Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. M., zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2022 č. j. 21 Cdo 2622/2022-971 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 62 Co 407/2021-912, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byl porušen čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 30 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 1 odst. 2 Evropské sociální charty, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nařídil, že věc má projednat jiný odvolací soud [§ 221 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu].
3. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 23 C 38/2014 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2021 č. j. 23 C 38/2014-831 určil, že výpověď daná stěžovatelce (jako žalobkyni) vedlejší účastnicí (jako žalovanou) dne 24. 1. 2011 je neplatná (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti vedlejší účastnici zveřejnit na své náklady výrok soudu a omluvu v regionálním Olomouckém deníku a na intranetu Generálního finančního ředitelství (dále jen "GFŘ") a na veřejných webových stránkách Finanční správy GFŘ (výrok II), vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč (výrok III), stěžovatelčinu žalobu na zaplacení částky 100 000 Kč zamítl (výrok IV), stěžovatelce uložil zaplatit okresnímu soudu náhradu nákladů státu (svědečné) ve výši 3 973,64 Kč (výrok V) a vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 498 043,50 Kč (výrok VI). Uvedený soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice stěžovatelku diskriminovala, když ji na rozdíl od ostatních zaměstnanců nesprávně zařadila pouze do 9. platové třídy, nevyplatila jí odměny, bez naléhavé provozní potřeby ji přeřadila na oddělení loterií, následně toto místo zrušila a stěžovatelce dala výpověď bez splnění nabídkové povinnosti z kolektivní smlouvy.
4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I a III tak, že se žaloba zamítá, a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, a stěžovatelce uložil zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 3 973,64 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že výpověď je platným právním úkonem, který není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť byl naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vedlejší účastnice neporušila nabídkovou povinnost podle kolektivní smlouvy. Městský soud ani neshledal, že by stěžovatelka byla diskriminována vůči ostatním zaměstnancům, jde-li o odměny či o zařazení do 9. platové třídy.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť v něm stěžovatelka uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné právní otázky, na jejichž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat; směřuje-li dovolání proti výrokům o nákladech řízení, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
6. Dlužno dodat, že šlo o v pořadí druhé rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť tento soud k dovolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 29. 4. 2020 č. j. 21 Cdo 3516/2018-587 zrušil rozsudek městského soudu ze dne 18. 10. 2017 č. j. 62 Co 259/2017-527 i rozsudek obvodního soudu ze dne 13. 3. 2017 č. j. 23 C 38/2014-466; dále také zrušil usnesení obvodního soudu ze dne 15. 1. 2018 č. j. 23 C 38/2014-537 a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Stěžovatelka uvádí, že pracovala jako referent finanční správy od roku 1991, řádně a svědomitě plnila své povinnosti, v roce 2008 se jejím úsilím podařilo doměřit daňovému subjektu částku cca 28 mil. Kč. Dne 24. 7. 2008 prodělala mozkovou příhodu, načež jí byl přiznán částečný invalidní důchod. Zaměstnavatel ji přes její postižení (koncetrické zúžení zorného pole a poruchy adaptace na tmu) přeřadil na obtížně vykonavatelnou práci, kterou byla kontrola herních automatů v hernách, když navíc věděl, že tato pozice bude později zrušena, "přesunuta" anebo bude počet zaměstnanců na příslušném oddělení redukován. Dne 24. 1. 2011 obdržela výpověď pro nadbytečnost, ačkoliv v této době bylo u zaměstnavatele volné pracovní místo se stejným popisem práce, jaký měla ona. Tento postup byl podle jejího názoru motivován tím, že se domáhala rovného odměňování, neboť přes výše zmíněný úspěch neobdržela žádné odměny, zatímco ostatní zaměstnanci ano, ač žádného úspěchu nedosáhli, navíc byla zařazena do nižšího platového stupně než jiní zaměstnanci vykonávající stejnou práci.
8. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1180/14 (N 35/76 SbNU 485) stěžovatelka namítá, že městský soud hodnotil provedené důkazy odlišně od obvodního soudu, aniž by zopakoval dokazování (provedl jen 3-4 důkazy), a na rozdíl od něho uzavřel, že vedlejší účastnice záměrně stav, aby ji mohla propustit, nevytvořila. Obdobně to platí pro i její odměňování a zařazení do platové třídy, kdy obvodní soud měl nerovnost za prokázanou a rozdíly vedlejší účastnicí za nezdůvodněné. Nadto městský soud postavil své rozhodnutí na závěru, že prováděla kontrolu jedné daně, a že to bylo prokázáno, ačkoliv šlo jen o tvrzení vedlejší účastnice, které obvodní soud za prokázané nepovažoval a například výpověď Ing. Josefa Hradila hodnotil zcela odlišně, ale jeho výpověď nezopakoval. Také se nezabýval ostatními provedenými důkazy, ačkoliv celá řada z nich svědčila pro neplatnost výpovědi. Vybrané důkazy zopakoval z vlastní iniciativy, aniž by to vedlejší účastnice navrhla. Městský soud a Nejvyšší soud nezohlednily, že obvodní soud na pokyn Nejvyššího soudu ve výše uvedeném rozsudku vyzval vedlejší účastnici k doložení listin, ta to však neučinila, a nepředložila ani listiny jiné. Dále stěžovatelka specifikuje konkrétní skutečnosti, které měl zjistit obvodní soud, a namítá, že je městský soud ignoroval nebo je hodnotil opačně, aniž by k nim zopakoval jediný důkaz.
9. Městskému soudu je dále vytýkáno, že jí i jejímu právnímu zástupci (ani přes výslovnou žádost) neumožnil nahlédnout na listiny, které prováděl k důkazu, a tudíž nebylo zřejmé, jaký důkaz se provádí, a proto se nemohl kvalifikovaně vyjádřit. Z tohoto důvodu namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, přičemž se odvolává na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20 (N 173/102 SbNU 18).
10. Stěžovatelka má rovněž za to, že výklad a aplikace právních předpisů obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočují z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát. Obvodní soud v několikaletém řízení, po komplexním zhodnocení a na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu vydal vyhovující rozsudek, městský soud tento výsledek zvrátil po cca patnáctiminutovém jednání. Důkaz tabulkou "Přehled neobsazených míst za období 2010-2011" zhodnotil v rozporu s jejím obsahem, když ignoroval 10 volných míst, které jí mohly být nabídnuty a které nebyly zrušeny. Na existenci volného místa je třeba usuzovat i z vyjádření vedlejší účastnice, která (nepravdivě) tvrdila, že jí volné místo nabídla.
11. Městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, nesprávně interpretoval nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.) a jeho právní hodnocení je i v rozporu se zmíněným kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu. Městský soud také ignoroval obvodním soudem prokázanou skutečnost, že k přesunu na jinou práci došlo nikoliv v rámci pracovní smlouvy a při absenci prokázané provozní potřeby, jakož i její argumentaci rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 21 Cdo 1844/2020.
12. Stěžovatelka odmítá závěr Nejvyššího soudu, že by pouze předkládala jinou skutkovou verzi nerovného zacházení, když namítla, že vedlejší účastnice nedoložila změnu provozních potřeb, kvůli které ji mohla přeřadit na obtížně vykonavatelnou práci z důvodu jejího postižení. Podle ní šlo o námitku z hlediska diskriminace na základě zdravotního postižení, přičemž uvedený soud zcela negoval její ústavní právo na ochranu proti diskriminaci, navíc tento závěr učinil v rozporu se svým prvním rozhodnutím. V něm uvedl, že se městský soud má zabývat jejím převedením na jinou pozici, což se nestalo, a Nejvyšší soud to nijak nezohlednil. Městský soud převzal skutkové tvrzení vedlejší účastnice, aniž by bylo podloženo důkazy, konkrétně že ostatní zaměstnanci byli zařazeni do vyššího platového stupně, jelikož zastávali složitější práci než ona.
13. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud vybočil z principu vázanosti pravomocným rozsudkem (§ 159a odst. 3 o. s. ř.) a předvídatelnosti soudních rozhodnutí, když rozhodl zcela opačně proti svému prvnímu rozhodnutí, ačkoliv byl jeho právní názor závazný i pro něj a ona v druhém dovolání uplatnila obsahově stejné argumenty. Odmítá, že by uplatnila jiný než přípustný dovolací důvod. Dovolací důvody řádně vymezila, dovolání obsahuje judikaturu Nejvyššího soudu, kterou městský soud nerespektoval a kterou sám Nejvyšší soud zmínil ve svém prvním rozhodnutí. Skutečnost, že vedle těchto námitek uplatnila i námitku extrémního rozporu v hodnocení důkazů, nemůže vést k tomu, že se Nejvyšší soud nebude námitkami nesprávného právního posouzení zabývat, což je o to překvapivější, že se městský soud neřídil jeho právním názorem. Navíc je-li hodnocení důkazů natolik nesprávné (viz argumentace shora), je to důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
14. Překvapivý a obtížně pochopitelný má podle stěžovatelky být závěr Nejvyššího soudu, že městský soud postupoval v souladu ustálenou rozhodovací praxí při výkladu § 134 zákoníku práce. V řízení totiž prokázala, že splnila naprosto mimořádný pracovní úkol, a že neobdržela žádnou odměnu, zatímco ostatní pracovníci ji obdrželi. Nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že městský soud postavil ucelený argumentační systém, a tak se nemusí zabývat vznesenými námitkami. Stěžovatelka uzavírá, že uvedené soudy posvětily postup vedlejší účastnice, která ji zdánlivě legálním postupem propustila z pracovního poměru a která se dopustila diskriminace, čímž rezignovaly na její právo na soudní ochranu a na ochranu před neoprávněným propuštěním.
15. Stěžovatelka namítá i to, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud, neboť správně měl rozhodovat Okresní soud v Olomouci, a to s ohledem na její bydliště, místo výkonu práce a organizační složku vedlejší účastnice, tj. Štemberk. V důsledku toho došlo k porušení práva na spravedlivý proces a zákonného soudce.
16. Podáním ze dne 14. 3. 2023 stěžovatelka doplnila svou ústavní stížnost poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2022 sp. zn. I. ÚS 3477/21 , týkající se tzv. překvapivých rozhodnutí, a na nález ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 366/21 , týkající se postupu podle § 133a o. s. ř. Současně namítla, že Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když se nevypořádal se svým předchozím rozhodnutím, přičemž poukázala na nález ze dne 3. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 2469/22 . Podáním ze dne 5. 9. 2023 stěžovatelka doplnila svou ústavní stížnost o poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 3285/22 , podle něhož je Nejvyšší soud vázán svým dřívějším rozhodnutím ve stejné věci, nedošlo-li k podstatné změně v obsahu skutkového základu.
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Stěžovatelka namítla, že její věc projednal a rozhodl nepříslušný soud, a tudíž bylo porušeno její právo na zákonného soudce. Ze soudního spisu je patrno, že stěžovatelka podala žalobu k Okresnímu soudu v Olomouci, načež vedlejší účastnice vznesla námitku nepříslušnosti, kterou uvedený soud usnesením ze dne 16. 10. 2013 č. j. 11 C 418/2011-173 zamítl. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 1. 2014 č. j. 16 Co 233/2013-188 vyslovil místní nepříslušnost Okresního soudu v Olomouci a rozhodl, že po právní moci bude věc postoupena obvodnímu soudu jako soudu místně příslušnému, a poučil účastnice řízení o možnosti podání dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka dovolání nepodala, je tato námitka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Nadto z výše uvedeného plyne, že otázka místní příslušnosti soudu prvního stupně byla nadřízeným soudem vyřešena, přičemž stěžovatelka nijak na důvody, na kterých výše uvedené usnesení spočívá, nereaguje, (a pouze opakuje svou argumentaci, kterou v daném řízení uplatnila), což by bez dalšího činilo její ústavní stížnost neopodstatněnou.
20. Dále stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem městského soudu, že vedlejší účastnice nedisponovala žádným místem, které by jí mohla v rámci nabídkové povinnosti podle kolektivní smlouvy poskytnout, přičemž namítá vadné hodnocení důkazu listinou s názvem "Přehled neobsazených míst za období 2010-2011" s tím, že městský soud nezohlednil 10 volných míst, která jí mohla být nabídnuta, a poukazuje na rozpory v tvrzení vedlejší účastnice, která uvedla, že jí volné místo nabídla.
21. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Takováto vada zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu či evidentní logické chyby; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem), nýbrž kdy příslušný skutkový závěr zjevně stojí bez opory v provedených důkazech nebo je s nimi dokonce v přímém rozporu.
