11 Tdo 939/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2024 o dovolání obviněného M. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2023, č. j. 12 To 31/2023-1713, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 124/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. H., rozeného Š., odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 14. 12. 2022, č. j. 1 T 124/2021-1560, byl obviněný M. H., rozený Š. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“), uznán vinným ze spáchání jednak dvou zločinů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (uvedených pod body I. a II. rozsudku) a jednak přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku (uvedeného pod bodem III. rozsudku). Těchto trestných činů se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:

I. v přesně nezjištěném období od roku 2012 nebo roku 2013 do měsíce listopadu 2017 v Hradci Králové, na různých místech nebo ve XY opakovaně prodal či zdarma poskytl drogu pervitin níže uvedeným osobám, kdy:

- v blíže nezjištěném období od roku 2012 či roku 2013 do měsíce listopadu 2017 v Hradci Králové, na různých místech či ve XY opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů poskytl drogu pervitin osobě M. M., nar. XY, zpočátku zdarma, později mu drogu prodával, a to dávky o váze od 0,2 g do 5 gramů, kdy mu takto prodal celkem nejméně 200 - 250 gramů drogy za částku ve výši nejméně 200 000 Kč až 250 000 Kč;

- v období roku 2017, nejdéle do měsíce října 2017, v Hradci Králové, na různých místech opakovaně nejméně v 15 až 20 případech prodal drogu pervitin osobě J. V., nar. XY, zpravidla dávku o váze od 0,5 g do 12 g, kdy jí takto prodal celkem nejméně 20 g drogy;

- v blíže neupřesněném období roku 2017 v Hradci Králové, na různých místech opakovaně přibližně v 10 případech prodal drogu pervitin osobě R. Z., nar. XY, vždy dávku o váze nejméně 0,5 gramu za částku ve výši 800 Kč za dávku, tedy celkem nejméně 5 gramů za částku 8 000 Kč;

přičemž droga pervitin obsahuje metamfetamin, tedy látku, která je zařazena jako psychotropní látka do seznamu II. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, který tvoří přílohu číslo 5 Nařízení vlády České republiky č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, vydané v souladu s ustanovením § 44c odst. 1 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a takto jednal i přesto, ač věděl o jakou látku se jedná a aniž by k jejímu zacházení disponoval povolením Ministerstva zdravotnictví nebo aniž by mohl s látkou zacházet bez povolení ve smyslu ustanovení § 4, § 5, § 8 a § 8a zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,

II. od přesně nezjištěné doby roku 2020 do 8. září 2021 v Hradci Králové, na různých místech a v Pardubicích opakovaně bez oprávnění prodával, zdarma či výměnou za protislužby poskytoval drogu pervitin níže uvedeným osobám, kdy:

- v období od měsíce ledna 2021 do 5. září 2021 v Hradci Králové či ve XY opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů prodal drogu pervitin osobě M. M., nar. XY, celkem nejméně 100 až 150 g drogy za částku v celkové výši 170 000 Kč až 180 000 Kč;

- dne 25. dubna 2021 v Pardubicích, v ul. XY v 1 případě zdarma předal drogu pervitin osobě J. V., nar. XY, a to sáček obsahující pervitin o váze nejméně 1,5 gramu;

- v době od letních měsíců roku 2020 do dne 8. září 2021 v Hradci Králové, na různých místech opakovaně poskytoval drogu pervitin osobám K. B., nar. XY, a S. N., nar. XY, kdy jim drogu pervitin nejméně v 6 případech prodal, vždy dávku o váze nejméně 0,2 gramu za částku ve výši 300 Kč za dávku nebo jim drogu nejméně ve 30 případech poskytl výměnou za protislužbu spočívající např. v odvozu osobním motorovým vozidlem do Prahy apod., kdy jim takto předal vždy dávku o váze 0,2 g;

- v období od měsíce prosince 2020 do konce měsíce května 2021 v Hradci Králové opakovaně předával drogu pervitin osobě L. K., nar. XY, zpravidla dávku o váze 0,5 g, a to jako odměnu za odvedenou práci, kdy mu takto předal nejméně 20 až 30 g drogy;

- v období od letních měsíců roku 2021 v Hradci Králové opakovaně nejméně v 10 případech poskytl drogu pervitin osobě T. K., nar. XY, a to jako odměnu za služby spočívající v odvozu osobním motorovým vozidlem do Prahy, XY či dovoz elektroniky, kdy mu takto poskytl přibližně 1,5 g drogy a dále mu v měsíci srpnu 2021 ve dvou případech pervitin prodal, vždy dávku o váze 0,1 g za částku ve výši 500 Kč za dávku;

- v blíže nezjištěném období roku 2020 či roku 2021 v Hradci Králové opakovaně nejméně v 10 až 20 případech prodal drogu pervitin osobě K. V., nar. XY, vždy dávku o váze nejméně 0,2 gramu za částku ve výši 500 Kč za dávku, celkem nejméně 4 gramy za částku ve výši 10 000 Kč;

- v blíže nezjištěném období od roku 2020 do 7. září 2021 v Hradci Králové, na různých místech v přesně nezjištěném počtu případů prodal drogu pervitin osobě L. T., nar. XY, kdy mu takto postupně prodal nejméně 400 až 500 gramů drogy za částku ve výši přibližně 700 000 Kč až 800 000 Kč;

- v blíže nezjištěném období od roku 2020 do 7. září 2021 v Hradci Králové, na různých místech nejméně ve 150 případech zdarma poskytl přesně nezjištěné množství drogy pervitinu osobě M. F., nar. XY, vždy v množství na jednu tzv. lajnu;

- v blíže nezjištěném období od dubna roku 2021 do září roku 2021 v Hradci Králové, v ul. XY čp. XY, v pronajatých prostorách firmy XY opakovaně prodal drogu pervitin osobě R. H., nar. XY, a to nejméně 10 gramů, nejvíce 20 gramů drogy, za částku v celkové výši přibližně 20 000 Kč;

přičemž droga pervitin obsahuje metamfetamin, tedy látku, která je zařazena jako psychotropní látka do seznamu II. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, který tvoří přílohu číslo 5 Nařízení vlády České republiky č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, vydané v souladu s ustanovením § 44c odst. 1 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a takto jednal i přesto, ač věděl o jakou látku se jedná a aniž by k jejímu zacházení disponoval povolením Ministerstva zdravotnictví nebo aniž by mohl s látkou zacházet bez povolení ve smyslu ustanovení § 4, § 5, § 8 a § 8a zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,

III. od přesně nezjištěné doby až do večerních hodin dne 8. září 2021 v Hradci Králové, kdy byl v 19:00 hodin v ul. XY před domem čp. XY v osobním motorovém vozidle zn. BMW, RZ XY, zadržen Policií ČR, u sebe přechovával pro vlastní potřebu ve větším množství ve dvou uzavíratelných sáčcích drogu pervitin, který následně ve 23:44 hodin uvedeného dne vydal Policii ČR, kdy následným znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že první sáček obsahoval bílou krystalickou látku o hmotnosti 4,9156 gramů s obsahem 75,5 % hmotnostních čisté báze metamfetaminu s koncentrací hmotnosti 3 711,5 mg čisté báze metamfetaminu a zároveň o hmotnosti 4 619,3 mg metamfetaminu hydrochloridu, druhý sáček s bílou krystalickou látkou o hmotnosti 4,5114 gramů obsahoval 78,9 % hmotnostních čisté báze metamfetaminu s koncentrací hmotnosti 3 559,5 mg čisté báze metamfetaminu a zároveň o hmotnosti 4 430,2 mg metamfetaminu hydrochloridu, tedy celkem 9 049,5 mg metamfetaminu hydrochloridu, přičemž droga pervitin obsahuje metamfetamin, tedy látku, která je zařazena jako psychotropní látka do seznamu II.

podle Jednotné úmluvy o omamných látkách, který tvoří přílohu číslo 5 Nařízení vlády České republiky č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, vydané v souladu s ustanovením § 44c odst. 1 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a takto jednal i přesto, ačkoliv věděl o jakou látku se jedná a aniž by k jejímu zacházení disponoval povolením Ministerstva zdravotnictví, nebo aniž by mohl s látkou zacházet bez povolení ve smyslu ustanovení § 4, § 5, § 8 a § 8a zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.

2. Za zločin uvedený pod bodem I. rozsudku a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 3 T 36/2018, soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 27 (dvaceti sedmi) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 3 T 36/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Za zločin uvedený pod bodem II. rozsudku a za přečin uvedený pod bodem III. rozsudku soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 9 (devíti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil.

3. Pro úplnost lze doplnit, že citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byli uznáni vinnými též obvinění L. T. a M. F. a byly jim uloženy tresty, jak je v tomto rozsudku blíže specifikováno.

4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové (učinila tak v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j. 12 To 31/2023-1713, tak, že je obě podle § 256 tr. řádu zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podává nyní obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Pavlíny Marešové, advokátky, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. řádu. Má totiž za to, že jednak ve věci rozhodl vyloučený orgán, dále že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a také, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný podává dovolání rovněž z toho důvodu, že byť mu nebylo odepřeno právo na přístup k odvolacímu soudu a tento soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, odvolací soud neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, a navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Dále je přesvědčen, že trestní řízení je stiženo vadou ve formě porušení nebo zásahu do lidských práv a svobod, kdy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Opakovaně též zdůrazňuje, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť nemají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nevyplývají z důkazů a jsou v podstatě opakem toho, co je obsahem důkazů.

6. V podrobnostech dovolatel předně vytýká procesní pochybení ve vztahu k neumožnění přezkumu jeho návrhu na delegaci věci. Konkrétně poukazuje na to, že přestože na počátku hlavního líčení konaného dne 14. 12. 2022 (pozn. obviněný nesprávně uvádí rok 2023 v uvedeném datu) vznesl návrh na delegaci dané věci k Obvodnímu soudu pro Prahu 1, soud prvního stupně nadále provedl celé hlavní líčení, vyhlásil rozsudek a teprve následně věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze; usnesením tohoto soudu ze dne 21. 2. 2023, č. j. 15 Ntd 1/2023-1627, bylo následně rozhodnuto tak, že podle § 25 tr. řádu se věc Okresnímu soudu v Hradci Králové neodnímá, a to s odůvodněním, že ve věci byl již vyhlášen rozsudek v hlavním líčení a za této procesní situace nelze návrh meritorně projednat, neboť v době rozhodování Vrchního soudu v Praze bylo řízení u příslušného soudu skončeno – návrhu na delegaci nelze vyhovět už proto, že zde není „věc“, kterou by bylo možno příslušnému soudu odejmout. Obviněný předmětnou argumentaci jmenovaného soudu nezpochybňuje, má však za to, že postupem zejména soudu prvního stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť tento znemožnil jeho návrh na delegaci meritorně posoudit a projednat. Vyslovuje názor (s poukazem na to, že soudu, kterému má být podle návrhu věc odňata, nepřísluší posuzovat důvodnost návrhu na delegaci a je povinen věc předložit nadřízenému soudu), že tento soud neměl hlavní líčení konat, nýbrž je měl odročit a vyčkat rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Zdůrazňuje, že jako důvod delegace přednesl nové relevantní důvody týkající se nepravdivosti tvrzení přísedící o její komunikaci s jeho dědečkem a přesvědčování k tomu, aby se přiznal. Je přesvědčen, že v daném stavu řízení a v době rozhodnutí tak nebyla vyřešena otázka zákonného soudce. Považuje přitom za nedostatečné, jak se s touto námitkou vypořádal odvolací soud, jestliže tento uvedl, že postup soudu prvního stupně nebyl optimální, ale nelze ho považovat za nezákonný. Vyslovuje proto názor, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a nebyly splněny podmínky pro to, aby byl vynesen rozsudek.

7. Následně obviněný poukazuje na další procesní pochybení soudu prvního stupně, a to jeho procesně vadný postup při výslechu některých svědků v hlavním líčení, pro který jsou tyto výslechy procesně nepoužitelné. Danou vadu spatřuje konkrétně v tom, že soud prvního stupně v případě, že svědek uvedl, že si nic nepamatuje, svědkovi přečetl výpověď z přípravného řízení, aniž by se pokusil ho jakýmkoliv způsobem vyslechnout a snažil se vytěžit, zda si opravdu něco nepamatuje; má za to, že takový postup je nezákonný a taková výpověď by měla být opakována. Je rovněž přesvědčen, že s danou námitkou se řádně nevypořádal ani odvolací soud, když pouze uvedl, že rozhodující je, že se svědci mohli k jednotlivým případům sami vyjádřit a pokud uvedli, že si to nepamatují, nebylo povinností soudu se je „snažit vytěžit, zda si opravdu něco nepamatují“.

8. V dalším textu dovolání se obviněný zaměřuje na provedené dokazování a soudy učiněná skutková zjištění. Vytýká soudu prvního stupně, že selektivně vybíral pouze svědecké výpovědi v jeho neprospěch, a oběma soudům, že absolutně nehodnotily důkazy z hlediska jejich obsahu a věrohodnosti. Zdůrazňuje, že svědci jsou uživatelé pervitinu, je tedy třeba hodnotit jejich výpovědi „rezervovaně“, a podivuje se nad postupem Policie České republiky, která oproti zvyklostem vyslýchala svědky několikrát. Následně rozebírá výpovědi jednotlivých svědků (R.

H., M. M., J. V., R. Z., K. B., S. N., L. K., T. K., K. V.) a obviněných L. T. a M. F., provádí jejich vlastní hodnocení s tím, že tyto jsou naprosto nevěrohodné pro rozpory, nelogičnosti a absurdní vyjádření, a dovozuje, že za situace, kdy on popírá poskytování pervitinu těmto osobám, se jedná pouze o tvrzení proti tvrzení. Ke své prvotní výpovědi v přípravném řízení, kdy se částečně doznal, uvádí, že ji nelze užít jako usvědčující, neboť později v hlavním líčení (kdy se doznal jen k držení 9 g pervitinu pro vlastní potřebu) uvedl, proč tak učinil – při prvním výslechu byl totiž pod výrazným vlivem drog, policisté proti němu použili násilí, a tudíž jim de facto odkýval vše, co po něm chtěli.

Namítá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly zcela nestandardně a neobstaraly žádné důkazy k prokázání jeho viny; nebyly (jak je u drogové trestné činnosti jinak běžné) provedeny žádné odposlechy ani žádné sledování osob, při domovní prohlídce nebyl nalezen žádný pervitin, pouze váhy a fajfky, v zajištěných a zkoumaných telefonech a počítačích nebyla nalezena jakákoli konverzace týkající se drog či prodeje drog, kterou by vedl. V tomto směru považuje za nezákonný závěr soudu prvního stupně, že nenalezení komunikace svědčí pouze o jeho opatrnosti, a je přesvědčen, že tento soud „překrucuje“ argumenty v jeho neprospěch, a že též odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal řádně, jeho odůvodnění ve vztahu k vině je absurdní a v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

Uzavírá proto, že kromě výpovědí výše jmenovaných svědků žádný jiný přímý či nepřímý důkaz nebyl zajištěn, tedy žádná konverzace, žádný listinný důkaz, žádný jiný svědek, který by předávky předmětným osobám potvrdil; vždy se jedná o tvrzení proti tvrzení (v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu).

9. Dále dovolatel namítá, že dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu a je třeba provést další důkazy, které navrhl a odůvodnil, avšak soud je bez náležitého odůvodnění zamítl, resp. soudy obou stupňů řádně neodůvodnily, proč jsou dané důkazy nadbytečné, když v mnoha ohledech jsou naprosto zásadní. Takovými, podle jeho názoru opomenutými důkazy má být zejména „dovyslechnutí“ obviněných L. T. a M. F. (tito byli totiž vyslechnuti hned na počátku hlavního líčení a je třeba je konfrontovat s novými okolnostmi vzešlými z dalších hlavních líčení), dále výslechy svědků J. B. a J. T. (kteří mohou přinést informace v jeho prospěch), výslech M. P. (neboť měl ovlivňovat svědky), výslech svědkyně A. H. (tato byla zaměstnancem společnosti XY, a mohla se tedy vyjádřit k tvrzeným předávkám v této společnosti), „nepřipojení výslechu“ svědka M. M. z jiného řízení (v němž vypovídal o tvrzené drogové činnosti obviněného odlišně s tím, že odebíral pervitin od někoho jiného), „dovyslechnutí“ svědkyně J. V. (tato chtěla vypovídat opětovně a uvést věci na pravou míru) a znalecké posudky na obviněné L. T. a M. F., svědka M. M. a svědkyni J. V. (neboť jde o dlouhodobé uživatele návykových látek, které mohou mít zcela zásadní vliv na schopnost zapamatovat si a vnímat děj, tj. bylo namístě zkoumat, zda tyto osoby jsou vůbec schopny vybavovat si skutečnosti správně, zda jsou po psychické stránce v pořádku).

10. Konečně obviněný (byť si je vědom toho, že dovolání pouze co do výše trestu nelze podat) vyslovuje názor, že jemu uložený trest – v součtu ve výměře šesti let – zcela vybočuje z práva na spravedlivý proces a je nepřiměřeně přísným, resp. je nepřiměřeným trestáním, které zasahuje do jeho osobních základních práv zcela mimo rámec ústavních zásad, a proto je třeba do něho zasáhnout. Poukazuje na obhájcem předložený článek o uložení téměř totožného trestu v trvání sedmi let za trestný čin vraždy s tím, že jednání, které je jemu kladeno za vinu nedosahuje takové intenzity. Zdůrazňuje, že je vždy třeba dbát na to, aby tresty i ve svém součtu nebyly nepřiměřené (ke kumulaci trestů odkazuje na judikaturu Ústavního soudu), a také to, že obviněnému L. T. byl za shodné množství prodaných drog uložen pouze krátký podmíněný trest. S poukazem na to, že ukládaný trest musí plnit vedle represivní funkce i funkci výchovnou a prevenční, se domnívá, že naplnění účelu a funkce trestu a zároveň jeho nápravy by bylo možné mnohem lépe dosáhnout trestem zásadně mírnějším.

11. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2023, č. j. 12 To 31/2023-1713, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2022, č. j. 1 T 124/2021-1560, a věc vrátil k novému projednání, kdy s ohledem na povahu procesních pochybení by daná věc měla být vrácena až do fáze přípravného řízení.

12. K dovolání obviněného se vyjádřila JUDr. Ingrid Záhorová Nedbálková, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně poukazuje na to, že obviněný v dovolání uplatňuje obsahově identické námitky s těmi, se kterými se již musely vypořádat soudy nižších stupňů. Dále uvádí, že dovolatel správně označuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu a jím uplatněná argumentace jim odpovídá; pokud však uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tento svými námitkami nenaplňuje, neboť případné neodnětí a nepřikázání věci jinému funkčně příslušnému soudu může být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu.

13. Ve vztahu k námitkám obviněného stran neodnětí a nepřikázání věci má státní zástupkyně za to, že tím nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu; postup soudu prvního stupně sice nebyl optimální, což zaznamenal i soud odvolací, neboť bylo vhodné, aby soud nevynesl odsuzující rozsudek a vyčkal rozhodnutí o této otázce příslušným soudem, avšak možnost vlivu určité procesní vady na spravedlivý proces nelze hodnotit abstraktně, ale vždy v podmínkách konkrétního případu. S poukazem jednak na opakované návrhy obviněného na delegaci věci a důvody, pro které je podával, jednak na již učiněná soudní rozhodnutí o nich, a dále i na samotný institut odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu, zejména „důležité důvody“, které tento postup umožňují, zdůrazňuje, že důvody k delegaci musí mít výjimečnou povahu a současně musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána; subjektivní pocit účastníka řízení o schopnostech určitého soudce věc projednat a rozhodnout není sám o sobě hlediskem pro vyloučení soudce z rozhodování, natož pro delegaci věci jinému soudu. Z okolností posuzované trestní věci dovozuje, že kontakt přísedící s nevlastním dědečkem obviněného nevzbuzuje pochybnost o vzniku nějaké intenzivní vazby, která by ve svém důsledku vyvolávala důvodnou pochybnost o nepodjatosti všech soudců jednoho soudu ve smyslu § 25 tr. řádu, a danou trestní věc tak nepoznamenal žádný vztah ve smyslu § 30 tr. řádu.

14. Jestliže obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybňuje ve věci učiněná skutková zjištění, státní zástupkyně konstatuje, že v předmětné trestní věci nelze zaznamenat žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy; za extrémní nesoulad přitom není možné považovat pouze skutečnost, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily.

Státní zástupkyně se neztotožňuje ani s námitkami obviněného stran procesně nepoužitelných důkazů, jimiž mají být výslechy svědků provedené před soudem. Zdůrazňuje, že výslechům svědků v přípravném řízení byli přítomni obhájci obviněných (bez obhájců byl vyslechnut pouze svědek R. Z., a to v režimu podle § 158 odst. 9 tr. řádu, o den později však byl vyslechnut již za účasti obhájců), kteří byli garanty toho, že výpovědi neproběhly pod nátlakem, případně v situaci, kdy by některý ze svědků byl zjevně pod vlivem omamných nebo psychotropních látek.

Jestliže v hlavním líčení byly svědkům podle § 211 odst. 3 tr. řádu přečteny protokoly o jejich výpovědích z přípravného řízení s tím, že svědci se na obsah dřívější výpovědi odvolali, nelze na tomto postupu spatřovat nic nezákonného. Ve vztahu ke skutečnosti, že obviněný změnil svůj postoj k původnímu částečnému doznání a začal uplatňovat popěrnou obhajobu, konstatuje, že to automaticky neznamená, že by soudy musely ignorovat jeho původní doznání, zvláště pokud skutečnosti v něm uváděné byly ze strany následně vyslechnutých svědků, jakož i dalšími důkazy, potvrzeny.

Ohledně námitky obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo uvádí, že nebyly splněny podmínky pro její uplatnění, neboť soudy tyto pochybnosti neměly. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s názorem obviněného, že soudy neměly pro jeho odsouzení dostatek důkazů, když v rámci domovní prohlídky se nepodařilo zajistit žádný pervitin a rovněž se nepodařilo zajistit žádnou komunikaci o distribuci drog. Poukazuje na to, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly detailní výpovědi svědků, a to v různých fázích řízení, a velmi podrobně se zabývaly otázkou věrohodnosti svědků, a to i v kontextu toho, že jde o uživatele drog, přičemž daná skutečnost bez dalšího nemůže jejich výpovědi devalvovat.

Státní zástupkyně uvádí, že v posuzované trestní věci není možné zaznamenat ani kategorii opomenutých důkazů; oba soudy se důkazními návrhy obviněného totiž velmi podrobně zabývaly a jasně a srozumitelně vysvětlily, proč obviněným navržené svědky nevyslechly, případně neprovedly nový výslech svědků, kteří již vyslechnuti byli, případně neprovedly obviněným požadované znalecké zkoumání svědků, kteří byli uživateli pervitinu.

15. Co se týče námitek obviněného zpochybňujících přiměřenost uloženého trestu, státní zástupkyně připomíná, že takové námitky neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu (v rámci něhož lze úspěšně uplatnit námitky proti druhu a výměře trestu pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným), ani jinému dovolacímu důvodu. K přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přistoupit pouze zcela výjimečně, pokud by byl uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že o takový případ se v dané věci zcela zjevně nejedná, když obviněnému byly uloženy dva tresty s tím, že souhrnný trest byl obviněnému uložen při dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku a úhrnný trest v dolní polovině této trestní sazby; v případě souhrnného trestu přitom soud zohlednil, že obviněný se trestné činnosti dopustil před delší dobou, ještě před tím, než na něho bylo působeno trestem odnětí svobody, v případě úhrnného trestu však již musel zohlednit, že se jednání dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

17. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

19. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

20. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. řádu, přičemž u dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu odkazuje na všechny jejich varianty, u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu na jeho druhou alternativu. Současně uvádí, že dovolání podává z toho důvodu, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Již zde je však zapotřebí konstatovat, že pokud obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neuvádí žádnou argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení skutku (první varianta tohoto dovolacího důvodu) nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (druhá varianta uvedeného dovolacího důvodu), a Nejvyšší soud se tudíž citovaným důvodem dovolání nemohl jakkoli zabývat. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že v rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové

zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

21. Nejvyšší soud k výše uvedenému rovněž krátce připomíná, že mu jako dovolacímu soudu zásadně nepřísluší jakkoliv domýšlet, či dokonce dotvářet dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).

22. Z logiky věci se Nejvyšší soud dále zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa).

23. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.

24. Tímto dovolacím důvodem je jednak obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu a dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. řádu. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.

26. Poslední obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

27. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

28. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

29. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím jednak zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů soudy a správnost jimi učiněných skutkových zjištění na jejich podkladě [s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě], jednak vytýká nedostatečný rozsah provedeného dokazování a existenci opomenutých důkazů [ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě] a dále brojí proti výroku o trestu s tím, že jemu uložený trest, resp. tresty ve svém součtu jsou nepřiměřeně přísné, neodpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Takovými námitkami totiž obviněný především rozporuje způsob hodnocení provedených důkazů soudy a správnost skutkových zjištění, úplnost dokazování a následný postup odvolacího soudu, který jeho odvolání zamítl jako nedůvodné, a dále i nepřiměřenost uloženého tresu, resp. trestů. Zbývající námitky obviněného, na jejichž podkladě tvrdí, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech – některých výpovědích svědků, při jejichž výslechu se soud prvního stupně dopustil procesně vadného postupu – a dále namítá, že v dané věci procesně vadným postupem zejména soudu prvního stupně byl znemožněn přezkum jeho návrhu na delegaci věci podle § 25 tr. řádu, ve věci rozhodl vyloučený orgán, a tedy nebyla vyřešena otázka zákonného soudce, lze sice podřadit jednak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě (v případě prvně uvedených námitek) a jednak pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu (v případě námitek následně uvedených), avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

30. Předně je vhodné předeslat, že dovolací argumentace obviněného je (v naprosté většině i doslovným) opakováním jeho námitek uplatněných již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 1604 až 1610 spisu) a v doplnění odůvodnění odvolání (srov. č. l. 1692 až 1693 spisu) a zčásti se též jedná o argumentaci, kterou uplatnil i v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, oba soudy nižších instancí se danými námitkami obviněného řádně zabývaly a dostatečně ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými.

31. Obviněný vytýká soudu prvního stupně jednak to, že vybíral pouze svědecké výpovědi v jeho neprospěch, a oběma soudům, že absolutně nehodnotily důkazy z hlediska jejich obsahu a věrohodnosti, z čehož pak dovozuje, že mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním existuje extrémní rozpor. Konkrétně přitom rekapituluje části výpovědí svědků R. H., M. M., J. V., R. Z., K. B., S. N., L. K., T. K., K. V. a obviněných L. T. a M. F., provádí jejich vlastní hodnocení, a to i ve vztahu ke způsobu jejich hodnocení soudy, přičemž tvrdí, že tyto výpovědi jsou naprosto nevěrohodné pro rozpory, nelogičnosti a absurdní vyjádření a též s ohledem na skutečnost, že svědci jsou uživatelé pervitinu, a vyslovuje názor, že za situace, kdy on popírá poskytování pervitinu těmto osobám, se jedná pouze o tvrzení proti tvrzení. Současně (vyjma přechovávání 9 g pervitinu pro vlastní potřebu) popírá předmětnou trestnou činnost, uvádí důvody svého prvotního částečného doznání v přípravném řízení a nesouhlasí s tím, pokud soudy jeho obhajobě neuvěřily. Následně namítá, že kromě výpovědí výše jmenovaných svědků soudy neobstaraly žádné důkazy k prokázání jeho viny a rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

32. Je tedy zřejmé, že obviněný v této části své dovolací argumentace vyjadřuje svoji pouhou nespokojenost s vyhodnocením provedených důkazů (výpovědí výše jmenovaných svědků a obviněných) soudy a jimi učiněnými skutkovými zjištěními, s tím, že nabízí jejich vlastní (odlišné) hodnocení a opírá se též o své vlastní tvrzení; teprve na základě takto formulované vlastní verze skutkového děje má obviněný skutková zjištění soudu prvního stupně za nesprávná.

33. Nejvyšší soud [nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti předmětných námitek z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě] uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak obviněným tvrzeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, resp. že by daná skutková zjištění byla důkazně nepodložena. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů, řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně rovněž odůvodnil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, přičemž se též dostatečně vypořádal s jeho námitkami (srov. body 34. až 38. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přesvědčivě také vysvětlil zejména to, z jakých důvodů považoval výpovědi shora uvedených svědků a obviněných za věrohodné a neměl o nich pochybnosti, a obhajobu obviněného naopak za nevěrohodnou a vyvrácenou. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami a uvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. body 126. až 134., 137., 139. až 142. odůvodnění jeho usnesení).

34. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu.

35. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na judikaturu Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

36. Brojí-li obviněný proti zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování jednak doplňujícími výslechy obviněných L. T. a M. F. a svědkyně J. V., jednak výslechy svědků J. B., J. T. a A. H., dále výslechem M. P., dále protokolem o výslechu svědka M. M. z jiného řízení, a konečně znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na obviněné L. T. a M. F. a svědky M. M. a J. V., platí sice, že taková námitka je dostatečně konkrétní, avšak obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě nenaplňuje, neboť nesměřuje na nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů stran rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

37. Nejvyšší soud v tomto směru obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, k čemuž však v nyní posuzované trestní věci nedošlo.

38. Jak Nevyšší soud zjistil, o takový případ v trestní věci obviněného nejde, neboť za opomenuté tedy nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, existenci tzv. opomenutých důkazů nelze shledat v případě nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně se všemi výše zmíněnými návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabýval a dostatečně odůvodnil, proč je zamítl jako nadbytečné (srov. bod 27. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud se plně ztotožňuje rovněž s příslušnými přezkumnými závěry odvolacího soudu (srov. body 129. a 135. jeho usnesení), který se opětovně danými důkazními návrhy obviněného podrobně zabýval a v postupu soudu prvního stupně neshledal žádného pochybení. Uvedený postup obou soudů nižších instancí považuje Nejvyšší soud za správný, a především pak zákonný. Nelze tedy konstatovat, že některý z důkazních návrhů obhajoby zůstal soudy nižších stupňů v rámci jejich rozhodovací činnosti jakkoliv opomenut. Z těchto důvodů tedy nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.

39. Další námitky obviněného pak směřují vůči uloženému trestu odnětí svobody s tím, že tento (resp. uložené tresty v součtu ve výměře šesti let) považuje za nepřiměřeně přísný, resp. za nepřiměřené trestání, které zasahuje do jeho osobních základních práv zcela mimo rámec ústavních zásad. Jak již bylo shora uvedeno, takovou argumentaci nelze podřadit pod žádný z jím uplatněných důvodů dovolání a ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.

40. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

41. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu.

42. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.

43. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

44. O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen jednak souhrnný trest odnětí svobody v trvání 27 měsíců, tj. při dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, a jednak úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 roků a 9 měsíců, tj. v dolní polovině téže trestní sazby, nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 44. a 45. jeho rozsudku, jakož i odvolacího soudu v bodech 143. až 145. jeho usnesení. Aniž by bylo potřeba (již z důvodu procesní ekonomie) zde tyto úvahy a závěry obou soudů podrobně rekapitulovat, považuje Nejvyšší soud za vhodné v této souvislosti zdůraznit, že obviněný se dopustil závažné trestné činnosti drogové povahy, v případě souhrnného trestu soudy zohlednily, že obviněný se trestné činnosti dopustil před delší dobou, ještě před tím, než na něho bylo působeno trestem odnětí svobody, v případě úhrnného tresu však již musely zohlednit, že se jednání dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Oba obviněnému uložené tresty odnětí svobody tak v žádném případě nelze považovat za nepřiměřené, natož za extrémně přísné či zjevně nespravedlivé.

45. V další části dovolací argumentace obviněný namítá, že soud prvního stupně se dopustil procesně vadného, a tudíž nezákonného postupu při výslechu některých svědků v hlavním líčení, a tyto výpovědi jsou proto procesně nepoužitelné. Danou vadu spatřuje konkrétně v tom, že soud prvního stupně v případě, že svědek uvedl, že si nic nepamatuje, svědkovi přečetl výpověď z přípravného řízení, aniž by se pokusil ho jakýmkoliv způsobem vyslechnout a snažil se vytěžit, zda si opravdu něco nepamatuje. Současně není spokojen s tím, jak se s danou námitkou vypořádal odvolací soud.

46. Nejvyšší soud shledal, že byť uvedenou námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho druhé variantě, nelze jí přiznat opodstatněnost. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se způsobem vypořádání této námitky odvolacím soudem v bodu 128. odůvodnění jeho usnesení, jenž konstatoval, že v případě, pokud si svědci popisované události nepamatovali či se v hlavním líčení v podstatných bodech odchylovali od svých dřívějších výpovědí, soud prvního stupně důvodně postupoval podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu a přečetl protokoly o jejich dřívějších výpovědích; v dané souvislosti přitom lze odkázat rovněž na bod 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

47. Zbývající námitky dovolatele se týkají jeho návrhu na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu. S poukazem na to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a nebyl umožněn přezkum jeho návrhu na delegaci, je přesvědčen, že nebyla vyřešena otázka zákonného soudce. Přestože je třeba v obecné rovině konstatovat, že námitku vztahující se k (ne)odnětí a (ne)přikázání věci jinému soudu, nelze podřadit žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů a ani pod žádný jiný dovolací důvod, neboť odnětím a přikázáním věci podle § 25 tr. řádu lze změnit toliko místní příslušnost soudů, které se žádný ze zákonných dovolacích důvodů nijak nedotýká [na rozdíl od věcné příslušnosti podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu], Nejvyšší soud shledal, že s ohledem na obviněným namítané porušení stěžejních zásad trestního řízení a jeho základních práv a zejména zpochybnění nestranného projednání a rozhodnutí dané věci z důvodu vyloučení přísedící PaedDr. Zuzany Benešové, resp. všech členů příslušného senátu, resp. všech soudců a přísedících soudu prvního stupně pro podjatost, na podkladě čehož vznáší požadavek na postup podle § 25 tr. řádu, lze takové námitky podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Nejvyšší soud dále shledal, že byl rovněž splněn formální předpoklad pro použití citovaného dovolacího důvodu, neboť obviněný zmíněné okolnosti již namítl v řízení před soudy obou stupňů. Současně však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jde o námitky nedůvodné.

48. V obecné rovině je třeba předně připomenout, že podle § 30 odst. 1 tr. řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

49. Podle § 30 odst. 2 tr. řádu platí, že soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.

50. Podle § 30 odst. 3 tr. řádu platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

51. Podle § 30 odst. 4 tr. řádu je z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení.

52. Konečně z ustanovení § 30 odst. 5 tr. řádu vyplývá, že z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.

53. Dále je zapotřebí uvést, že pochybnosti zakládající vyloučení soudce a dalších orgánů činných v trestním řízení přitom musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno, pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit soudce nebo stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).

54. Jedná-li se o požadavek nestrannosti soudu, pak je jím rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatným je přitom fakt, že nejde toliko o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt přitom vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, přičemž se k tomuto pojetí přiklonil rovněž Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: „Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh, a to funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 739-740).

55. Konečně považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že vztah k projednávané věci nelze v obecné rovině vyvozovat toliko „ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, se kterým obviněný není spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky. Důvodem pro vyloučení soudce nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů.“ (srov. DRAŠTÍK A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 245.; srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 21/2018, anebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019).

56. Podle § 25 tr. řádu platí, že z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Odnětím a přikázáním věci lze změnit pouze místní příslušnost, nikoli příslušnost věcnou a funkční (arg. „…jinému soudu téhož druhu a stupně;“). Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svojí povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. řádu, podle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do tohoto ústavního principu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 11 Td 35/2009, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1213 a pod č. 49/2010 Sb. rozh. tr.). Rozumí se jimi především takové důvody, které zajišťují nestranné a zákonné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i uplatnění všech v úvahu přicházejících zásad trestního řízení. Důležitými důvody mohou být například vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování (srov. zhodnocení trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 6. 1. 1972, č. j. Tpjf 71/71, publikované pod č. 12/1972 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 3. 1983, sp. zn. Ndv 3/83, publikované pod č. 7/1984-I. Sb. rozh. tr.), dále skutečnost, že u soudu, u kterého byla podána obžaloba na obviněného, působí soudce nebo pracovník, který je v blízkém příbuzenském nebo obdobném vztahu k obviněnému, nebo skutečnost, že převážná většina svědků, které bude třeba u soudu osobně vyslechnout a s obviněným konfrontovat, bydlí v obvodu vzdáleného soudu. Delegace nesmí být nikdy prostředkem k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci a zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána; rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny, dále nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95, nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03).

57. Vycházeje ze shora uvedených premis, jakož i z konkrétních okolností dané trestní věci, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v postupu soudů nižších instancí nelze shledat takové pochybení, které by zakládalo porušení základních práv obviněného (práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces), a to s ohledem na skutečnost, že v případě v dovolání odkazovaného návrhu na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu se v posuzované věci jednalo již o třetí návrh obviněného, přičemž soudy se všemi třemi jeho návrhy na delegaci věci řádně zabývaly a tyto vypořádaly.

58. Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný učinil první návrh na delegaci věci (na č. l. 1201-1203 spisu) již dne 11. 2. 2022 (tedy nedlouho poté, co na něj byla podána obžaloba dne 28. 12. 2021 a ještě předtím, než se ve věci konalo první hlavní líčení) s tím, že jsou dány důvodné pochybnosti o tom, že daná věc bude u soudu prvního stupně posuzována nestranně a jemu se dostane zákonného projednání věci. Měl za to, že tento soud nebude schopen dostát dodržení zásad presumpce neviny, in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů, a to proto, že v odůvodnění rozhodnutí o vazbě ze dne 26.

1. 2022 činil závěry o jeho vině, aniž by bylo vůbec zahájeno hlavní líčení a byly provedeny důkazy; dalšími důvody mělo být, že soud při každém rozhodnutí o vazbě, resp. o prodloužení vazby vytvářel nové důvody, pro které byl údajný vazební důvod dán, aniž by se jakkoli změnil stav, a rovněž okolnosti z přípravného řízení, zejména nestandardní zásah policie, při kterém byl zadržen, a její nestandardní postup při kontaktování jeho přítelkyně ohledně poskytnutí informací či vstupu do bytu. Obviněný přitom navrhl věc přikázat Obvodnímu soudu pro Prahu 5.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2022, č. j. 11 Ntd 3/2022-1223 (na č. l. 1223-1224 spisu) rozhodl tak, že podle § 25 tr. řádu se věc soudu prvního stupně neodnímá; v odůvodnění uvedl, že (zkráceně) „návrh je zcela neopodstatněný, nejsou dány žádné, natož důležité důvody pro odnětí trestní věci, obviněný požadavek na delegaci primárně vyvozuje ze svých výhrad ke způsobu, jakým senát soudu rozhodl o otázce dalšího trvání vazby, a jak toto své rozhodnutí odůvodnil, přičemž tyto postupy podle názoru obhajoby vyvolávají pochybnosti, že daný senát bude rozhodovat nestranně, obviněným prezentované důvody se váží pouze a jen k tomu senátu, který projednává jeho trestní věc, nikoli vůči celému okresnímu soudu, resp. vůči všem soudcům tohoto soudu – již z tohoto důvodu se nemůže jednat o důvody, které má na mysli § 25 tr.

řádu; namítá-li údajná pochybení policejních orgánů, pak tyto výhrady se nevztahují ani k senátu, natož k celému soudu“.

59. Druhý návrh na delegaci věci obviněný učinil dne 25. 4. 2022 (na č. l. 1265-1269 spisu), přičemž v tomto předně vytkl soudu prvního stupně, že mu neumožnil přednést návrh v hlavním líčení konaném dne 13. 4. 2022, že neměl hlavní líčení konat do doby projednání návrhu a měl věc předložit k rozhodnutí příslušnému soudu; namítl porušení práva na spravedlivý proces, uvedl, že soud prvního stupně jako celek nemůže garantovat základní zásady trestního řízení, znemožňuje mu adekvátně reagovat na procesní rozhodnutí soudu námitkami a že rozhodl o jeho žádosti o propuštění z vazby až téměř po dvou měsících od podání; dále zopakoval námitky z předchozího (prvního) návrhu na delegaci.

Závěrem navrhl věc přikázat Okresnímu soudu v Ostravě. O tomto návrhu obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2022, č. j. 7 Td 34/2022-1298 (na č. l. 1298-1299 spisu) tak, že podle § 25 tr. řádu se věc soudu prvního stupně neodnímá, a to s odůvodněním (zkráceně), že „v argumentech obviněného neshledal důležité důvody pro tak výjimečný zásah, obdobnými námitkami se již zabýval Vrchní soud v Praze a obviněný požadavek na delegaci primárně vyvozuje ze své nespokojenosti se způsobem rozhodování (či předpokládaným způsobem rozhodování) soudu prvního stupně, a to zejména v otázce jeho ponechání ve vazbě, brojí proti způsobu odůvodnění rozhodnutí, napadá i nakládání s jeho návrhem na delegaci, přičemž tyto postupy podle obviněného vyvolávají pochybnosti o schopnosti celého soudu prvního stupně v jeho věci nestranně rozhodnout, když dokonce shledává systémovou podjatost; takové argumenty nemohou být samy o sobě důvodem pro pochybnosti o spravedlivém rozhodování celého soudu prvního stupně a rozhodně nemohou být důležitým důvodem pro odnětí věci tomuto soudu a přikázání soudu jinému“.

Současně Nejvyšší soud podotkl, že „vyloučení orgánů činných v trestním řízení, pokud není zaručena jejich nestrannost, upravuje postup podle § 31 tr. řádu (§ 30 odst. 1 tr. řádu), kdy důvodem ke změně místní příslušnosti nemůže být pouhá nedůvěra obviněného v objektivní rozhodování soudce (popř. celého soudu), a jeho návrh je právě vyjádřením nespokojenosti se způsobem rozhodnutí soudu, zejména o jeho návrzích na propuštění z vazby, resp. se souvisejícím hodnocením důkazů“. Pokud jde o námitku týkající se předložení delegačního návrhu soudu příslušnému o něm rozhodnout, Nejvyšší soud zdůraznil, že „nepochybně platí, že podaný návrh na delegaci musí být předložen soudu příslušnému k rozhodnutí o něm, to ale současně neznamená, že soud po obdržení takového návrhu již nemůže, až do rozhodnutí příslušného soudu o tomto návrhu, provést žádné úkony ve věci, a to zvláště v případě, kdy je návrh na delegaci vznesen např.

přímo do protokolu o probíhajícím hlavním líčení, jehož zmaření by mohlo znamenat zbytečně vynaložené pracovní úsilí k jeho přípravě, plýtvání časem často řady osob vyrozumívaných o jeho konání a také finančními prostředky, které je nutno v souvislosti s konáním hlavního líčení vynaložit, a v takové situaci je na zvážení soudu, zda bude hlavní líčení konat, provede v něm plánované úkony a až poté návrh na delegaci předloží příslušnému soudu, není tedy vyloučeno, aby soud před předložením návrhu na delegaci k rozhodnutí příslušnému soudu nejdříve konal již nařízené hlavní líčení, neměl by nicméně ve věci meritorně rozhodnout“.

60. Ještě před tím, než obviněný učinil další návrh na delegaci věci, informovala dne 2. 11. 2022 přísedící PaedDr. Zuzana Benešová (příslušný úřední záznam je založen na č. l. 1478 spisu), že byla dne 27. 10. 2022 kontaktována nevlastním dědečkem obviněného J. Š., který se ji „snažil přesvědčit, že vnuk by měl být propuštěn na svobodu, protože nic neudělal a důkazy jsou pouze nepřímé, rovněž sděloval, že řízení je příliš dlouhé a ostatní spoluobžalovaní nejsou ve vazbě … ona se odmítla ve věci vyjádřit, pouze sdělila, že délka řízení je dána procesním postupem stran, ohledně vazby rozhodoval opakovaně i odvolací soud“.

61. Třetí návrh na delegaci věci (zmiňovaný v dovolání) učinil obviněný v hlavním líčení dne 14. 12. 2022 (protokol o něm je založen na č. l. 1540-1555 spisu), kdy na jeho začátku obhájce vznesl námitku podjatosti přísedící PaedDr. Zuzany Benešové s tím, že nemluvila pravdu o svém případném ovlivnění panem J. Š., dále vznesl námitku podjatosti všech dalších členů senátu, a to z důvodu, že tento senát v současném složení rozhodoval dlouhodobě, a konečně vznesl námitku podjatosti všech ostatních soudců a přísedících soudu prvního stupně, a to z důvodu kolegiality ve vztahu k senátu, který v dané věci rozhodoval. Navrhl proto delegaci předmětné věci k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Soud prvního stupně následně usnesením (ze dne 14. 12. 2022, č. j. 1 T 124/2021-1574) rozhodl, že podle § 31 odst. 1 tr. řádu nejsou předseda senátu (Mgr. Tomáš Petráň) a přísedící (PaedDr. Zuzana Benešová a Josef Kolín) vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v řízení vedeném před tímto

soudem. Proti citovanému rozhodnutí podal obviněný do protokolu stížnost, kterou odůvodnil dne 20. 1. 2023 (na č. l. 1585-1586 spisu) s tím, že J. Š. se zná s přísedící ze společenství vlastníků jednotek, neboť bydlí ve stejném domě, tento učinil prohlášení a sporoval tvrzení přísedící s tím, že jej kontaktovala naopak ona, mluvili ohledně vnuka celkem třikrát, podruhé ho oslovila s tím, aby přemluvil obviněného, ať se přizná, že je to jinak chytrý kluk, ale strašně lže, kdy v žádném případě ji nikdy nekontaktoval s tím, že by ji nějak přemlouval, jakým způsobem se má rozhodovat, hlasovat, pouze chtěl znát její názor, jelikož se po nějakou dobu znají.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2023, č. j. 15 Ntd 1/2023-1627 (na č. l. 1627-1629 spisu) rozhodl tak, že podle § 25 tr. řádu se věc soudu prvního stupně neodnímá, neboť (zkráceně) „návrh není důvodný, přičemž je podstatné, že soudem prvního stupně již byl vyhlášen rozsudek a za této procesní situace návrh obviněného nelze meritorně projednat, neboť v době rozhodování Vrchního soudu v Praze bylo řízení u příslušného soudu (tedy u soudu, jemuž má být věc odňata) již skončeno, takže zde není věc, kterou by bylo možno příslušnému soudu odejmout“.

Následně pak Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o stížnosti obviněného (proti usnesení soudu prvního stupně o nevyloučení předsedy senátu a přísedících) usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 To 32/2023-1642 (na č. l. 1642-1645 spisu) tak, že tato se podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítá. V odůvodnění uvedl (zkráceně), že „se ztotožnil s argumentací napadeného usnesení, že u předsedy senátu a členů senátu nejsou dány skutečnosti, které by svědčily o jejich podjatosti ve smyslu § 30 tr.

řádu a které by zpochybňovaly jejich nestrannost; u předsedy senátu a přísedícího Josefa Kolína obviněný pouze namítal, že senát v současném složení rozhoduje dlouhodobě, což důvody pro jejich vyloučení v žádném případě nepředstavuje, v případě přísedící sice došlo mezi ní a nevlastním dědečkem obviněného ke komunikaci, kdy se o projednávaném případu obecně bavili, ale to není možné považovat za důvod k vyloučení přísedící z projednávání; okresní ani krajský soud nemají důvod nevěřit vysvětlení přísedící, že se Š.

k případu vyjádřila pouze obecně, tedy nebylo prokázáno tvrzení obviněného, že by přísedící měla na Š. působit, aby se obviněný doznal, když k takovému jednání neměla přísedící žádný motiv“. Současně tento soud zdůraznil, že „předseda senátu ani oba přísedící nemají žádný bližší vztah k obviněnému ani k projednávané trestní věci; obžaloba napadla předsedovi senátu a přísedícím dle standardního rozvrhu práce, přičemž předseda senátu a přísedící se s věcí seznámili na základě spisového materiálu a s obviněným se setkali v jednací síni“.

62. Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že námitky, které obviněný vznesl v prvních dvou návrzích na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu, se primárně týkaly způsobu, jakým soud prvního stupně rozhodl o otázce dalšího trvání vazby, a jak toto své rozhodnutí odůvodnil, což podle jeho názoru vzbuzovalo pochybnosti, že příslušný senát, resp. celý tento soud bude rozhodovat nestranně. Jak již bylo shora uvedeno, tyto námitky byly již soudy dostatečně a správně vypořádány, přičemž tak učinil jednak Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 14.

3. 2022, č. j. 11 Ntd 3/2022-1223, a dále Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 5. 2022, č. j. 7 Td 34/2022-1298. Nejvyšší soud se s jejich závěry zde uvedenými plně ztotožňuje s tím, že předmětné návrhy obviněného byly zcela neopodstatněné, neboť v dané věci nebyly dány žádné, natož důležité důvody pro (zcela výjimečný) postup podle § 25 tr. řádu, tj. prolomení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Jestliže pak obviněný učinil v pořadí třetí návrh na delegaci věci a odůvodnil jej s poukazem na podjatost přísedící PaedDr.

Zuzany Benešové, resp. všech dalších členů senátu, resp. všech ostatních soudců a přísedících soudu prvního stupně, je nutno konstatovat, že jednak jde o nedůvodné námitky, a dále, že ze strany obviněného se jedná nadto již o obstrukční postup. Z obsahu spisu totiž Nejvyšší soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly jakékoliv osobní podjatosti jmenované přísedící vůči osobě obviněného, a to ani z důvodu existujícího poměru k projednávané věci či poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu § 30 odst. 1 až 4 tr.

řádu; komunikaci této přísedící s nevlastním dědečkem obviněného není možné považovat za důvod k jejímu vyloučení z projednávání dané trestní věci. Pokud obviněný označil za důvod vyloučení dalších členů senátu dlouhodobé rozhodování senátu v „současném“ složení a za důvod vyloučení celého soudu prvního stupně kolegialitu všech soudců a přísedících tohoto soudu ve vztahu k rozhodujícímu senátu, je zapotřebí uvést, že tyto v žádném případě nepředstavují důvody pro jejich vyloučení a jsou zcela liché.

Rovněž s těmito námitkami se přitom již přesvědčivě vypořádal jak soud prvního stupně ve svém usnesení ze dne 14. 12. 2022, č. j. 1 T 124/2021-1574, tak Krajský soud v Hradci Králové jako soud stížnostní ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 To 32/2023-1642. Nelze tak přisvědčit obviněnému v jeho názoru, že v dané věci rozhodl vyloučený orgán a nebyla vyřešena otázka zákonného soudce a ani v tom – s ohledem na skutečnosti, jimiž obviněný odůvodnil svůj v pořadí třetí návrh na delegaci, resp. všechny takové své návrhy, a závěry soudů ve vztahu k nim – že v případě posledního návrhu na delegaci věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že postupem soudu prvního stupně bylo znemožněno projednání jeho návrhu na delegaci a rozhodnutí o něm Vrchním soudem v Praze.

S ohledem na výše citovaná rozhodnutí soudů, jež opakovaně neshledaly v posuzované věci žádné (natož důležité) důvody pro odnětí věci soudu prvního stupně jakožto místně příslušnému soudu a její přikázání věci jinému soudu (vhodnějšímu než místně příslušný) podle § 25 tr. řádu, nelze předpokládat jiný způsob rozhodnutí o delegaci ani v případě, kdy by soud prvního stupně v trestní věci obviněného meritorně nerozhodl, v pořadí třetí návrh na delegaci věci předložil Vrchnímu soudu v Praze a vyčkal jeho rozhodnutí o něm, jak přiléhavě v tomto směru uvádí i odvolací soud v odůvodnění svého usnesení (viz jeho body 123. až 125.).

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

63. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného M. H., rozeného Š., nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 23. 5. 2024

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu