USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně J. M., narozené XY bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Začalem,
advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 43/39, proti žalované České
republice – Generálnímu finančnímu ředitelství se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Lazarská č. 15/7, IČO 72080043, o neplatnost výpovědi z pracovního
poměru, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou veřejné omluvy a náhradu
nemajetkové újmy zaplacením částky 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. února 2022, č. j. 62 Co 407/2021-912, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022,
č. j. 62 Co 407/2021-912, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť
dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako
jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích
námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by
záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho
části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou
uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod
č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem,
argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
(srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Uvedeným požadavkům dovolání žalobkyně nevyhovuje. Přestože dovolatelka namítá,
že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“,
že odvolací soud „nedodržel závazný právní názor vyslovený v rozsudku NS ČR č. j. 21 Cdo 3516/2018-587 ze dne 29. 4. 2020“ a že se odchýlil od dalších
rozhodnutí Nejvyššího soudu (na něž odkazuje), je podstatou jejího dovolání
především nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými závěry, z
nichž odvolací soud vycházel. Dovolatelka nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu [že „žalovaný
nedisponoval žádným místem, které by žalobkyni mohl v rámci nabídkové
povinnosti podle kolektivní smlouvy nabídnout“, že „žalobkyni byla učiněna
nabídka pracovního místa na Finančním úřadu v Olomouci, konkrétně státní dozor,
nabídku však žalobkyně nepřijala z důvodu dojíždění“, že žalobkyně „vykonávala
správu toliko jedné daně, a to daně ze závislé činnosti, nikoliv více daní“, že
„šlo o práci spíše jednodušší, neboť daň ze závislé činnosti je obecně vnímána
jako méně složitá, složitější daní je např.
DPH“, že „jiní zaměstnanci ovšem
běžně vykonávali správu více daní“, že „pokud tedy jiné 2 zaměstnankyně byly
zařazeny při stejném stupni dosaženého vzdělání jako žalobkyně do vyšší platové
třídy, lze toto odůvodnit složitostí práce, kterou zastávaly“, že „pracovní
poměr byl skončen … se zaměstnanci i zaměstnankyněmi bez ohledu na pohlaví“ a
„bez ohledu na věk, toliko na základě potřeby žalovaného s poukazem na přijaté
rozhodnutí o organizační změně“], namítá-li, že „žalovaná volné místo
dovolatelce nenabídla, přestože několika volnými místy disponovala“, že výběr
nadbytečných zaměstnanců „byl nejméně v jejím a v jednom dalším případě učiněn
na základě diskriminačního kritéria, kterým byl věk těchto pracovníků“, že
„žalovaná důkazně nijak nedoložila, že by tyto či jiné 2 zaměstnankyně
vykonávaly složitější práci než dovolatelka, že by kontrolovaly více druhů daní
nebo že by měly vyšší vzdělání“, že „přeřazení žalobkyně na oddělení kontroly
loterií bylo šikanózním výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy“,
předestírá-li vlastní skutková zjištění, že „o účelovosti výběru zaměstnanců,
kterým bude dána výpověď, svědčí i skutečnost, že žalovaná dala výpověď
zaměstnancům, kteří měli pracovní smlouvu na dobu neurčitou, ačkoliv mohla
nechat doběhnout jiným zaměstnancům jejich pracovní poměr, který byl sjednán na
dobu určitou“, že žalovaná „záměrně přeřadila dovolatelku na místo, o kterém se
dopředu vědělo, že bude dříve či později zrušeno“, že „žalovaná si také
vytvořila v kontrolním oddělení nadpočet zaměstnanců, aby mohla následně
žalobkyni a další pracovníky z kontrolního oddělení dle svého výběru
propustit“, že „žalobkyně dosáhla výjimečné kontroly a tudíž FÚ ve Šternberku
byl z tohoto důvodu nejlépe hodnoceným úřadem“, že „vedoucí zaměstnanci
žalované jako nadřízení dovolatelky, dovolatelku systematicky psychicky
pronásledovali, dávali dovolatelce záměrně špatné osobní ohodnocení a
nevyhovovali žádným jejím žádostem, … dáním výpovědi postihovali žalobkyni za
to, že se zákonným způsobem domáhala svých práv“, že „žalovaná žalobkyni
přeřadila na pozici, která pro ni byla z důvodu jejího zdravotního postižení
obtížná vykonávat“, na základě čehož činí své vlastní (od odvolacího soudu
odlišné) právní posouzení věci. Polemiku s hodnocením provedených důkazů představují námitky, že odvolací soud
„zakládá své závěry výběrově pouze na některých důkazech a ostatní důkazy zcela
ignoruje“, že „nevzal v potaz opakované námitky dovolatelky …, že byly těmto
svědkům kladeny naprosto zjevné návodné otázky a že si jednotlivé výpovědi H. protiřečily“, „nijak nevyhodnotil námitky dovolatelky na relevanci takto
učiněných svědectví, když se jedná o zaměstnance žalované, kteří jsou vázání
loajalitou k zaměstnavateli, tito byli k událostem slyšeni s odstupem více jak
10 let od daných událostí a např. H. byl slyšen v řízení na návrh žalované již
potřetí a navíc se sám prořekl ze společné přípravy s žalovanou na svoji
svědeckou výpověď“, že odvolací soud „zcela ignoroval opačně hovořící svědectví
pánů Z. a F.“ a „svědectví paní D.
L.“, že „žalovaná vůbec nedoložila žádné
důkazy k zařazení jednotlivých zaměstnanců do jednotlivých platových tříd a
stupňů“, „k těmto skutečnostem poskytla pouze svá vyjádření, což nelze hodnotit
jako důkaz (…), což odvolací soud vůbec nezohlednil při posuzování unešení
důkazního břemene“, že odvolací soud „na základě zopakování těchto několika
listin zcela změnil celou důkazní situaci“. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před
soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových
zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací
důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatel předkládá vlastní
skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z
jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem,
který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997,
sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). K jednotlivým skupinám námitek, jimiž dovolatelka takto zpochybňuje správnost
právního posouzení věci, pak dovolací soud uvádí následující. A) K námitkám „absence nadbytečnosti dovolatelky“ a „absence dodržení právního
názoru ohledně možného rozporu výpovědi s dobrými mravy“
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák.
práce patří podle ustálené judikatury soudů to, že o změně úkolů
zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za
účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal
zaměstnavatel (nebo příslušný orgán) rozhodnutí, že se podle tohoto rozhodnutí
konkrétní zaměstnanec stal pro zaměstnavatele nadbytečným a že tu je příčinná
souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami,
tj. že se zaměstnanec stal právě a jen v důsledku takového rozhodnutí (jeho
provedením u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle
ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že
zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci
podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele,
jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení
efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí
možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud podle pracovní
smlouvy konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro
zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k
rozhodnutí o změně úkolů organizace, technického vybavení, o snížení stavu
pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách. Zákon uvedeným způsobem zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet
svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový
počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho
potřebám (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968,
sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sb. rozh. obč., rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 7. 1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94/1968 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1369/2001). Nadbytečným je zaměstnanec též tehdy, jestliže podle
rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní
pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1980, sp. zn. 6 Cz 36/80,
uveřejněné pod č. 42/1982 Sb. rozh. obč, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, uveřejněný pod č. 50/2015 Sb. rozh. obč). O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně
zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele
přezkoumávat (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněného pod č. 11 v časopisu Soudní
judikatura, roč. 2004). O rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž
zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo
kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v
takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám.
Není
samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí
označil; jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu
přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů
zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem
zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní
předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. c) zák. práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později
dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná. Avšak v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě
jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené
cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral
přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení,
snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou
organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že
rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c)
zák. práce nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval
svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti
a logické návaznosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sb. rozh. obč). I když
skutečnost, že zaměstnavatel přijme jiného zaměstnance na místo uvolněné
odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost, je zpravidla
důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu, není rozvázání
pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance podmíněno absolutním
snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu
zaměstnanců; zaměstnavateli totiž nezáleží jen na počtu zaměstnanců, ale též na
jejich složení z hlediska profesí a kvalifikace (srov. již uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67). V souladu s uvedenými ustálenými závěry soudní praxe odvolací soud na podkladě
učiněných skutkových zjištění učinil správný závěr o tom, že „pro udělení
výpovědi z pracovního poměru žalobkyni byly splněny všechny předpoklady uvedené
v § 52 písm. c) zákoníku práce“, neboť žalovaná přijala „rozsáhlou organizační
změnu, která byla založena již usnesením vlády č. 675 ze dne 22. 9. 2010, tedy
změnu, která měla celostátní působnost“, v důsledku níž došlo „ke zrušení
systematizovaných míst na finančních úřadech po celé republice“, včetně
pracovního místa označeného 8004051 zastávaného žalobkyní, přičemž zrušené
místo „již nebylo obnoveno, v organizační struktuře žalovaného po 1. 4. 2011
obsaženo není, z čehož lze jednoznačně dovodit, že se nejedná o změnu
účelovou“, a že je proto dána „příčinná souvislost mezi rozhodnutím o
organizační změně a nadbytečností žalobkyně“.
Podle ustálených závěrů soudní praxe za výkon práva v rozporu s dobrými mravy
lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu
sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy
vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2388/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2206/2012). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 3516/2018, vydaným přímo v této věci, vyslovil závěr, že lze
uzavřít, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, které podle kolektivní smlouvy měla předcházet nabídka jiné vhodné práce
dotčenému zaměstnanci učiněná zaměstnavatelem, je pro rozpor s dobrými mravy
neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce a § 39 obč. zák.,
jestliže zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi z pracovního poměru
až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní
místa, která by mu mohl v souladu s kolektivní smlouvou nabídnout, a veden
přímým úmyslem tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval
(jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li
současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním
pracovního poměru výpovědí újmu. Odvolací soud potom postupoval v souladu s
uvedenými závěry, jestliže za situace, kdy po doplnění dokazování zjistil, že
„v době udělení výpovědi žalobkyni nebylo u žalovaného žádné volné pracovní
místo, na které by se vztahovala nabídková povinnost v souladu s kolektivní
smlouvou“, a že „z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně
nevyplývá, že by předtím záměrně vytvořil stav, kdy by všechna volná místa
obsadil tak, aby nabídkovou povinnost podle kolektivní smlouvy splnit nemohl a
současně byl při tom veden přímým úmyslem způsobit žalobkyni výpovědí újmu“,
dospěl k závěru, že „výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem,
který není ani v rozporu s dobrými mravy“. B) K námitkám ohledně „nezohlednění diskriminace v odměňování“ a diskriminace z
důvodu „zdravotního postižení“
K otázce, za jakých podmínek může zaměstnavatel zaměstnanci odměňovanému platem
(srov. § 109 odst. 3 zák. práce) poskytnout odměnu jako nenárokovou složku
platu, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21
Cdo 4481/2014, uveřejněný pod č. 27/2017 Sb. rozh.
obč., a v něm vyjádřený
právní názor, že posouzení významu pracovního úkolu zaměstnance (zejména ve
vztahu k jeho běžným pracovním úkolům a obvyklosti podmínek, za kterých jsou
vykonávány) a úspěšnosti jeho splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí
odměny přísluší výlučně zaměstnavateli; pouze na jeho rozhodnutí záleží, který
z úkolů plněných zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat
za mimořádný nebo zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn;
z jiných důvodů zaměstnavatel nemůže zaměstnanci odměnu udělit. Odvolací soud
postupoval zcela v souladu s uvedenou ustálenou rozhodovací praxí, jestliže
vycházel z předpokladu, že odměna podle § 134 zák. práce přísluší zaměstnanci
„za splnění mimořádných pracovních úkolů tehdy, jsou-li jeho pracovní výsledky
lepší než průměrné, tak, že nepředstavují pouhé splnění pracovních povinností
podle pracovní smlouvy“. Dovolatelka ani v tomto směru nepředkládá žádnou
otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., když podstatou jejích
námitek ve vztahu k nepřiznání mimořádné odměny jsou – jak bylo uvedeno výše –
pouze skutkové námitky, které přípustnost dovolání nezakládají. V rozsudku ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2262/2018, uveřejněném pod č. 25/2020 v časopise Soudní judikatura, nebo v rozsudku ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3516/2018 (vydaném přímo v této věci), Nejvyšší soud vyslovil názor,
že k rozdílnému (nerovnému) zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem může
dojít i v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnance nezařadí – na rozdíl od jiných
zaměstnanců vykonávajících práci odpovídající stejné platové třídě – do platové
třídy v souladu s příslušnými právními předpisy, nebo naopak v případě, kdy je
zaměstnanec zařazen do platové třídy v souladu s právními předpisy, avšak jiní
zaměstnanci vykonávající práci odpovídající stejné platové třídě jsou zařazeni
do vyšší platové třídy. Pakliže ovšem odvolací soud podle výsledků dokazování
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá)
učinil závěr, že ve vztahu k těm zaměstnancům, kterých se podle tvrzení
žalobkyně její znevýhodnění týkalo (A. H. a E. P.), bylo jejich zařazení do
vyšší platové třídy odůvodněno „složitostí práce, kterou zastávaly“, neboť – na
rozdíl od žalobkyně – vykonávaly „správu více daní“, nelze mu důvodně vytýkat
odklon od uvedené judikatury. Dovolatelka tak opět činí pouze na základě svého
nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu. Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1844/2020, pak nebere náležitě v úvahu, že uvedené rozhodnutí
vychází z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v nyní
projednávané věci, a že závěry v něm přijaté na posuzovanou věc nedopadají.
Závěru odvolacího soudu o neopodstatněnosti námitky žalobkyně, že její
přeřazení „z oddělení vyměřování na oddělení loterií“ představuje diskriminaci
z důvodu „zdravotního postižení“, se dovolatelka rovněž brání předložením
vlastní skutkové verze nerovného zacházení, podle které „ke změně provozních
potřeb a možností žalované nedošlo“, že z důvodu jejího zdravotního postižení
„byla tato práce pro ni nadměrně zatěžující a psychicky vyčerpávající“ a že
žalovaná „musela vědět o zdravotním stavu žalobkyně“. Obdobně je tomu též v případě námitky, že v případě žalobkyně se jedná o
„postih za domáhání se svých práv“ a o „systematické psychické pronásledování,
zejména špatné osobní ohodnocení a nevyhovění žádným žádostem dovolatelky“. C) K námitce nesprávné aplikace § 133a o. s. ř. V rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jsou námitky
dovolatelky, že odvolací soud vycházel z nesprávné úvahy, že „zaměstnanec,
který se v pracovněprávních vztazích domáhá ochrany před diskriminací má
povinnost v občanském soudním řízení tvrdit a prokázat, že byl jednáním
zaměstnavatele znevýhodněn ve srovnání s jinými zaměstnanci“, že zaměstnanci
stačí pouze tvrdit, že došlo k závadnému jednání zaměstnavatele, že „nebyla
povinna k prokazování svých tvrzení“ a že na žalované (zaměstnavateli) je
prokázat, že k diskriminačnímu jednání nedošlo. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 246/2008, uveřejněný pod č. 108/2010
Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 21
Cdo 572/2011, které (jakož i řada dalších) navázaly na závěry nálezu Ústavního
soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 37/04] zaměstnanec v soudním řízení
musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno závadným
způsobem; neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Usnadnění důkazní
situace ve prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a písm. a) o. s. ř. projevuje pouze v tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto závadné
jednání (bude-li z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem
stanovených diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci
prokázat, neboť ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v
řízení opak (z těchto závěrů vychází i dovolatelkou odkazovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 230/2015). D) K ostatním námitkám
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
pak nemohou založit ani
námitky dovolatelky, že „v odůvodnění odvolacího soudu zcela absentuje právně-
teoretická úvaha ohledně toho, kdo a jakým způsobem měl v řízení nést břemeno
tvrzení a břemeno důkazní a zda jej tato konkrétní procesní strana unesla“, že
odvolací soud v bodě 40 „učinil zcela opačné závěry, než soud prvního stupně,
nicméně se nijak nevypořádal s úvahami soudu prvního stupně, s opačně
hovořícími důkazy a tyto ani nezopakoval“, že „rozhodování odvolacího soudu …
není objektivní a nestranné“ (neboť znovu provedl jen „některé důkazy,
„opakované důkazy nijak neavizoval, takže dovolatelka neměla možnost se na ně
připravit“, „opakované důkazy, resp. listiny nesprávně a nedostatečně
identifikoval, takže pro dovolatelku bylo obtížné zjistit, o jaké listiny se
přesně jedná“, nevyhověl žádosti dovolatelky o nahlédnutí do listin, čímž
dovolatelce „upřel možnost se k těmto listinám vyjádřit“) a že rozhodnutí
odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Tyto námitky nejsou dovolacím důvodem ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale
mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které
však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost
dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva,
nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu překvapivost jeho rozsudku, pak pomíjí
to, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům
svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem)
konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se
ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může
být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém
rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo
najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod
č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci – jak
je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení.
Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud,
není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují
vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který
logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je
sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl
k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o
návrh akcesorický; tyto závěry lze vztáhnout též na návrh na odklad právní moci
rozhodnutí odvolacího soudu. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci se proto
Nejvyšší soud nezabýval.