22. Konkrétně má jít o "Přehled neobsazených míst za období 2010 - 2011", ve vztahu k němuž stěžovatelka uvádí, že městský soud nevzal v úvahu 10 míst, které měla být v době, kdy jí byla dána výpověď (tj. 24. 1. 2011), volná, přičemž poukazuje na rozpor v tvrzeních vedlejší účastnice, která na straně jedné uvedla, že vhodné místo neměla, na straně druhé sdělila, že jí jiné místo nabídla. Nutno však zmínit, že vedlejší účastnice se v odvolání ze dne 11. 11. 2021 vyjádřila tak, že vhodné místo ve smyslu čl. II odst. 6 kolektivní smlouvy neměla, ale že nabídla alespoň (tj. nikoliv vhodné) pracovní místo na jiném působišti (konkrétně v Olomouci). V těchto tvrzeních rozpor Ústavní soud nespatřuje.
23. Jde-li o skutkové závěry k otázce splnění nabídkové povinnosti vedlejší účastnicí, z napadeného rozsudku neplyne, že by se městský soud opíral toliko o uvedenou tabulku. Dalším důkazem byl seznam nově přijatých zaměstnanců v lednu a únoru 2011, podle kterého na Finanční úřad ve Šternberku v této době nebyl nikdo do pracovního poměru přijat. Ze samotné tabulky přitom není patrno, zda místa, která nejsou označena jako neobsazená, byla skutečně "volná", což je zřejmé i z vyjádření GFŘ ze dne 13. 2. 2015. Jen na doplnění Ústavní soud uvádí, že skutkový závěr, podle kterého na uvedeném finančním úřadu nebylo volné místo, podporuje rovněž svědecká výpověď Ing. Josefa Hradila ze dne 14. 11. 2016 a 17. 5. 2021, v níž uvedl, že v rozhodné době bylo k dispozici jen jediné volné místo, a to v Olomouci, jakož i svědecká výpověď PaedDr. Věry Gorové ze dne 14. 11. 2016.
24. Ze stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti obsažené plyne, že za "vhodná" (ve smyslu kolektivní smlouvy) považovala i pracovní místa v jiných městech. To však bylo vyvráceno vyjádřením Podnikového výboru Moravskoslezského a Olomouckého kraje odborových organizací OSSOO ze dne 13. 2. 2015, na které městský soud v napadeném rozsudku poukázal a podle kterého bylo stěžovatelce nabídnuto místo v Olomouci, což však odmítla "z důvodu dojíždění". I zde možno podotknout, že s tímto důkazem koresponduje svědecká výpověď Ing. Josefa Hradila.
25. Stěžovatelka opakuje svou argumentaci, že byla diskriminována, neboť na rozdíl od jiných zaměstnanců jí nebyla přiznána žádná odměna za období 2009 až 2010 a že byla zařazena jen do 9. platové třídy, ačkoliv dvě kolegyně se stejným vzděláním byly zařazeny do 10. třídy. Městský soud však v napadeném rozsudku dostatečně vysvětlil, proč jejím tvrzením nemohl přisvědčit, přičemž nelze dospět k závěru, že jím uplatněné věcné důvody byly nějak nepřiměřené či dokonce irelevantní, tedy že stěžovatelka byla po velkou část tohoto období buď v pracovní neschopnosti, anebo čerpala dovolenou, a její pracovní hodnocení bylo mírně podprůměrné, přičemž se také dostatečně vypořádal s jejím argumentem, že prováděla rozsáhlou daňovou kontrolu. Za ústavněprávní pochybení nelze považovat ani to, že městský soud věcně ospravedlnitelným důvodem pro zařazení stěžovatelky do 9. třídy (když pro třídu 10. neměla požadované vzdělání) bylo, že vykonávala jednodušší práci než zmíněné kolegyně (tj. kontrolu jen jedné daně).
26. Stěžovatelka městskému soudu dále vytýká, že posledně uvedený skutkový závěr opřel o svědeckou výpověď Ing. Josefa Hradila, aniž by tento důkaz sám provedl, ačkoliv ho obvodní soud zhodnotil jinak, přičemž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které není takový postup ústavně konformní. V tomto ohledu však nelze pominout specifické okolnosti případu. Ústavní soud připomíná, že soudní řízení bylo zahájeno již dne 20. 12. 2011, na jednání obvodního soudu dne 5. 9. 2016 navrhly účastnice shodně důkaz výslechem tohoto svědka, jenž byl vyslechnut dne 14. 11. 2016. Obvodní soud pak mimo jiné tento důkaz zhodnotil v rozsudku ze dne 13. 3. 2017 č. j. 23 C 38/2014-466 s tím výsledkem, že stěžovatelka svá tvrzení o diskriminaci neprokázala. Uvedený svědek byl znovu vyslechnut na jednání obvodního soudu dne 19. 4. 2021, kde dílem doplnil svou předchozí výpověď a dále uvedl, že si již na některé skutečnosti nepamatuje, a že na své původní výpovědi nechce nic měnit; k žádosti vedlejší účastnice byl pak znovu vyslechnut dne 17. 5. 2021. Obvodní soud v rozsudku č. j. 23 C 38/2014-831 výpověď tohoto svědka shrnul, jak tento důkaz konkrétně zhodnotil, není zřejmé, pouze konstatoval, že vedlejší účastnice neunesla své důkazní břemeno podle § 133a o. s. ř.
27. Z uvedeného rozsudku tedy není patrno, proč obvodní soud na tomto důkazu svá skutková tvrzení nezaložil, přičemž za právně relevantní považoval skutečnosti, které stěžovatelka vyjmenovává v ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti musí poukázat na to, že jmenovaný svědek byl v soudním řízení opakovaně vyslýchán, jeho výpovědi jsou jasné a konzistentní a od událostí, o kterých měl vypovídat, uplynulo již cca 14 let. Podstatné je také, že shodně vypovídala Ing. Lenka Coufalová dne 17. 5. 2021, přičemž neexistují důkazy, které by byly s to těmito důkazy prokázanou skutečnost vyvrátit. Ostatně stěžovatelka na straně jedné tento důkaz zpochybňuje, na straně druhé jím sama argumentuje, když má za to, že dokládá její tvrzení (viz dovolání ze dne 12. 5. 2022). Za této situace by případný kasační zásah Ústavního soudu vedl k prodloužení již tak dlouhého soudního řízení a ke vzniku zbytečných nákladů, aniž by jeho případné otevření mohlo vést k jinému výsledku.
28. Stěžovatelka namítá i to, že se kvalifikovaně nemohla vyjádřit k důkazům, které provedl městský soud, a že ten provedl jen některé důkazy, a dospěl k jiným skutkovým závěrům než obvodní soud, resp. že jeho rozhodnutí je tzv. překvapivé. Jak již bylo zmíněno, soudní řízení probíhalo více než 10 let, přičemž v něm bylo provedeno velké množství důkazů, některé z nich opakovaně. Stěžovatelka měla dostatečný prostor se k jednotlivým důkazům vyjádřit a tento prostor, jak plyne z obsahu spisu, v maximálním rozsahu využila. To platí i pro důkazy, které provedl městský soud na jednání 16. 2. 2022. Jak patrno z přepisu zvukového záznamu, šlo o sdělení GFŘ v Praze ze dne 13. 2. 2015, jehož obsahem byl přehled neobsazených systematizovaných míst, a sdělení GFŘ, personálního oddělení v Ostravě, ze dne 2. 5. 2013, které si vyžádal stěžovatelčin právní zástupce podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, tedy o důkazy předložené žalující stranou, nehledě na to, že městský soud poté, co na jednání právní zástupce stěžovatelky uvedl, že není schopen tyto důkazy identifikovat a vyjádřit se k nim, znovu jejich obsah zopakoval.
29. Samotná skutečnost, že městský soud zhodnotil důkazy jinak (přesněji s jiným výsledkem) než obvodní soud (a pro stěžovatelku "překvapivě", tedy jinak, než ona očekávala), neústavnost jeho rozhodnutí nezakládá; tak by tomu mohlo být za předpokladu, že by stěžovatelka byla zkrácena na svých procesních právech, konkrétně skutkově argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy. V mnohaletém soudním řízení, ve kterém rozhodovaly opakovaně soudy všech stupňů, bylo stěžovatelce velmi dobře známo, co je předmětem sporu po skutkové (i právní) stránce, přičemž měla dostatečný prostor pro realizaci svých procesních práv. Ostatně ani z ústavní stížnosti neplyne, jaké "nové" skutečnosti (důkazy) by bývala uplatnila, kdyby městský soud "překvapivě" nepostupoval.
30. Městský soud měl pochybit i v tom ohledu, že se nezabýval diskriminací spočívající v přeřazení stěžovatelky na jinou práci. Možno připomenout, že v dovolání stěžovatelka vedlejší účastnici vytýká samotné přeřazení, jakož i to, že šlo o pro ni nevhodnou práci, a tvrdí, že vedlejší účastnici musel být zdravotní stav znám. Dále poukázala na výpověď svědka Jana Foukala, který měl uvést, že přeřazení bylo chaotické (resp. "z ničeho nic"), z čehož pak jmenovaný usoudil, že byla šikanována. Z napadeného rozsudku však plyne, že se městskou soud touto otázkou zabýval (viz bod 53) a Ústavní soud ani zde nemá, co by mohl vytknout. Připomíná, že sama stěžovatelka o přeřazení žádala a že jak vypověděl svědek Ing. Josef Hradil u obvodního soudu dne 17. 5. 2021 (jehož výpovědi se stěžovatelka sama dovolává), agenda, na kterou byla přeřazena, měla spíše administrativní charakter a kontroly heren trvaly několik minut. Jak bylo již zmíněno, stěžovatelka sice tvrdila a prokazovala zhoršený zdravotní stav, tato skutečnost ovšem ještě neznamená, že by přidělená práce byla pro stěžovatelku nevhodná a především, že by to vedlejší účastnice věděla a přesto na přeřazení trvala (k tomu viz i např. výpověď svědkyně PaedDr. Věry Gorové ze dne 14. 11. 2016).
31. Napadá-li stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu, uvedený soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že skutkovými námitkami se nemůže zabývat, neboť nepředstavují přípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Z ústavní stížnosti neplyne, v čem by v tomto bodě mělo pochybení Nejvyššího soudu spočívat, kdy za ústavně relevantní vadu by mohla být považována zjevně nesprávná kvalifikace konkrétní námitky (tedy jako námitky skutkové, ač její povaha byla právní). Dlužno dodat, že z dovolání by se ve vztahu k takové námitce musela mj. podávat otázka hmotného či procesního práva, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a kterou by měl Nejvyšší soud v souvislosti s danou námitkou řešit (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.), jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, které jsou stanoveny v § 237 o. s. ř., měl být podle dovolatele naplněn a eventuálně (podle konkrétního předpokladu) z jakého důvodu by tomu tak mělo být (poukazem na příslušnou judikaturu dovolacího soudu, případně Ústavního soudu). Takovou argumentaci však ústavní stížnost neobsahuje.
32. Dále podle ustáleného právního názoru Nejvyššího soudu nelze nesprávnost právního posouzení namítat na základě jiného skutkového stavu, než který byl ustálen odvolacím soudem, což (zcela logicky) plyne z toho, že právnímu přezkumu by musel předcházet přezkum správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu, který však dovolacímu soudu nepřísluší (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario, § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Taková situace nastala i zde. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že výklad § 134 zákoníku práce městským soudem nelze považoval za souladný s ustálenou rozhodovací praxí, ačkoliv v řízení prokázala, že splnila naprosto mimořádný pracovní úkol (a že neobdržela žádnou odměnu, zatímco ostatní pracovníci ji obdrželi). Z napadeného rozsudku neplyne, že by městský soud považoval stěžovatelčin pracovní úkol za mimořádný. Především pak zde stěžovatelka pomíjí zjištěné (prokázané) skutečnosti, které uvedený soud v daném ohledu považoval za právně relevantní.
33. Vytýká-li snad stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že se nezabýval námitkou extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jak plyne z výše uvedeného, takovéto pochybení Ústavní soud nezjistil, a tudíž by neměl co Nejvyššímu soudu vytknout, a to i kdyby mu takový přezkum příslušel. Současně Ústavní soud považuje za potřebné připomenout stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)], podle něhož dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží, a ani sloužit nemůže (viz bod 54), a že podstata přezkumu bude spočívat v tom, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, což je již otázkou právní (otázkou procesního práva), kterou lze prezentovat Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (viz bod 55).
34. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud se neřídil svým vlastním názorem, který v této věci vylovil v rozsudku č. j. 21 Cdo 3516/2018-587, z ústavní stížnosti není patrno, o jaký konkrétní právní názor by mělo jít. Důvodem kasačního zásahu Nejvyššího soudu byla nutnost korekce nesprávných právních názorů městského soudu. A pokud stěžovatelka následné nesprávné právní posouzení městského soudu opírala o jiný skutkový stav, než z jakého vyšel městský soud, nezbylo Nejvyššímu soudu než takové dovolání bez věcného projednání odmítnout.
35. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu