USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně ZEVES 5, s.r.o., IČO 29203481, se sídlem v Chomutově, Tovární 629, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, proti žalované ČEZ Prodej, a.s., IČO 27232433, se sídlem v Praze 4, Duhová 425/1, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o vydání elektrické energie, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 129/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024, č. j. 58 Co 1/2024-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Kořána, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 58 Co 1/2024-103, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 6. 11. 2023, č. j. 7 C 129/2023-50, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vydání elektrické energie o objemu 7 230 468 kWh, a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně podala dovolání. Předestřela otázku, zda je žalovaná pasivně věcně legitimována k vydání elektrické energie, která jí byla žalobkyní – v letech 2020 až 2021 – dodávána bez právního důvodu. Poukazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1346/2021. Vznášela též otázku, zda lze dodávky elektrické energie poskytované bez smluvního vztahu považovat za dodávky učiněné v rozporu se zákonem (§ 52 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický zákon/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „energetický zákon“) a jednání, kterému by neměla být poskytována právní ochrana (§ 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“); případně, zda požadavek na vydání takto dodané elektrické energie obchází zákon v situaci, kdy dodávky byly v rozporu s § 24 odst. 3 písm. d) bod 4 a § 25 odst. 3 písm. d) bod 5 energetického zákona žalovanou tolerovány a přijímány. Konečně položila otázku, zda se způsob vydání bezdůvodného obohacení vzniklého dodávkou elektrické energie bez právního důvodu řídí občanským zákoníkem v situaci, kdy speciální úprava energetického zákona neobsahuje ustanovení týkající se vydávání bezdůvodného obohacení vzniklého dodávkou elektrické energie bez právního důvodu. Měla za to, že nastolené otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud řešeny.
3. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při výkladu ustanovení § 6 a § 8 o. z. vychází z následujících premis. Princip poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.) a zákaz zneužití práva (§ 6 odst. 2 o. z.) patří k základním zásadám soukromého práva. Jejich obsah není nikde přesně vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany.
Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný. Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Princip formulovaný v § 6 odst. 2 věty první o. z. navazuje na princip dobré víry, který se uplatňuje zcela obecně v právu soukromém i veřejném. Odpovídá latinské zásadě nemo auditur propriam turpitudinem allegans (nikdo se nemůže dovolat vlastní hanebnosti). Právní úprava obsažená v ustanovení § 8 o. z. vychází ze dvou základních pravidel, a to z pravidla neminem laedit, qui suo iure utitur (kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí) a z pravidla mal enim iure nostra uti non debemus (nemáme však zneužívat svoje právo).
Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva, jímž se právo zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní (nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, publikovaný pod číslem 66/2023 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3575/2021, jakož i judikaturu v nich podrobně citovanou). Aplikaci § 6 a § 8 o. z. je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013).
Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018).
6. Z recentní judikatury dovolacího soudu současně vyplývá, že splnění předpokladů realizace dodávek energie do elektrizační soustavy nelze chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu, či dokonce protiprávně. Dodávání elektřiny do elektrizační soustavy z povahy věci nutně vyžaduje souhlas a součinnost jejího provozovatele; ten by jen stěží mohl řádně plnit své funkce vymezené v § 25 odst. 1 energetického zákona, kdyby jakýkoliv subjekt připojený toliko pro odběr mohl bez jeho vědomí a souhlasu do sítě elektřinu i dodávat. Nemůže proto jít o faktické dodávky bez náležitého připojení k dodávkám do soustavy. Dodávky bez uzavřené smlouvy jsou § 52 energetického zákona výslovně zakázány, a jejich realizace je tudíž protiprávní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3.2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, publikovaný pod č. 104/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
7. Jestliže tedy odvolací soud právu dovolatelky na „vrácení“ elektrické energie, kteroudo elektrizační soustavy vědomě dodávala bez existujícího smluvního vztahu (pozbyla licenci na výrobu elektřiny, v důsledku čehož zanikla sjednaná smlouva o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů ze dne 28. 12. 2012), neposkytl právní ochranu (pro protiprávní jednání a zjevné zneužití práv – § 6 a § 8 o. z.), dovozuje, že šlo o neoprávněnou dodávku elektrické energie (§ 52 odst. 1 písm. a/ energetického zákona), která je zakázána (§ 52 odst. 3 energetického zákona) a jejíž poskytovatel odpovídá za tím způsobenou škodu (§ 52 odst. 2 energetického zákona), nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené (excesivní). Svými závěry se tudíž od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, zjevně neodchýlil. Prostřednictvím otázky, zda bylo namístě právu dovolatelky právní ochranu odepřít, tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze (§ 237 o. s. ř.).
8. Poněvadž rozsudek odvolacího soudu spočívá na posouzení více právních otázek, znichž každé samo o sobě vede samostatně k zamítnutí žaloby, je zřejmé, že řešení dalších dovolatelkou vznesených otázek (pasivní věcné legitimace žalované a aplikovatelnosti ustanovení občanského zákoníku upravujících vydání bezdůvodného obohacení na vztahy týkající se dodávek elektřiny /vyloučení zákonné úpravy podmínek dodávek elektrické energie ve smyslu energetického zákona/) nebylo by již s to zvrátit závěr o zamítnutí žaloby pro odepření právní ochrany nároku dovolatelky na „vrácení“ protiprávně realizovaných dodávek elektrické energie; jejich zodpovězení bylo by tudíž ryze akademické (bez vlivu na přípustnost dovolání; srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 468/2020).
9. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto akdyk nákladům žalované patří odměna advokáta ve výši 1 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 3, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 2 178 Kč.
12. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz . Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 8. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu