Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Jitky Vorálkové, Ph.D., zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2024 č. j. 21 Cdo 3615/2023-286 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2023 č. j. 30 Co 408/2022-248, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici doplacení osobního příplatku ve výši 2 000 Kč měsíčně za období od června 2014 do května 2015, celkem ve výši 48 000 Kč. Stěžovatelka je zaměstnankyní vedlejší účastnice, pracuje jako odborná asistentka a její mzda se sestává z tarifní mzdy a osobního příplatku ve výši 300 Kč od počátku roku 2013, následně ve výši 1 000 Kč od dubna 2013 a od 1. 1. 2014 byl stěžovatelce přiznán osobní příplatek ve výši 2 000 Kč (v návaznosti na účast v projektu XX); osobní příplatek ve výši 2 000 Kč jí byl od 1. 6. 2014 odejmut s tím, že nadále budou (všichni) zaměstnanci za účast na projektu XX odměňováni podle dosažených výsledků.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") nejprve uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku ve výši 24 000 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části žalobu zamítl. Městský soud k odvolání vedlejší účastnice žalobu zamítl i co do částky 24 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že obvodní soud porušil dispoziční zásadu, jestliže částku 24 000 Kč s příslušenstvím stěžovatelce přiznal jako "osobní příplatek, ve výši 1 000 Kč, který jí byl přiznán v dubnu 2013 a od 1. 1. 2014 jí byl neoprávněně odejmut", ač "vymezila předmět řízení tak, že se domáhá zaplacení částky 48 000 Kč z důvodu, že jí byl neoprávněně odebrán osobní příplatek ve výši 2 000 Kč, přiznaný dne 1. 1. 2014". Nejvyšší soud rozsudkem oba rozsudky nižších instancí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Soudy podle něj věc nesprávně právně posoudily - nevzaly v úvahu, že vedlejší účastnice svým zaměstnancům poskytuje za vykonanou práci mzdu a na posuzovanou věc tudíž nedopadá § 131 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Obvodní soud poté novým rozsudkem přiznal stěžovatelce částku 48 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
4. Městský soud k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu zamítl; současně rozhodl též o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla oprávněna odejmout stěžovatelce osobní příplatek související s účastí na projektu XX, a to na základě nového hodnocení rozhodných kritérií pro přiznání osobního příplatku (blíže srov. body 15 až 20 napadeného rozsudku městského soudu). Proto soud uzavřel, že stěžovatelce právo na osobní příplatek (přiznaný jí mzdovým výměrem od 1. 1. 2014) za dobu od 1. 6. 2014 do 31. 5. 2016 nenáleží, neboť jí byl s účinností od 1. 6. 2014 novým mzdovým výměrem, v souladu s vnitřním mzdovým řádem, odejmut.
5. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že napadený rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (na níž odkázal již v předchozím kasačním rozsudku ze dne 18. 6. 2021 č. j. 21 Cdo 3485/2019-172) a neshledal důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Poukázal přitom na skutková zjištění soudů nižších instancí (včetně čl. 8 Vnitřního mzdového předpisu vedlejší účastnice) a přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Vypořádal se též s námitkou stěžovatelky brojící proti odmítnutí jejího návrhu na provedení důkazů a uzavřel, že městský soud svůj postup dostatečně odůvodnil.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy opomenuly některé podstatné důkazy, v důsledku čehož dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Namítá, že setrvale argumentovala, že předmět odměňování u osobního příplatku a u odměn za XX (jakož i kompetence jednotlivých vedoucích zaměstnanců zaměstnavatele při rozhodování o těchto dvou rozdílných složkách mzdy a jejich finanční zdrojové krytí) jsou naprosto odlišné. Poukazovala též na to, že v roce 2013 jí byl přiznán osobní příplatek 1 000 Kč měsíčně bez toho, aby jí bylo sděleno, kam "zmizel" po 1. 1. 2014 (zda se rozplynul, splynul nebo byl nahrazen odměnou za XX ve výši 2 000 Kč měsíčně). Stěžovatelka se právě z tohoto důvodu domáhala doplnění dokazování o podklady vedlejší účastnice k zúčtování jejích jednotlivých složek mzdy do její celkové mzdy v roce 2014 a slyšení mzdové účetní, na základě jakých podkladů je kótovala do mzdového listu a do výplatních pásek v roce 2014 do měsíce května 2014. Tvrdí, že nešlo o důkazní návrhy, které by zjevně mířily mimo hlavní skutkovou osu případu, které by byly nadbytečné a které by prokazovaly něco, co již bylo v řízení zjištěno. V této souvislosti poukazuje na ústavněprávní doktrínu tzv. opomenutých důkazů.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz].
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a na ně navazujícími právními závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu však nepřísluší posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené; k tomu je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 2049/21
ze dne 18. 1. 2022 (N 6/110 SbNU 61), bod 27]. O takový případ nyní nejde.
10. Ústavní soud na základě předložených listin ověřil, že obecné soudy v posuzovaném řízení vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který adekvátně posoudily po právní stránce. Městský soud v řízení správně zopakoval důkazy provedené obvodním soudem a některé další důkazy doplnil (ke konkrétním skutkovým závěrům srov. blíže bod 11 napadeného rozsudku městského soudu). Stěžovatelka učinila předmětem posuzovaného řízení zaplacení složky mzdy označované ve mzdovém výměru a ve vnitřním mzdovém předpisu vedlejší účastnice jako "osobní příplatek" ve výši 2 000 Kč, přiznaný od 1. 1. 2014. Obecné soudy ve věci provedly řadu důkazů, jimž byl prokázán jak důvod přiznání tohoto osobního přípatku (účast na projektu XX), tak i důvod jeho následného odejmutí (přechod na jiný způsob odměňování všech zaměstnanců účastnících se na projektu XX). Pokud se stěžovatelka domáhá zjištění, kam zmizel (jiný) osobní příplatek, který jí byl přiznán již v roce 2013 ve výši 1 000 Kč, míjí se s žalobou vymezeným předmětem řízení (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3485/2019 a jemu předcházející rozhodnutí městského soudu) a závěrům obecných soudů v tomto nelze ničeho vytknout.
11. Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy neprovedly navrhované důkazy k prokázání jejího nároku, přičemž poukazuje na ústavněprávní doktrínu tzv. opomenutých důkazů. Za opomenutý důkaz se přitom považuje situace, kdy účastník řízení navrhne provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh je bez přiléhavého odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut [viz např. nález ze dne 29. 6. 2004
sp. zn. III. ÚS 569/03
(N 87/33 SbNU 339); usnesení ze dne 31. 7. 2024
sp. zn. I. ÚS 924/24
, bod 10]. V nyní posuzované věci však taková situace nenastala. Obecné soudy nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka řízení, musejí však vysvětlit, proč takovému návrhu nevyhověly [srov. například nález ze dne 23. 6. 2015
sp. zn. II. ÚS 2067/14
(N 119/77 SbNU 739), bod 13]. Co se týče návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování, obecné soudy neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů dostatečně zdůvodnily (srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu a následně body 14 a 15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Pokud městský soud dospěl v konkrétním případě k závěru, že skutkový stav (důvod, doba a povaha příplatku) byl dostatečně prokázán jinými důkazy a výpověď navržené svědkyně nemůže více přispět, Ústavní soud v jeho postupu neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
12. Z pohledu Ústavního soudu je též podstatné, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly s argumentací stěžovatelky. Nadto obdobné námitky, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, posuzoval již Nejvyšší soud v dovolacím řízení (srov. zejména body 10 až 15 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Z tohoto pohledu je Ústavní soud stavěn do role pouhé další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Skutečnost že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal, že by postupem soudů došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu