Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 55 To 392/2023-301, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení krajského soudu, které podle něj porušilo jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18. 5. 2021 odsoudil stěžovatele pro několik přečinů a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v délce 18 měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu 36 měsíců za současného stanovení dohledu probačního úředníka. Stěžovatel se nicméně již ze začátku zkušební doby dopustil dalších dvou trestných činů [přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku]. Za tyto další trestné činy byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 14 měsíců, který v lednu 2023 vykonal.
3. Okresní soud v Liberci poté usnesením ze dne 5. 10. 2023 č. j. 7 T 27/2021-296 rozhodl o ponechání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v platnosti, pouze prodloužil zkušební dobu o dalších 12 měsíců. Okresní soud mj. uvedl, že za daných okolností s jistotou mohl rozhodnout o přeměně a výkonu dosud podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Vzal však v úvahu, že stěžovatel se dalších trestných činů dopustil v začátku zkušební doby a teprve následně vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody. Po jeho výkonu podle okresního soudu došlo u stěžovatele k zásadní změně chování a od vykonání trestu odnětí svobody vedl řádný život. Okresní soud proto výjimečně ponechal podmíněně odložený trest v platnosti, což mu § 86 odst. 1 věta druhá trestního zákoníku rovněž umožňuje.
4. Proti usnesení okresního soudu však podala stížnost státní zástupkyně, která poukázala na to, že se stěžovatel po velkou část zkušební doby nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, dopustil se předtím závažné trestné činnosti. Krajský soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023
sp. zn. I. ÚS 281/23
přeposlal stížnost státní zástupkyně stěžovatelovu advokátovi. Následně v neveřejném zasedání usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatel vykoná úhrnný trest odnětí svobody v délce 18 měsíců a stěžovatele zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu neshledal mimořádné okolnosti odůvodňující ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. S ohledem na četnost a závažnost trestné činnosti stěžovatele ve zkušební době a skutečnost, že šlo o speciální recidivu, nemohlo stěžovatelovo polepšení po výkonu trestu odnětí svobody odůvodnit ponechání původního trestu v platnosti.
5. Stěžovatel proti napadenému usnesení vznesl několik dílčích námitek, z velké části proti procesnímu postupu krajského soudu. Krajský soud měl podle stěžovatele rozhodovat ve veřejném zasedání, měl své rozhodnutí též veřejně vyhlásit. Dále namítá porušení principu kontradiktornosti, resp. rovnosti zbraní. Krajský soud mu nevytvořil dostatečný prostor, aby se mohl ke stížnosti státní zástupkyně vyjádřit. Stížnost pouze přeposlal advokátovi, aniž by jej vyzval, aby se ke stížnosti vyjádřil. Rozhodnutí krajského soudu pro stěžovatele bylo také překvapivé. Krajský soud měl stěžovatele seznámit s tím, že má na jeho věc jiný právní názor, měl ho poučit o možnosti rozhodnutí v jeho neprospěch. Stěžovatel tak ani nemohl navrhnout důkazy na svou podporu. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že v době rozhodování krajského soudu vedl řádný život, má stálé zaměstnání a bydlení, splácí své dluhy, plní podmínky dohledu. Domnívá se, že jsou dány podmínky pro to, aby výkon (dalšího) trestu odnětí nebyl nařízen.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Pokud jde o námitky ohledně stěžovatelem namítaných procesních pochybení krajského soudu, Ústavní soud připomíná, že dlouhodobě hodnotí řízení před obecnými soudy jako celek [srov. nálezy ze dne 28. 2. 2024
sp. zn. I. ÚS 306/24
, bod 31, ze dne 15. 11. 2023
sp. zn. IV. ÚS 2442/23
, bod 16, nebo stanovisko pléna ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633, 238/2018 Sb.), bod 34].
8. Podle § 330 odst. 1 ve spojení s odstavci 3 a 4 trestního řádu platí, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může být vydáno jen po provedení veřejného zasedání. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu má při rozhodování obecných soudů o přeměně trestu odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům [srov. nález ze dne 25. 11. 2009
sp. zn. I. ÚS 2669/09
(N 246/55 SbNU 367)].
9. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu to však nebrání obecným soudům, aby o stížnostech proti rozhodnutím ve věci přeměny trestu rozhodovaly v neveřejném zasedání podle § 240 trestního řádu, a to i tehdy, pokud se soud prvního stupně rozhodl ponechat podmíněný trest odnětí svobody v platnosti a stížnostní soud naopak rozhodne o jeho výkonu. Podmínkou však je, aby odsouzený měl možnost reagovat na stížnost státního zástupce podanou v jeho neprospěch. To může stížnostní soud zajistit buď tím, že o stížnosti rozhodne ve veřejném zasedání (tedy za přítomnosti odsouzeného) nebo, alternativně, stížnost odsouzenému zašle, dá mu prostor na ni v přiměřené lhůtě písemně reagovat, a poté rozhodne v neveřejném zasedání [srov. přímo k přeměně podmíněného trestu odnětí svobody nález ze dne 29. 6. 2021
sp. zn. I. ÚS 2959/20
(N 124/106 SbNU 339), body 16-17, srov. přiměřeně též nálezy ze dne 8. 12. 2020,
sp. zn. I. ÚS 2595/20
(N 226/103 SbNU 309), bod 18, a ze dne 12. 5. 2011
sp. zn. III. ÚS 1735/10
(N 90/61 SbNU 405), body 21-22].
10. Rozhodování o vazbě, na které odkazuje stěžovatel, nelze s rozhodováním o přeměně trestu zcela srovnávat (již z § 73d odst. 2 a § 73f odst. 2 trestního řádu totiž plyne, že mimo hlavní líčení či veřejné zasedání se o vazbě rozhoduje ve vazebním zasedání, jehož se obviněný účastní vždy).
11. Ústavní soud dodává, že závěr, podle něhož mohou soudy o opravných prostředcích obecně rozhodovat v neveřejných zasedáních bez přítomnosti účastníků řízení, je založen na dvou základních východiscích. Zaprvé, účastníci mají možnost, aby jejich věc byla projednána ústně, veřejně a za jejich přítomnosti již v řízení před soudem prvního stupně. Zadruhé, opravné prostředky jsou obvykle zaměřeny na posouzení právních otázek. Zjištění skutkového stavu je primárně úkolem nalézacích soudů a instančně nadřízený soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází, pokud sám dokazování nezopakuje, případně nedoplní (stanovisko Pl. ÚS-st. 47/18, body 34 a 35).
12. Byť má Ústavní soud k postupu krajského soudu výhrady, jeho rozhodnutí ani jemu předcházející postup ústavně zaručená práva stěžovatele s ohledem na specifické okolnosti této věci neporušily. Krajský soud o stížnosti státní zástupkyně rozhodl poté, co o přeměně trestu nejprve rozhodoval okresní soud ve veřejném zasedání, kterého se stěžovatel i jeho zástupce účastnili a mohli se vyjádřit ke všem prováděným důkazům (koneckonců sám stěžovatel řadu důkazů okresnímu soudu předkládal). Krajský soud poté v neveřejném zasedání vyšel přesně ze skutkového stavu, jak jej zjistil okresní soud. Skutkové závěry okresního soudu nepřehodnocoval, dokazování nijak nedoplňoval (přestože např. státní zástupkyně ve stížnosti navrhla, aby vzal krajský soud v úvahu též zprávy o chování stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody). Krajský soud pouze dospěl k odlišnému závěru ohledně toho, zda stěžovatel naplnil podmínky pro výjimečné ponechání podmíněného trestu v platnosti podle § 86 odst. 1 věty druhé trestního zákoníku.
13. Krajský soud rovněž zaslal stížnost státní zástupkyně zástupci stěžovatele. Krajský soud patrně stěžovateli zaslal stížnost bez toho, aby mu stanovil lhůtu k vyjádření či mu alespoň sdělil, kdy bude v neveřejném zasedání rozhodovat (ze soudního spisu nelze zjistit, zda krajský soud stěžovateli mimo samotné stížnosti zasílal nějaký další přípis, ani sám stěžovatel ovšem nedoložil, v jaké podobě stížnost od krajského soudu obdržel). Takový postup není vhodný, protože jím soud jednak riskuje, že jeho postup v řízení nebude pro účastníky předvídatelný, jednak se vystavuje riziku, že např. kvůli prodlevě s doručením ani účastník řízení nebude mít reálnou možnost na zaslanou stížnost včas reagovat (k tomu srov. nález
I. ÚS 2959/20
, bod 18, nebo usnesení ze dne 28. 11. 2023
sp. zn. III. ÚS 2533/23
, bod 15).
14. Ze soudního spisu plyne, že neveřejné zasedání nařídil krajský soud souběžně se zasláním stížnosti zástupci stěžovatele (tím se vystavil nebezpečí, které Ústavní soud popsal výše, stěžovatelův zástupce se nicméně poměrně rychle přihlásil do své datové schránky). Stížnost byla doručena stěžovatelovu zástupci dne 13. 11. 2023, neveřejné zasedání se konalo o osm dní později, dne 21. 11. 2023. Stěžovatelův zástupce na stížnost do konání neveřejného zasedání nereagoval. Nijak se však nevyjádřil ani později, do chvíle, kdy mu krajský soud napadené usnesení doručil (3. ledna 2024). Ústavní soud též dodává, že ani z ústavní stížnosti neplyne, že by chtěl před krajským soudem na svou podporu uvést jiné skutečnosti, než které uvedl již v řízení před okresním soudem. Je třeba zdůraznit, že i v ústavní stížnosti jen opakuje, navíc neúplně, již vznesené argumenty (k tomu též bod 19 níže).
15. Právě v tomto specifickém kontextu, s ohledem na to, že na stížnost v řízení před krajským soudem nijak nereagoval, byť na to měl (fakticky) více než 40 dnů, tak stěžovatel nemůže úspěšně argumentovat porušením principu kontradiktornosti.
16. Rozhodnutí krajského soudu také nemohlo být pro stěžovatele překvapivé. Překvapivé by pro stěžovatele jistě mohlo být v kontextu rozhodování o přeměně trestu rozhodnutí, ve kterém by krajský soud např. zásadně přehodnotil skutkové závěry okresního soudu [srov. např. nález ze dne 9. 1. 2014,
sp. zn. III. ÚS 1980/13
(N 1/72 SbNU 23), bod 15, nebo nález
I. ÚS 2669/09
, část III. a judikaturu tam citovanou]. O takovou situaci nyní nešlo - jak již Ústavní soud výše uvedl, krajský soud pouze na základě skutkového stavu zjištěného již okresním soudem (a jen na základě skutečností, které zazněly již před okresním soudem) dospěl k jinému právnímu hodnocení. Důležité je též to, že již okresní soud výslovně uznal, že v případě stěžovatele by bylo rozhodnutí o vykonání trestu jistě možné a v souladu se zákonem (doslova uvedl, že bylo "zcela zřejmé, že odsouzený nevedl ve zkušební době řádný život, zákony a společenské normy porušil závažnou trestnou činností", viz bod 7 usnesení okresního soudu).
17. Krajský soud nemusel stěžovatele upozornit na možnost, že bude mít jiný názor než okresní soud. Nemusel jej upozornit ani na možnost, že vyhoví stížnosti státní zástupkyně - z povahy stížnosti podané v neprospěch stěžovatele tato možnost jasně plyne a stěžovatelův zástupce si toho musel být vědom.
18. Pokud jde o stěžovatelovy námitky proti věcným závěrům krajského soudu, Ústavní soud připomíná, že přes význam, který rozhodování o přeměně trestu má, jde stále primárně o rozhodování obecných soudů [nález 10. 1. 2024
sp. zn. II. ÚS 2858/23
, bod 16, též nález ze dne 15. 8. 2017,
sp. zn. I. ÚS 1202/17
(N 151/86 SbNU 527), bod 11]. Proto i k jeho přezkumu přistupuje zdrženlivě.
19. Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti jen opakuje, že po výkonu trestu odnětí svobody vedl řádný život, se závěry krajského soudu se dokonce ani nesnaží polemizovat (koneckonců i samotnou argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti viditelně nedokončil - argumentace v části IV ústavní stížnosti končí uprostřed věty).
20. Ústavní soud připomíná, že vykonání trestu je v případě, že odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, pravidlem, ponechání podmíněně odloženého trestu v platnosti je postup výjimečný. Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel se během zkušební doby, přestože po její část vedl řádný život, dopustil opakovaně závažné trestné činnosti. Navíc šlo o trestné činy, za které již byl dříve odsouzen k trestu odnětí svobody. V takovém případě však závěry krajského soudu nijak nevybočují ze zákonných kritérií pro rozhodnutí, že se dosud podmíněně odložený trest vykoná (srov. usnesení ze dne 28. 11. 2023
sp. zn. III. ÚS 2533/23
, bod 22, nebo ze dne 13. 9. 2022
sp. zn. III. ÚS 1982/22
, body 3 a 10) a ani stěžovatel netvrdí opak.
21. Ústavní soud proto žádné porušení stěžovatelova práva, které by dosáhlo ústavní intenzity, nezjistil. Ústavní soud tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Ústavní soud se již nezabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, neboť o samotné ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu