21 Cdo 3485/2019-172
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v
právní věci žalobkyně J. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr.
Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále č. 397, proti žalované
Univerzitě Karlově se sídlem ve Praze 1 - Starém Městě, Ovocný trh č. 560/5,
IČO 00216208, zastoupené Mgr. Martinem Moskalem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Skořepka č. 1058/8, o 48 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 84/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 4. prosince 2018 č. j. 30 Co 367/2018-140, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.
května 2018 č. j. 39 C 84/2017-95 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 27. 6. 2017 se žalobkyně
domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 48 000 Kč spolu se zákonným úrokem z
prodlení z 24 měsíčních částek po 2 000 Kč postupně nabíhajících od 15. 7. 2014
do 15. 6. 2016 až do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že od 1. 2. 2001
je zaměstnankyní „UK - Fakulty XY“, kde od 1. 7. 2014 pracuje jako odborná
asistentka (akademická pracovnice) na katedře XY. Mzdovým výměrem ze dne 31. 12. 2013 byla žalobkyni od 1. 1. 2014 určena tarifní mzda ve výši 18 500 Kč a
„osobní příplatek“ ve výši 2 000 Kč, mzdovým výměrem ze dne 21. 5. 2014 jí byla
od 1. 6. 2014 určena tarifní mzda ve výši 18 500 Kč a mzdovým výměrem ze dne 1. 7. 2014 od stejného dne tarifní mzda 22 500 Kč. „Osobní příplatek“ byl tedy
žalobkyni od 1. 6. 2014 „odejmut“, aniž k tomu byly splněny podmínky
spočívající ve zhoršení výsledků její pracovní činnosti, které by odnětí
„osobního příplatku“ vyžadovalo; žalovaná nerespektovala ani vnitřní mzdový
předpis „FTVS UK“, který pro případ odnětí „osobního příplatku“ předpokládá
provedení hodnocení zaměstnance, kterému má být „osobní příplatek“ odebrán, a
projednání tohoto hodnocení se zaměstnancem. Z tohoto důvodu žalobkyně namítala
nerovné zacházení ve srovnání s jinými zaměstnanci ve srovnatelném postavení a
diskriminaci z důvodu vzdělání. Žalovaná se podané žalobě bránila tvrzením, že „osobní příplatek“ nebyl
žalobkyni přiznán z důvodu, že by dosahovala velmi dobrých pracovních výsledků,
nýbrž byl vázán na její účast v programu PRVOUK, kde byla od 17. 12. 2013
členkou týmu XY. Dne 8. 4. 2014 bylo na Akademickém senátu Univerzity Karlovy,
Fakulty XY, přijato rozhodnutí o změně způsobu odměňování akademických
pracovníků, kteří se účastní programu PRVOUK, tak, že již nadále neměla být
všem členům jednotlivých týmů programu vyplácena stejná paušální částka, ale
výše odměn za účast v programu měla být stanovena na základě dosažených
výsledků na programu PRVOUK, a to „RIV bodů“ získaných publikační činností. Žalovaná dopisem ze dne 21. 5. 2014 žalobkyni odůvodnila odebrání „osobního
příplatku“ za účast v programu PRVOUK, „což jí bylo písemně potvrzeno i v
mzdovém výměru ze dne 21. 5. 2014“. Do 31. 5. 2014 tedy byla k základní tarifní
mzdě žalobkyni vyplácena paušální odměna („osobní příplatek“) ve výši 2 000 Kč,
a to podle čl. 8 odst. 5 vnitřního mzdového předpisu (tj. v souvislosti s
plněním grantového nebo projektového úkolu); od 1. 6. 2014 pobírala za účast v
programu PRVOUK odměnu 1 000 Kč, když žalobkyně „nevykazovala nijak zásadní
publikační aktivitu“. Žalovaná odmítla tvrzení žalobkyně o tom, že by se vůči
ní dopouštěla mzdové diskriminace, a uvedla, že případné rozdíly („v řádech
stovek Kč“) u některých členů katedry byly dány jejich větším podílem na výuce,
publikační činnosti a jiných aktivitách, které žalobkyně vzhledem ke svému
studiu nevykazovala. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 5. 2018 č. j. 39 C 84/2017-95
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 24 000 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 8,05 % ročně z 24 částek po 1 000 Kč měsíčně postupně nabíhajících od 15. 7.
2014 do 15. 6. 2016 až do zaplacení (výrok I), žalobu v části, v níž se
žalobkyně domáhala zaplacení částky 24 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok
II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je od 1. 2. 2001 v
pracovním poměru u Univerzity Karlovy, Fakulty XY, kde od 1. 7. 2014 pracuje
jako odborná asistentka (akademická pracovnice) na katedře XY, že mzda
žalobkyně byla „stanovena“ mzdovým výměrem podle vnitřního mzdového předpisu a
sestávala z tarifní mzdy a „osobního příplatku“ (od počátku roku 2013 ve výši
300 Kč, od dubna 2013 ve výši 1000 Kč), že od 1. 12. 2013 se žalobkyně stala
členkou „týmu XY programu PRVOUK“, že na základě mzdového výměru ze dne 31. 12. 2013 žalobkyně v době od ledna do května 2014 pobírala tarifní mzdu 18 500 Kč a
„osobní příplatek“ 2 000 Kč (který byl ve skutečnosti odměnou za účast na
programu PRVOUK), že dne 21. 5. 2014 byli členové programu PRVOUK informováni o
tom, že od 1. 6. 2014 se jim odebírá „osobní příplatek“ a nadále jim podle
dosažených pracovních výsledků bude přiznána odměna, že na základě mzdového
výměru ze dne 21. 5. 2014 byla od 1. 6. 2014 žalobkyni vyplácena tarifní mzda
18 500 Kč a od 1. 7. 2014 na základě mzdového výměru z téhož dne ve výši 22 500
Kč, a že od června 2014 žalobkyně přestala pobírat „osobní příplatek“ a nově jí
byla vyplácena odměna z programu PRVOUK v měsíční výši 1 000 Kč, která jí byla
vyplácena též v roce 2015 od měsíce března, a v březnu 2016 jí za účast v
programu byla vyplacena částka 4 000 Kč. Na uvedený skutkový stav aplikoval
ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku práce a dovodil, že k odnětí „osobního
příplatku“ žalobkyni mohlo dojít jen tehdy, pokud by to odůvodňovalo zhoršení
výsledků pracovní činnosti žalobkyně a žalovaná by o odnětí v souladu s
vnitřním mzdovým předpisem žalobkyni uvědomila. Dospěl proto k závěru, že
„osobní příplatek“ ve výši 1 000 Kč, který pobírala před rokem 2014 z důvodu,
že dosahovala velmi dobrých pracovních výsledků, byl žalobkyni - „aniž by bylo
jakkoliv rozhodnuto o změně a žalobkyni oznámeno, že těchto dobrých výsledků
již nedosahuje“ – od ledna 2014 „neodůvodněně“ odebrán. Žalobkyni tak od ledna
2014 nadále příslušel „osobní příplatek“ ve výši 1 000 Kč vedle „osobního
příplatku“ za účast v grantovém projektu PRVOUK ve výši 2 000 Kč. Soud proto
vyhověl žalobě v rozsahu odpovídajícímu neoprávněně odejmutému „osobnímu
příplatku“ ve výši 1 000 Kč, a to za období 24 měsíců, které byly učiněny
předmětem žaloby. Ohledně odejmutí „osobního příplatku“ 2 000 Kč za účast v
grantovém projektu PRVOUK měl soud za prokázané, že žalobkyně byla o novém
způsobu odměňování informována dopisem ze dne 21. 5. 2014, a postup žalované,
která od 1. 6. 2014 žalobkyni odměňovala „nikoliv paušálně, ale individuálně v
souladu s uvedeným sdělením ze dne 21. 5. 2014“, považoval za správný. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2018 č. j.
30 Co 367/2018-140 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že
žalobu o zaplacení 24 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), ve výroku II
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost
zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 47 083 Kč k
rukám jejího advokáta (výrok III). Odvolací soud v první řadě vytknul soudu
prvního stupně, že porušil dispoziční zásadu ovládající sporné řízení, jestliže
částku 24 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni přiznal jako „osobní příplatek, ve
výši 1 000 Kč, který byl žalobkyni přiznán v dubnu 2013 a od 1. 1. 2014 jí byl
neoprávněně odejmut“, ač „žalobkyně vymezila předmět řízení tak, že se domáhá
zaplacení částky 48 000 Kč (…) z důvodu, že jí byl neoprávněně odebrán osobní
příplatek ve výši 2 000 Kč, přiznaný jí žalovanou dne 1. 1. 2014“. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých zdůraznil, že „osobní
příplatek“ 2 000 Kč byl žalobkyni od 1. 1. 2014 přiznán nikoliv z důvodu, že
„dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, nýbrž v souvislosti s její účastí
v projektu PRVOUK“. Byl tedy v souladu s ustanovením § 131 odst. 1 zákoníku
práce poskytován „z důvodu plnění většího rozsahu pracovních úkolů“. Odvolací
soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo
832/2012 za změnu poměrů, za nichž může být „osobní příplatek“ přiznán, která
odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo jeho odnětí, považoval
„rozhodnutí akademického senátu a kolegia XY (učiněné v souladu s vnitřními
mzdovými předpisy) o tom, že účastníci projektu budou nadále odměňování nikoliv
paušálně, ale podle výsledků dosažených v rámci jejich účasti v grantovém
projektu“, takže „obecné podmínky pro odebrání osobního příplatku žalobkyni
byly v projednávaném případě splněny“. K žalobkyní tvrzené diskriminaci v
oblasti odměňování odvolací soud uvedl, že v posuzovaném případě bylo
prokázáno, že při odnětí „osobního příplatku“ od 1. 6. 2014 žalovaná zacházela
se žalobkyní „shodným způsobem jako s ostatními srovnatelnými zaměstnanci
žalované“, a nejednalo se tedy o projev zakázané diskriminace. V této
souvislosti odkázal na závěry ustálené judikatury, podle nichž k obrácení
důkazního břemene podle ustanovení § 133a o. s. ř. může dojít jedině tehdy,
pokud žalobce prokáže přinejmenším to, že s ním bylo zacházeno odlišně než s
ostatními zaměstnanci ve srovnatelném postavení. V projednávané věci však
žalobkyně jednak netvrdila „žádné ze zakázaných diskriminačních kritérií dle
ustanovení § 133a o. s. ř.“, neboť žalobkyní tvrzený důvod spočívající ve
„zvýšení kvalifikace žalobkyně“ v taxativním výčtu § 133a o. s. ř. chybí,
„jednak neprokázala, že s ní bylo zacházeno odlišně“. Přestože soud prvního
stupně pochybil, pokud vyzval žalovanou, aby prokázala, že žalobkyni
nediskriminovala, nemělo to „vliv na správnost učiněných skutkových zjištění“,
ani na „procesní“ práva žalobkyně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Přípustnost
dovolání spatřuje v otázce, „za splnění jakých předpokladů může zaměstnavatel
zaměstnanci snížit či odejmout jemu dříve přiznaný osobní příplatek“, a v
otázce, „koho tíží povinnost tvrzení a důkazní (…) při odnímání či snižování
osobního příplatku“; při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatelka především nesouhlasí s tím,
že „osobní příplatek“ přiznaný jí od 1. 1. 2014 byl „odměnou“ za její účast v
programu PRVOUK. Tento skutkový závěr soudů se zakládá na „dezinterpretaci
některých listin, jimž byl v řízení proveden důkaz“; soud prvního stupně navíc
v této souvislosti „opomenul provést některé důkazy, navržené žalobkyní“,
přičemž jejich neprovedení ani nebylo „řádně odůvodněno“, čímž porušil „zásady
spravedlivého procesu“. „Osobní příplatek“ přiznaný žalobkyni před 1. 1. 2014
ve výši 1 000 Kč byl po 1. 1. 2014 „navýšen“ o 1 000 Kč a tuto částku proto
není možné „zaměňovat“ s odměnou za účast v programu PRVOUK, která byla
vyplácena z jiných zdrojů. Zařazení žalobkyně do programu PRVOUK „bylo něco
nového navíc“ oproti práci v rámci katedry, za kterou jí byl přiznán „osobní
přípatek“ od 1. 1. 2014 ve výši 2 000 Kč pro dosahování velmi dobrých
pracovních výsledků. „Osobní příplatek“ a odměna za účast v programu PRVOUK
jsou „dvě odlišné složky odměňování pracovní činnosti“, s odlišným předmětem,
finančním krytím a hodnotitelem pracovní činnosti. Přiznáním „osobního
příplatku“ žalobkyni od 1. 1. 2014 ve výši 2 000 Kč se tento „osobní příplatek“
stal jejím „mzdovým nárokem“ a nadále již nešlo o nenárokovou složku mzdy. „Věcný důvod“ pro odnětí tohoto „osobního příplatku“ od 1. 6. 2014 pak
„neexistoval“. Soudy navíc nevzaly v úvahu, že v mzdovém listu za rok 2014 jsou
vedle sebe „rozlišovány dvě odlišné mzdové složky“, a to odměna z programu
PRVOUK, která podle mzdového listu v lednu až květnu 2014 činila 0 Kč a od
června 2014 pak 1 000 Kč, a dále „osobní příplatek“, který za období leden až
květen 2014 činil 2 000 Kč a „v dalších měsících“ 0 Kč. Dovolatelka soudům dále
vytýká, že závěr o tom, že důvodem odměny přiznané žalobkyni od 1. 1. 2014 je
její účast v programu PRVOUK, tj. úspěšné plnění grantového projektu, přijaly
na základě výkladu vnitřního mzdového předpisu, který však byl účinný až od 1. 4. 2014. Vymezuje proto otázku, zda „mzdový výměr vůči žalobkyni, účinný od 1. ledna 2014, mohl soud vykládat prostřednictvím vnitřního mzdového předpisu
žalovaného, který nabyl účinnosti dnem 1. dubna 2014“. Namítá rovněž nesprávné
posouzení otázky obrácení důkazního břemene v situaci, kdy „účastník řízení
úspěšně tvrdí (mzdovou) diskriminaci“, neboť v posuzovaném případě odvolací
soud žalobkyni „nijak neupozornil, že on její případ nebude projednávat a
rozhodovat v tomto obráceném procesním módu“. Odvolací soud navíc „procesně
formalisticky“ vytknul soudu prvního stupně, že „rozhodoval o jiném skutku, než
jak jej vymezila žalobkyně“, a rozhodl „naprosto jinak“ než soud prvního
stupně, aniž by zopakoval jednotlivé důkazy, čímž řízení zatížil vadou.
Žalovaná považovala podané dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud se v
napadeném rozhodnutí neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
jak namítá dovolatelka, a vzhledem k tomu, že v řízení o zaplacení „osobního
příplatku“ nejde o „typický spor z pracovněprávních vztahů“, je dovolání
nepřípustné též podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání považuje též za
nedůvodné. Poukázala, že „osobní příplatek“ byl žalobkyni přiznán v souvislosti
s její účastí v programu PRVOUK a že v rámci „restrukturalizace“ ohodnocení v
programu PRVOUK byl „osobní příplatek“ odebrán všem zúčastněným (k žádnému
diskriminačnímu jednání nedošlo). K námitkám skutkového charakteru uvedla, že
dovolací řízení nemá sloužit k opětovnému posouzení a vyhodnocení předložených
důkazů. Souhlasí i s tím, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni částečné
plnění nad rámec skutkových tvrzení obsažených v žalobě. Žalovaná proto
navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť
dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá dovolatelkou
předestřená otázka přesunu důkazního břemene „ve sporech, ve kterých účastník
tvrdí diskriminační jednání vůči jeho osobě“, neboť dovolatelka přehlíží, že v
posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že „z provedeného dokazování
(…) jednoznačně vyplývá, že při odnětí osobního příplatku od 1. 6. 2014 bylo se
žalobkyní zacházeno shodným způsobem jako s ostatními srovnatelnými zaměstnanci
žalované“. Správně proto uzavřel, že nemohlo dojít k „přenosu důkazního
břemene“, neboť k „obrácení“ důkazního břemene nestačí pouhé „obecné tvrzení o
diskriminaci“, a otázku přesunu důkazního břemene ve smyslu ustanovení § 133a
o. s. ř.
posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (na
niž dovolatelka odkazuje ve prospěch svého opačného právního názoru) [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 nebo
nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 880/15] a rovněž
dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009
sp. zn. 21 Cdo 246/2008, který byl uveřejněn pod č. 108 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 572/2011 a v nich vyjádřený právní názor, že ustanovení §
133a odst. 1 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by se „přesunutí“ důkazní
povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení
účastníka o jeho diskriminaci; zaměstnanec v soudním řízení musí nejen tvrdit,
ale i prokázat, že s ním skutečně bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem,
neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět; usnadnění důkazní situace ve
prospěch zaměstnance se v ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř. projevuje pouze v
tom, že stačí, aby zaměstnanec tvrdil, že toto znevýhodňující jednání (bude-li
z jeho strany prokázáno) bylo motivováno některým ze zákonem stanovených
diskriminačních důvodů, aniž by byl dále povinen tuto motivaci prokázat, neboť
ta se předpokládá, ovšem je vyvratitelná, prokáže-li se v řízení opak]. Namítá-
li dovolatelka, že odvolací soud „v průběhu řízení o odvolání (…) nijak
neupozornil, že on její případ nebude projednávat a rozhodovat v tomto
obráceném procesním módu důkazního břemene“, nebere náležitě v úvahu, že zákon
(žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak
věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo
aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich
dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo
1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo
476/2015, uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2017). K založení přípustnosti dovolání nejsou způsobilé ani námitky dovolatelky,
jimiž zpochybňuje skutkový závěr, že osobní příplatek ve výši 2 000 Kč, který
byl žalobkyni přiznán od 1. 1. 2014, byl odměnou za její účast v programu
PRVOUK (namítá-li, že „osobní příplatek ve výši 1000,- Kč měsíčně byl žalobkyni
od měsíce ledna 2014 navýšen o 1000,- Kč měsíčně“ a že jí byl přiznán z důvodu
dosahování velmi dobrých pracovních výsledků), a hodnocení důkazů (vytýká-li
odvolacímu soudu, že dospěl ke skutkovému zjištění, které je v přímém rozporu
se „mzdovými dokumenty“, že soudy nevzaly v úvahu mzdový list za rok 2014, že
předsedkyně senátu soudu prvního stupně „netrvala“ na předložení listiny, ze
které by vyplývalo, že „žalobkyně byla adresně písemně seznámena a informována
o tom, že odměna za PRVOUK XY bude součástí osobního příplatku“).
Dovolatelka
přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím
spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo
4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Rovněž prostřednictvím nastolené otázky výkladu vnitřního mzdového předpisu
dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale již
uvedený skutkový závěr o tom, že „osobní příplatek“ byl od 1. 1. 2014 přiznán
nikoliv s tím, že žalobkyně dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, nýbrž v
souvislosti s její účastí v projektu PRVOUK. Takto nastolená otázka proto
rovněž přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Předestírá-li dovolatelka otázku, „koho tíží povinnost tvrzení a důkazní
povinnost a s nimi související břemeno tvrzení a důkazní břemeno při odnímání
či snižování osobního příplatku“, pak pomíjí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu na uvedené otázce nespočívá, neboť odvolací soud k závěru o tom, že
žalobkyně neunesla břemeno tvrzení nebo důkazní, nedospěl. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobkyně je od 1. 2. 2001 v pracovním poměru u Univerzity Karlovy, Fakulty XY,
kde od 1. 7. 2014 pracuje jako odborná asistentka (akademická pracovnice) na
katedře XY, že mzda byla žalobkyni určena mzdovým výměrem ze dne 31. 12. 2013 s
účinností od 1. 1. 2014 a skládala se z tarifní mzdy ve výši 18 500 Kč a
„osobního příplatku“ ve výši 2 000 Kč, že důvodem pro přiznání „osobního
příplatku“ žalobkyni od 1. 1. 2014 byla její účast v grantovém programu PRVOUK,
že dopisem ze dne 21. 5. 2014 žalovaná informovala žalobkyni o stanovisku
žalované ze dne 30. 4. 2014 č. j. 690/14 o změně „nenárokové složky mzdy“,
podle kterého jí od 1. 6. 2014 „za prvouk“ nebude nadále vyplácen „osobní
příplatek“, nýbrž že jí bude „měsíčně přiznána odměna, která se bude odvíjet od
(…) pracovního výkonu“, že změna způsobu odměňování za účast v programu PRVOUK
se týkala všech pracovníků žalované, kteří se tohoto programu účastnili, že
následně mzdovým výměrem ze dne 21. 5. 2014 byla žalobkyni s účinností od 1. 6. 2014 určena tarifní mzda ve výši 18 500 Kč a mzdovým výměrem ze dne 1. 7. 2014
od stejného dne ve výši 22 500 Kč, a že od června 2014 žalobkyně přestala
pobírat osobní příplatek a nově jí byla vyplácena odměna z programu PRVOUK v
měsíční výši 1 000 Kč, která jí byla vyplácena též v roce 2015 od měsíce
března, a v březnu 2016 jí za účast v programu PRVOUK byla vyplacena částka 4
000 Kč.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na
vyřešení otázky hmotného práva, za jakých podmínek může zaměstnavatel snížit,
případně odejmout zaměstnanci složku jeho mzdy. Vzhledem k tomu, že odvolací
soud se při řešení uvedené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy
vznikl (měl vzniknout) nárok žalobkyně na osobní příplatek za období měsíců
květen 2014 až červen 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve
znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zákoník práce“ nebo
„zák. práce“). Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele,
který není uveden v ustanovení § 109 odst. 3 zák. práce, za podmínek
stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní
právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 zák. práce). Mzda je peněžité plnění
a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem
zaměstnanci za práci, není-li v zákoníku práce stanoveno jinak (§ 109 odst. 2
zák. práce), a poskytuje se podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce,
podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných
pracovních výsledků (§ 109 odst. 4 zák. práce). Mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem
anebo určuje mzdovým výměrem (§ 113 odst. 1 zák. práce). Mzda musí být
sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato
mzda příslušet (§ 113 odst. 3 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen v den
nástupu do práce vydat zaměstnanci písemný mzdový výměr, který obsahuje údaje o
způsobu odměňování, o termínu a místě výplaty mzdy, jestliže tyto údaje
neobsahuje smlouva nebo vnitřní předpis; dojde-li ke změně skutečností
uvedených ve mzdovém výměru, je zaměstnavatel povinen tuto skutečnost
zaměstnanci písemně oznámit, a to nejpozději v den, kdy změna nabývá účinnosti
(srov. § 113 odst. 4 zák. práce). Písemný mzdový výměr musí být zaměstnanci
doručen do vlastních rukou (srov. § 334 odst. 1 zák. práce). Při měsíčním
vyúčtování mzdy je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci písemný doklad
obsahující údaje o jednotlivých složkách mzdy a o provedených srážkách; na
žádost zaměstnance předloží zaměstnavatel doklady, na jejichž základě mzdu
vypočetl (srov. § 142 odst. 5 zák. práce). Mzdu lze sjednat nebo stanovit například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo
podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních
pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek,
nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. (uvedené způsoby
samozřejmě lze i kombinovat).
Sjednaná nebo zaměstnavatelem stanovená mzda však
nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 odst. 1 zák. práce). Mzda, na
kterou zaměstnanci vzniklo právo podle zákoníku práce, smlouvy, vnitřního
předpisu nebo mzdového výměru, je zaručenou mzdou (srov. § 112 odst. 1 zák. práce). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro posouzení důvodnosti
uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to,
zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či
kolektivní smlouva, anebo je-li mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě,
rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda
tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu
pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především
významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je
zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané
předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o
takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí
zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí
zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí
a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne
o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto
rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze
zaměstnavatele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004
sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2654/2006). Judikatura dovolacího soudu již dříve dospěla k závěru, že skutečnost, že
zaměstnanci nadále nebude poskytována část mzdy (její složka) stanovená
zaměstnavatelem v závislosti na hodnocení pracovních výsledků zaměstnance nebo
na základě jiných hledisek (že mu tuto část mzdy zaměstnavatel odebírá), je
zaměstnavatel povinen zaměstnanci oznámit před začátkem výkonu práce, za kterou
mu tato část mzdy dosud příslušela, a že až do tohoto oznámení má zaměstnanec
právo na mzdu v dosavadní (sjednané nebo stanovené) výši (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4254/2014 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5984/2017). V projednávané věci žalobkyně učinila předmětem řízení zaplacení složky mzdy
označované ve mzdovém výměru a ve vnitřním mzdovém předpisu žalované jako
„osobní příplatek“. Soudy – zřejmě pod vlivem uvedeného označení – na takto
uplatněný nárok aplikovaly ustanovení § 131 zák. práce upravující poskytování
osobního příplatku k platu. Náležitě přitom nevzaly v úvahu, že žalovaná
Univerzita Karlova není zaměstnavatelem uvedeným v ustanovení § 109 odst. 3
zák. práce, tj.
zaměstnavatelem, který svým zaměstnancům za vykonanou práci
poskytuje odměnu ve formě platu, nýbrž zaměstnavatelem, který svým zaměstnancům
(tedy i žalobkyni) za vykonanou práci poskytuje mzdu. Ustanovení § 131 zák. práce proto na zjištěný skutkový stav nedopadá a odvolací soud (jakož i soud
prvního stupně) se dopustil nesprávného právního posouzení věci. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že podmínky pro přiznání „osobního
příplatku“ byly u žalované v posuzovaném období upraveny v článku 8 Vnitřním
mzdovým předpisem Univerzity Karlovy v Praze. Podle této úpravy pracovníkovi,
který dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, může univerzita přiznat
„osobní příplatek“ (odst. 1) až do výše 100 %, popř. 150 % jeho mzdového tarifu
(odst. 2), a to na dobu nejméně šesti měsíců a nejvýše čtyř let na základě
hodnocení, které provádí příslušný vedoucí pracovník (odst. 3). V závislosti na
splnění podmínek stanovených v odstavci 1 a 2 může příslušný vedoucí pracovník
rozhodnout o zvýšení, snížení nebo odejmutí „osobního příplatku“, a to pouze s
písemným odůvodněním, návrh na snížení nebo odejmutí „osobního příplatku“ se na
žádost pracovníka projedná „komisionálním způsobem“ (odst. 4). „Osobní
příplatek“ může univerzita přiznat rovněž v souvislosti s úspěšným plněním
grantového nebo projektového úkolu na dobu kratší, než je uvedena v odstavci 3,
nebo na takovou dobu stávající „osobní příplatek“ pracovníkovi zvýšit (odst. 5). Na poskytnutí „osobního příplatku“ nemá pracovník nárok (odst. 6). S ohledem na shora podaný výklad se odvolací soud měl zabývat tím, zda „osobní
příplatek“ podle uvedeného vnitřního mzdového předpisu žalované (nikoliv z
hlediska ustanovení § 131 odst. 1 zák. práce) představuje tzv. nárokovou
(obligatorní) složku mzdy, kterou byla žalovaná povinna uspokojit, jestliže
žalobkyně splnila stanovené předpoklady a podmínky, nebo tzv. nenárokovou
(fakultativní) složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního
rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, a tím, zda tento vnitřní mzdový
předpis umožňoval, aby žalovaná „osobní příplatek“, který předtím žalobkyni od
1. 1. 2014 přiznala mzdovým výměrem ze dne 31. 12. 2013, žalobkyni od 1. 6. 2014 odejmula. Odvolací soud – veden nesprávným právním názorem – se věcí z
tohoto pohledu nezabýval; jeho závěr, že žalobkyně nemá na „osobní příplatek“
za měsíce červen 2014 až květen 2016 nárok, proto zatím nemůže obstát a
rozsudek odvolacího sodu není správný. Je-li dovolání přípustné, zabýval se dovolací soud tím, zda řízení není
postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3, jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), a to v prvé řadě
na základě námitek, které vznesla žalobkyně v dovolání. Dovolatelka namítala, že odvolací soud „v rozporu s § 79 odst. 1 o. s. ř. a bez
odpovídající opory v obsahu spisu“ vytknul soudu prvního stupně, že rozhodoval
„o jiném skutku, než jak jej jako předmět řízení vymezila žalobkyně“. Občanský soudní řád pojmy „skutek“ a „totožnost skutku“ nevymezuje.
Definice
skutku se v tzv. řízení sporném (kterým spor účastníků nepochybně je) odvíjí
především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení
rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných
k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu
žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné
označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. „z kupní
smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny
skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé
odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí
vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby),
není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené
skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle
hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a
rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo
totožnost následku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998 sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněný pod č. 119 v časopise Soudní judikatura,
roč. 1998). Žalobkyně předmětem řízení učinila „osobní příplatek“, který jí žalovaná od 1. 1. 2014 přiznala mzdovým výměrem ze dne 31. 12. 2013 ve výši 2 000 Kč měsíčně. Soud prvního stupně odejmutí tohoto příplatku od 1. 6. 2014 sice shledal
správným, avšak žalobě přesto částečně vyhověl, neboť dospěl k závěru, že
žalobkyně měla právo na „osobní příplatek“ ve výši 1 000 Kč, který pobírala
před rokem 2014 z důvodu, že dosahovala velmi dobrých pracovních výsledků,
který jí byl protiprávně odebrán, který ale předmětem řízení (jak vyplývá z
rozhodujících skutečností žaloby) učiněn nebyl. Odvolací soud s ohledem na
uvedené proto dospěl ke správnému závěru, že soud prvního stupně v rozporu s
dispoziční zásadou ovládající tzv. sporné řízení (o něž se jedná i v
projednávané věci) – podle které platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno
jinak, tím, jak žalobce vymezil předmět řízení - rozhodl o jiném předmětu
řízení, než který byl vymezen žalobou; nepřípustným překročením návrhu a
porušením dispoziční zásady řízení je přiznání jiného nebo většího plnění, než
kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na
základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem
dokazování (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1607/2008 a ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4778/2010 nebo nález
Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. IV. ÚS 286/95, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 44/1996).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „rozhodl naprosto jinak než Obvodní
soud pro Prahu 1, aniž by jednotlivé důkazy opakoval“, pak přehlíží, že – jak
vyplývá z napadeného rozhodnutí – odvolací soud dospěl k závěru, že soud
prvního stupně na základě provedených důkazů správně zjistil skutkový stav, ze
kterého následně odvolací soud též vycházel, a v tomto směru se tedy nijak
neodchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně [k výkladu ustanovení §
213 odst. 2 o. s. ř. a k otázce, za jakých okolností je povinností odvolacího
soudu zopakovat důkazy, provedené již soudem prvního stupně, srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3004/2017 (a v něm
uvedenou judikaturu), z jehož odůvodnění vyplývá, že ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle
něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v
důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního
stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám
nezopakoval; má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových
závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního
stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další
důkazy]. Vzhledem k tomu, že nové právní posouzení uplatněného nároku na zaplacení
„osobního příplatku“ si vyžádá i nové posouzení skutkového stavu (úplnosti
učiněných skutkových zjištění), nepovažoval dovolací soud za účelné zabývat se
námitkami dovolatelky, podle kterých se odvolací soud nevypořádal s tím, že
soud prvního stupně „opomenul provést některé důkazy, navržené žalobkyní“. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného
- správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem
k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu