Přímá aplikovatelnost čl. 5 odst. 5 Úmluvy v případě odškodnění státem za nezákonné věznění v době komunistického režimu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 30. května 2013
sp. zn. II. ÚS 4877/12
ve věci ústavní stížnosti Pavla Fialeka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 2086/2011-131, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání v řízení o náhradu nemajetkové újmy za nezákonné zbavení osobní svobody v roce 1956, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 2086/2011-131 se ruší.
Odůvodnění
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu s poukazem na porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel nejprve stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení, vydaná rozhodnutí, jakož i celkové okolnosti věci. Jako zásadní argument pro vyhovění ústavní stížnosti uvádí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu zcela pominulo stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3438/11
ze dne 23. 5. 2012 (N 111/65 SbNU 497), který řešil obdobnou problematiku a jímž byla prolomena v usnesení dovolacího soudu citovaná "konstantní" judikatura. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze přiznat odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, pokud došlo k nezákonnému omezení osobní svobody před 18. březnem 1992, kdy Úmluva nabyla účinnosti. Naproti tomu Ústavní soud v citovaném nálezu vyšel z toho, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy je třeba aplikovat i v případě, pokud ke zrušení rozsudku, resp. vyslovení rehabilitace, došlo po 18. březnu 1992. Nerespektováním závěrů vyplývajících z citovaného nálezu, jakož i z dalších nálezů ze dne 4. března 2013
sp. zn. IV. ÚS 3439/11
(N 37/68 SbNU 379) a ze dne 30. dubna 2013
sp. zn. IV. ÚS 662/12
(N 70/69 SbNU 255), které stěžovatel zmínil v doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. března 2013, resp. ze dne 21. května 2013, porušil Nejvyšší soud shora uvedená ústavně zaručená práva.
7. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2 příslušný spis. Od Nejvyššího soudu jako účastníka řízení si Ústavní soud vyžádal vyjádření, které však vzhledem k tomu, že neobsahovalo žádnou novou argumentaci, ale pouze odkazovalo na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, ani nezasílal k replice stěžovateli.
8. V souladu s § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s připomenutím sdělení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb. na neskončená řízení před Ústavním soudem zahájená před 1. lednem 2013, uveřejněného v částce 175/2012 Sbírky zákonů pod č. 469/2012 Sb., Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
9. Ústavní soud úvodem konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud dále podotýká, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
10. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Dotčená ustanovení Úmluvy a Listiny zní:
Ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy: "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem; b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem; ..."
12. Ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy: "Každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění."
13. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Vzhledem k čl. 36 odst. 4 Listiny, který stanoví, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon, není čl. 36 odst. 3 Listiny přímo aplikovatelný (nelze z něj nárok dovodit přímo), neboť podmínky a podrobnosti nároku na náhradu škody, včetně škody nemateriální, upravuje zákon; tím je v rozhodných souvislostech zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. i zákona č. 160/2006 Sb.
14. V dané věci se jedná o střet mezi právním názorem zastávaným na jedné straně Nejvyšším soudem a na straně druhé Ústavním soudem k otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy (konkrétně čl. 5 odst. 5 Úmluvy) v případě nároku na náhradu nemateriální újmy od státu způsobené nezákonným odsouzením, resp. nezákonným držením ve vazbě či jiném svobodu omezujícím zařízení, pokud k němu došlo v době, kdy Úmluva nebyla pro Českou republiku závazná. K této otázce se Ústavní soud opakovaně vyjádřil např. v nálezu ze dne 13. července 2006
sp. zn. I. ÚS 85/04
, nálezu ze dne 21. srpna 2007
sp. zn. I. ÚS 539/06
(N 131/46 SbNU 230), jakož i ve stěžovatelem citovaném nálezu
sp. zn. I. ÚS 3438/11
. V posledně jmenovaném nálezu, v němž se jednalo o nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou vězněním stěžovatele během komunistického režimu v období od 1. listopadu 1953 do 9. května 1955, Ústavní soud poukázal na pasivitu Nejvyššího soudu ohledně jeho zákonné povinnosti ve vztahu ke sjednocování judikatury. Ústavní soud v uvedeném nálezu vytkl Nejvyššímu soudu i to, že zcela pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění, a tím i na případnou nemateriální újmu se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci a rozhodnutí z roku 2003, neboť až teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. Ústavní soud rovněž uvedl, že jak již plyne z nálezu Ústavního soudu vydaného pod
sp. zn. I. ÚS 85/04
, nárok na náhradu nemateriální újmy je založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy a bylo povinností soudů toto ustanovení přednostně aplikovat bez ohledu na to, zda dosavadní právní úprava byla obsažena v zákoně č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, či v zákoně č. 82/1998 Sb.
15. Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud ve stávající věci (obdobně jako ve věci
sp. zn. I. ÚS 3438/11
) pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění, a tím i na případnou nemateriální újmu, se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci, kterou Krajský soud v Praze konstatoval v roce 2008 (rozhodnutí ze dne 11. prosince 2008 č. j. Rt 1/2008-12). Teprve od tohoto okamžiku mohl stěžovatel požadovat odškodnění. V tomto roce byla Úmluva pro Českou republiku již dávno závazná, a jak vyplývá z výše citovaného nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 85/04
, nárok na náhradu nemateriální újmy byl v období předchozím založen již samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona.
16. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 2086/2011-131 zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.