluhu) je v něm ukládána mandatáři, tj. žalované. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tedy nepotvrdil na základě
závěru, že žalovaná povinnost dovozovanou dovolatelkou z článku VI odst.
4
smlouvy neměla, nýbrž na základě závěru, že žalovaná tuto svou povinnost
neporušila. Tento právní závěr pak opřel nikoliv o výklad smlouvy, nýbrž učinil
jej (jak výslovně uvedl) s ohledem na skutková zjištění ohledně praxe, kterou
si účastníci při realizaci smlouvy zavedli, z nichž dovodil, že žalovaná v
postavení mandatáře objektivně nebyla schopna zjistit, zda předchozí celní dluh
byl mandantem zaplacen či nikoliv, a že to byla právě dovolatelka, kdo měl
přehled o placení či neplacení celních dluhů mandantem, a (přesto) dávala
souhlas s celním odbavením dalšího zboží. Skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím
řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu
zpochybnitelný není, nemůže proto přivodit závěr o přípustnosti dovolání
dovolací argumentace založená na kritice správnosti skutkových zjištění
odvolacího soudu a z nich dovozených skutkových závěrů. I kdyby ostatně byly
závěry uvedené v poslední větě předchozího odstavce závěry právními, polemika
dovolatelky s jejich správností by neumožnila učinit závěr o přípustnosti
dovolání v tomto ohledu, a to pro absenci vymezení, které z hledisek
stanovených v § 237 o. s. ř. považuje dovolatelka za splněné. Výsledkem
odstraňování pochybností o obsahu smlouvy za použití výkladových pravidel, k
němuž se upíná dovolatelkou vymezený důvod přípustnosti dovolání, tyto závěry
nejsou a samotné vymezení dovolacího důvodu, nezahrnující údaje o tom, v čem
dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, učinit závěr o přípustnosti dovolání
neumožňuje (srov. shodně např. usnesení nejvyššího soudu ze dne 4. prosince
2013, sp. zn. 29 NSČR 114/2013). Otázka, zda to byla žalovaná, kdo se přijetím plnění dovolatelky bezdůvodně
obohatil, by byla pro rozhodnutí sporu významná pouze za předpokladu, že by
uvedené plnění bylo plněním bez právního důvodu. Takový závěr však odvolací
soud neučinil a jeho argumentace odpovídá názoru právě opačnému. Za těchto
okolností není druhá z dovolatelkou předložených otázek takovou otázkou, na
jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí (srov. § 237 o. s. ř.). Nad rámec uvedeného lze ostatně dodat, že pokud by nebyla právním důvodem
plnění dovolatelky smlouva ze dne 10. ledna 2000, pak v situaci, kdy podle (v
dovolacím řízení nezpochybnitelných) skutkových závěrů odvolacího soudu bylo
dovolatelce v době, kdy dne 16. října 2010 pořizovala dopis žalované, známo, že
mandant nezaplatil ve lhůtě předchozí celní dluh, bylo by lze tento dopis
(akceptovaný žalovanou dne 19. října 2000 prohlášením připojeným pod textem
dopisu) posoudit nikoliv jako uznání závazku podle ustanovení § 323 obch. zák.,
nýbrž jako další smlouvu, tedy jako samostatný právní důvod k plnění, neboť se
tu jedná o souhlasný projev vůle stran, obsahující závazek dovolatelky plnit z
titulu garance bez jakýchkoliv dalších podmínek. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu