Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Josefa Merksbauera, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 12, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 9. 2010 č. j. 9 C 127/2007-352, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 č. j. 19 Co 38/2011-393 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013 č. j. 28 Cdo 3138/2012-482, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem okresního soudu bylo žalovaným uloženo zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců (tj. i stěžovateli) částku 194 928 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části ohledně zaplacení částky 462 572 Kč s přísl. každému ze žalobců soud žalobu zamítl a ve zbývajících výrocích rozhodl o náhradě nákladů řízení a odměně znaleckého ústavu. Krajský soud v Praze k odvolání žalobců (stěžovatele) rozhodl tak, že prvostupňový rozsudek v zamítavé části výroku I. a výrocích II. a IV. rozsudek potvrdil, v nákladovém výroku II. jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky i vůči státu. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba stěžovatele a druhého žalobce, jíž se po žalovaných domáhali vydání bezdůvodného obohacení, které mělo 1. žalované vzniknout tím, že bez právního důvodu užívala v žalobě specifikované pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobců, aniž by jim za užívání těchto pozemků něco platila (2. žalovaný a 3. žalovaná jsou jednateli 1. žalované a ručí tak za její závazky v plné výši).
Soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházely z výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků, stanoveného znaleckým posudkem, přičemž přihlédly k tomu, že se jedná o pozemky se závadou, jelikož jsou omezeny stavbami jiného vlastníka (1. žalované), nacházející se v uzavřeném areálu a nejedná se tak o volné pozemky.
Od skutečnosti, že pozemky jsou zastavěny stavbou jiného vlastníka podle soudů nelze odhlédnout, neboť by se tím navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti. Vyjádřením majetkového prospěchu vzniklého užíváním cizí věci bez právního důvodu (pozemků ve vlastnictví žalobců) je totiž peněžitá částka vynakládaná obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 394/2004, sp. zn. 25 Cdo 845/99, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Musí proto jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010 sp. zn. 28 Cdo 4930/2009).
Stěžovatel považuje uvedený závěr za nesprávný a použitelný pouze pro případ, že by pozemky bez právního důvodu užívala jiná osoba, než je jím 1. žalovaná. Stěžovatel je přesvědčen, že při určení výše bezdůvodného obohacení 1. žalované je třeba vycházet z výše obvyklého nájemného, který by musela osoba vynaložit, pokud by si předmětné pozemky pronajala a následně by na nich nemovitosti byly nájemcem vystavěny nebo by případně tyto pozemky nebyly zastavěny vůbec.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů civilních soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již tyto soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se námitkami stěžovatele (shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V odůvodnění rozhodnutí srozumitelně objasnily úvahy, které je vedly ke stanovení výše bezdůvodného obohacení, přičemž zohlednily závěry znaleckého posudku a konkrétní okolnosti projednávané věci. Jejich závěry jsou podloženy judikaturou Nejvyššího soudu, tedy soudu, který je na rozdíl od soudu Ústavního, oprávněn podávat výklad podústavního práva.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší uvedeným soudům.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právnímu závěru, podle nějž při určení výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemků bez právního důvodu je třeba zohlednit zastavěnost pozemků stavbami ve vlastnictví obohaceného, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, jak Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu