32 Cdo 4744/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně NOPAL s.r.o., se sídlem v Praze 5, Dienzenhoferovy sady
1113/2, identifikační číslo osoby 61857637, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, proti žalované TULIP, spol. s
r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 85, PSČ 120 00, identifikační číslo
osoby 45307661, zastoupené Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem v
Hostivicích, Lipová 595, o zaplacení 3 072 161 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 3/2009, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2014, č. j. 1 Cmo
147/2013-725, 1 Cmo 138/2014, ve znění opravného usnesení ze dne 1. září 2014,
č. j. 1 Cmo 147/2013-736, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení
činností provedených pro žalovanou v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí
předmětného domu, a to nejprve na základě tvrzení o uzavření smlouvy mezi
účastnicemi, posléze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná
založila obranu na argumentaci, že tvrzená smlouva nebyla mezi účastnicemi
uzavřena, že tyto práce nebyly provedeny, a pokud se tak stalo, neprováděla je
žalobkyně, nýbrž její jednatelka osobně. Kromě toho namítala, že pokud byly
služby poskytnuty, šlo o vadné plnění, a kromě toho je žalobní nárok promlčen. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 31 Cm
3/2009-622, ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2013, č. j. 31 Cm 3/2009-646,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s příslušenstvím, zamítl
žalobu v rozsahu částky 3 022 161 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech
řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázaný pouze vznik nároku na smluvní
odměnu ohledně vyklizení dvou bytů ve výši dohodnuté odměny 50 000 Kč, a proto
v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Ohledně zbývající části žalobního nároku žalobu
zamítl na základě závěru, že k uzavření tvrzené smlouvy o poskytování služeb
mezi účastnicemi nedošlo a žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Podle
jeho posouzení se žalovaná bezdůvodně neobohatila na úkor žalobkyně, nýbrž na
úkor jednatelky žalobkyně paní S. B., která jednala na základě písemných plných
mocí udělených jí žalovanou jako fyzické osobě s tím, že rozsah zmocnění
částečně překročila. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zastavil
odvolací řízení v části týkající se vyhovujícího výroku ve věci samé (výrok
I.), potvrdil ho v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu částky 680 591 Kč s
příslušenstvím (výrok II.) a zrušil ho ve zbývající části zamítavého výroku ve
věci samé (tedy ohledně částky 2 341 570 Kč s příslušenstvím) a v obou výrocích
o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně potud, že
mezi účastnicemi nedošlo k uzavření předmětné smlouvy, a proto je třeba
posoudit uplatněný nárok podle zásad o vypořádání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud rovněž sdílí názor soudu prvního stupně, že nárok na vypořádání
odměny (úplaty, ceny) za služby (činnosti, úkony), realizované žalobkyní do 6. listopadu 2004 včetně je promlčen. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť činnosti,
jejichž zaplacení se v řízení domáhá, skutečně vykonávala v rámci své (byť
bezesmluvní) činnosti pro žalovanou. Učinil tak na základě závěru, že
jednatelka žalobkyně vykonávala činnosti pro žalovanou jménem a na účet
žalobkyně. K tomuto posouzení dospěl na základě zjištění, která popsal v
odůvodnění rozhodnutí. Příslušné plné moci nemohou mít podle názoru odvolacího
soudu pro řešenou otázku věcné legitimace žalobkyně právní význam, neboť
deklarují jen to, co je významné ve vztahu k třetím osobám, a nikoli mezi
účastnicemi tohoto řízení.
Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že jeho
rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, resp. některé jeho další
závěry, na nichž zamítavý výrok založil, nejsou namístě. Kromě toho se podle
jeho mínění soud prvního stupně nezabýval dalšími důležitými aspekty sporu při
určení výše (rozsahu) bezdůvodného obohacení, resp. všechny předložené důkazy
nebyly náležitě hodnoceny. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu třetího výroku napadla žalovaná dovoláním,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Podle dovolatelky
jde o zodpovězení otázky, zda „je oprávněn nárokovat si bezdůvodné obohacení
spočívající v zařízení určité záležitosti ten, kdo byl zmocněn obstarat tuto
záležitost na základě plné moci a který s odkazem na tyto plné moci za
zmocnitele jednal, anebo jiná osoba, která však k uvedeným činnostem zmocněna
nebyla.“ Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (dovolací
důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem
odvolacího soudu o věcné aktivní legitimaci žalobkyně. Tvrdí, že žalobkyně
nikdy k žádnému jednání týkajícímu se rekonstrukce předmětné nemovitosti nebyla
zmocněna, neboť žádná smlouva mezi nimi sjednána nebyla a žalovaná ani žádnou
plnou moc žalobkyni k takovému jednání nevystavila. Podle dovolatelky bylo v
řízení prokázáno, že jedinou osobou, kterou žalovaná kdy zmocnila k jednání s
třetími osobami ohledně předmětného domu, byla paní S. B. Poukazuje na to, že
žalobkyně v řízení netvrdila a neprokazovala, že by jí žalovaná někdy nějakou
plnou moc k uvedeným činnostem vystavila. Pokud odvolací soud dovodil, že mezi
účastnicemi ohledně žalobního nároku žádný smluvní vztah neexistoval, není
podle dovolatelky logický a právně správný jeho závěr, že příslušné plné moci
deklarují jen to, co je významné ve vztahu ke třetím osobám, a nikoliv pro
vztah mezi účastnicemi.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v
napadeném třetím výroku tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s právním závěrem odvolacího soudu o její
aktivní věcné legitimaci ztotožnila. Tvrdí, že dovolání neobsahuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť námitky dovolatelky nesměřují
proti právnímu závěru odvolacího soudu, nýbrž pouze proti jeho skutkovým
závěrům, že jednatelka žalobkyně skutečně činnosti vykonávala jménem a na účet
žalobkyně a že předmětné plné moci žalovaná udělila žalobkyni. Proto navrhuje
dovolání pro nepřípustnost odmítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné
rovině přicházela v úvahu jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-
li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolací soud nesdílí názor dovolatelky, že dovolací soud otázku věcné aktivní
legitimace při uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení, s jejímž vyřešením
spojuje přípustnost dovolání, neřešil. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích
opakovaně vyjádřil, že aktivní věcnou legitimaci při uplatnění tohoto práva má
ten, na jehož úkor se povinný bezdůvodně obohatil, včetně vysvětlení
příslušných pojmů (srov. právní závěry například v rozsudcích ze dne 20. března
2001, sp. zn. 25 Cdo 854/99, ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 25 Cdo
2715/2000, ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 1100/2004, ze dne 19. října
2005, sp. zn. 33 Odo 1052/2005, ze dne 20. října 2006, sp. zn. 33 Odo
1283/2005, ze dne 10. června 2009, sp. zn. 28 Cdo 527/2009, ze dne 4. února
2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo
1701/2007, ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, ze dne 8. září
2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014, a v usneseních ze dne 19. října 2005, sp. zn. 33 Odo 1261/2005, ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. 33 Odo 1069/2006, a ze dne 26. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1196/2007, jež jsou – stejně jako níže uváděná
rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Legitimaci k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení tak nezakládá
smlouva (dovolatelkou uváděná dohoda o plné moci), ale skutkové zjištění o tom,
kdo se obohatil a na čí úkor. Názor vyjádřený odvolacím soudem v jeho
odůvodnění, že dohody o plné moci jsou pro posouzení aktivní legitimace
žalobkyně bez významu, který dovolatelka označuje za nelogický a právně
nesprávný, je proto s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu. Otázky, zda, jakým způsobem a v jakém rozsahu se žalovaná obohatila na úkor
žalobkyně, jsou otázkami založenými na skutkových zjištěních soudu, které
přezkumné činnosti dovolacího soudu nepodléhají, neboť nepředstavují vymezení
jedině možného uplatnitelného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení
věci způsobem dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Správnost skutkového stavu věci
zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v
procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž
dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např.
usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Lze uzavřít, že dovolání žalované proti napadenému rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu jeho třetího výroku není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl
dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože
rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu