Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. W., právně zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 č. j. 21 Cdo 3025/2023-694 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2023 č. j. 15 Co 30/2022-659, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na svobodu jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadou pacta sunt servanda podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i právo na spravedlivou odměnu za práci a uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 Listiny.
2. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, stěžovatel se domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 14. 3. 2019, kterým měl skončit jeho pracovní vztah k vedlejší účastnici založený pracovní smlouvou ze dne 16. 1. 2017, a to ke dni 18. 3. 2019, je neplatné. Dne 18. 3. 2019 bylo totiž stěžovateli doručeno okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu porušení pracovněprávních povinností. Podstata věci spočívala v tom, že stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí dne 16. 1. 2017 pracovní smlouvu na pozici ředitele se dnem nástupu 19. 1. 2017. Přílohu pracovní smlouvy tvořila dohoda o mzdových podmínkách a bonusech, podle které náležela stěžovateli měsíční hrubá mzda ve výši 30 000 Kč a roční bonus ve výši 5 816 500 Kč splatný ve dvou splátkách v červenci a v prosinci každého kalendářního roku. Mimořádná valná hromada vedlejší účastnice rozhodla dne 7. 3. 2017 o jmenování stěžovatele jediným členem představenstva. Stěžovatel a vedlejší účastnice řízení neuzavřeli smlouvu o výkonu funkce člena představenstva, přičemž valná hromada stěžovateli odměnu ani jiné plnění v souvislosti s výkonem funkce neschválila.
3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "soud prvního stupně") provedl rozsáhlé dokazování listinnými důkazy i výslechem řady svědků a poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 9. 11. 2021 č. j. 10 C 121/2019-428, kterým žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl (výrok I), stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 66 731,50 Kč (výrok II) a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 952 Kč ve prospěch České republiky na účet Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (výrok III).
4. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") stěžovatelem napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení a ve výroku o nákladech řízení státu jej potvrdil. Na náhradě nákladů odvolacího řízení soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 24 515,10 Kč.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V napadeném usnesení potvrdil, že závěr odvolacího soudu, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru k obchodní korporaci činnost, kterou po svém zvolení (jmenování) má vykonávat jako statutární orgán společnosti, zaniká jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak jeho průběh jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu aprobovanými napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, považuje je za nesprávné, ve vztahu ke stěžovateli za poškozující; mají za následek zásadní zásah do právní jistoty účastníků soukromoprávních vztahů. Podle stěžovatele napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu nerespektují základní zásady aplikovatelné v rámci těchto vztahů, zejména pak zásadu pacta sunt servanda. Odvolací soud v rámci svého rozhodnutí podle stěžovatele nepřípustným způsobem vyložil právní jednání dvou stran, čímž došlo k narušení práv stěžovatele. Odvolací soud po více než šesti letech od uzavření pracovní smlouvy, kterou se její smluvní strany řídily a plnily ji po více než dva roky, stanovil, že tato pracovní smlouva zanikla konkludentně z důvodu souběhu funkcí, aniž by o tom strany věděly v době zániku smlouvy. Ani jedné straně nebyl institut souběhu funkcí znám. Až v rámci řízení o neplatnosti zrušení pracovního poměru byla po dvou letech běhu řízení vznesena ze strany vedlejší účastnice zcela účelově námitka souběhu funkcí, kterou se snaží popřít veškerou dohodu stran a využít tak již překonané judikatury k tomu, aby dle uzavřené pracovní smlouvy nemusela plnit smluvené peněžní nároky stěžovatele.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že jím podané dovolání mělo být Nejvyšším soudem meritorně projednáno. Stěžovatel v rámci dovolání vymezil několik dovolacích bodů, avšak Nejvyšší soud se vypořádal pouze s některými z nich, a to způsobem odporujícím Listině a ústavně garantovaným právům stěžovatele. Dovolací soud uvedl, že otázky vznesené stěžovatelem již byly uspokojivě řešeny judikaturou Nejvyššího soudu a jsou rovněž souladné se závěry Ústavního soudu. Stěžovatel však tvrdí, že problematika souběhu funkcí nebyla dle jeho přesvědčení jednotným a přesvědčivým způsobem řešena, když přístup Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k této problematice není jednotný. Nejvyšší soud v rámci napadeného rozhodnutí neshledal argumentaci stěžovatele důvodnou, neboť údajně ve shodě s odvolacím soudem dospěl k závěru, že pracovní smlouva zanikla ke dni 8. 3. 2017, neboť k tomuto dni byl stěžovatel jmenován jediným členem představenstva vedlejší účastnice a souhlasil s tím, že převezme jeho povinnosti.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
13. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
15. Ani jedna z uvedených situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům.
16. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vyjádřil zejména k souběhu pracovního poměru a funkce v orgánech společnosti. Podle něj závěr odvolacího soudu, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru k obchodní korporaci činnost, kterou po svém zvolení (jmenování) má vykonávat jako statutární orgán společnosti, zaniká jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
17. Konkrétně Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, v němž vyjádřil právní názor, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru (v citovaném rozsudku dále odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7.
2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3910/2012, ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, či ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3839/2015, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018 sp. zn. 27 Cdo 4479/2017). Právní úprava účinná od 1. 1. 2014 již neumožňuje, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru, nebo aby uzavřely dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že stranám nic nebrání, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se "obnoví" po zániku této funkce.
Dovolací soud neshledal ani rozpor závěru odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2022 sp. zn. 10 Ads 262/2020, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval jinou právní otázkou - zda tzv. souběh funkcí, jak jej definuje judikatura Nejvyššího soudu, může sám o sobě sloužit k vyloučení žadatele o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti.
18. V návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 judikatura připustila, že přestože výkon funkce člena statutárního orgánu není možné vykonávat paralelně v obchodněprávním a pracovněprávním režimu (poměru), je možné si smluvním ujednáním stran zvolit, aby do sebe obchodněprávní poměr (tj. vztah mezi obchodní společností a členem jejího orgánu) smluvně "inkorporoval" úpravu obsaženou v zákoníku práce. Každopádně Ústavní soud v minulosti akceptoval [nálezy ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 a ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 669/17
(N 140/90 SbNU 285)] závěr obecných soudů, že výkon funkce člena statutárního orgánu není výkonem závislé práce, a Ústavní soud nevidí ani nyní důvod jejich závěry přehodnocovat. V situaci, kdy nemohly vedle sebe existovat oba právní poměry, stěžovatel vyslovil souhlas se jmenováním do funkce člena představenstva, čímž (konkludentně) zanikl jeho pracovní poměr, a současně nebylo valnou hromadou rozhodnuto o jeho odměně, či jiné úpravě způsobu odměňování stěžovatele.
19. Nejvyšší soud se dále v napadeném usnesení zabýval i dalšími stěžovatelem formulovanými námitkami ohledně skutkového stavu věci a neprovedením některých navrhovaných důkazů.
20. Znovu je třeba zdůraznit, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není povolán k tomu, aby přezkoumával detaily civilního procesu, které vycházejí z příslušných právních předpisů podústavního práva, pokud jimi současně není zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba nižší soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti.
21. Ústavní soud závěrem připomíná, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Lze tak shrnout, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, prostřednictvím níž se snaží domoci jejich přehodnocení Ústavním soudem, k čemuž ovšem není tento soud povolán.
22. Ústavní soud též připomíná vlastní usnesení ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 580/24 , kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost téhož stěžovatele.
23 Ústavní soud tedy uzavírá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu