Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nárokuj s. r. o., sídlem Karlova 471, Veselí nad Moravou, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 33 Cdo 2105/2024-178, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2024 č. j. 12 Co 14/2024-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. října 2023 č. j. 39 C 114/2022-95, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Provident Financial s. r. o., sídlem Olbrachtova 2006/9, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 21 542 Kč. Částka měla představovat bezdůvodné obohacení ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi jejím právním předchůdcem a vedlejší účastnicí, která byla podle stěžovatelky neplatná. Její právní předchůdce úvěr zcela splatil. Neplatnost smlouvy měla být způsobena tím, že vedlejší účastnice při poskytnutí úvěru řádně nezkoumala úvěruschopnost právního předchůdce stěžovatelky, a z toho důvodu neměla nárok na příslušenství úvěru v celkové výši. Podle obvodního soudu ale vedlejší účastnice tuto zákonnou povinnost neporušila a úvěruschopnost ověřila dostatečným způsobem.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Shodně s ním dospěl k závěru, že vedlejší účastnice zkoumala úvěruschopnost dlužníka dostatečně a výše roční procentní sazby nákladů ("RPSN") nebyla v rozporu s dobrými mravy. Smlouvu o úvěru posoudil jako platné právní jednání.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Pokud stěžovatelka namítala rozpor s jeho judikaturou proto, že si vedlejší účastnice neověřila právním předchůdcem stěžovatelky tvrzenou výši výdajů, šlo podle něj o rozhodnutí, ve kterých se otázkou posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zabývaly soudy, na rozdíl od této věci, v situaci, kdy ještě nedošlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru. Odkázal dále na rozsudek ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). V právě posuzované věci k tomuto závěru dospět nelze, a nelze tak dovodit důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy), byť by vedlejší účastnice pochybila neprověřením si spotřebitelem uváděných výdajů.
5. Podle stěžovatelky si vedlejší účastnice řádně nevyžádala podklady a listiny, aby ověřila údaje uváděné jejím právním předchůdcem o jeho pravidelných výdajích. Jednání vedlejší účastnice bylo účelově a vědomě laxní a výši výdajů spotřebitele neřešila, a to ani v situaci, kdy měla prokázáno, že právní předchůdce stěžovatelky byl v době uzavírání spotřebitelského úvěru nezaměstnaný.
6. Postup soudů je v rozporu s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s. r. o. proti EC Financial Services, a. s. Podle Soudního dvora EU články 8. a 23. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice") musí být vykládány tak, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Dále odkázala na nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334). Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k narušení její právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Obecné soudy v totožných věcech rozhodují odlišně. Jde tak o zjevný exces a svévoli. Na závěr stěžovatelka uvedla, že ústavní stížnost do týdne doplní o podrobnou argumentaci, což však neučinila.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
9. Stěžovatelka svůj nárok odvíjí od předpokladu, že pochybení při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele má mít automaticky za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to i pokud by spotřebitel byl schopen úvěr splácet a zcela jej splatil. Povinnost prověřit úvěruschopnost spotřebitele přitom vychází z výše uvedené směrnice a je provedena zejména v § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
10. Před posouzením relevance stěžovatelčiných námitek a jejich potenciálním ústavněprávním přesahem je namístě zdůraznit, že v této věci požadovaná částka je svou výší bagatelní. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24 , bod 6). Ústavní soud tak vždy učinil vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), bod 33, nebo usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ].
11. Otázka důsledků pochybení při zkoumání úvěruschopnosti je nanejvýš praktická s možným dopadem na velké množství osob. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence. Z toho důvodu se Ústavní soud ve vztahu k otázce následků pochybení při zkoumaní úvěruschopnosti za situace, kdy úvěr byl již zcela splacen, opodstatněností stížnosti zabýval.
12. Stěžovatelka rozporuje názor Nejvyššího soudu, podle nějž pochybení při zkoumání úvěruschopnosti automaticky nevede k neplatnosti právního jednání. Z napadeného usnesení vyplývá, že sankce v podobě neplatnosti nastupuje, až pokud je postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, tj. že mu úvěr neměl být poskytnut. Jde tedy o výklad podústavního práva, který je primárně úkolem obecných soudů. Ústavní soud do tohoto procesu zasahuje, až pokud jej doprovází kvalifikované vady. K tomu může dojít zejména, dopustí-li se soudy při tomto procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85), ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17 (N 88/89 SbNU 331)].
13. Ústavní soud se proto dále zabýval, zda výklad přijatý Nejvyšším soudem trpí výše popsanou kvalifikovanou vadou. Stěžovatelka důvodnost své stížnosti opírá zejména o rozsudek Soudního dvora EU. V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 10a Ústavy se vnitrostátní právní řád otevírá působení unijního práva, včetně pravidel týkajících se jeho účinků uvnitř právního řádu České republiky [srov. nálezy ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17 (161/2019 Sb.), bod 53, nebo ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 387/20 (N 105/100 SbNU 221), bod 45]. V souladu s čl. 1 odst. 2 Ústavy mají být domácí právní předpisy včetně Ústavy interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce unijních orgánů a orgánů členských států; existuje-li tedy několik interpretací ustanovení právního řádu a jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v Evropské unii, je nutno volit eurokonformní výklad podporující realizaci závazku, nikoli výklad, jenž realizaci znemožňuje [srov. nálezy ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17 (161/2019 Sb.), bod 54, nebo ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20 ), bod 26].
14. Ze stěžovatelkou odkazovaného rozhodnutí nicméně nevyplývá, že by výklad zastávaný Nejvyšším soudem nebyl eurokonformní. Soudní dvůr EU se nezabýval výkladem vnitrostátního práva. Pouze dovodil, že není v rozporu se směrnicí, pokud by vnitrostátní právo stanovilo neplatnost smlouvy pro nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, i když povinnosti z této smlouvy byly stranami v plném rozsahu splněny a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22, bod 52). Zároveň je podle něj na členských státech, aby při stanovení vhodného režimu sankcí za porušení povinností, které pro věřitele vyplývají ze směrnice, řádně zohlednily rozsah újmy, kterou jednání věřitele způsobilo spotřebiteli (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22, bod 45). V této souvislosti je třeba také zdůraznit, že závěr Nejvyššího soudu se nedotýká případné veřejnoprávní odpovědnosti, resp. sankce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2024 č. j. 9 As 127/2024-34, bod 36). Není zde sporu, že zákonodárce může stanovit přísnější následky a neocitne se v rozporu s právem EU, předmětem zkoumání Ústavního soudu je však napadené rozhodnutí a jeho výklad vnitrostátního práva.
15. O tom, že výklad přijatý Nejvyšším soudem nedoprovází kvalifikovaná vada, svědčí i různá praxe napříč evropskými státy v sankcionování pochybení při zkoumání úvěruschopnosti. Podle německého práva nezpůsobuje pochybení při zkoumání úvěruschopnosti neplatnost, snižují se však úroky, na které má věřitel nárok [srov. § 505d odst. 1 německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch), dále jen "BGB"]. K tomuto následku však nedojde, pokud by k uzavření smlouvy mohlo dojít i byla-li by úvěruschopnost posouzena řádně (§ 505d odst. 1, 5. věta BGB). K následku nedojde, ani pokud spotřebitel úmyslně nebo z hrubé nedbalosti zatajil nebo poskytl nesprávné údaje (srov. § 505d odst. 3 BGB). Podle rakouského modelu může spotřebiteli vznikat právo od smlouvy o úvěru pro jeho omyl odstoupit (pokud jej podnikatel neinformoval o pochybnostech o jeho úvěruschopnosti), nebo právo na náhradu škody v důsledku porušení předsmluvní povinnosti - culpa in contrahendo (srov. PESEK, R. Rechtsfolgen der mangelhaften Bonitätsprüfung. Zeitschrift für Verbraucherrecht: VbR, 2014, č. 1, s. 4-5). Zákonným následkem v polském právu je zejména veřejnoprávní odpovědnost (srov. CHRUŚCIAK, M. Ustawa o kredycie konsumenckim: rekomendacje interpretacyjne podstawowych regulacji: komentarz. Krótkie komentarze Becka. C.H. Beck, 2012, s. 70).
16. V souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti v soukromoprávních vztazích je zdůrazňován rovněž význam důkazního břemene. To se může projevovat i při zkoumání, zda by při řádném splnění povinnosti, úvěr byl či nebyl poskytnut. V Německu, prokáže-li věřitel, že i pokud by úvěruschopnost prověřil řádně, neměl by zásadní pochybnosti bránící poskytnutí úvěru, vyhne se nepříznivým (soukromoprávním) důsledkům (srov. FELDHUSEN, C."Erhebliche Zweifel" bei der Kreditwürdigkeitsprüfung. BKR - Zeitschrift für Bank - und Kapitalmarktrecht, 2016, C.H. Beck GmbH & Co., č. 11, s. 445).
17. Ústavní soud si je vědom, že Nejvyšší soud důkazní břemeno výslovně neřešil a pouze uzavřel, že nebylo postaveno najisto, že právní předchůdce stěžovatelky nebyl schopen úvěr splácet. Stěžovatelka tento závěr nijak nerozporuje. Dokonce ani netvrdí, že jejímu právnímu předchůdci úvěr neměl být poskytnut. Namítá pouze, že vedlejší účastnice měla být při prověřování úvěruschopnosti důslednější. Ústavní soud se s ohledem na svou zdrženlivost při výkladu podústavního práva k této otázce pozitivně nevyjadřuje, už jenom s ohledem na okolnosti tohoto případu, závěr obecných soudů o řádném splnění povinností při zkoumání úvěruschopnosti, splacení úvěru právním předchůdcem a absenci nezbytných tvrzení.
18. Napadené usnesení není ani svévolné z důvodu, že by nedůvodně vybočovalo z praxe Nejvyššího soudu (jak tvrdí stěžovatelka). Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, ve kterém se touto otázkou také zabýval, přičemž napadené usnesení se od něj neodchyluje. Závěry Nejvyššího soudu odpovídají i některým závěrům publikovaným v odborné literatuře (SLANINA, J., JEMELKA, L., VETEŠNÍK, P., WACHTLOVÁ, L., FLÍDR, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 438). Stěžovatelka svou argumentací zřejmě naráží na judikaturu týkající se skutkově odlišné situace, kdy úvěr neměl být poskytnut, pokud by úvěruschopnost byla prověřena řádně. Z jiné skutkové situace vychází i stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 4129/18 , v němž se za situace, kdy dluh nebyl splněn, Ústavní soud zabýval významem zkoumání úvěruschopnosti. Nelze z něho však dovozovat, že by neplatnost smlouvy měla nutně nastupovat vždy už jenom z důvodu, že došlo k pochybení při zkoumání úvěruschopnosti.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu