Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vaňka, zastoupeného Mgr. Jiřím Klegou, advokátem se sídlem v Rychvaldu, Bohumínská 1553, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 223/2023- 255 ze dne 21. listopadu 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 211/2022-232 ze dne 21. září 2022 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 36 C 326/2019-196 ze dne 21. dubna 2022, spojené s návrhem na zrušení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces a ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Současně navrhuje zrušení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonu (vodní zákon) pro rozpor s ústavním pořádkem.
2. Okresní soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, aby se žalovaná Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava, a.s. (vedlejší účastnice) zdržela jakéhokoliv neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobce (stěžovatele) k pozemku parc. č. X v k. ú. B., zejména zásahu představujícího protiprávní vedení obecního vodovodu na pozemku stěžovatele, které neodpovídá projektové dokumentaci, stavebnímu povolení z roku 1985 ani rozhodnutí o povolení stavby z roku 1986, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě posléze rozsudek okresního soudu v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil. Shodně s okresním soudem uzavřel, že jde o vodní dílo podle § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona podléhající ochraně podle § 59a vodního zákona, přičemž stěžovatel nabyl pozemek na základě darovací smlouvy již s věcným břemenem.
3. Stěžovatel proti závěru nižších soudů brojil dovoláním. Nesouhlasil s tím, že ani případný rozpor stavby vodního díla se stavebním povolením na závěru o existenci legálního věcného břemene podle § 59a vodního zákona nemůže nic změnit. Požadoval, aby se Nejvyšší soud v tomto smyslu odchýlil od své dosavadní judikatury, což ale Nejvyšší soud neučinil a dovolání odmítl s odkazem na svou ustálenou judikaturu a rozhodnutí Ústavního soudu.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti stručně řečeno namítá, že vodním dílem nikdy nebude stavba vybudovaná bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním. Dosavadní úprava vodního zákona s nelegálním vodním dílem nepočítá. Výsledek řízení před obecnými soudy omezuje právo stěžovatele vlastnit majetek neústavním způsobem. Stěžovatel přitom pouze žádá o odstranění černé stavby. Protiprávní stav poškozuje nejen stěžovatele, ale i obyvatele obce B., neboť brání v dalším stavebním rozvoji území. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a s dosavadní judikaturou nelze souhlasit. Právní úprava legalizace vodních děl postavených před 1. 1. 2002 (ve smyslu 59a vodního zákona) nesplňuje podmínku obecnosti a je v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatel proto svou stížnost spojil s návrhem na zrušení § 59a vodního zákona.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III.
ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). To se však v projednávané věci nestalo.
7. Podstata nyní posuzované věci souvisí s otázkou, zda je vedlejší účastník povinen odstranit stavbu vodního díla na pozemku stěžovatele, nebo zda ve vztahu k trase vodního díla existuje legální věcné břemeno ve smyslu § 59a vodního zákona, jehož existence by vedla k zamítnutí stěžovatelem podané žaloby. Druhou otázkou (spjatou s akcesorickým návrhem) je ústavnost § 59a vodního zákona. Tou se však Ústavní soud zabývá pouze v případě opodstatněnosti samotné ústavní stížnosti. Třetím relativně samostatným problémem je pak vhodnost stěžovatelem zvoleného prostředku procesní ochrany a otázka, zda neexistuje vhodnější způsob, jak docílit nápravy pro stěžovatele závadného stavu.
8. Podle § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona jsou vodní díla stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem, a to zejména stavby vodovodních řadů a vodárenských objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok, kanalizačních objektů, čistíren odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizací.
Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Citované ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002) a spočívajících především v tom, že vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Z judikatury Ústavního soudu je patrný závěr, že na situaci, v níž se nachází stěžovatel, toto ustanovení přímo dopadá.
9. Pro vznik věcného břemene podle § 59a vodního zákona je významné, zda k rozhodnému datu (tj. ke dni 1. 1. 2014) bylo na dotčeném pozemku umístěno vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, které se nestalo součástí pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 ze dne 23. 6. 2020). Ke vzniku zákonného věcného břemene dochází dnem účinnosti zákona, kterým byla daná právní norma včleněna do právního řádu, tedy k 1. 1. 2014. K tomuto datu vzniká omezení vlastníka pozemku zákonným věcným břemenem a dochází taktéž ke vzniku nároku na náhradu za omezení vlastnického práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1720/2020 ze dne 25. 8. 2020).
10. Nejvyšší soud již v minulosti vyložil, že existence legálního věcného břemene (§ 59a vodního zákona) brání jak vyhovění žalobě na vypořádání neoprávněné stavby, tak i vyhovění negatorní žalobě na odstranění zemních prací a uvedení pozemku do původního stavu. Pokud tedy soud učiní závěr o existenci uvedeného zákonného věcného břemene, může žalobu na odstranění vodního díla včetně jeho součástí zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 967/2021 ze dne 27. 4. 2022). Podle doktríny vlastník pozemku není oprávněn požadovat odstranění vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002, případně bránit jeho užívání [Horáček, Zdeněk a kol. Vodní zákon s aktualizovaným podrobným komentářem po roce účinnosti nového občanského zákoníku k 15. 3. 2015. 3. vydání. Praha: Sondy, 2015, s. 173].
11. S otázkou, zda může existovat černá stavba vodního díla - tedy zda lze za vodní dílo považovat i stavbu v rozporu se stavebním povolením - se Ústavní soud vypořádal již v minulosti. Ústavní soud (ve shodě s Nejvyšším soudem) vyslovil, že stavba se stává vodním dílem ve smyslu veřejného práva okamžikem, kdy je způsobilá plnit funkce uvedené v § 55 odst. 1 vodního zákona. Podstatné tedy je, zda stavba plní účel vodního díla, což v případě stěžovatele splněno je (obdobně srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2028/22 ze dne 23. 8. 2022). Žaloba stěžovatele tak byla zamítnuta oprávněně (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 967/2021) a obecné soudy se nedopustily libovůle při výkladu podústavního práva.
12. Stěžovatel tedy neuspěl v rovině soukromoprávní. Jestliže však stěžovatel namítá, že vedení vodního díla přes jeho pozemek v rozporu se stavebním povolením nevyhovuje jemu a v konečném důsledku ani samotné obci, nezbývá než dodat, že právě obec je příslušným stavebním (a vodoprávním) úřadem pro eventuální veřejnoprávní řízení o odstranění černé stavby. Stěžovatel může dát k zahájení tohoto řízení podnět. Proti nezahájení řízení o odstranění nepovolené stavby v případě dotčení hmotných práv je možné uplatnit zásahovou žalobu před správními soudy. Ústavní soud poznamenává, že před případným obrácením se na správní soudy je nutné uplatnit podnět nadřízenému správnímu orgánu k přijetí opatření proti nečinnosti (§ 80 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), jinak správní soud žalobu odmítne pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s.ř.s.").
13. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 108/2019-39, ze dne 26. 3. 2021 (věc Žaves). V citovaném rozhodnutí rozšířený senát uzavřel, že ten, kdo tvrdí, že je dotčen na svém hmotném právu faktickou nečinností stavebního úřadu, který v rozporu s § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) nezahájil řízení o odstranění nepovolené stavby, se může bránit proti takové faktické nečinnosti správního orgánu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 násl. s.ř.s.). Vyhoví-li soud takové žalobě, určí, že nezahájení řízení z moci úřední je nezákonným zásahem a současně přikáže stavebnímu úřadu zahájit řízení podle § 129 odst. 2 stavebního zákona. Byť byly závěry vysloveny k řízení podle "starého" stavebního zákona, lze předpokládat, že se přiměřeně uplatní i na úpravu platnou od 1. 1. 2024 (zákon č. 283/2021 Sb.).
14. Protože Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení § 59a vodního zákona, který byl s ústavní stížností spojen, představuje návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu