USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobkyně J. V., zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v
Malé Skále č. 397, proti žalované Univerzitě Karlově se sídlem v Praze 1 -
Starém Městě, Ovocný trh č. 560/5, IČO 00216208, zastoupené Mgr. Martinem
Moskalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka č. 1058/8, o 48 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 84/2017,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna
2023, č. j. 30 Co 408/2022-248, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 585,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Martina Moskala, advokáta se sídlem v Praze 1, Skořepka č. 1058/8.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.
1. 2023, č. j. 30 Co 408/2022-248, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž Nejvyšší soud odkázal přímo v
projednávané věci vydaném rozsudku ze dne 18. 6. 2021, č. j. 21 Cdo
3485/2019-172, a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
3. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro posouzení
důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez
ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být
mzdový předpis či kolektivní smlouva, anebo je-li mzda sjednána v pracovní či v
jiné smlouvě, rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na
mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou
skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu
je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový
nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní
sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo
zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního
rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou
složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez
rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění,
kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy
zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o
jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen
na úvaze zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sb. rozh. obč.,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2654/2006,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 810/2010, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1754/2015).
4. Skutečnost, že zaměstnanci nadále nebude poskytována část mzdy (její
složka) stanovená zaměstnavatelem v závislosti na hodnocení pracovních výsledků
zaměstnance nebo na základě jiných hledisek (že mu tuto část mzdy zaměstnavatel
odebírá), je zaměstnavatel povinen zaměstnanci oznámit před začátkem výkonu
práce, za kterou mu tato část mzdy dosud příslušela, a až do tohoto oznámení má
zaměstnanec právo na mzdu v dosavadní (sjednané nebo stanovené) výši (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4254/2014, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5984/2017).
5. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá (správnost skutkových
zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že podmínky pro
přiznání „osobního příplatku“ byly u žalované v posuzovaném období upraveny v
článku 8 Vnitřního mzdového předpisu Univerzity Karlovy v Praze takto:
„Pracovníkovi, který dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, může
univerzita přiznat osobní příplatek (odst. 1). Pracovníkovi může být přiznán
osobní příplatek až do výše 100 % jeho mzdového tarifu. Pracovníkovi, který
dlouhodobě dosahuje vynikajících pracovních výsledků a který vykonává zvlášť
významnou vědeckou, výzkumnou, uměleckou nebo pedagogickou činnost anebo
odbornou činnost, může být přiznán osobní příplatek až do výše 150 % jeho
mzdového tarifu. Podmínkou pro přiznání a poskytování tohoto osobního příplatku
je trvání pracovního poměru po dobu alespoň tří let, pracovní úvazek v rozsahu
alespoň 28 hodin týdně a předchozí stanovení mzdového tarifu ve výši alespoň 90
% horní hranice příslušné mzdové třídy, do které byl pracovník podle čl. 4
zařazen (odst. 2). Osobní příplatek je přiznáván na dobu nejméně šesti měsíců a
nejvýše čtyř let na základě hodnocení, které provádí příslušný vedoucí
pracovník (odst. 3). V závislosti na splnění podmínek stanovených v odstavci 1
a 2 mohou osoby podle odstavce 3 rozhodnout o zvýšení, snížení nebo odejmutí
osobního příplatku bez ohledu na dobu stanovenou v odstavci 3; snížení nebo
odejmutí osobního příplatku se na žádost pracovníka projednává komisionálním
způsobem; podrobnosti upravuje kolektivní smlouva (odst. 4). V souvislosti s
úspěšným plněním grantového nebo projektového úkolu může univerzita
pracovníkovi přiznat osobní příplatek na dobu kratší, než je uvedená v odstavci
3, nebo na takovou dobu stávající osobní příplatek pracovníkovi zvýšit (odst.
5). Na poskytnutí osobního příplatku nemá pracovník nárok (odst. 6).“
6. Odvolací soud v souladu se shora uvedenými závěry soudní praxe dospěl
k závěru, že „osobní příplatek se jeho přiznáním mzdovým výměrem v souladu s
čl. 8 odst. 1 vnitřního mzdového předpisu stal nárokovou (obligatorní) složkou
mzdy“. Jestliže potom podle skutkového závěru odvolacího soudu byl osobní
příplatek žalobkyni přiznán „nikoliv jako příplatek za ‚vynikající pracovní
výsledky’ na základě hodnocení prováděného nadřízeným pracovníkem, jak by
vyplývalo z doslovného znění čl. 8 odst. 1, 2 a 3 vnitřního mzdového předpisu,
ale za ‚prostou‘ účast v programu PRVOUK bez hodnocení konkrétních pracovních
výsledků v tomto programu“, s ohledem na „uvedené okolnosti, za nichž byl
žalobkyni osobní příplatek od 1. 1. 2014 přiznán“, neodporuje uvedené úpravě
vnitřního mzdového předpisu též jeho závěr, že odejmutí „osobního příplatku“
odůvodněné rozhodnutím, že účastníky programu PRVOUK nadále nebude odměňovat
„paušálně přiznaným osobním příplatkem, ale odměnou podle jejich konkrétních
pracovních výsledků v rámci tohoto programu“, k němuž žalovaná přistoupila
sdělením z 21. 5. 2014, je „přípustné“.
7. Namítá-li dovolatelka, že „odklon Městského soudu v Praze od procesní
judikatury Nejvyššího soudu ve věcech tzv. mzdových sporů v tom směru, koho
(zda zaměstnavatele nebo zaměstnance) a v jakých směrech tíží důkazní břemeno
při dokazování nároku na mzdu“ a v této souvislosti odkazuje na rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3989/2011 a sp. zn. 21 Cdo 4166/2015, pak
přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení
důkazního břemene žalobkyní, neboť odvolací soud rozhodl na základě zjištěného
skutkového stavu.
8. Další námitka, že se odvolací soud odchýlil od právního názoru, který
Nejvyšší soud vyslovil rozsudcích ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 832/2012,
a ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3488/2006, nebere náležitě v úvahu, že
ani ustanovení § 131 zákoníku práce, ani právní úprava zakotvená v zákoně č.
143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v
některých dalších organizacích a orgánech, se na projednávanou věc nevztahuje,
neboť – jak již dovolací soud uvedl v (této věci vydaném) rozsudku ze dne 18.
6. 2021, č. j. 21 Cdo 3485/2021-172 – žalovaná Univerzita Karlova není
zaměstnavatelem uvedeným v ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce, tj.
zaměstnavatelem, který svým zaměstnancům za vykonanou práci poskytuje odměnu ve
formě platu, nýbrž zaměstnavatelem, který svým zaměstnancům (tedy i žalobkyni)
za vykonanou práci poskytuje mzdu.
9. Námitkami, že „dokument žalované ze dne 21. května 2014 o odejmutí
osobního příplatku za PRVOUK vyplácený ke mzdě ve výši 2.000 Kč měsíčně
neodpovídá vnitřnímu mzdovému předpisu žalované, jím definovanému materiálnímu
důvodu pro snížení nebo odnětí osobního příplatku“, že „nalézací soud správně
poukázal na absenci řádného odůvodnění a měřeno ustanoveními vnitřního mzdového
předpisu i právně relevantního důvodu pro odnětí osobního příplatku žalobkyni
od 1. června 2014“, že „změna systému odměňování, spočívající v přehazování
objemu finančních prostředků na mzdy zaměstnanců z jednoho obrazně řečeno
‚chlívečku‘ do druhého ‚chlívečku‘…není tím právně relevantním důvodem pro
odnětí osobního příplatku“, dovolatelka vyslovuje nesouhlas s právním
posouzením věci odvolacím soudem, které ovšem je – jak je shora uvedeno – v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Dovolatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího
soudu o tom, že osobní příplatek byl žalobkyni přiznán „nikoliv jako příplatek
za ‚vynikající pracovní výsledky’ na základě hodnocení prováděného nadřízeným
pracovníkem, jak by vyplývalo z doslovného znění čl. 8 odst. 1, 2 a 3 vnitřního
mzdového předpisu, ale za ‚prostou‘ účast v programu PRVOUK bez hodnocení
konkrétních pracovních výsledků v tomto programu“, namítá-li, že „osobní
příplatek ve výši 2 000 Kč měsíčně, který byl žalobkyni přiznán od 1. 1. 2014,
nemohl být (jen a pouze) odměnou za PRVOUK“, že „žalobkyně nebyla nikdy
seznámena s tím, že odměna za PRVOUK je součástí osobního příplatku“, že
„odvolací soud převrátil skutková zjištění soudu I. stupně na základě selekce
důkazů ve prospěch jím předsevzatého skutkového stavu a jeho právního
posouzení“, že „takový závěr je nelogický tím, že se nevypořádává se skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně“, nebo že „odvolací soud se dopustil
dezinterpretace tak důležitého dokumentu účetnictví žalované, jakým je mzdový
list za rok 2014“.
11. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že
při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné,
Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a
nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních
argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod
č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
12. Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatelka
předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených
důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud.
Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán.
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011
Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh.
obč.).
13. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal (dovolatelkou
namítané) extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci
a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených
důkazů. Odvolací soud své závěry o skutkovém stavu věci náležitě (v souladu s
ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.) odůvodnil (srov. bod 11 rozsudku odvolacího
soudu). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do
základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12.
2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
14. K námitce dovolatelky, že odmítnutím jejího návrhu na provedení
důkazů výslechem mzdové účetní Jany Procházkové a předložením podkladů ke
zúčtování jednotlivých složek mzdy odvolací soud porušil ústavně zaručené právo
žalobkyně na spravedlivý proces, dovolací soud uvádí, že ústavně zaručenému
právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a
svobod) odpovídá povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci
se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem
vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení,
jakož je třeba i zdůvodnit, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba
provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené
důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům
vzneseným účastníky řízení nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých
skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu
obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov.
například nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze
dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS
2568/07). Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení
práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu
spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou
nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou
relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro
dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky
(srov. například nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS
2172/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).
15. V posuzovaném případě odvolací soud srozumitelně vysvětlil, proč
neprovedl další důkazy navržené žalobkyní (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu). Dovolací soud proto neshledává, že by neprovedením těchto
důkazů došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces, zahrnujícím i
porušení zákazu opomenutí některých důkazů a zákazu dezinterpretace některých
důkazů, jak předestírá ve svém dovolání žalobkyně.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu