Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, sídlem Joštova 138/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2025 č. j. 23 Cdo 903/2025-206, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2025 č. j. 15 Co 126/2024-182 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. března 2024 č. j. 6 C 16/2022-148, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastnice se určovací žalobou u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že zemřelá M. K. byla ke dni úmrtí 20. 11. 2021 výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. X, jehož součástí je stavba č. p. X, a pozemku parc. č. X v katastrálním území B. (dále jen "nemovité věci"). Vedlejší účastnice tvrdila, že zemřelá M. K. (matka vedlejší účastnice a stěžovatele) v době, kdy darovala nemovité věci stěžovateli (tj. dne 1. 3. 2021) trpěla duševní poruchou, na kterou vedlejší účastnice měla podezření již od poloviny roku 2016. Z důvodu změny chování M. K. a darování nemovitých věcí podala vedlejší účastnice návrh na omezení její svéprávnosti. V průběhu opatrovnického řízení byl vypracován znalecký posudek MUDr. Petrem Nedomou ze dne 18. 11. 2020, ze kterého vyplývá, že M. K. trpěla středně těžkým až těžkým syndromem demence. Duševní porucha tak významně negativně ovlivňovala její schopnost rozhodovat se, projevovat přání a právně jednat. S ohledem na závěry znaleckého posudku vedlejší účastnice tvrdila, že existence duševní poruchy její matky způsobila absolutní neplatnost darovací smlouvy ze dne 1. 3. 2021, neboť její matka v době darování nebyla schopna právně jednat. Řízení o omezení svéprávnosti M. K. bylo zastaveno z důvodu jejího úmrtí. Vedlejší účastnice tvrdila, že byla jako dědic krácena na svých právech.
3. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že zemřelá M. K. byla ke dni úmrtí 20. 11. 2021 výlučným vlastníkem nemovitých věcí a rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že M. K. trpěla v okamžiku uzavření darovací smlouvy duševní poruchou charakteru psychózy (organickou poruchou s bludy), v jejímž důsledku nebyla schopna posoudit význam a následky darovací smlouvy, kterou darovala nemovité věci stěžovateli. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud pouze doplnil dokazování o spis okresního soudu sp. zn. 41 D 1606/2021, ve kterém byla předmětem řízení pozůstalost po zemřelé a dále doplnil dokazování o znalecký posudek MUDr. Jiřího Pokory ze dne 7. 8. 2023.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť závěry krajského soudu, k nimž dospěl procesně korektním způsobem, jsou zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. I podle Nejvyššího soudu k prokázání toho, že zemřelá trpěla duševní poruchou, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat, postačí vysoká míra pravděpodobnosti takového závěru.
5. Stěžovatel namítá, že důkazy, které provedly obecné soudy a skutečnosti, ze kterých vycházely při svém rozhodování přímo ani nepřímo neprokazují, že by matka stěžovatele trpěla v okamžiku darování nemovitých věcí duševní poruchou, která by činila darování neplatným právním jednáním. Stěžovatel namítá, že znalec MUDr. Pokora při výslechu před nalézacím soudem sám uznal, že nemůže svůj závěr o tom, že matka stěžovatele trpěla v době darování nemovitých věcí duševní poruchou, vyslovit s jistotou, ale jen jako pravděpodobný závěr. Stěžovatel tvrdí, že diagnóza soudního znalce je bez jakéhokoli racionálního a logického odůvodnění, jedná se o vnitřní přesvědčení soudního znalce nepodložené důkazy. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudní znalec při zpracování znaleckého posudku přihlížel i k výpovědi notáře, který sepsal notářský zápis o darování nemovitých věcí.
6. Stěžovatel ve své argumentaci odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 850/2013, které jsou podle jeho názoru ústavně souladné. Naproti tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2025 sp. zn. 30 Cdo 3333/2024, ze kterého Nejvyšší soud vyšel v posuzované věci, považuje za neodůvodněný odklon od předchozí judikatury nesouladný s ústavním pořádkem.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti [srov. již nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41), ze dne 28. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 3004/24 ]. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Taková situace v posuzované věci nenastala.
9. Obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek uplatněných v předchozích řízeních, které byly řádně vypořádány. Pro Ústavní soud je rozhodné, že z napadených rozhodnutí vyplývá, na základě jakých skutečností obecné soudy dospěly k tomu, že zemřelá v době darování nemovitých věcí byla stižena duševní poruchou. Ústavní soud neshledává na postupu soudů, pokud jde o práci se znaleckými posudky či o zjišťování a prokazování vedlejší účastnicí namítané neplatnosti darovací smlouvy, z ústavněprávního hlediska nic problematického. K námitce stěžovatele, že obecné soudy učinily své závěry na základě pravděpodobnosti, Ústavní soud uvádí, že již v nálezu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 173/13
(N 156/74 SbNU 333) konstatoval, že pro aplikaci § 581 věty druhé občanského zákoníku je potřeba vysoká (nikoliv však 100%) míra pravděpodobnosti prokázání, že osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Soudy musí posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy. Požadavek jednoznačného skutkového závěru bez náznaku pravděpodobnosti by narušil spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a v důsledku porušil právo na ochranu majetku osob s duševním postižením.
10. Stěžovateli nelze přisvědčit, že judikatura Nejvyššího soudu byla postavena na závěru, že k aplikaci § 581 občanského zákoníku lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku. Naopak je ustálena na tom, že soud vychází z úrovně poznání, které je mu dosažitelné a dostupné z provedeného dokazování. Při prokazování, zda osoba trpěla duševní chorobou, postačí stanovení vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 844/2015, usnesení ze dne 24. 3. 2025 sp. zn. 30 Cdo 3333/2024).
11. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy svá skutková zjištění založily na řadě provedených důkazů (mimo jiné výpovědi synovce zemřelé, sousedky zemřelé, záznamy MUDr. Julínka, znalecký posudek MUDr. Nedomy, znalecký posudek MUDr. Pokory) a jednotlivé důkazy komplexně hodnotily. Obecné soudy, s akceptací konkrétních skutkových okolností posuzované věci a z důkazů, které byly provedeny, s dostatečnou mírou pravděpodobnosti prokázaly, že zemřelá M. K. byla v době uzavření darovací smlouvy stižena duševní poruchou, v jejímž důsledku nebyla schopna posoudit význam a následky darovací smlouvy. Na řádně odůvodněných závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
12. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu