Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele D. F., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Teplice, zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph. D., advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 756/2024-2405 ze dne 17. prosince 2024, rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 67 To 60/2024-2284 ze dne 22. dubna 2024 a Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 14 T 119/2022-1684 ze dne 2. listopadu 2023, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a připojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 3 ("nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání (I) zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první a druhá, odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku, (II) zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a (III) přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea první ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to nalézací soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s ostrahou a povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu v souhrnu 510 000 Kč a jedné z poškozených škodu ve výši 33 000 Kč. Se zbytky nároků byly poškozené odkázány na občanskoprávní řízení.
K odvolání Městský soud v Praze ("odvolací soud") zrušil ve veřejném zasedání rozsudek nalézacího soudu toliko ve výroku o náhradě škody a nově stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu v souhrnu 510 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 15. února 2023 a jedné z poškozených škodu ve výši 33 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % od 1. listopadu 2023; se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy byly poškozené odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.
2. Stěžovatel namítá, že jeho jednání nebylo trestným činem, má za to, že jeho vina byla pouze presumována, byla porušena zásada jednoty a totožnosti skutku a nebyla aplikována zásada in dubio pro reo [viz nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. dubna 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Namítá dále, že obecné soudy nezjistily náležitě všechny okolností a pochybily při hodnocení důkazů [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1291/12 ze dne 7. května 2013 (N 77/69 SbNU 311)], že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty, rozhodnutí nezohledňují situaci "tvrzení proti tvrzení" a potřebu zvýšené důkladnosti hodnocení důkazů a věrohodnosti svědků ovlivněných medializací kauzy [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. června 2004 (N 81/33 SbNU 285) či sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. února 2016 (N 32/80 SbNU 411)]. Poškozené zatajily část komunikace, z níž je patrný přátelský vztah se stěžovatelem, i po té, co je měl znásilnit, namítá jejich nevěrohodnost, kterou podporuje nesprávný popis prostředí, kde mělo k tvrzeným útokům dojít, a rozdílné výpovědi před zahájením trestního stíhání a v řízení před soudem. Podle stěžovatele obecné soudy řádně nevyhodnotily, že u něj znalci nezjistili sexuální deviaci či poruchu, naopak posudky na poškozené byly přeceněny (věrohodnost, újma). Neprokázalo se zavinění ani úmysl [ sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. května 2017 (N 92/85 SbNU 571)], byly však prokázány okolnosti možného skutkového omylu. Dále namítá neprovedení (opomenutí) dalších důkazů [například nález sp. zn. III. ÚS 1414/16 ze dne 26. července 2016 (N 138/82 SbNU 215)], které prokazují konkrétní chování poškozených a potvrzují jeho obhajobu (SMS, výpověď terapeutky, spolubydlícího...). Obecné soudy se dostatečně nezabývaly obhajobou stěžovatele, obsáhlá podání k rozporům ve výpovědích sice nalézací soud provedl, ale paušálně je vyhodnotil jako bezvýznamná.
3. Nalézacímu soudu stěžovatel vytýká, že přečetl některá podání vysvětlení z druhé (odložené) větve řízení (viz nález sp. zn. II. ÚS 527/23 ze dne 30. května 2024) bez souhlasu stěžovatele, tedy v rozporu s § 211 odst. 6 trestního řádu. Při vyhlášení rozsudku nalézací soud změnil popis skutku [viz nález sp. zn. I. ÚS 645/16 ze dne 4. prosince 2017 (N 224/87 SbNU 565), bod 12], k čemuž odvolací soud pouze odkázal na "konzumní" přístup stěžovatele k dívkám, a tím nepřímo schválil libovůli nalézacího soudu. Nenapravil ani další pochybení nalézacího soudu, pouze zcela odkázal na jeho závěry. Námitky nevypořádal ani Nejvyšší soud.
4. Ve vztahu k jednotlivým skutkům podle stěžovatele u první poškozené neobstojí závěr o její bezbrannosti a za prokázané nepovažuje ani existenci peritrauma (extrémní nesoulad v interpretaci důkazu), její nevěrohodnost dokresluje i změna popisu skutku [viz například sp. zn. II. ÚS 3525/16 ze dne 7. srpna 2018 (N 133/90 SbNU 191), bod 34]. S druhou poškozenou udržoval stěžovatel velmi blízký kontakt a měl opakovaný konsenzuální pohlavní styk bez násilí a seznatelného odporu. Poškozená nevypovídala pravdivě, ačkoliv její nevěrohodnost byla znalecky prokázána, soudy to nezohlednily. Ani u třetího skutku nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu, nebyl prokázán úmysl trestný čin dokonat, a proto nemohlo jít ani o pokus.
5. Při rozhodování o trestu obecné soudy nezohlednily jeho tehdejší věk (19-21 let) blízký mladistvým, bezúhonnost a dobu, která uplynula od trestné činnosti. K tíži mu byl přičten i údajně hlasitý smích při výslechu poškozených, který poprvé zmínila zmocněnkyně až v závěrečné řeči. Hledisko sympatie však nemůže být podkladem pro hodnocení [ sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. dubna 2015 (N 67/77 SbNU 31)] a z toho dovozuje pochybnosti o nestrannosti nalézacího soudu. Jelikož nemohl znát psychický stav poškozených v době, kdy se s nimi seznámil, nemůže to mít vliv na výši trestu, který považuje za exemplární, a tedy nepřípustný [viz nález sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne 7. srpna 2017 (N 137/86 SbNU 315)]. Stěžovatel brojí i proti povinnosti k náhradě nemajetkové újmy za situace, kdy u žádné poškozené nebyla zjištěna posttraumatická stresová porucha (což je u obětí znásilnění nestandardní) a namítá, že změnu výroku o náhradě nemajetkové újmy škody v jeho neprospěch odvolací soud řádně neodůvodnil.
6. Napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná a navrhuje jejich zrušení, neboť jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 5 odst. 1 a v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož vzešla napadené rozhodnutí; Ústavní soud je k projednání věci příslušný. Stěžovatel je zastoupen (§ 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná, neboť již vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jim přísluší zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a své úvahy v tomto směru musí zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí obecných soudů, ani jim není instančně nadřízen, a proto reaguje pouze na pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, který by byl podle jednoduchého práva procesně nebo jinak vadný, zasahuje i ústavně zaručená základní práva a svobody. Proto Ústavní soud zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či libovůle.
9. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i dalšími podklady zaslanými stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z napadených rozhodnutí se podává, že nalézací soud podrobně popsal svá skutková zjištění a zabýval se i námitkami stěžovatele. Tvrzenou nevěrohodnost poškozených nedovodil z neschopnosti popsat přesně některé detaily (rozmístění nábytku) z míst činů, zabýval se vlivem medializace věci na poškozené a zhodnotil dopad jednání stěžovatele na jejich psychiku s využitím kvalifikovaných a odůvodněných znaleckých posudků. Ačkoli u poškozených nebyla zjištěna posttraumatická stresová porucha, nelze dovodit, že šetřené jednání nezanechalo na jejich psychice žádné stopy; nalézací soud přihlédl i k tomu, že ne všechny zdravotní obtíže psychického rázu vyvolalo jen jednání stěžovatele.
K odkazům na jiná řízení nalézací soud zdůraznil potřebu hodnotit konkrétní okolnosti projednávané věci, nikoli obecnou podobnost příznivých závěrů z jiných kauz. Podání vysvětlení dívek, jejichž případy byly v průběhu řízení odloženy (s ohledem na absenci znaků trestného činu, neprokázané subjektivní stránky trestného činu...), byla součástí spisu a pouze dokreslila model chování stěžovatele. Nalézací soud při dokazování nezjistil žádné důvodné pochybnosti, vysvětlil, v čem spatřuje naplnění znaků trestného činu stěžovatelovým jednáním a své závěry řádně odůvodnil, včetně výroků o trestu a náhradě nemajetkové újmy.
11. Odvolací soud se vypořádal s opakovanými námitkami, odkazy na důkazy svědčící v prospěch stěžovatele a požadavkem na jejich nové posouzení. Reagoval na tvrzené pochybnosti, pro které mělo být aplikováno pravidlo in dubio pro reo. Zabýval se posudky, důvody neprovedení dalších důkazů, přiměřeností trestu i výroku o náhradě nemajetkové újmy a způsobené škody. Přezkum provedl důkladně, přihlédl k judikatuře Ústavního soudu a uzavřel, že nalézací soud posoudil věc s náležitou pečlivostí, řádně se vypořádal s veškerými námitkami a dosáhl praktické jistoty o vině obžalovaného.
Také Nejvyšší soud se dostatečně zabýval dovolacími námitkami; k provedenému dokazování uvedl, že není bezbřehé, ale je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Vypořádal se s problematikou tzv. opomenutých důkazů [viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 171/2023 ze dne 29. března 2023 či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. února 2004 (N 26/32 SbNU 239)] a uzavřel, že dokazování bylo dostatečné k prohlášení viny.
12. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a vypořádaly se s tvrzenou podjatostí jednoho z přísedících nalézacího soudu i s drobnou změnou skutkové věty. Změnu provedl nalézací soud jako výsledek dokazování u hlavního líčení, při němž nebylo prokázáno, že by poškozená "zmrzla" v důsledku podání nápoje obsahujícího omamnou látku; tímto zpřesněním nebyl změněn skutkový děj a byla zachována totožnost skutku (bod 61 rozsudku odvolacího soudu, bod 52 usnesení Nejvyššího soudu). Podle Nejvyššího soudu lze postup nalézacího soudu označit za procesní nedůslednost, nikoli za porušení práva na obhajobu. Změna nebyla nečekaná a nedůvodná, ale byla výsledkem důkladného dokazování; i z napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel v rámci své obhajoby považoval jinou příčinu "zmrznutí" poškozené (uvedení do bezbrannosti) za racionální ve srovnání s možnou intoxikací drogou.
13. Závěry obecných soudů nevycházely jen z jednoho důkazu (tvrzení poškozených), ale byly podporovány dalšími v řízení provedenými důkazy ( sp. zn. IV. ÚS 37/03 ), které výpovědi poškozených objektivizovaly. Odkazuje-li stěžovatel opakovaně na chování "typické" oběti znásilnění, Ústavní soud opakuje, že úkolem obecných soudů je zjistit, konkrétní okolnosti případu a posoudit, zda byl spáchán trestný čin i přes zdánlivě netypické okolnosti. Obecné soudy při hodnocení věci uzavřely, že stěžovatel, atraktivní, výřečný a všeobecně známý reprezentant mladé generace, imponoval nezkušeným dívkám na hraně zletilosti, otevřel jim cestu do "velkého" světa, přesto poškozené v průběhu vzájemného kontaktu vyslovily srozumitelný nesouhlas s jeho jednáním.
14. Důvodné není ani tvrzení opomenutých důkazů. Opomenutím je situace, kdy obecné soudy konkrétní důkazní návrh účastníka řízení bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnou nebo jej zcela zapomenou hodnotit (ať již negativně či pozitivně), není to situace, kdy jej odmítne obecný soud proto, že nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost (nemá vypovídací hodnotu) či jde o důkaz nadbytečný (určité tvrzení již bylo ověřeno nebo vyvráceno). Opomenutím důkazů rovněž není jejich vyhodnocení způsobem, který stěžovateli nevyhovuje, tedy očekával-li jinou jeho interpretaci, případně považoval-li za významnější důkazy svědčících jemu. Důkazy byly řádně vypořádány, byť způsobem s nímž stěžovatel nesouhlasí - je však na rozhodnutí obecných soudů zvážit, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv. To je z rozhodnutí seznatelné.
15. Zásada in dubio pro reo (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy) je aplikována, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost subjektivně vnímaná účastníkem řízení či tvrzená alternativní verze skutkového děje. V projednávané věci nebyl důvod zásadu aplikovat, neboť možné pochybnosti o protiprávním jednání stěžovatele v řízení nevyvstaly.
16. Věc projednal nezávislý a nestranný soud (čl. 36 odst. 1 Listiny), stěžovatel byl v hlavním líčení i ve veřejném zasedání slyšen, měl možnost předložit své námitky a argumenty (čl. 38 odst. 2 Listiny). Uvedená práva i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), poskytují záruku, že ve věci bude rozhodovat soud podle předem stanovených pravidel; nezaručují (ani zaručit nemohou), že rozhodnutí budou odpovídat očekávání účastníka řízení. Je úkolem obecných soudů, aby se znalostí konkrétních okolností trestní věci rozhodly, naplnilo-li jednání obžalovaného všechny znaky příslušného trestného činu (čl. 39 Listiny), aby provedly dokazování v míře nezbytné pro vyslovení závěru bez důvodných pochybností a aby v případě uznání viny rozhodly o přiměřeném trestu, případně jiném opatření. Argumentace stěžovatele je pouhou polemikou předkládající alternativní výklad provedených důkazů, která však není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
17. Stěžovateli nebylo upřeno ani právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy), které obžalovanému garantuje možnost plně porozumět podstatě obvinění, vyjádřit se ke všem významným skutečnostem a vznést námitky a protinávrhy. Právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 Listiny, a čl. 5 odst. 1 Úmluvy) vylučuje zbavení svobody jinak než zákonným způsobem a z důvodů zákonem předvídaných. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy postupovaly v rozporu s požadavkem enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy). Již nalézací soud učinil potřebná zjištění a v odůvodnění dostatečně vysvětlil, proč uložený trest považuje za přiměřený. Ústavní soud ve vyslovených závěrech nespatřuje tvrzená pochybení, a zcela na ně odkazuje.
18. Stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit důvodnost tvrzení o porušení jeho základních práv. Obecné soudy poskytly dostatek prostoru k uplatnění námitek a návrhů, ať už v hlavním líčení nebo v opravných prostředcích, věcí se dostatečně zabývaly a na základě provedených důkazů vyslovily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu; postupovaly v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
19. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za přesvědčivá, pečlivě odůvodněná a ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
20. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že v jeho věci je na místě aplikovat § 39 zákona o Ústavním soudu a o jeho věci pro naléhavost rozhodnout mimo pořadí, a proto tento návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu