Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., roz. Š., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2024 č. j. 11 Tdo 939/2023-1904, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2023 č. j. 12 To 31/2023-1713, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2022 č. j. 1 T 124/2021-1560, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvou zločinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (body I. a II. rozsudku) a přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, 2 trestního zákoníku (bod III. rozsudku), za což mu byly uloženy tresty odnětí svobody v součtu ve výměře 6 let. Stěžovateli byl také uložen trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
3. Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že v přesně nezjištěném období od roku 2012 nebo roku 2013 do měsíce listopadu 2017 v Hradci Králové, na různých místech nebo ve Vysokém Mýtě opakovaně prodal či zdarma poskytl drogu pervitin v rozhodnutích uvedeným osobám. Stěžovatel dále od přesně nezjištěné doby roku 2020 do 8. 9. 2021 v Hradci Králové, na různých místech a v Pardubicích opakovaně bez oprávnění prodával, zdarma či výměnou za protislužby poskytoval drogu pervitin v rozhodnutích uvedeným osobám. Stěžovatel také od přesně nezjištěné doby až do večerních hodin dne 8. 9. 2021 v Hradci Králové, kdy byl zadržen Policií ČR, u sebe přechovával pro vlastní potřebu ve dvou uzavíratelných sáčcích 9 gramů drogy pervitin, přičemž takto jednal i přesto, že věděl, o jakou látku jde a aniž by k jejímu zacházení disponoval povolením Ministerstva zdravotnictví, nebo aniž by mohl s látkou zacházet bez povolení ve smyslu § 4, 5, 8 a 8a zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku zamítnuto jako nedůvodné. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozebírá výpovědi jednotlivých svědků a provádí jejich vlastní hodnocení s tím, že podle jeho názoru jsou naprosto nevěrohodné pro rozpory, nelogičnosti a absurdní vyjádření, a dovozuje, že za situace, kdy on popírá poskytování pervitinu těmto osobám, jde pouze o tvrzení proti tvrzení. Stěžovatel namítá extrémní rozpory mezi zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž tvrdí, že okresní soud selektivně vybíral pouze ty svědecké výpovědi, které jsou v jeho neprospěch. Stěžovatel také namítá, že některé výpovědi svědků prováděl okresní soud procesně nesprávným postupem. V případě, že svědek uvedl, že si nic nepamatuje, soud svědkovi rovnou přečetl výpověď z přípravného řízení, aniž by se pokusil svědka jakýmkoliv způsobem vyslechnout a snažil se vytěžit, zda si něco opravdu nepamatuje.
6. Stěžovatel namítá, že soudy neprovedly důkazy v dostatečném rozsahu, neboť v předchozím řízení navrhl výslech svědků a zpracování znaleckých posudků na obžalované a drogově závislé svědky. Soud je zamítl bez náležitého odůvodnění.
7. Na počátku hlavního líčení konaného dne 14. 12. 2022 navrhl stěžovatel delegaci věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Okresní soud přesto hlavní líčení provedl, vyhlásil rozsudek ve věci samé, a teprve poté postoupil spis vrchnímu soudu k rozhodnutí o delegaci. Vrchní soud rozhodl usnesením tak, že okresní soud řízení ve věci samé ukončil, a proto již nejde stěžovatelův návrh projednat. Stěžovatel tvrdí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a nebyly tak splněny podmínky pro to, aby byl vynesen napadený rozsudek.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů.
10. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené.
Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud zruší soudní rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 1703/24 , ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 631/24 ]. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal.
11. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel, stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly okresní soud, krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
12. Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na delegaci věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2022 již byl předmětem přezkumu Ústavního soudu, přičemž ústavní stížnost stěžovatele byla usnesením ze dne 18. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1149/23 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Na závěru obecných soudů (bod 62 usnesení Nejvyššího soudu), že na věci by se nic nezměnilo, ani kdyby okresní soud vyčkal na rozhodnutí o opakovaném návrhu na delegaci, není v tomto nic neústavního.
13. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině (výpovědi svědků i výpověď stěžovatele, listinné důkazy). K dispozici měly řadu důkazů, přičemž kritickému a komplexnímu zhodnocení podrobily i důkazy, které měly vyznít ve prospěch stěžovatele. Soudy učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz již nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)] a není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry [viz již nález ze dne 19. 12. 2000 sp. zn. II. ÚS 178/2000
(N 190/20 SbNU 319)], který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu.
14. Stěžovatel namítá, že obecné soudy neprovedly jím navrhované důkazy, přičemž poukazuje na ústavněprávní doktrínu tzv. opomenutých důkazů. Za opomenutý důkaz se přitom považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut [viz např. nálezy ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03
(N 87/33 SbNU 339); ze dne 6. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 771/22 ]. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala. Obecné soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka řízení, musejí však vysvětlit, proč takovému návrhu nevyhověly [viz např. nálezy ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2610/11
(N 177/63 SbNU 61), ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14
(N 119/77 SbNU 739), bod 13]. Obecné soudy se návrhům stěžovatele na doplnění dokazování řádně věnovaly, přičemž odůvodnily, z jakých důvodů nebyly navržené důkazy provedeny (viz bod 27 rozsudku okresního soudu, body 129 a 135 usnesení krajského soudu). Obecné soudy vycházely z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn. Závěr obecných soudů o tom, že skutkový stav byl dostatečně prokázán jinými důkazy, pročež stěžovatelem navrhované výpovědi svědků a zpracování znaleckých posudků na obžalované a drogově závislé svědky nemohly přinést nic zásadního k rozhodnutí ve věci, z hlediska ústavněprávního plně obstojí.
15. Ústavní souladnost důkazního řízení hodnotí Ústavní soud v situaci, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04
(N 172/35 SbNU 315)]. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Obecné soudy řádně odůvodnily svůj postoj k posouzení odlišností ve výpovědi svědků z přípravného řízení, které vedly soudy k postupu podle § 211 odst. 3 písm. a) trestního řádu (viz bod 36 rozsudku okresního soudu, bod 128 usnesení krajského soudu).
16. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává žádný extrémní nedostatek či ústavněprávní deficit v závěrech vyplývajících z napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou adekvátně a plausibilně odůvodněna a splňují kritéria pro náležité odůvodnění rozsudku i usnesení ve smyslu § 125 a 134 odst. 2 trestního řádu, resp. odpovídají ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro zpochybňování závěru vyjádřeného v napadených rozhodnutích, totiž že v posuzované věci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, a přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu