Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2023 sp. zn. 6 Tdo 436/2023, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2022 sp. zn. 3 To 86/2021 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. září 2021 sp. zn. 52 T 7/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a byl mu vyměřen trest v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že jako jednatel obchodní společnosti A (dodavatel pil), v součinnosti s J. P., jednatelem obchodní společnosti B (odběratel pil), vylákal v letech 2013 až 2014 finanční prostředky v podobě kupní ceny od obchodních společností Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. (bod I. výroku o vině) a Oberbank Leasing s. r. o. (bod II. výroku o vině), z nichž každá měla financovat dodávku 4 pil. Ve skutečnosti však A vyrobila a dodala z pil financovaných Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. pouze jednu pásovou pilu a dodávku zbývajících tří pil fingovala. U pil financovaných ze strany Oberbank Leasing s. r. o. pak fingoval výrobu a dodávku všech čtyř pil. Obchodní společnost B, pro nedostatek finančních prostředků, o kterém stěžovatel věděl, uhradila obchodní společnosti Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., pouze nultou splátku ve výši 2 395 800 Kč a dvě splátky po 184 031 Kč a obchodní společnosti Oberbank Leasing spol. s r. o., pouze 3 běžné splátky ve výši celkem 153 432 Kč. Po vypovězení závazku ze smlouvy o leasingu leasingovými společnostmi byl jediný existující kus pily odvezen na neznámé místo. Uvedeným jednáním způsobil stěžovatel obchodní společnosti Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. škodu ve výši 9 583 200 Kč; obchodní společnosti Oberbank Leasing s. r. o. způsobil škodu ve výši 7 786 350 Kč.
6. Stěžovatel za prvé nesouhlasí se skutkovým zjištěním, že většina financovaných pil nebyla reálně vyrobena a dodána. Tvrdí, že jich bylo dodáno všech 8. Závěry soudů nejsou odůvodněny přesvědčivě. V řízení požadoval, aby znalec z oboru strojírenství a znalec z oboru polygrafie a fotografie posoudili, jaké typy pil jsou na pořízené fotodokumentaci a jejich shodnost. Návrhům na vypracování těchto znaleckých posudků nebylo vyhověno pro nadbytečnost, ač nadbytečné nebyly.
7. Dále pokud by pily nebyly v rozsahu tvrzeném obžalobou vyrobeny, společnosti Oberbank Leasing spol. s r. o. by nevznikla škoda, jelikož by formou nabytí od nevlastníka jakožto dobrověrný nabyvatel nabyla pily původně v majetku Nova Leasing a. s. (její majetek by se snížil o zaplacenou kupní cenu, ale současně by se zvýšil o hodnotu koupených pil). S touto argumentací se soudy nevypořádaly.
8. Dále stěžovatel upozorňuje, že co do výše škody obecné soudy po skutkové stránce dospěly k závěru, že pro Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. byla jedna pila skutečně vyrobena a dodána. Škoda však byla spatřována v celé kupní ceně (byla od ní odečtena jen zaplacená nultá leasingová splátka). Správně cena této skutečně vyrobené pily měla být při stanovení výše škody odečtena. Obecné soudy k této části jeho obhajoby uvedly, že společnost Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. tuto jedinou vyrobenou pilu v dispozici nikdy neměla, byť ji zaplatila, proto je třeba její hodnotu do způsobené škody sčítat. To však není pravdou, neboť tato pila byla vyrobena, dodána do společnosti B, a tam ohledána zástupcem leasingové společnosti včetně pořízení fotodokumentace a protokolárně převzata; další postup společnosti Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. spočívající v tom, že tuto skutečně vyrobenou pilu ponechala na místě k užívání leasingovému nájemci B, již na skutečnosti, že si leasingová společnost pilu převzala, ničeho nemění.
9. Rovněž měly být při stanovení výše škody od kupní ceny odečteny všechny leasingové splátky, nikoliv jen nultá splátka, kdy leasingový nájemce B zaplatil také další leasingové splátky v celkové výši 368 062 Kč ve prospěch Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. a v celkové výši 542 784 Kč ve prospěch Oberbank Leasing spol. s r. o. Soudy uvedly, že pro účely výše škody nelze zohledňovat zaplacení leasingových splátek nájemcem, tedy subjektem od stěžovatele odlišným, a navíc až poté, kdy leasingové společnosti zcela uhradily společnosti A kupní cenu předmětu leasingu. Stěžovatel však považuje tuto jejich argumentaci za mimoběžnou a nerozumí jí.
10. Dále při stanovení výše škody se nemělo vycházet z celé kupní ceny po odečtení nulté splátky, když z leasingu vůbec nebyla vyplacena částka 5 000 000 Kč, u které došlo pouze k započtení na pohledávku vůči společnosti A. Pokud pily nebyly dodány, pak zde nebyla pohledávka z kupní ceny, na kterou by mohl být proveden zápočet, zápočet tedy neměl právní účinky a nadále trvaly započítávané pohledávky Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. vůči A z dřívějších závazkových vztahů, a tedy nemohla vzniknout žádná škoda (majetek poškozené se nijak nezmenšil). V zápočtu navíc absentuje nezbytná přesná specifikace toho, která pohledávka směřuje vůči které, v jakém pořadí a v jakém rozsahu jednotlivé vzájemné pohledávky zanikají. Správně tedy při stanovení výše škody nemělo být k zápočtu částky 5 000 000 Kč přihlíženo. I na tuto jeho argumentaci soudy reagovaly jen mimoběžně.
11. Správně se také mělo při stanovení výše škody vycházet z kupní ceny bez DPH, protože ve výši DPH leasingovým společnostem žádná škoda nevznikla. Částka odpovídající DPH leasingovým společnostem zůstala v důsledku toho, že o tuto částku zaplatily méně na své daňové povinnosti. Soudy se s touto jeho argumentací vypořádaly odkazem na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 264/2006, 4 Tz 75/2009 nebo 6 Tdo 107/2018, nicméně stěžovatel s touto judikaturou nesouhlasí a nechápe její logiku, když poškozené o zaplacenou DPH a uplatněnou následně na vstupu, snížily svou daňovou povinnost a správci daně odvedly o tuto DPH méně, takže ve svém důsledku o částku odpovídající DPH nepřišly.
12. Podle stěžovatele trestný čin může být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr, třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu jej splatit, nebyl dostatečně zajištěn. V rozsahu poskytnutí dostatečného majetkového ekvivalentu zajišťujícího úvěr nelze shledat naplnění subjektivní stránky trestného činu a současně je nutno snížit škodu o hodnotu takového zajištění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 460/2010, 6 Tdo 573/2009 nebo 4 Tdo 1543/2015). V daném případě byly závazky vůči společnosti Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. zajištěny směnkou vystavenou společností A, kterou osobně avaloval, a směnkou vystavenou společností B, kterou osobně avaloval J. P. Za závazky vůči Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. tedy s J. P. ručili veškerým svým osobním majetkem. Jeho osobní majetek přitom tehdy významně převyšoval celkovou výši závazků vůči společnosti Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. a rovněž majetek J. P. byl nezanedbatelný. U Oberbank Leasing spol. s r. o. šlo o zajištění závazkem zpětné koupě. Při nesplnění závazků z leasingového vztahu ze strany společnosti B leasingová společnost mohla po A požadovat, aby pily odkoupila zpět.
13. Soudy dospěly k závěru, že pro poškozené společnosti nebylo reálné domoci se uplatněním takovýchto zajišťovacích institutů uspokojení svých pohledávek v rozumném čase, přičemž poukázaly na zatížení nemovitostí zástavami a jejich následný prodej. Dle stěžovatele se však soudy hodnotě jeho majetku a závazků věnovaly jen povrchně, a co se týče prodeje nemovitostí, k nemovitostem v kat. úz. Ž. kupní smlouvu uzavřel až dne 22. 7. 2014 a leasingová společnost Deutsche Leasing ČR s. r. o. tudíž měla dostatečný časový prostor k uspokojení své pohledávky ze směnky vůči jeho osobě avalisty, avšak žádné právní kroky v tom směru nepodnikla a směnku neuplatnila. Soudy se rovněž nezabývaly schopností společnosti A zaplatit společnosti Oberbank Leasing spol. s r. o. kupní cenu za případnou zpětnou koupi pil, přičemž ani společnost Oberbank Leasing spol. s r. o. vůči společnosti A právo zpětné koupě neuplatnila.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
15. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 , bod 28, či ze dne 8.
12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20 , bod 17). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
16. V ústavní stížnosti je předkládána polemika se skutkovými a právními závěry, které vyslovily obecné soudy jakožto orgány k tomu oprávněné, přičemž je vznášena primárně toliko v rovině podústavního práva. Uplatněná argumentace se tak míjí se smyslem řízení o ústavní stížnosti, jenž má sloužit k ochraně před zásahy do základních práv a svobod dosahujících ústavněprávní roviny. Není úlohou Ústavního soudu, aby prováděl vlastní nové hodnocení provedených důkazů a výklad právních předpisů a nahrazoval jím interpretaci zastávanou obecnými soudy. To pak platí zejména, pokud v napadených rozhodnutích úvahy, na základě kterých vyslovily své závěry, řádně vyložily. Což se v posuzované věci bezpochyby stalo.
17. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (např. nález ze dne 22. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 str. 3 až 4). V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkazním návrhům obhajoby vyhověno, uvedly, když je označily za nadbytečné s poukazem na výsledky dokazování. Ústavní soud shledává, že ve věci bylo provedeno dokazování, které bylo poměrně rozsáhlé a nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti. Stěžovatel tvrdí, že závěr soudů o tom, že většina financovaných pil nebyla reálně vyrobena, není dostatečně odůvodněn, nicméně Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje. Soudy vyšly z řady důkazů, zejména výpovědí svědků (srovnej zejména bod 52 a násl. rozsudku).
18. Pokud stěžovatel tvrdí, že poškozená Oberbank Leasing spol. s r. o. nebyla poškozena, neboť se stala vlastnicí pil původně leasingově financovaných společností Nova Leasing a. s., takováto úvaha je nepřiléhavá, neboť společnost Oberbank Leasing spol. s r. o. žádnými pilami nedisponuje a je zjevně absurdní dovozovat, že by se měla domáhat nějakých nároků vůči společnosti Nova Leasing a. s. z titulu vlastnictví těch pil, které byly vyrobeny, když ve věci jde o závadné jednání stěžovatele, nikoliv společnosti Nova Leasing a. s. Kromě toho stěžovatelova teze by v konečném důsledku vedla jen k tomu, že poškozeným by byl jiný subjekt (Nova Leasing a. s.), a tedy jím tvrzené pochybení by nemohlo mít vliv na výrok o vině a výši trestu.
19. Co se týče jediné pily, která byla při financování leasingem od společnosti Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. skutečně vyrobena, i jí se týká podvodný úmysl stěžovatele. Soudy například uvádějí, že zamlčel, že i ohledně této pily jde pouze o prostředek, jak rychle získat disponibilní finance na jiné obchodní aktivity s vědomím toho, že společnost B nebude mít z provozní činnosti této pily finanční prostředky na hrazení leasingových splátek (bod 61 rozsudku). Připomenout lze též, že daná pila byla odvezena na neznámé místo; sama skutečnost, že byla reálně vyrobena, škodu společnosti Deutsche Leasing ČR spol. s r. o. v konečném důsledku nijak neumenšuje. Škoda poškozenému v takovéto situaci vzniká nejen tím, že jeho věc zanikla, ale například i pokud jeho vlastnické právo trvá, ale nemůže uplatnit právo na vydání své věci, protože neví, kdo věc drží (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 22 Cdo 2419/2012).
20. Další stěžovatelovy námitky představují polemiku s právním posouzením věci v rovině práva podústavního, přičemž obecné soudy své právní závěry řádně odůvodnily. Připomněly, že nelze směšovat stanovení výše škody způsobené trestným činem, s vyčíslením nároků poškozených na náhradu škody. Došlo-li podvodným jednáním již k dokonání trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí.
Rozhodujícím je okamžik dokonání trestného činu, kterým v daném případě bylo vylákání peněžitého plnění od poškozených společností na základě uzavřených leasingových smluv a ve stejném rozsahu obohacení obžalovaných, respektive společností, které zastupovali. Pokud jde o další úhrady leasingových splátek, v situaci, kdy k nim došlo až po dokonání trestního činu, soudy dovodily, že je nutno je považovat již jen za náhradu způsobené škody. Své závěry přitom podpořily i odkazy na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 194/2001 či 7 Tdo 1364/2017).
21. Soudy se věnovaly i otázce zápočtu, kde dospěly k závěru, že není žádného rozdílu v úbytku na majetku leasingové společnosti v případě, že by vyplatila společnosti A celou kupní cenu v hodnotě 11 979 000 Kč (tzn. bez zápočtu) anebo by o částku 5 mil. korun snížila její předchozí dluh z jiného závazku (bod 63 rozsudku). Ani zde Ústavní soud nevidí potřebu zasahovat do výkladu obecného práva provedeného orgány k tomu oprávněnými.
22. Obdobné platí také o problematice DPH, když soudy logicky vyšly (bod 41 usnesení Nejvyššího soudu) z toho, že dle ustálené rozhodovací praxe se při určování výše způsobené škody i rozhodování o její náhradě v trestním řízení vychází z ceny včetně daně z přidané hodnoty (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 25/2004 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. 7 Tdo 264/2006, rozsudek ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 4 Tz 75/2009, usnesení ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 6 Tdo 107/2018).
23. Soudy nepominuly se vypořádat ani se stěžovatelovou argumentací ohledně zajišťovacích institutů (viz bod 68 a násl. rozsudku). Při zkoumání úmyslu způsobit danou škodu se zabývaly možnostmi jejího budoucího uspokojení z poskytnutých utvrzovacích a zajišťovacích prostředků, přičemž dospěly k závěru, že k reálnému uspokojení pohledávek jimi nemohlo dojít, čemuž muselo odpovídat i přesvědčení stěžovatele, a též uvážily, že podvodné jednání popsané v § 209 trestního zákoníku se vztahuje nejen k absolutní neschopnosti pachatele uhradit vylákanou majetkovou hodnotu, ale i k jeho neschopnosti uhradit takovou hodnotu ve sjednané době. Ostatně pokud stěžovatel měl majetek, jak tvrdí, nic mu nebránilo závazky splnit.
24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, nýbrž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu