28 Cdo 3879/2018-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce M. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou,
advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní 1820/37, proti žalované S. B., nar.
XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alenou Kasalovou, advokátkou se sídlem v Plzni,
Nad Týncem 232/8, o zaplacení 2 046 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 184/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2018, č. j. 15 Co 119/2018-198,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 16 800 Kč k rukám advokátky JUDr. Aleny Kasalové do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek, kterým odvolací soud
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 10. 2017, č. j. 10 C
184/2016-132, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 046 000 Kč s
příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel předestírá otázku, zda vznesení
námitky promlčení uplatněného nároku žalovanou se zřetelem k výši vzniklého
bezdůvodného obohacení a okolnosti, že účastníci řízení v okamžiku realizace
investic do nemovitosti žalované dlouhodobě žili v družském poměru, neodporuje
dobrým mravům. Poukazuje na své trestní stíhání pro vyhrožování žalované, za
něž byl též odsouzen, pravomocné zproštění obžaloby z odcizení vozidla žalované
a psychické problémy související s rozchodem s ní, jakož i na nedodržení ústní
dohody účastníků řízení o vypořádání investic do nemovitosti žalované, přitom
dovolatel naznačoval, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil
od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2014/2014, a
ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012. Vytýkal, že soudy nižšího stupně
neprovedly důkaz obsahem trestních spisů a nezjišťovaly, kdy došlo k ukončení
stavebních prací, do nichž investoval. Odkazoval dále bez bližšího vysvětlení
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1062/2005.
Žalovaná označila dovolání žalobce za nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“.
Ve vztahu k použití korektivu dobrých mravů dle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (který
je se zřetelem k okamžiku vzniku vypořádávaného bezdůvodného obohacení nutno
použít i na posuzovaný případ – srov. § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014), Nejvyšší soud v obecné rovině
dovodil, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
jež přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám
vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v
konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo
633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je
současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem
případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28
Cdo 1174/2004). Aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu
s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu
jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká
provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu,
aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim
vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. např. usnesení ze dne 9.
10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo
1094/2004).
Ohledně námitky promlčení přitom Nejvyšší soud odůvodnil a formuloval závěr,
dle nějž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva
uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v
právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k
jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení
by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo
výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí
doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v
důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s
rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo
včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik
výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne
22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo
561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat
toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z
okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a ze
dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). O zneužití práva uplatnit námitku
promlčení by přitom mohlo jít tam, kde žalobce podal žalobu po uplynutí
promlčecí doby, jsa ovlivněn přístupem žalovaného k věci a spoléhaje na jeho
předchozí příslib plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9.
2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013).
Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, vycházeje z
individuálních skutkových okolností případu, kdy dovolatel peněžní prostředky
do nemovitosti žalované investoval od roku 2008 do srpna 2013, kdy s ní také
ukončil společné soužití v družském poměru, a nárok na vydání vzniklého
bezdůvodného obohacení i přes vzájemný konfliktní vztah účastníků (viz trestní
stíhání dovolatele za vyhrožování žalované a odcizení jejího automobilu)
uplatnil u soudu teprve dne 29. 6. 2016 (tj. po uplynutí dvouleté subjektivní
promlčecí doby - § 107 odst. 1 obč. zák.), neshledal ve skutečnostech nastalých
po vzniku uplatňovaného nároku důvody rozporu vznesené námitky promlčení s
dobrými mravy, nenachází ani Nejvyšší soud v jeho úvahách zjevnou nepřiměřenost
či odklon od ustálené judikatury. V situaci, kdy se soudy nižšího stupně s
otázkou slučitelnosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (založenou na
skutkových okolnostech případu) náležitě vypořádaly, jevilo by se navíc
nepřípadným, aby dovolací soud (nacházející se v postavení přezkumné instance
hodnotící toliko správnost právního posouzení věci) jejich úsudek, který se
zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje
požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval
vlastním posouzením. Dovolatelem akcentovaná výše promlčeného nároku ani jeho
psychický stav po rozchodu s žalovanou, nedosahující intenzity omezující jej v
realizaci právních úkonů, resp. v právním jednání (opačný závěr se z tvrzení
dovolatele ani z obsahu spisu nepodává), či jeho umístění do věznice v důsledku
trestně právně relevantního jednání vůči žalované, pak samy o sobě kolizi
vznesené námitky promlčení s dobrými mravy zjevně nezakládají (k vlivu
nepříznivého psychického stavu věřitele na běh promlčecí doby srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 1975, sp. zn. 3 Cz 106/1975,
publikovaný pod č. 14/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod
č. 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obsah ústní dohody
účastníků řízení o vypořádání vzniklého bezdůvodného obohacení konečně dle
skutkových závěrů soudů nižšího stupně, jimiž je dovolací soud vázán (srovnej
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a
ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu
ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17),
nebyl za řízení prokázán, pročež její údajné porušení ze strany žalované nelze
z pohledu souladnosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy nijak
hodnotit. Nevyšlo-li tedy za řízení najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí
doby přispěla právě žalovaná, pak v konfrontaci s dovolatelem odkazovanou
judikaturou (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2014/2014 a sp. zn.
28
Cdo 2892/2012, citované výše) zcela obstojí závěr odvolacího soudu, že
vznesenou námitku promlčení (coby legální prostředek, jímž žalovaná sledovala
obranu svých práv, případně eliminaci skutkově náročného soudního řízení o
vypořádání práv a povinností účastníků ze vzájemného dlouhodobého soužití,
nikoliv snad poškození či znevýhodnění žalobce) nelze považovat za případ
zneužití práva na úkor dovolatele, které by bylo lze kvalifikovat jako rozporné
s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
K námitce dovolatele, že nebylo zjišťováno, kdy došlo k dokončení jím
investovaných stavebních prací, dlužno dodat, že v situaci, kdy za řízení před
soudy nižšího stupně vznik bezdůvodného obohacení skutkově vymezoval tak, že k
němu došlo nejpozději proplacením faktur (vystavených za stavební práce na
nemovitosti žalované) v srpnu 2013, nebylo při respektování zásady projednací,
jíž je občanské soudní řízení sporné ovládáno, zjevně důvodu zabývat se bez
příslušných tvrzení účastníků tím, zda snad ke vzniku bezdůvodného obohacení
nedošlo později. K výtce dovolatele, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz
trestními spisy, lze pak uvést, že zůstává na rozhodnutí soudu, které důkazy
provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky
navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které
důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je
třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp.
zn. 21 Cdo 2363/2012). Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí,
jestliže přitakal závěrům soudu prvního stupně, jenž v odůvodnění svého
rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu shledal doplnění dokazování o obsah
dotčených trestních spisů nadbytečným. Vytýkané vady řízení ostatně s účinností
od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s.
ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Poukaz dovolatele na usnesení sp. zn. 20 Cdo 1062/2005 (cit. výše), řešící
otázku zastavení exekuce, je pak v projednávané věci zcela nepřípadný.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů
řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť
předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny (§ 237 o. s. ř.).
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.),
neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto
nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto
a k nákladům žalované, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna
advokáta ve výši 16 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, a § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální
částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky),
dohromady ve výši 16 800 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 1. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu