21 Cdo 3575/2021-174
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně J. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr.
Robertem Grundem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 702/9, proti
žalované Č. r. – G. F. ř. v XY, o náhradu platu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 55/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021, č. j. 30 Co 64/2021-131, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které
byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy
obou stupňů a ve které byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České
republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za odvolání
žalované, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 12. 4.
2017 – doplněnou podáním ze dne 15. 5. 2017 – domáhala, aby jí byla vyplacena
náhrada platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce za dobu od 1. 3. 2014 do 31. 3.
2017 ve výši 947 027 Kč s úrokem z prodlení „k datu 10. 5. 2017“ ve výši 118
022 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u žalované na základě
pracovní smlouvy ze dne 26. 5. 1997 změněné dohodou ze dne 22. 5. 1998, že dne
25. 9. 2013 byla podepsána v „budově XY“ dohoda o rozvázání pracovního poměru,
která je z pohledu žalobkyně neplatná, což „řádně a včas“ namítla a rovněž
trvala na dalším zaměstnávání, že od 26. 9. 2013 do 16. 2. 2014 byla v pracovní
neschopnosti, že byla podána žaloba na neplatnost rozvázání pracovního poměru,
která je u Obvodního soudu pro Prahu 1 projednávána v řízení vedeném pod sp.
zn. 17 C 237/2013, že žalovaná nevyplatila „na základě zákonného nároku“ podle
§ 69 odst. 1 zákoníku práce „ničeho“, ani neumožnila žalobkyni vykonávat práci,
a že „žalovaná stanovila ve 3. čtvrtletí 2013 žalobkyni průměrný hodinový
výdělek“ ve výši 141,68 Kč.
2. Žalovaná uvedla, že žalobou uplatněný nárok „co do jeho základu ve
vazbě na pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 81/2019-279 ze
dne 31. 10. 2019 nikterak nezpochybňuje“, namítala však, že žalovanou částku je
nutno považovat za „zcela v rozporu s dobrými mravy“, že „bude na žalobkyni
prokázat, že skutečně po dobu takřka šesti let neměla možnost mít jakýkoliv
příjem ze zaměstnání a jaké okolnosti jí v tom zabránily“, a že „důvodnost
požadavku na přiznání náhrady platu za dobu přesahující 6 měsíců není absolutně
nijak doložena“. Upozornila na to, že žalobkyně byla v září 2013 trestně
stíhaná za činy spojené s porušením povinností vyplývajících z právních
předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, že v odsuzujícím rozsudku jí
byl uložen (mimo jiné) trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy po dobu 3 let, že žalobkyni
„nebylo možno zařadit zpět na útvar, ve kterém se … dopustila trestné činnosti“
a že s převedením na jinou práci nevyslovila souhlas. Žalovaná sdělila soudu,
že došlo z její strany „k náhradě platu žalobkyni za dobu 6 měsíců po ukončení
její pracovní neschopnosti“ v čisté výši 103 014 Kč, a uvedla, že za další
období by žalobkyni měla příslušet náhrada platu „maximálně ve výši 22,5 %“.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 – poté, co usnesením vyhlášeným u jednání
konaného dne 30. 11. 2020 řízení co do částky 196 673 Kč zastavil z důvodu
zpětvzetí žaloby ohledně této částky – rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, č. j. 21
C 55/2017-86, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě platu 750
337,28 Kč a „kapitalizovaný“ úrok z prodlení ve výši 108 207,97 Kč, žalobu co
do částky 16,72 Kč a „kapitalizovaného“ úroku z prodlení ve výši 9 814,03 Kč
zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 124 282,90 Kč k rukám advokáta Mgr. Roberta Grunda. Vyšel ze zjištění,
že žalobkyně byla u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 5. 1997
zaměstnána jako „zaměstnanec pro XY“, že mezi účastnicemi byla uzavřena dohoda
o rozvázání pracovního poměru, na jejímž základě měl pracovní poměr skončit
dnem 25. 9. 2013, že žalobkyně namítla neplatnost dohody o rozvázání pracovního
poměru a sdělila žalované, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala, že
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 21 Cdo 81/2019-279, bylo
určeno, že uvedená dohoda o rozvázání pracovního poměru je neplatná, neboť při
uzavírání této dohody nebyla vůle žalobkyně utvářena svobodně, že do 16. 2.
2014 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, že žalobkyně byla vedena v
evidenci úřadu práce v době od 17. 2. 2014 do 31. 12. 2014 a z této evidence
byla vyřazena z důvodu „nástup do zaměstnání – spolupracující osoba“, že
žalobkyně byla od 1. 1. 2015 do 5. 12. 2019 „vedena jako OSVČ“, že výše příjmu,
kterou dosahovala jako uchazečka o zaměstnání či jako OSVČ, byla výrazně nižší
než plat u žalované a že žalovaná uhradila žalobkyni „doplatek platu ve výši
103 014 Kč“. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu
platu ode dne 17. 2. 2014 (s ohledem na její pracovní neschopnost od 26. 9.
2013 do 16. 2. 2014), ale jelikož žalovaná žalobkyni uhradila náhradu platu za
prvních 6 měsíců, je předmětem řízení nadále náhrada platu za období od 17. 8.
2014 do 31. 3. 2017. Dospěl k závěru, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a
břemeno důkazní ohledně toho, že žalobkyně bezdůvodně odmítla či nevyužila
možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za rovnocenných či
výhodnějších podmínek, že proto nebyly splněny podmínky pro moderaci náhrady
platu podle § 69 odst. 2 zákoníku práce a že žalovaná je povinna poskytnout
žalobkyni náhradu platu za „rozhodné období“ ve výši odpovídající součinu
průměrného hodinového výdělku ve výši 141,68 Kč a fondu pracovní doby, tj. v
celkové výši 750 337,28 Kč. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku
žalované, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť neplatnost
dohody o rozvázání pracovního poměru „fakticky“ zavinila žalovaná a „důvodem
skončení pracovního poměru žalobkyně bylo jednání, pro něž byla žalobkyně
obviněna dne 25. 9. 2013, a tohoto obvinění byla žalobkyně následně pravomocně
zproštěna“.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4.
2021, č. j. 30 Co 64/2021-131, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
vyhovujícím žalobě tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 750 337,28 Kč a
úroku z prodlení ve výši 108 207,97 Kč, a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 2 100 Kč a
České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za odvolání
žalované ve výši 37 517 Kč. Doplnil dokazování rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 8. 1. 2020, č. j. 5 To 93/2019-7547, z něhož zjistil, že
žalobkyně byla uznána vinnou skutkem, kterým spáchala „pomoc k přečinu zneužití
pravomoci úřední osoby“ (spočívající „v zásadě v poskytnutí rady daňovému
subjektu k neoprávněnému snížení daňové povinnosti“) a za který byla odsouzena
k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl současně podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále k trestu zákazu činnosti
spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy
na dobu 3 let. Odvolací soud dospěl k závěru, že „uplatnění nároku žalobkyně na
náhradu platu za období přesahující 6 měsíců nutno považovat za zneužití práva,
tj. právě za takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu § 69 odst. 1
zákoníku práce, nýbrž obohacení na úkor žalované a její poškození“, a že „s
ohledem na zjištěné skutečnosti by přiznání náhrady platu žalobkyni jednoznačně
odporovalo účelu a smyslu právní úpravy obsažené v § 69 odst. 1 zákoníku
práce“. Zdůraznil, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dohodu o rozvázání
pracovního poměru za situace, „v níž existovaly zcela jednoznačné důvody pro
okamžité zrušení pracovního poměru“, a že za této situace představovalo
uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze strany žalované „výrazně
vstřícnější postup“ vůči žalobkyni. Uvedl, že žalobkyni byla navzdory uvedeným
okolnostem vyplacena náhrada platu za prvních 6 měsíců po neplatném rozvázání
pracovního poměru, ale že přiznání náhrady za „navazující období“ by
představovalo „zjevnou nespravedlnost“, že žalobkyně by „de facto“ těžila ze
svého „protiprávního činu“ a že – i když byla žalobkyně pro část skutků
zproštěna obžaloby (v souvislosti s daňovým řízením u společnosti D.) –
„podstatnou skutečností z hlediska dobrých mravů je to, že žalobkyně se ještě
před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru skutečně dopustila
trestného činu v souvislosti s daňovým řízením M. J.“. Odvolací soud uzavřel,
že „trestná činnost páchaná žalobkyní v době před uzavřením neplatné dohody o
rozvázání pracovního poměru odůvodňuje závěr, že uplatňování nároku na náhradu
platu za období přesahující prvních šest měsíců po této dohodě je v rozporu s
dobrými mravy, a představuje tak zjevné zneužití práva, které nepožívá právní
ochrany“.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti všem jeho výrokům)
podala žalobkyně dovolání. Namítá, že se odvolací soud při řešení právní otázky
– „zda má zaměstnanec, s kterým byl neplatně rozvázán pracovní poměr a který
oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nárok na náhradu platu
podle § 69 zákoníku práce i po době 6 měsíců (až do pravomocného rozhodnutí
soudu v trestním řízení) za situace, kdy spáchání trestného činu související s
výkonem pracovní činnosti zaměstnance, za který byl pravomocně odsouzen a
současně ale toto nebylo předmětem neplatného rozvázání pracovního poměru,
jelikož k obvinění zaměstnance z tohoto trestného činu došlo až víc jak rok po
neplatném rozvázání pracovního poměru“ – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5097/2016. Uvádí, že dovolatelce „nevznikla překážka, pro kterou by nemohla
vykonávat práci pro zaměstnavatele (stranu žalovanou) a dovolatelka byla
kdykoliv připravena ihned nastoupit do práce, pokud by jí to zaměstnavatel
umožnil“. Má za to, že odvolací soud porušil princip „koncentrace důkazů“ podle
§ 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jestliže v rozporu s ustanovením § 205a o. s.
ř. doplnil dokazování o rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2020,
sp. zn. 5 To 93/2019, a „na základě tohoto důkazního prostředku změnil
hodnocení důkazů soudu prvního stupně“. S dovolatelkou nebylo do 25. 9. 2013
zahájeno trestní stíhání pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby, pro který
byla dne 8. 1. 2020 pravomocně odsouzena, neboť v trestní věci „J.“ byla
dovolatelka policií obviněna teprve dne 14. 12. 2014. Dovolatelka má za to, že
jí vznikl za rozhodné období právní nárok na náhradu platu podle § 69 zákoníku
práce i po uplynutí doby 6 měsíců a že nešlo z její strany o zneužití práva,
jinak by zákoník práce ani zákon o státní službě nepřiznával státním
zaměstnancům žádné náhrady platů po dobu, po kterou fyzicky nevykonávali práci
pro zaměstnavatele v důsledku vedeného trestního stíhání. Žalobkyně navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, nebo aby „v intencích rozsudku prvoinstančního soudu“ sám rozhodnul.
6. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně nenaplnila
„přípustnost důvodů“ pro podání dovolání, že odvolací soud rozhodl zcela v
souladu s „platnou legislativou“ a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, neboť správně (v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř.) doplnil
dokazování, vyhodnotil skutkový stav věci a v otázce poskytnutí náhrady platu
dospěl k závěru o rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy a s ustanovením §
69 zákoníku práce, neboť žalobkyně měla v úmyslu svým jednáním způsobit
žalované újmu.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v
části, kterou žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě
nákladů řízení a o soudním poplatku, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není v této části přípustné
vzhledem k ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (v části týkající se
výroku o nákladech řízení) a § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. (v části, ve které
bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek).
11. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek lze
odepřít právo na náhradu mzdy (platu) příslušející při neplatném rozvázání
pracovního poměru zaměstnanci, který porušil své pracovní povinnosti jednáním
naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu. Protože při řešení této právní
otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, je dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
opodstatněné.
13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobkyně se po žalované domáhá náhrady platu za období od 17. 8. 2014
do 31. 3. 2017 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31. 3. 2017 (dále jen „zák. práce“) a
subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
14. Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s
ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a
oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá
na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a
zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle
věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil
zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu
zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru (§ 69 odst. 1 zák. práce). Přesahuje-li celková doba, za
kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může
soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další
dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda
byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku
dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil (§ 69 odst. 2 zák. práce).
15. Při neplatné dohodě o rozvázání pracovního poměru se postupuje při
posuzování práva zaměstnance na náhradu ušlé mzdy nebo platu obdobně jako při
neplatné výpovědi dané zaměstnanci zaměstnavatelem (srov. § 71 větu první zák.
práce).
16. Ustanovení § 69 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků
pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku
rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve
zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává
(a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až
do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak)
nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného
rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud
žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným
rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na
tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel
je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu (§ 69 odst. 1 zák. práce).
17. Smyslem a účelem ustanovení § 69 zák. práce je poskytnout náhradu
mzdy nebo platu zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru
výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době ze strany
zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání.
Ustanovení § 69 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody
rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda rozvázání pracovního poměru bylo
shledáno neplatným (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1.
2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8.
2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím
zákoníku práce srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze
dne 22. 12. 1969, sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90/1970 Sb. rozh.
obč.).
18. Náhrada mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce je
vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí,
okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu
s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat práci podle pracovní
smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy nebo
platu má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl
vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v § 38 odst. 1
písm. a) zák. práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována
újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada
mzdy nebo platu podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci ode
dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne,
kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo
jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně
rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. bod I stanoviska
Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č.
85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn.
21 Cdo 1582/2012, a již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 5097/2016).
19. Při posuzování návrhu zaměstnavatele podle ustanovení § 69 odst. 2
zák. práce, aby jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za dobu přesahující 6
měsíců byla přiměřeně snížena, soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly
po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy
(platu) zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska
jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání
pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo
které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají
význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení náhrady mzdy (platu)
nespojuje (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov.
například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9.
2002, sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26/2003 v časopise
Soudní judikatura, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn.
21 Cdo 4124/2014).
20. V projednávané věci odvolací soud nepřistoupil ke snížení povinnosti
žalované k náhradě platu žalobkyni, s níž žalovaná uzavřela neplatnou dohodu o
rozvázání pracovního poměru, za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení § 69
odst. 2 zák. práce, nýbrž právo na náhradu platu za tuto dobu žalobkyni
odepřel, neboť dospěl k závěru, že uplatnění nároku žalobkyní je zjevným
zneužitím práva a v rozporu s dobrými mravy.
21. Podle ustanovení § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v
právním styku poctivě.
Podle ustanovení § 6 odst. 2 věty první o. z. nikdo nesmí těžit ze svého
nepoctivého nebo protiprávního činu.
Podle ustanovení § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
22. Princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám
soukromého práva, které – s ohledem na subsidiární použití občanského zákoníku
– platí rovněž v pracovněprávních vztazích. Jejich obsah není nikde přesně
vymezen, vždy záleží na okolnostech konkrétního případu. Oba principy spolu
úzce souvisí, zákaz zneužití práva je považován za jeden z projevů korektivní
funkce zásady poctivosti. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v
právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na
zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu
subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana
takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak
který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem
konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podle ustálené soudní praxe za dobré
mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež
v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3
Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5/2001 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16/1998 Sb. rozh.
obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013,
uveřejněný pod č. 15/2015 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019). Uvedené pojetí je konformní i se
závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS
249/97, uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a
uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami
tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti.
23. Právní úprava obsažená v ustanovení § 8 o. z. vychází – jak vyplývá
z důvodové zprávy k občanskému zákoníku – ze dvou základních pravidel, a to z
pravidla neminem laedit, qui suo iure utitur (kdo vykonává svoje právo, nikomu
neškodí) a z pravidla mal enim iure nostra uti non debemus (nemáme však
zneužívat svoje právo). Z toho důvodu se nezakazuje výkon práva, jímž se právo
zneužívá, neboť zneužití není výkonem práva, nýbrž jde o protiprávní
(nedovolený) čin, a proto mu nelze přiznat ochranu. Sankcí za zneužití práva je
odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva.
24. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo
vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný
zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem
oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro
nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na
němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12.
2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sb. rozh. obč.,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015).
Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo
vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99,
uveřejněný pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1893/2002, uveřejněný pod
č. 91/2003 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp.
zn. 21 Cdo 1288/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 21
Cdo 2128/2007, nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva
lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu
sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy
vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).
25. Uvedené závěry podporuje i odborná literatura, podle níž zákaz
zneužití práva představuje jeden z korektivů výkonu subjektivních práv, který
má zabránit takovému výkonu subjektivního práva, které je pouze formálně v
souladu s objektivním právem. Jinými slovy řečeno, je zakázáno, aby nositel
subjektivního práva realizoval své subjektivní právo za účelem, který je se
zákonem neslučitelný. Podle uvedeného pravidla má být odepřena právní ochrana
takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu
existujícího právního vztahu, avšak je vzhledem k okolnostem případu
nepřijatelný. Pravidlo obsažené v ustanovení § 8 o. z. je dílčím projevem
zásady poctivosti, její korektivní (korigující) funkce, která prosvítá právní
úpravou (srov. LAVICKÝ, P. Komentář k § 8, s. 59. In: LAVICKÝ, P. a kol.
Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?302). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022).
Obdobně srov. též MELZER, F., TÉGL, P. Komentář k § 6, s. 119–120. In: MELZER,
F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek I, § 1-117. Praha:
Leges, 2013.
26. Se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění nároku žalobkyně na
náhradu platu za období přesahující prvních šest měsíců po uzavření neplatné
dohody o rozvázání pracovního poměru představuje zjevné zneužití práva, které
nepožívá právní ochrany, dovolací soud nesouhlasí.
27. V projednávané věci byla mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena dohoda
o rozvázání pracovního poměru dnem 25. 9. 2013, která byla rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 21 Cdo 81/2019-279, určena neplatnou pro
nedostatek svobodné vůle žalobkyně k uzavření této dohody. Uplatnila-li
žalobkyně za této situace – poté, co oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji
nadále zaměstnávala, a co jí žalovaná přes toto oznámení neumožnila pokračovat
v práci – právo na náhradu platu, vykonávala tím toto právo v souladu s jeho
účelem a se smyslem a účelem ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce, který spočívá
– jak bylo uvedeno výše – v poskytnutí náhrady mzdy nebo platu zaměstnanci,
který je postižen neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí, okamžitým
zrušením nebo zrušením ve zkušební době (anebo neplatnou dohodou o rozvázání
pracovního poměru – srov. § 71 větu první zák. práce) ze strany zaměstnavatele
a vůči němuž zaměstnavatel neplní svou povinnost přidělovat mu práci podle
pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, jako
ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku
porušení povinnosti zaměstnavatele uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce,
aby tak byla zaměstnanci reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního
postupu zaměstnavatele. Na tom nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně před
uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru s žalovanou dnem 25. 9.
2013 porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu
trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, neboť i v takovém případě –
nedošlo-li k platnému rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než neplatnou
dohodou – byla žalovaná povinna plnit vůči žalobkyni povinnost přidělovat jí
práci podle pracovní smlouvy. Z důvodu uvedeného jednání mohla žalovaná [za
podmínek stanovených v § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce] se
žalobkyní rozvázat pracovní poměr výpovědí [popřípadě ji též do uplynutí
výpovědní doby převést na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 2 písm. a)
zák. práce] nebo okamžitým zrušením, nelze však za ně žalobkyni sankcionovat
odepřením náhrady platu, na kterou jí vzniklo právo z důvodu neplatného
rozvázání pracovního poměru dohodou. Uplatněním práva na náhradu platu
žalobkyně netěží ze svého „protiprávního činu“, jak uvedl odvolací soud, nýbrž
vykonává právo, které jí vzniklo na základě protiprávního jednání žalované
spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele vyplývající z
pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.
28. Uvedl-li odvolací soud, že uplatnění nároku žalobkyně na náhradu
platu za období přesahující 6 měsíců představuje „obohacení na úkor žalované a
její poškození“, pak přehlíží, že chování, které směřuje k zákonem
předpokládanému výsledku, je třeba považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho
(eventuálním) vedlejším následkem vznik majetkové újmy na straně dalšího
účastníka právního vztahu (srov. např. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012). Odpovídající majetkový prospěch (náhradu
platu) žalobkyně nelze za těchto okolností považovat za její (bezdůvodné)
„obohacení“.
29. Dovolací soud naproti tomu neshledal důvodnou námitku dovolatelky,
že odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne
8. 1. 2020, č. j. 5 To 93/2019-7547 v rozporu s ustanoveními § 118b odst. 1 a §
205a o. s. ř., neboť také odvolací soud může provést jiné než účastníky
navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a
vyplývají-li z obsahu spisu (srov. § 120 odst. 2 větu první, § 211 a § 213a
odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazu uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v
Olomouci (z pohledu právního názoru odvolacího soudu) přitom vyšla najevo ještě
dříve, než nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b odst.
1 o. s. ř., k nimž došlo skončením jednání konaného u soudu prvního stupně dne
30. 11. 2020 (viz doplnění vyjádření žalované k žalobě ze dne 31. 7. 2020, v
němž je na tento rozsudek poukazováno, a podání žalobkyně ze dne 27. 11. 2020,
v jehož „bodě V“ žalobkyně na tvrzení žalované v tomto směru reaguje) – srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006,
uveřejněný pod č. 28/2009 Sb. rozh. obč.
30. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z
výše uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, který se vzhledem ke svému
nesprávnému právnímu názoru, že uplatnění nároku žalobkyně představuje zjevné
zneužití práva, nezabýval tím, zda jsou splněny předpoklady pro přiměřené
snížení náhrady platu žalobkyně za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení §
69 odst. 2 zák. práce, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně
akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku) zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze)
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
31. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 5. 2022
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu