Dovolání podané prostřednictvím obhájce a odepření přístupu k dovolacímu soudu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, směřující proti postupu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1/2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 25 T 25/2023 ze dne 28. 6. 2023 uznána vinnou spácháním přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1, alinea první trestního zákoníku. Toho se dopustila stručně řečeno tím, že nevedla účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku, ač měla možnost těmto zákonným povinnostem dostát, čímž ohrozila včasné a řádné vyměření daně z příjmu právnických osob za období 2018 až 2020. Za spáchání přečinu jí byl za použití § 68 odst. 1 trestního zákoníku, § 15 odst. 1 a § 18 odst. 1 a 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TOPO"), uložen peněžitý trest ve výši 960 000 Kč. Odvolání stěžovatelky a státního zástupce zamítl podle § 256 trestního řádu usnesením sp. zn. 67 To 247/2023 ze dne 24. 8. 2023 Městský soud v Praze.
2. Stěžovatelka napadla usnesení městského soudu dovoláním, které za stěžovatelku podal dne 26. 10. 2023 advokát JUDr. Jiří Voršilka prostřednictvím obvodního soudu.
3. Nejvyšší soud v přípisu ze dne 17. 1. 2024 stěžovatelce sdělil, že její podání nepovažuje za dovolání, když neshledal zákonné podmínky pro konání dovolacího řízení, neboť podání označené jako dovolání nebylo předloženo obhájcem, nýbrž zmocněncem obviněné právnické osoby. Dospěl totiž k závěru, že JUDr. Jiří Voršilka, který sepsal jménem obviněné právnické osoby dovolání, vystupoval v tomtéž řízení jako její zmocněnec, proto nelze jeho podání považovat za podané prostřednictvím obhájce, jak vyžaduje § 265d odst. 2 věta první trestního řádu. Z tohoto důvodu zvolil Nejvyšší soud postup předvídaný ve větě druhé § 265d odst. 2 trestního řádu, o čemž stěžovatelku informoval. Dopisem ze dne 22. 1. 2024 reagovala stěžovatelka na uvedený přípis Nejvyššího soudu tak, že s tímto postupem nesouhlasí. Přípisem ze dne 30. 1. 2024 sdělil Nejvyšší soud České republiky stěžovatelce, že na svém stanovisku trvá. II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Má za to, že ji Nejvyšší soud připravil o mimořádný opravný prostředek, když je jeho postup založen na zjištění, které neodpovídá reálně existujícímu skutkovému stavu. Připouští, že orgány činné v trestním řízení jednaly s advokátem JUDr. Jiřím Voršilkou rovněž jako se zmocněncem obviněné právnické osoby, ale postupovaly tak, aniž by k tomu byl dostatečný podklad. Tomuto postupu orgánů činných v trestních řízeních se advokát JUDr. Jiří Voršilka nebránil, neboť to nepovažoval za významné pro věc samu. V prvé řadě však podle stěžovatelky v trestním řízení vystupoval jako obhájce obviněné právnické osoby, což opakovaně ve svých podáních vyjadřoval.
5. Stěžovatelka odkazuje především na obsah plné moci ze dne 27. 9. 2022 a ze dne 26. 3. 2019. Z obsahu starší plné moci je podle stěžovatelky zřejmé, že byla udělena pouze a výhradně pro řízení, ve kterém stěžovatelka vystupovala jako zúčastněná osoba při zajištění jejích finančních prostředků na účtu pro podezření z trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Plná moc ze dne 26. 3. 2019, na kterou odkazuje sdělení Nejvyššího soudu, je tak zjevně plnou mocí, která se vztahuje k jinému řízení ? konkrétně k zajištění finančních prostředků pro podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, kdy stěžovatelka neměla vůbec postavení obviněného, ale postavení zúčastněné osoby. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu, aby její dovolání projednal a rozhodl o něm.
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k Ústavní stížnosti uvedl, že JUDr. Jiří Voršilka vystupoval v trestním řízení jako zmocněnec stěžovatelky, přičemž odkázal na výslech JUDr. Jiřího Voršilky v procesním postavení zmocněnce obviněné právnické osoby ze dne 5. 1. 2023 (č. l. 20 až 34 spisu vedeného obvodním soudem k sp. zn. 25 T 25/2023 ), v jehož rámci neprojevil žádnou pochybnost o zastupování této obviněné ve smyslu § 34 odst. 2 TOPO. Nejvyšší soud dodal, že naprosto stejným způsobem činil advokát úkon spočívající v právu prostudovat obsah trestního spisu a učinit návrhy na doplnění vyšetřování, a plně akceptoval své označení zmocněnce v záznamu ze dne 4. 4. 2023 (č. l. 1577 spisu). Poukázal také na přípis ze dne 5. 2. 2022, kterým zaslal JUDr. Jiří Voršilka policejnímu orgánu žádost o vrácení kopií listin účetních dokladů, v jeho úvodu dokonce mj. sdělil, že obviněná právnická osoba nepovažuje za nutné zvolit si dalšího zmocněnce.
7. Uvedl, že v ústavní stížnosti tentýž advokát odkazuje na plnou moc ze dne 27. 9. 2022, kterou mu udělil jeden z jednatelů obviněné právnické osoby (v té době byla podle úplného výpisu z obchodního rejstříku druhou jednatelkou osoba pod jménem K. P., jejíž funkce zanikla až ke dni 19. 11. 2024), přičemž tak učinil, aniž by zanikla plná moc ze dne 26. 3. 2019. Nevyjasněnou otázkou je tedy i skutečnost, zda vůbec byl D. Š. jako jeden z tehdejších jednatelů oprávněn ke dni 27. 9. 2022 zplnomocnit JUDr. Jiřího Voršilku k obhajobě obviněné právnické osoby.
8. Z uvedeného je podle Nejvyššího soudu zjevné, že stěžovatelka si dostatečně neujasnila procesní postavení JUDr. Jiřího Voršilky, resp. on sám se rozhodl vystupovat jako její zmocněnec a současně i jako obhájce, což Nejvyšší soud nepovažuje za přijatelné. Písemnosti včetně rozhodnutí soudů obou stupňů byly doručovány do datové schránky obviněné právnické osoby, přičemž o jejich řádném vyzvednutí rovněž vznikají pochybnosti. Pokud by nebyla obviněná řádně zastoupena zmocněncem, pak by muselo být přistoupeno k ustanovení opatrovníka podle § 34 odst. 5 TOPO poté, co určení osoby oprávněné činit za obviněnou úkony v trestním řízení v podstatě odmítl ve zmiňovaném přípisu ze dne 5. 12. 2022 JUDr. Jiří Voršilka. Lze ještě zmínit předcházející podání jmenovaného ze dne 25. 11. 2022, jímž sděloval, že je zplnomocněn k obhajobě v posuzované trestní věci a do 14 dnů bude obviněná právnická osoba policejní orgán informovat o tom, kdo bude jejím zmocněncem, k čemuž ale zjevně nedošlo. Přesto v dubnu 2023 podepsal JUDr. Jiří Voršilka jako zmocněnec obviněné právnické osoby protokol o seznámení s obsahem trestního spisu.
9. Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že Nejvyšší soud omezil stěžovatelku ve volbě obhájce jejím statutárním orgánem. Z ústavněprávního hlediska podle něj nemůže takový postup obstát, neboť právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, jehož součástí je i právo na volbu obhájce, sice není absolutní, jeho omezení však musí obstát v testu proporcionality. Nejvyšší soud svůj postup formálně opírá o § 34 TOPO, nicméně smyslem tohoto ustanovení je zamezit tomu, aby byly za právnickou osobu současně činěny konfliktní úkony. Takový závěr však nelze učinit paušálně tehdy, udělil-li statutární orgán plnou moc k zastupování témuž advokátovi, prvně jako zmocněnci právnické osoby, později stejným způsobem učinil "konverzi" a udělil mu právní moc k zastupování jako obhájce. Nejvyšším soudem vyžadovaný mezikrok odvolání zmocněnce právnické osoby a až následné zvolení stejné osoby obhájcem považuje nejvyšší státní zástupce za nepřípadný formalismus. Lze si podle něj klást otázku, zda již samotným zvolením osoby jako obhájce nedochází k jejímu implicitnímu odvolání z pozice zmocněnce právnické osoby.
10. Na základě uvedených skutečnostní nejvyšší státní zástupce uzavřel, že má za to, že postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení práva stěžovatelky na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, práva na právní pomoc v řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny a ve svém důsledku i odepření přístupu k soudu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu, aby nadále pokračoval v jiném zásahu do stěžovatelčiných základních práv, a přikázal mu, aby podání stěžovatelky považoval za dovolání podané prostřednictvím obhájce.
11. Stěžovatelka v replice uvedla, že se plně připojuje k vyjádření nejvyššího státního zástupce.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí trestního řízení ve věci, ve které Nejvyšší soud postupoval stěžovatelkou napadeným způsobem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. V nálezu sp. zn. II. ÚS 289/22 ze dne 19. 4. 2022 Ústavní soud konstatoval, že splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu směřující proti sdělení Nejvyššího soudu podle § 265d odst. 2 věta třetí trestního řádu nevyžaduje, aby stěžovatelka podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. V nyní projednávaném případě lze tedy dovodit, že stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a její ústavní stížnost je přípustná.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformním výkladem či aplikací pramene práva.
15. V projednávané věci Ústavní soud považoval za nezbytné zaměřit se na to, zda postupem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva obhajovat se prostřednictvím zvoleného obhájce podle článku 40 odst. 3 Listiny a práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. V.I Právo na přístup k soudu
16. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
17. Za "stanovený postup" je třeba považovat i včasné a co do zákonem stanovených formálních a obsahových náležitostí řádné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva. Nesprávné posouzení, jež by mělo za následek odmítnutí včas a řádně podaného návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by nebyl dán jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 281/12 dne 5. 12. 2013 nebo sp. zn. III. ÚS 681/16 ze dne 15. 3. 2016, body 12 a 13). Rozhodnutím, kterým by byl takovýto procesní prostředek z uvedeného důvodu odmítnut, nebo by o něm bylo zastaveno řízení, by bylo porušeno základní právo této osoby na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nález sp. zn. III. ÚS 4012/19 ze dne 31. 3. 2020). K porušení citovaného článku může rovněž dojít v případě, kdy soud o podaném procesním prostředku v důsledku nesprávného vyhodnocení jeho formálních náležitostí vůbec nerozhodne (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1981/17 ze dne 13. 2. 2018).
18. Ústavní soud rovněž v minulosti zdůraznil, že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat určitý návrh soudu podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1981/17 ; nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005).
19. Jednou z formálních náležitostí dovolání v trestním řízení je podmínka stanovená v § 265d odst. 2 trestního řádu, podle kterého může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3 trestního řádu). Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení, nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Důvodem podmínky podání dovolání toliko prostřednictvím obhájce je především ochrana práv obviněného vzhledem k formální náročnosti tohoto opravného prostředku, jakož i zajištění jeho dostatečné kvalifikovanosti, a tím i rovnosti obviněných v řízení o něm [srov. např. ŠÁMAL, P., PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212; či DRAŠTÍK, A. In: FENYK, J., DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, citováno dle: ASPI (právní informační systém), k § 265d, body 8. a 9.]. V.II Právo si zvolit obhájce
20. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že právo na právní pomoc a obhajobu považuje za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, neboť směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana podle čl. 1 Ústavy (viz nález sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010). Právo obviněného (obžalovaného) hájit se sám nebo prostřednictvím jím zvoleného obhájce (viz čl. 40 odst. 3 Listiny) lze přitom chápat jako právo speciální k obecnému právu na právní pomoc zakotvenému v čl. 37 odst. 2 Listiny, přičemž zajištěním pomoci právního odborníka je fakticky realizováno právo na rovné postavení v řízení (srov. WAGNEROVÁ, E. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 817).
21. Právo na volbu obhájce vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny nicméně není právem absolutním a nelze je vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Podobně ani právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru zaručené čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod není absolutní; naopak toto právo lze omezit, pokud existují "relevantní a dostatečné důvody" a je to nezbytné v zájmu spravedlnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Croissant proti Německu ze dne 25. 9. 1992 č. 13611/88, § 29, či rozsudek ve věci Lagerblom proti Švédsku ze dne 14. 1. 2003 č. 26891/95, § 54). Zvoleného obhájce tedy je možné vyloučit. Jde však o mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, a proto je takové rozhodnutí svěřeno nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených důvodů. Pokud si obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva (nález sp. zn. II. ÚS 863/16 ze dne 10. 8. 2016, nález sp. zn. IV. ÚS 1855/08 ze dne 13. 1. 2009 a obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2445/07 ze dne 3. 4. 2008).
22. Zákonné podmínky určující, kdo může být obhájcem v trestním řízení, jsou zakotveny v § 35 trestního řádu. Obhájcem v trestním řízení může být jen advokát. Podle § 35 odst. 2 trestního řádu nemůže být obhájcem advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby. Podle § 35 odst. 3 trestního řádu dále nemůže být obhájcem advokát, který v daném trestním řízení vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník. Za právnickou osobu, proti které je vedeno trestní řízení, činí v řízení úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle občanského soudního řádu; tato osoba musí prokázat své oprávnění k činění úkonů za právnickou osobu (§ 34 odst. 1 TOPO). Podle § 34 odst. 2 TOPO si právnická osoba může v trestním řízení zvolit zmocněnce, zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Za právnickou osobu může v řízení činit úkony současně jen jedna osoba (§ 34 odst. 3 TOPO). Zároveň podle § 35 odst. 1 TOPO platí, že ustanovení § 34 TOPO nemá vliv na právo obviněné právnické osoby na obhajobu.
23. Obviněný si zvolí obhájce tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb a udělí mu plnou moc, kterou se v řízení obhájce prokazuje. Tato smlouva je právním důvodem vzniku zastoupení, jež vzniká její účinností a jejíž právní účinky jsou spjaty s předložením plné moci (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1855/08 ze dne 13. 1. 2009).
24. Ustanovení § 37a trestního řádu stanoví postup, kterým lze vyloučit advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování. K tomu může dojít: a) z důvodů uvedených v § 35 odst. 2 nebo odst. 3 trestního řádu, nebo b) jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn (§ 37a odst. 1 trestního řádu). O vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce lze rozhodnout též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují (§ 37a odst. 2 trestního řádu). O vyloučení advokáta z výše uvedených důvodů rozhoduje podle citovaného ustanovení předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Ten má před svým rozhodnutím povinnost umožnit obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a k tomuto vyjádření pak ve svém rozhodnutí přihlédnout. Rozhodne-li o vyloučení obhájce, umožní zároveň obviněnému, aby si v přiměřené lhůtě zvolil obhájce jiného; jde-li o nutnou obhajobu, postupuje podle § 38 odst. 1 trestního řádu (srov. § 37a odst. 3 trestního řádu). Proti usnesení o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (§ 37a odst. 4 trestního řádu). V.III Aplikace obecných východisek na projednávanou věc
25. V projednávané věci byla stěžovatelka poučena o možnosti podat dovolání prostřednictvím obhájce (viz usnesení městského soudu sp. zn. 67 To 247/2023 ze dne 24. 8. 2023 na č. l. 1658) a podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve své trestní věci prostřednictvím advokáta, kterému udělila plnou moc ke svému zastupování k obhajobě v trestní věci. Jak Ústavní soud zjistil ze zapůjčeného spisu, v předkládací zprávě obvodního soudu (č. l. 1700) adresované Nejvyššímu soudu bylo odkázáno na zplnomocnění obhájce JUDr. Jiřího Voršilky ze dne 27. 9. 2022, vedené na č. l. 1540. Tato plná moc byla udělena za stěžovatelku jednatelem stěžovatelky D. Š. dne 27. 9. 2022 JUDr. Jiřímu Voršilkovi, aby ji "obhajoval ve věci trestního stíhání vedeném u Policie České republiky a ke všem úkonům s tím souvisejícím". V plné moci je výslovně uvedeno, že stěžovatelka plnou moc udělila i v rozsahu práv a povinností podle trestního řádu i k zastupování před Ústavním soudem v případě podání ústavní stížnosti. Nejvyšší soud měl tuto plnou moc k dispozici jako součást spisu (č. l. 1540).
26. Navzdory tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nedodržela podmínky § 265d odst. 2 trestního řádu, totiž že nepodala dovolání prostřednictvím obhájce, a o jejím podání nijak nerozhodoval. Svou úvahu ve sdělení zdůvodnil především tím, že advokát vystupoval v předmětném trestním řízení v pozici zmocněnce stěžovatelky (právnické osoby). Tento závěr Nejvyšší soud opíral o plnou moc ze dne 26. 3. 2019 na č. l. 88. Na základě této starší plné moci stěžovatelka zmocnila JUDr. Jiřího Voršilku "k zastupování zmocnitele v řízení vedeném u Policie České republiky, č.j. KRPA-103359-16/TČ-2019-001293, jakož i v řízení vedeném u dozorujícího státního zastupitelství a u příslušného soudu, jakož i ve všech dalších řízeních týkajících se zajištění finančních prostředků zmocnitele na účtu vedeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a.s dle § 79a". Dále Nejvyšší soud odkázal např. na protokol o výslechu na č. l. 29, ze kterého plyne, že JUDr. Voršilka vystupoval za stěžovatelku jako zmocněnec obviněné právnické osoby, a což podle něj plyne také z dalšího jednání JUDr. Voršilky v postavení zmocněnce stěžovatelky, např. podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (s odkazem na č. l. 18, 20, 25).
27. Zároveň Nejvyšší soud poukázal na § 34 odst. 3 TOPO, podle kterého může za právnickou osobu činit úkony v řízení současně jen jedna osoba. Dále zpochybnil oprávnění jednatele D. Š. udělit plnou moc ze dne 27. 9. 2022 za stěžovatelku a uvedl, že JUDr. Voršilka je k výkonu obhajoby stěžovatelky zjevně vyloučen podle § 35 odst. 2 trestního řádu. S odkazem na § 34 a 35 TOPO dodal, že obhájce stěžovatelce mohl určit JUDr. Voršilka jako zmocněnec, případně stávající jednatel stěžovatelky poté, co by odvolal plnou moc zmocněnce pro JUDr. Voršilku.
28. Ústavní soud se však se závěry Nejvyššího soudu neztotožnil. Vyloučení advokáta z obhajoby představuje zásadní omezení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a k tomuto omezení mohou soudy přistoupit pouze ze zákonem stanovených důvodů a na základě zákonem stanoveného postupu, jenž je konkretizován v § 37a trestního řádu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 341/24 ze dne 4. 9. 2024). Za situace, kdy za obviněného podá dovolání advokát, který byl na základě plné moci pověřen k jeho zastupování a obhajobě v trestním řízení, tato plná moc byla obecným soudům řádně předložena a advokát nebyl vyloučen z obhajoby podle § 37a trestního řádu, nelze automaticky aprobovat postup Nejvyššího soudu ve smyslu § 265d odst. 2 trestního řádu, tedy, že takové dovolání nebylo podáno prostřednictvím obhájce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 129/24 ze dne 14. 5. 2024).
29. Podle § 35 odst. 1 trestního řádu může být obhájcem jen advokát. Podle § 34 odst. 2 TOPO si právnická osoba může zvolit zmocněnce. Zároveň podle § 35 odst. 1 TOPO platí, že ustanovení § 34 TOPO nemá vliv na právo obviněné právnické osoby na obhajobu. Ve věci nebylo sporné, že by nebyl JUDr. Voršilka zapsán do seznamu advokátů v době, kdy bylo podáno stěžovatelčino podání označené jako dovolání. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1855/08 ze dne 13. 1. 2009, je zásadně věcí obviněného, kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Pokud si však obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 965/2022 ze dne 31. 1. 2023, bod 48).
30. V nyní projednávané věci nedošlo k vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování podle § 37a trestního řádu. Ústavní soud k tomu dodává, že se ztotožňuje se závěry vyjádření nejvyššího státního zástupce k ústavní stížnosti stěžovatelky, že i pokud by v řízení byl dán důvod vyloučení obhájce podle § 35 odst. 2 trestního řádu a předseda senátu by učinil rozhodnutí podle § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování, ani v takovém případě by nebyl namístě postup podle § 265d odst. 2 věty třetí trestního řádu, neboť vyloučení advokáta z obhajoby působí s účinky ex nunc (srov. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 965/2022-1162 ze dne 31. 1. 2023 a na něj navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1426/23 ze dne 11. 7. 2023), v důsledku čehož je třeba přiznat právní účinky dovolání i v případě, že bylo podáno prostřednictvím obhájce, jenž byl následně vyloučen z obhajoby. Ústavní soud nehodnotí, zda byla plná moc udělená jednatelem stěžovatelky D. Š. dne 27. 9. 2022 JUDr. Jiřímu Voršilkovi, aby stěžovatelku obhajoval ve věci trestního stíhání, udělena řádně. Jedná se ale o plnou moc udělenou advokátovi (zamýšlenému obhájci) pro zastoupení v trestním řízení, a účastníci řízení ani netvrdí, že by tato plná moc byla nahrazena pozdější či vypovězena.
31. Z trestního řádu přímo neplyne, jak má Nejvyšší soud postupovat v případě, kdy má pochybnosti o náležitostech plné moci k zastoupení v dovolacím trestním řízení či o osobě obhájce dovolatele. Jak však uvedl sám Nejvyšší soud k výkladu § 265d trestního řádu v jiné věci, ve které byly pochybnosti o podání dovolání, "v pochybnostech se mají ustanovení interpretovat mírněji, resp. při zohlednění čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (minimalizace zásadu do základního práva) i pravidlo in dubio pro libertate - v pochybnostech ve prospěch svobody jednotlivce před státní regulací [svobodná volba obhájce obviněným spadá pod pozitivní složku (relativního) základního práva na obhajobu - viz čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod]. In dubio pro libertate konkrétně znamená, že jsou-li v případě určitého právního předpisu relevantní pochybnosti o jeho možném významu, měl by dát interpret přednost takovému výkladu, který do právní sféry lidí a právnických osob zasahuje pokud možno co nejméně, přičemž normativním pozadím tohoto principu je požadavek, aby zákonodárce zásady do právní sféry reguloval dostatečně jasným způsobem. Pokud zákonodárce normuje nejasně či nesrozumitelně, neměla by soudní moc toto pochybení "napravovat" a umožnit takový zásah do práv, který přitom z právního předpisu neplyne" (citováno usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 965/2022 ze dne 31. 1. 2023, bod 52).
32. Pokud měl Nejvyšší soud o zastoupení pochybnosti, mohl sám vyzvat stěžovatelku nebo jejího obhájce, aby mu předložil doklad o řádném zastoupení, nebo prostřednictvím soudu prvního stupně vyzvat stěžovatelku k odstranění vad (§ 265h trestního řádu). Postup dle § 265d odst. 2 věty druhé a třetí trestního řádu v případě, že dovolání podal advokát řádně k tomuto úkonu zmocněný a prokázavší se plnou mocí, představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny (srov. závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 289/22 ze dne 19. 4. 2022). O vyloučení advokáta obecné soudy formálně nerozhodovaly, stěžovatelce ani advokátovi neumožnily se k věci vyjádřit či podat proti takovému rozhodnutí stížnost. V důsledku toho stěžovatelce rovněž nebylo umožněno, aby si našla obhájce jiného. Namísto dodržení zákonného postupu bylo stěžovatelce pouze zasláno sdělení, že o jejím dovolání Nejvyšší soud nebude rozhodovat (postup podle § 265d odst. 2 věty třetí trestního řádu), proti čemuž stěžovatelka nemohla jakkoliv dále brojit.
33. Ústavní soud uzavírá, že postupem spočívajícím ve vrácení stěžovatelčina dovolání bez jeho věcného projednání Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Svým postupem rovněž porušil její právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť jí zvoleného právního zástupce odmítl považovat za obhájce stěžovatelky, aniž by došlo k jeho vyloučení z obhajoby na základě zákonem předvídaného procesu.
34. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že zásahem Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, zakázal Nejvyššímu soudu, aby pokračoval v tomto zásahu. Nejvyšší soud je povinen se podáním stěžovatelky zabývat, ale je na něm, jaký další postup zvolí - zda např. vyzve stěžovatelku k odstranění vad podání prostřednictvím soudu prvního stupně (§ 265h trestního řádu), případně podání stěžovatelky ze dne 26. 10. 2023 shledá za dovolání podané prostřednictvím obhájce. Ústavní soud tímto nálezem nepředjímá způsob projednání ani výsledek rozhodnutí o dovolání stěžovatelky. Ústavní soud se nevyjadřuje k dalším procesním náležitostem a formálním požadavkům tohoto dovolání, natož k jeho obsahu, a ani je nepřezkoumával. V těchto směrech Nejvyšší soud tímto nálezem není vázán.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu