Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Borise Pátka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 30 Cdo 552/2024-224, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2023 č. j. 14 Co 331/2022-202 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. srpna 2022 č. j. 24 C 156/2021-125, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo podle čl. 3, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se vůči vedlejší účastnici domáhal zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Přestupkové řízení bylo zastaveno pro uplynutí dlouhé doby od jeho zahájení, což ve spojení s další okolností považoval obvodní soud za dostatečnou satisfakci.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí prvním rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost část požadované nemajetkové újmy uhradit a ve zbytku jej potvrdil. K podanému dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudek městského soudu v jeho potvrzující části zrušil. Zdůraznil, že městský soud při stanovení výše náhrady nesprávně určil délku správního řízení a dostatečně nezohlednil průtahy v řízení.
4. Napadeným rozsudkem městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost uhradit (navýšenou) část požadované nemajetkové újmy a ve zbytku jej potvrdil. Uvedl přitom, že základní částka, z níž se při určení výše přiměřeného zadostiučinění vychází, se pohybuje mezi 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž za první dva roky se tato částka krátí o polovinu. Při zohlednění průtahů ve správním řízení takto stanovenou základní částku městský soud navýšil o 30 %, neboť je považoval za závažné procesní pochybení, které zásadní měrou ovlivnilo celkovou délku řízení. Jako nedůvodnou shledal námitku stěžovatele o nezbytnosti valorizace základních částek za jeden rok řízení.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Krácení základní částky zadostiučinění za první dva roky řízení bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stejně tak přípustnost nezakládá ani její možná valorizace. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně. Klíčovou podmínkou je přiměřenost přiznaného odškodnění.
6. Podle stěžovatele nelze závěr o krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení obsažený ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko") použít na odškodňování nepřiměřené délky správních řízení. Ve správním řízení, na rozdíl od soudního, platí zákonné lhůty k vydání rozhodnutí. Závěr o krácení přitom vychází z úvahy, že soudní řízení by nemělo trvat déle než dva roky. Pro správní řízení jsou stanoveny zákonné lhůty v délce 30, resp. 60 dnů. Správní řízení je založeno i na jiných principech, a to co do jeho veřejnosti, uplatňování principu kontradiktornosti, či odborných požadavcích na osobu, jež v řízení rozhoduje. Nejvyšší soud navíc není ochotný valorizovat základní přiznávanou částku, přestože závěr o její přiměřenosti zadostiučinění byl vysloven v roce 2010. Od té doby se zásadně změnila reálná hodnota měny. Stěžovatel zároveň odkázal na rozhodnutí obecných soudů, z nichž podle něj vyplývá nemožnost se v praxi odchýlit od základní přiznávané částky 15 000 Kč za rok trvání řízení.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
9. Stěžovatel se v ústavní stížnosti obsáhle věnuje určení výše zadostiučinění. Jde přitom o otázku interpretace a aplikace práva, která zásadně spočívá na obecných soudech. Zásah Ústavního soudu přichází v úvahu až tehdy, je-li tento proces stižen tzv. kvalifikovanou vadou. K tomu dochází, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Zároveň je třeba připomenout, že nemajetková újma není ze své povahy exaktně měřitelná. Ústavní soud ponechává obecným soudům široký prostor pro určení její konkrétní výše. Z jejich rozhodnutí však musí být zřejmé, jakými konkrétními kritérii se řídily (srov. např. usnesení ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 3379/23
, bod 9).
10. Ústavní soud výše popsané kvalifikované pochybení nezjistil. Obecné soudy při stanovení výše zadostiučinění primárně vyšly ze standardně přiznávané částky za rok trvání řízení vyplývající ze Stanoviska. Zohlednily však i konkrétní okolnosti věci (ostatně jejich dostatečné nezohlednění bylo jedním z důvodů pro kasační zásah Nejvyššího soudu). Lze proto konstatovat, že obecné soudy co do přezkoumatelnosti stanovení výše zadostiučinění dostály požadavkům obsaženým v judikatuře Ústavního soudu.
11. Před Ústavním soudem neobstojí, požaduje-li stěžovatel valorizaci základní přiznávané částky. Jde o námitku, jíž se Ústavní soud (i v nedávné době) opakovaně zabýval a použití nevalorizovaných částek obsažených ve Stanovisku samo o sobě za neústavní neshledal [srov. nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21
(N 141/107 SbNU 164), body 43 až 45, z novější judikatury např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3379/23
, bod 10, nebo ze dne 30. 9. 2024
sp. zn. III. ÚS 1956/24
, bod 11]. Částky obsažené ve Stanovisku jsou pouhou pomůckou při určení výše náhrady, přičemž odpovídající zadostiučinění soudy stanovují i s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Nic jim nebrání jej zvýšit i s ohledem na znehodnocení peněz, které může vést k závěru, že přiznaná výše náhrady je nepřiměřená. Jestliže však obecné soudy zvážily okolnosti daného případu a ke zvýšení základní částky nyní nepřistoupily, přičemž přiznaná náhrada není zjevně nepřiměřená, nevidí v tom Ústavní soud zásah do zaručených práv stěžovatele.
12. Ústavní soud se již zabýval i krácením základní přiznávané částky za první dva roky řízení, jde-li o řízení správní a za neústavní tento postup nepovažoval. Vyložil přitom, že takovým krácením soudy nezpochybňují samotnou existenci nepřiměřené délky řízení, ani nepopírají rozdíl mezi správním a soudním řízením. První dva roky, jakkoli lze již hovořit o nepřiměřeně dlouhém řízení, však není intenzita újmy tak významná jako roky následující (nejistota spojená s výsledkem řízení a její dopad do lidského života) (srov. usnesení ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1721/22
, ze dne 17. 7. 2024
sp. zn. III. ÚS 1856/24
, bod 13). V právě posuzované věci není důvod se od této judikatury odchylovat.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu