USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Nárokuj s. r. o., identifikační číslo osoby 09514678, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 471, zastoupené advokátem JUDr. Rostislavem Puklem, se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované Provident Financial s. r. o., identifikační číslo osoby 25621351, se sídlem v Praze, Olbrachtova 2006/9, zastoupené advokátkou Mgr. Andreou Stachovou, se sídlem v Praze, Valentinská 92/3, o 21 542 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 114/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 12 Co 14/2024-149, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 758,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Andrey Stachové.
z prodlení ve výši 8,50 % od 17. 9. 2021 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 3. 2024, č. j. 12 Co 14/2024-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení bylo vrácení částky představující příslušenství spotřebitelského úvěru, který žalovaná poskytla předchůdci žalobkyně (dlužníkovi) ve výši 25 000 Kč. Žalobkyně namítala, že příslušenství dlužník žalované zaplatil, aniž na jeho zaplacení měla nárok, neboť smlouva o úvěru byla neplatná pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, pro rozpor smluvních ujednání s dobrými mravy a porušení zákonné informační povinnosti žalované. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná zkoumala úvěruschopnost dlužníka dostatečně a výše roční procentní sazby nákladů („RPSN“) není v rozporu s dobrými mravy (žalobkyně ostatně nespecifikovala, o kolik dle ní RPSN ve smlouvě přesahuje akceptovatelnou výši 100 %). Smlouvu o úvěru posoudil jako platné právní jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v zákonné lhůtě žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, kterým napadla rozsudek v celém rozsahu a navrhla jeho změnu a vyhovění žalobě nebo zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovodil-li, že soud prvního stupně „mlčky“ neshledal výši RPSN v úvěrové smlouvě v rozporu s dobrými mravy. Namítá, že závěr dovozující, že výše RPSN a poplatků uvedených ve smlouvě není v rozporu s dobrými mravy, koliduje se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 276/2022, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2617/2020, a ze dne 18. 12. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1176/2021. Pokud by se odvolací soud výší RPSN řádně zabýval, musel by dojít k závěru (pokud by neshledal smlouvu absolutně neplatnou), že žalovaná má nárok pouze na úrok ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy uveřejněné Českou národní bankou, a ujednání o jiných platbách jsou neplatná. V rozporu se závěry Nejvyššího soudu dovozenými v rozsudku ze dne 25.
7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, odvolací soud vyřešil otázku řádného zkoumání a posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Ačkoli si žalovaná neověřila výši výdajů a vycházela pouze z údajů dlužníka, soudy obou stupňů dovodily, že jako důkaz o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka postačí jím podepsaná karta zákazníka. Klade tak otázku, zda poskytovatel úvěru řádně splnil povinnost zkoumat a následně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jestliže si nevyžádal vůbec žádné podklady od spotřebitele a ani si žádným způsobem neověřil výši jeho výdajů, a zda jeho zkoumání a posouzení úvěruschopnosti dlužníka naplňuje zákonný požadavek odborné péče.
V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a na rozsudky Soudního dvora Evropské Unie ze dne 11. 1. 2024, ve věci C-755/22 (ohledně sankcionování věřitele, který nesplnil povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru podle vnitrostátního práva, a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když již smlouva byla splněna a spotřebitel neutrpěl škodlivé následky), a dále ve věcech C-449/13 (ohledně důkazního břemene věřitele o splnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti dlužníka) a C-565/12 (ohledně odrazující funkce sankce zániku nároku na úroky při nesplnění této povinnosti).
Postoupení pohledávky dlužníka (bez ohledu na důvody a smluvní podmínky) pak nemůže mít na platnost či neplatnost úvěrové smlouvy vliv. Podle dovolatelky tak soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly na daný případ právní normy a dovodily závěry v rozporu s rozhodovací praxí obecných soudů. Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kterým bylo porušeno ústavně zaručené právo dovolatelky na spravedlivý proces, právo vlastnit majetek a právo na legitimní očekávání. Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle § 237 a násl. zákona č. 99/1963 Sb.
občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7.
8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018, všechna dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Mezi předchůdcem žalobkyně (dlužníkem) a žalovanou byla 12. 5. 2017 uzavřena smlouva o spotřebitelském neúčelovém úvěru ve výši 25 000 Kč s dohodnutými splátkami 776 Kč týdně, s dalšími poplatky v celkové výši 21 542 Kč (úrok 4 472 Kč, poplatek za zpracování a doručení 6 050 Kč a za administrativní činnost a komfortní splácení 11 020 Kč), se splatností 60 týdnů. Žalovaná ohledně dlužníka zjistila, že žije ve vlastním bydlení, má vysokoškolské vzdělání, je ženatý, má jednu vyživovanou osobu, je vlastníkem automobilu.
Aktuálně (velmi krátkou dobu před žádostí o poskytnutí úvěru) se stal nezaměstnaným, nemá další půjčky, čistý příjem domácnosti činí 34 252 Kč a odhadované běžné měsíční výdaje cca 4 000 Kč. Žadatel doložil výplatní pásky za měsíce únor, březen a duben 2017 a výměr o přiznání dávky za měsíc květen 2017 a podepsal zákaznickou kartu. Kromě toho žalovaná ověřila bezdlužnost žadatele výpisem z nebankovního i bankovního registru klientských informací. Dlužník v období od 12. 5. 2017 do 11. 12. 2020 úvěr v celém rozsahu řádně splatil.
Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z odchýlení se od závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16 (dostupném na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu), v přesvědčení, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a do práva vlastnit majetek.
Její odkaz na tento nález není případný, byl vydán ve skutkově odlišné věci (v řízení o určení vlastnictví k nemovitosti) a Ústavní soud se v něm zabýval přípustností dovolání při řešení otázky nabývání vlastnického práva od nevlastníka, v níž se rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rozcházela, a to v situaci, kdy dovolání bylo shledáno nepřípustným proto, že napadené rozhodnutí bylo souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ústavní soud v tomto nálezu přitom nepopřel svou dosavadní judikaturu vztahující se k náležitostem dovolání, včetně vymezení jeho přípustnosti.
K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně uzavřel, „že soud prvního stupně ‚mlčky? dospěl k závěru, že výše RPSN v úvěrové smlouvě není v rozporu s dobrými mravy, ačkoli se výší RPSN vůbec nezabýval“, nespojuje s touto výtkou žádný z předpokladů přípustnosti dovolání.
Poukazuje sice na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 276/2022, a v něm citované rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 3. 2014, ve věci C-565/12, a ze dne 9. 11. 2016, ve věci C-42/15, avšak toliko ve vazbě na závěry ohledně účinnosti, přiměřenosti a odrazujícímu účinku sankcí při porušení povinností vyplývajících ze směrnice Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, které v nich byly vysloveny. Ve vztahu ke své výtce však přípustnost dovolání nevymezuje, neboť ji nekonfrontuje s dosavadní praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud by tak k ní mohl přihlížet jen jako k vadě v řízení v případě jinak přípustného dovolání.
Totéž platí o námitkách, že otázkou výše RPSN se odvolací soud sám vůbec nezabýval, a že soudy dospěly k závěru, že jako důkaz o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka postačí jím podepsaná karta zákazníka. Naopak v případě námitky nesprávné výše RPSN a nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu, že výše RPSN není v daném případě rozporná s dobrými mravy, dovolatelka sice vymezila přípustnost dovolání (namítá rozpor s označenými rozhodnutími dovolacího soudu, jejichž závěry cituje), neartikuluje však právní otázku, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a při jejímž řešení se odvolací soud od závěrů v jí označených rozhodnutích dovolacího soudu odchýlil (závěry v označených rozhodnutích nekonfrontuje s konkrétními závěry v této věci).
V dovolání pouze uvádí, k jakým závěrům při posuzování výše RPSN Nejvyšší soud dospěl, a odvolacímu soudu vytýká, že se výší RPSN řádně nezabýval (vytýká mu tím nepřezkoumatelnost jeho závěrů, tedy vadu řízení), a polemizuje s jeho závěrem, že výše RPSN není v rozporu s dobrými mravy. Rozpor s dovolatelkou označeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 276/2022, nemůže být dán již proto, že v něm dovolací soud řešil (jinou) otázku, zda podléhá promlčení právo uplatnit u poskytovatele úvěru porušení informační povinnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru, tedy otázku, na níž není napadené rozhodnutí založeno.
Poukazuje-li na to, že ve výše citovaném Nejvyšší soud dovodil, že RPSN v situaci, kdy věřitel nezahrnul poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 39 542 Kč do celkových nákladů úvěru, má za následek, že se spotřebitelský úvěr považuje od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná, a dožaduje se téhož postupu v nyní posuzované věci, pak, jak je uvedeno výše, s uvedeným závěrem žádným způsobem nekonfrontuje dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) v poměrech této věci.
Neuvádí totiž žádnou konkrétní právní otázku, kterou v této souvislosti odvolací soud řešil, a v čem konkrétně spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení ve vazbě k závěrům dovolacího soudu, když (jak ostatně podotkl odvolací soud v napadeném rozsudku), neuvádí ani to, jaká je výše RPSN v této věci a že by v daném případě žalovaná při posuzování RPSN nezahrnula do celkových nákladů úvěru nějaký poplatek (a jaký) a v čem tedy rozpor s označeným rozhodnutím dovolacího soudu konkrétně shledává. V zásadě totéž platí, dovozuje-li dovolatelka rozpor napadeného rozhodnutí při posuzování RPSN se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2617/2020. Nelze přitom přehlédnout ani to, že nejen předmět uvedeného řízení (zastavení exekučního řízení), ale i skutkový stav byly zcela odlišné od této věci.
Nejvyšší soud přitom v tomto usnesení připomenul, že jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Výše uvedené platí i v případě dovolatelkou zmiňovaného usnesení ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 7 Tdo 1176/2021, vydaného v trestní věci, v níž se Nejvyšší soud zabýval lichevní povahou smlouvy a naplněním skutkové podstaty trestného činu lichvy a v té souvislosti posouzením hrubého nepoměru poskytnutého nebo slíbeného plnění ve vztahu k tomu, co za to poškozená osoba obdrží.
I v tomto rozhodnutí přitom Nejvyšší soud uvedl, že sjednaná výše úroků nemůže být jediným kritériem pro posouzení, zda okolnosti poskytnutí konkrétní půjčky vykazují znaky lichvářského jednání či nikoli. Je třeba zvažovat vedle hodnotového poměru vzájemných plnění i dobu, na kterou je půjčka uzavřena, resp. okolnosti. Na přípustnost dovolání usuzuje dovolatelka dále z toho, že odvolací soud při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka nerespektoval závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele.
Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
Dále Nejvyšší soud uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet.
Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná.
Dovozuje-li dovolatelka rozpory s výše uvedenými závěry proto, že žalovaná zkoumala a posuzovala úvěruschopnost dlužníka pouze na základě jím uvedených údajů zapsaných do zákaznické karty, pak formuluje právní otázku na základě jiného skutkového stavu než toho, z něhož soudy obou stupňů vycházely (a který nelze dovolacímu přezkumu podrobit). Soudy obou stupňů totiž učinily skutkové zjištění, že žalovaná se nespokojila jen s tvrzeními dlužníka uvedenými v jím podepsané kartě zákazníka, ale ohledně jeho příjmů měla k dispozici i výplatní pásky prokazující výši jeho posledních výdělků a výměr o přiznání dávky v nezaměstnanosti od následujícího měsíce (měsíce, kdy došlo k uzavření smlouvy) a v informačních rejstřících si ověřila bezdlužnost dlužníka.
Pokud dovolatelka namítá rozpor s označenou judikaturou v tom, že si žalovaná neověřila dlužníkem tvrzenou výši výdajů, a odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské Unie, pak lze uvést následující. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další), vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.
„the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. V nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, vydaném v exekuční věci (při rozhodování o zastavení exekuce vedené na základě rozhodčího nálezu) Ústavní soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a uzavřel, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z „objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; „to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“.
V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dodal, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Obdobně v rozsudku ze dne 9. 2. 2023, sp. zn.
33 Cdo 2981/2022, Nejvyšší soud považoval za nedostatečné, že se úvěrující společnost spokojila pouze s informacemi od dlužníka, jež neověřovala a ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti. Nelze ovšem přehlédnout, že ve výše označených věcech se otázkou posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zabývaly soudy (na rozdíl od této věci) v situaci, kdy ještě nedošlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru. Posouzením úvěruschopnosti dlužníka a důsledky z toho plynoucími v případě úplného splacení poskytnutého spotřebitelského úvěru se Nejvyšší soud vypořádal v rozsudku ze dne 27.
9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. V něm, kromě jiného, uvedl, že Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ukládá členským státům (při zohlednění zvláštních charakteristických rysů svých úvěrových trhů) přijmout vhodná opatření pro podporu odpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu. Cílem je v rámci úvěrového trhu zabránit tomu, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování a neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti (odstavec 26 odůvodnění citované směrnice).
Členské státy mají povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi (článek 8). Je na každém členském státu, aby stanovil pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě směrnice a přijal veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování s tím, že sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující (článek 23).
Směrnice následky za porušení uvedené povinnosti nestanoví a neupravuje ani otázky smluvního práva související s platností úvěrových smluv (srov. odstavec 30 odůvodnění směrnice). Úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolil „sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy.
Jde o soukromoprávní sankci ex lege pro případ, kdy byl úvěr poskytnut spotřebiteli, který nebyl schopen ho splácet. Jde o realizaci cíle dotyčného harmonizačního rámce, jímž je ochrana před neuváženým poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet. Právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele (§ 86 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru), a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).
Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
Uvedený přístup odpovídá podle důvodové zprávy i záměru zákonodárce. Pro závěr o neplatnosti smlouvy proto musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Ve věci vedené sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 proto Nejvyšší soud shledal neúplným (a proto nesprávným) právní posouzení věci odvolacím soudem, který neplatnost smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti žalované posoudit úvěruschopnost (neprověřila dlužníkem uváděné výdaje, resp. jeho výdaje reálně nezjišťovala), aniž vzal v úvahu, zda, resp. že předchůdce žalobkyně byl schopen úvěr splatit.
Akcentoval, že způsob a rozsah posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se v konkrétních případech bude lišit, neboť se vždy jedná o posouzení individuální. V jím projednávané věci přitom měsíční splátka úvěru činila cca 16 % prokázaného měsíčního příjmu spotřebitele, předchůdce žalobkyně úvěr řádně splatil, aniž sám kdy uplatnil jakoukoliv výhradu ve vztahu ke své schopnosti úvěr splatit. Podle dovolacího soudu tak nebylo zřejmé, proč je neprověření údaje uvedeného předchůdcem žalobkyně v žádosti o úvěr natolik závažným pochybením, že to mohlo mít vliv na jeho schopnost úvěr splatit.
Výše vyslovený závěr pak není v rozporu ani s posléze vyřešenou předběžnou otázkou Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, ve věci C-755/22 (ve věci Nárokuj s. r. o. v. EC Financial Services, a. s.) neboť respektuje, že i po splacení dluhu spotřebitelem je třeba se otázkou řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zabývat a nesplnění této povinnosti věřitelem lze sankcionovat v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nejvyšší soud v rozhodnutí pouze v souladu s vnitrostátní právní úpravu rozvedl, jaké skutečnosti při uplatnění uvedené sankce neplatnosti smlouvy po splnění úvěru je třeba vzít v úvahu.
V nyní posuzované věci odvolací soud rozhodoval v obdobné situaci, kdy měsíční splátka úvěru (3 104 Kč při týdenních splátkách 776 Kč) činila jen cca 9 % prokázaného měsíčního příjmu spotřebitelovy domácnosti (34 252 Kč). Předchůdce žalobkyně úvěr řádně splatil, aniž by bylo zjištěno, že sám uplatnil jakoukoli výhradu ve vztahu ke své schopnosti úvěr splatit (to ostatně v řízení netvrdila ani žalobkyně).
Vzal v úvahu, že žalovaná při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ověřila, že je nezaměstnaný krátkodobě (v podstatě od měsíce uzavření smlouvy), že je vysokoškolsky vzdělaný, není nemajetný, pokud bydlí ve vlastním bydlení a vlastní automobil, a není zadlužený (podle dostupných registrů). Za dané situace jeho závěr o dostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovanou koresponduje se závěrem Nejvyššího soudu, že nelze dospět k závěru, že úvěr neměl být spotřebiteli poskytnut, neboť nebyl schopen ho splácet, a nelze tak dovodit důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy), byť by žalovaná pochybila neprověřením si dlužníkem uváděných výdajů.
Napadené rozhodnutí tudíž není s označenou ani další judikaturou dovolacího soudu rozporné. Brojí-li dovolatelka proti úvaze odvolacího soudu, že netvrdila podmínky a výši úplaty, za nichž postoupenou pohledávku nabyla, a celý zákon č. 257/2016 Sb. směřuje k ochraně spotřebitele a nikoli k ochraně majetkového prospěchu právnické osoby od spotřebitele odlišné, nedoprovodila nesouhlas řádným vymezením přípustnosti dovolání. Ostatně odvolací soud s uvedenou úvahou nespojil pro rozhodnutí věci žádné důsledky.
Dovolací soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí soudu dobrovolně splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.