USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 2392/17,?Břeclav, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, se sídlem Joštova 138/4, Brno, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 16/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2025, č. j. 15 Co 126/2024-182, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.344,70 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 6 C 16/2022-148, rozhodl, že se určuje, že zemřelá M. K., byla ke dni úmrtí, tj. ke dni XY, výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY – objekt k bydlení, a pozemku parc. č. XY – zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště
XY, pro katastrální území a obec XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 15 Co 126/2024-182, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Dovolatel v konkrétnosti odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 850/2013 (a judikaturu zde citovanou), a namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je dána neplatnost právního jednání dle § 581 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“).
5. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem tvrzený rozpor napadeného rozsudku se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 850/2013. Soudy nižších stupňů totiž v otázce posouzení jednání osoby jednající v duševní poruše z této rozhodovací praxe vycházely, a náležitě její závěry reflektovaly (srov. zejména bod 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud dospěl k závěru, že dárkyně jednala v duševní poruše a na zjištěný skukový stav aplikoval ustanovení § 581 o. z.
13. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s recentní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3870/2023), podle níž k neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, soud přihlédne zásadně bez návrhu.
14. Přestože dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky hmotného práva a rozpor s odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jím předestřená argumentace se nese převážně v rovině polemiky s hodnocením provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. V poměrech věci měly soudy za zjištěné (na základě provedeného dokazování zahrnujícího nejenom zmíněné znalecké posudky), že dárkyně v době jí činěného právního jednání trpěla duševní poruchou charakteru psychózy, a to organickou poruchou s bludy, v jejímž důsledku nebyla schopná posoudit význam a následky darovací smlouvy. Polemizuje-li ohledně této zjištěné skutečnosti dovolatel se závěry znaleckého posudku, pak v této souvislosti nepředkládá k posouzení dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. Obecně tak lze pouze uvést, že z rozhodovací praxe dovolacího soudu zajisté vyplývají určitá základní východiska ohledně hodnocení důkazů znaleckými posudky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, včetně další v nich odkazované judikatury), z nichž se podává, že soud nemá brát v úvahu pouze závěry znaleckého posudku, nýbrž podrobně a přesvědčivě posoudit, zda jsou přijaté znalecké závěry náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s dalšími důkazy a odpovídá-li odůvodnění znaleckého posudku pravidlům logického myšlení. Ani s těmito požadavky však postup soudů nižších stupňů ve věci zde vedené v rozporu není. Odvolací soud námitky dovolatele náležitě vypořádal (bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a vysvětlil, na základě jakých skutečností měl za prokázaný stav duševní poruchy dárkyně v době právního jednání (bod 13 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
16. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3333/2024) není nadto ničím výjimečným, že znalci z odvětví psychiatrie posuzují jednání mnohdy již nežijící osoby v inkriminovaném období i při absenci odpovídající zdravotní dokumentace vztahující se k posuzovanému období. To však neznamená, že i v těchto případech nelze dospět ke znaleckému závěru, že posuzovaná osoba (zůstavitel) v předmětné období byla stižena duševní poruchou a její ovládací (určovací) a (nebo) rozpoznávací schopnosti byly zcela či podstatně vymizelé, což má relevanci pro následný závěr rozhodujícího soudu o neplatnosti předmětného právního jednání podle § 581 o.
z. Nadto v mnoha případech duševní porucha posuzované osoby v předmětném období není, respektive v inkriminované době nebyla navenek laiky detekovatelná, přičemž verifikace stavu, že osoba je či byla stižena v daný okamžik duševní poruchou tak, že její ovládací či rozpoznávací schopnosti byly zcela nebo z podstatné části vymizelé (snížené), je diagnostikovatelná zpravidla toliko psychiatrem. Může se stát a také tomu tak v mnoha případech i je, že jednající posuzovaná osoba navenek vůči přítomným osobám působí a chová se tzv. zcela standardně, bez jakýchkoliv laiky zaregistrovaných rušivých projevů či náznaků duševní poruchy, ač ve skutečnosti je předmětnou duševní poruchou vskutku stižena, což ex post je verifikováno sofistikovaným vyšetřením ustanoveným znalcem - psychiatrem, povětšinou s přihlédnutím k předchozí zdravotnické dokumentaci a dalším zjištěným skutečnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020).
17. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu