Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, sídlem Komenského 1294/38, Přerov, zastoupeného JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem sídlem Masarykovo nám. 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023 sp. zn. 13 Co 277/2023, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 55 odst. 7 až 13 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 25. 8. 2023, přechodného ustanovení v části druhé čl. IV. bod 11 zákona č. 286/2021 Sb., dále části třetí zákona č. 214/2022 Sb. o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů, čl. II zákona č. 255/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 2 spočívající v části "3 500 Kč", § 14 odst. 1 spočívající v části "500 Kč", § 14 odst. 3 spočívající v části "50 Kč", § 15 odst. 2 spočívající v části "50 Kč", § 13 odst. 6 spočívající v části "1 500 Kč", § 13 odst. 3 spočívající v části "1 750 Kč" vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), a proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, za účasti Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení tvrzením, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 13. 4. 2011 č. j. 64 EXE 754/2011-12, pověřen vedením exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné - vedlejší účastnice, proti povinnému vedlejšímu účastníkovi, ve výši 3 429 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 9. 8. 2023 č. j. 203 Ex 11951/11-41, stěžovatel v souladu s § 55 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekuci zastavil; podle § 55 odst. 13 exekučního řádu určil náklady zastavené bezvýsledné exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III.) a povinnost uhradit je v plné výši uložil povinnému (výrok IV.).
3. Městský soud napadeným usnesením rozhodoval pouze o nákladových výrocích a potvrdil usnesení stěžovatele ve výroku III., ve výroku IV. jej změnil tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce, a změnil výrok V. o nákladech oprávněné. Soud konstatoval, že nákladová pravidla obsažená ve třetí a čtvrté větě § 55 odst. 13 exekučního řádu svědčí zcela jednoznačně o tom, že jde o speciální a komplexní úpravu, jež neposkytuje jakýkoliv prostor pro aplikaci obecné úpravy v § 89 exekučního řádu. Pokud podle § 55 odst. 13 exekučního řádu právo soudního exekutora na náklady zastavené exekuce zaniká v rozsahu přesahujícím složenou zálohu, byl postup soudního exekutora v posuzované věci contra legem.
4. Stěžovatel brojí proti napadenému usnesení městského soudu, přičemž ústavní stížnost spojuje s návrhem na zrušení části zákona a jiného právního předpisu podle § 64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu; dovozuje, že ústavní stížnost v posuzovaném řízení svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy.
5. V první části stěžovatel svými námitkami brojí proti napadenému usnesení městského soudu. Stěžovatel přitom nevytýká přímo městskému soudu, že by ve věci rozhodl nezákonně. Jeho rozhodnutí však označuje za protiústavní, neboť aplikované právní předpisy jsou v rozporu s ústavním pořádkem (k tomu blíže srov. další text). Městský soud měl podle stěžovatele namísto zákonné úpravy rozhodovat v souladu s ústavním pořádkem, resp. nálezy Ústavního soudu [například nález ze dne 28. 5. 2019
sp. zn. IV. ÚS 191/18
(N 97/94 SbNU 203), nález ze dne 8. 8. 2005
sp. zn. II. ÚS 372/04
(N 152/38 SbNU 215) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Dílčí námitky stěžovatele směřují též proti tomu, že soud nevzal v úvahu, že mu nepřísluší náhrada za úkony spojené se zastavením exekuce ve výši 750 Kč plus DPH, neboť vydal rozhodnutí o zastavení exekuce dne 9. 8. 2023, tedy v době před účinností zákona č. 255/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 255/2023 Sb."). Následně však stěžovatel (naopak) tvrdí, že soud mu měl náhradu za zastavení "marné" exekuce přiznat, neboť v době jeho rozhodování byl již zákon č. 255/2013 Sb. účinný. Pakliže tak neučinil, porušil základní právo stěžovatele garantované v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
6. V dalším textu stěžovatel svou argumentaci směřuje již k návrhům na zrušení zákona a zrušení jiného právního předpisu podle § 64 zákona o Ústavním soudu.
7. Stěžovatel předně navrhuje zrušení § 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu a části třetí zákona č. 214/2022 Sb. o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů, spolu s § 10 upravujícím přechodná ustanovení zákona č. 214/2022 Sb. Uvádí, že konstrukce určení výše nákladů exekuce (i jejich zániku) v § 55 odst. 13 exekučního řádu je v rozporu s principy, na kterých je vystavěn exekuční řád (tj. úplatnost a nezávislost). Zákonodárce přijetím napadené právní úpravy podle stěžovatele narušil Ústavním soudem aprobovanou ústavně souladnou konstrukci míry, přiměřenosti a vyváženosti podnikatelského rizika soudního exekutora a zásluhovosti jeho nároku na náklady exekuce vzhledem k vynaložené námaze [například nález ze dne 23. 2. 2006
sp. zn. I. ÚS 290/05
(N 44/40 SbNU 363), stanovisko pléna ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), nález ze dne 1. 3. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 8/06
(N 39/44 SbNU 479; č. 94/2007 Sb.) a další]. Pakliže má dojít k zániku nároku na náhradu nákladů exekuce podle § 55 odst. 13 exekučního řádu, je podle stěžovatele přijatá právní úprava v rozporu s čl. 11 Listiny. Vlastnické právo soudního exekutora může zaniknout nebo být omezeno jen na základě zákona, ve veřejném zájmu a za náhradu ze strany státu; jakýkoli opačný přístup je v rozporu s ústavním pořádkem. Napadaná úprava podle stěžovatele ohrožuje ekonomickou stabilitu celého exekutorského stavu a oprávněné zájmy účastníků řízení ("podfinancovaný úřad" nebude nikdy schopen v zákonem předpokládaném rozsahu, rychlosti a kvalitě k výkonu exekuční činnosti). Stěžovatel je přesvědčen, že ani zastavením exekuce jeho vlastnické právo k pohledávce nákladů exekuce nezaniklo, resp. může zaniknout, až okamžikem, kdy mu bude státem vyplacena náhrada nákladů exekuce. K tomu však dosud nebyl vytvořen adekvátní právní rámec.
8. V další části návrhu se stěžovatel domáhá zrušení čl. II zákona č. 255/2023 Sb.; brojí proti výši a podmínkám přiznání náhrady za úkony spojené se zastavením exekuce podle § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu. Namítá, že náhrada ve výši 750 Kč bez DPH představuje pouhou čtvrtinu nákladů vyčíslených Exekutorskou komorou ČR. Upozorňuje opakovaně též na to, že uvedená částka není náhradou nákladů exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu, ale jde o zvláštní náhradu nákladů za konkrétně vymezenou agendu. Nadto tato náhrada soudnímu exekutorovi nenáleží v případě, že úkony podle § 55 odst. 7, 8, 10 nebo 11 exekučního řádu sice vykonal, ale k zastavení exekuce nakonec pro stanovisko oprávněného nedošlo. Brojí též proti tomu, že soudní exekutor nemá nárok na paušální náhradu za zastavení exekuce, nevydá-li usnesení o zastavení exekuce podle § 55 odst. 7, 8, 10 nebo 11 exekučního řádu do dvanácti měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nebo ode dne, v němž byly splněny podmínky pro zastavení exekuce. Stěžovatel je přesvědčen, že za daných podmínek a vzhledem k enormnímu počtu dotčených řízení si stát musel být od počátku vědom, že pro soudní exekutory je zastavení tak vysokého počtu exekucí ve stanovené lhůtě nesplnitelné; v důsledku nedodržení lhůty nebudou mít soudní exekutoři nárok na náhradu v podstatné části řízení. Stěžovatel proto dovozuje, že stanovení zákonných podmínek pro vznik nároku na náhradu, u nichž je od počátku zřejmé, že jsou ve stanovené lhůtě nesplnitelné, nemůže požívat ústavní ochrany.
9. Poslední část návrhu stěžovatele směřuje proti dlouhodobé nečinnosti Ministerstva spravedlnosti, spočívající v nevypracování aktualizace analýzy problematiky exekučního prostředí s akcentem na dislokaci exekutorských úřadů a nákladovost exekuce (naposledy vypracováno v polovině 2016 vzhledem ke změnám v exekučním prostředí po roce 2016), v nevypracování analýzy dopadů vyhlášky č. 441/2016 Sb., a další potřebnosti trvání snížení minimální odměny soudního exekutora z částky 3 000 Kč na 2000 Kč. Dále brojí proti nečinnosti ministerstva, spočívající v nepřijetí novely exekutorského tarifu, která by provedla zvýšení odměny soudního exekutora, jakož i náhrady hotových výdajů, náhrady za ztrátu času a náhrady za doručování písemností tak, aby odpovídaly nejen vývoji základních ekonomických ukazatelů, zejména růstu mezd a inflaci, ale také odborné náročnosti vykonávaných činností a míře odpovědnosti soudního exekutora a nárůstu nákladovosti exekuční činnosti v důsledku nových povinností soudního exekutora. Popisovanou nečinnost stěžovatel označuje jako protiústavní a porušující čl. 3 odst. l, čl. 4 odst. 3, čl. 11 a čl. 26 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). Spolu s tím navrhuje zrušení § 13 odst. 1 a 2 spočívající v části "3 500 Kč", § 14 odst. 1 spočívající v části "500 Kč", § 14 odst. 3 spočívající v části "50 Kč", § 15 odst. 2 spočívající v části "50 Kč", § 13 odst. 6 spočívající v části "1 500 Kč", § 13 odst. 3 spočívající v části "1 750 Kč" exekutorského tarifu. Stěžovatel namítá, že exekuční tarif by měl soudním exekutorům vytvářet takové prostředí, aby mohl nezávisle a v rozsahu povinností mu zákonem stanovených plnit veškeré povinnosti v exekuční činnosti, jakož i povinnosti spojené s vedením exekutorského úřadu. Jeho současná podoba je však podle stěžovatele nedostatečná a protiústavní.
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Soudce zpravodaj vyzval městský soud k vyjádření se k ústavní stížnosti.
12. Městský soud v zaslaném vyjádření k ústavní stížnosti mj. konstatoval, že napadené usnesení bylo soudním exekutorem vydáno dne 9. 8. 2023 (v záhlaví usnesení uvedeno nesprávně 9. 8. 2022), tedy ještě před nabytím účinnosti zákona č. 255/2023 Sb., zavádějícího do právního řádu institut paušální náhrady nákladů za úkony spojené se zastavením exekuce. Soud nemohl namísto nákladů exekuce přiznat stěžovateli paušální náhradu nákladů; bylo by totiž rozhodováno "o něčem jiném", než o čem rozhodoval soudní exekutor. K tomu však podle soudu v (odvolacím) řízení, majícím přezkumnou povahu, není prostor.
13. Ústavní soud ve věci vyzval k vyjádření i obchodní společnost Slavia pojišťovna a. s. a Marka Biskupa; ti se však v Ústavním soudem určené lhůtě nevyjádřili. V souladu s poučením, kterého se jim od Ústavního soudu dostalo, lze mít tudíž za to, že se postavení vedlejších účastníků vzdali (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
14. Vyjádření městského soudu bylo zasláno stěžovateli. Stěžovatel v zaslané replice nesouhlasí se zjednodušujícím vyjádřením městského soudu. Jestliže stěžovateli proti povinnému žádný nárok nepřiznal, nemohl současně vůbec zmiňovat nepřiznatelnou a neexistující náhradu sui generis, neboť "doslovný význam termínu sui generis je v tomto případ spíše termín žádný". Městský soud stěžovateli náhradu nákladů exekuce nepřiznal jen proto, že se řídil zákonem, který odporuje ústavnímu pořádku. V takovém případě měl soud postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, čímž by se tohoto zásahu do práv stěžovatele vyvaroval. Namísto toho soud rozhodl čistě formalisticky podle § 55 odst. 13 exekučního řádu, aniž by vzal v potaz ústavní dopady na majetek stěžovatele.
15. V následném doplnění repliky stěžovatel uvádí, že hlavním důvodem jeho návrhu je hromadnost a časová neomezenost napadené úpravy, na základě níž, bylo napadené rozhodnutí vydáno. Nejde o individuální rozhodnutí založené na uvážení soudce, ale zákonem stanovený postup soudu a soudního exekutora v každé exekuci, která splní podmínky pro její zastavení uplynutím času. V obecné rovině stěžovatel dodává, že jde o stovky tisíc věcí, v nichž byli exekutoři nuceni podle úpravy § 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu exekuci zastavit bez nároku na náhradu nákladů. Nedojde-li ke zrušení této právní úpravy, bude jednou pro vždy působit do budoucna na všechny exekuce, u nichž dojde k naplnění podmínek pro zastavení exekuce po šesti a více letech.
16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
17. V posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002
sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní soud též zdůraznil, že z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012
sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111)]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. O takový případ však nyní nejde, a to z následujících důvodů.
18. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti rozhodnutí o zaplacení náhrady nákladů bezvýsledné exekuce ve výši 7 865 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud (usnesení ze dne 24. 4. 2024
sp. zn. II. ÚS 962/24
). Ústavní soud dále připomíná, že spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)].
19. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v posuzovaném případě byly dány takové mimořádné okolnosti, které by spor z hlediska ústavnosti činily významným. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že ústavní stížnost svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. Stěžovatel namítá, že bez nároku na jakoukoliv náhradu nákladů bylo zastaveno již tisíce "marných" exekucí (myšleno pravděpodobně do účinnosti zákona č. 255/2023 Sb. - k tomu srov. další text). Ústavní soud však neeviduje zvýšený počet ústavních stížností soudních exekutorů směřujících proti rozhodnutí soudu o náhradě nákladů exekuce podle § 55 odst. 13 exekučního řádu (resp. § 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu). Současně je zde omezený význam rozhodnutí v této věci na již pravomocně skončená řízení. To samozřejmě nezpochybňuje tvrzení stěžovatele, ale rozporuje to jeho tvrzení o "existenčním významu" ústavní stížnosti (část první ústavní stížnosti, bod 5).
20. Je vhodné též uvést, že problematikou náhrady nákladů soudních exekutorů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Jakkoliv existuje řada jeho rozhodnutí, je zapotřebí poznamenat, že nyní posuzovaná situace je specifická tím, že omezení uspokojení nákladů vynaložených v průběhu exekuce soudním exekutorem zakotvuje zákonodárce přímo do právního předpisu.
21. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2006
sp. zn. I. ÚS 290/05
(N 44/40 SbNU 363) mimo jiné konstatoval, že ustanovení exekučního řádu, která upravují náhrady nákladů exekuce, musí být aplikována a interpretována s ohledem na specifické postavení soudního exekutora v řízení o exekucích a na nezbytnost zachování a šetření jeho nezávislosti. Jestliže na jedné straně zákonodárce vyjádřil zcela zjevně svůj úmysl, aby soudní exekutor vykonával svou činnost za úplatu, přičemž toto ustanovení chrání jeho nezávislost, nelze další ustanovení téhož právního předpisu aplikovat a interpretovat zcela opačně, s tímto úmyslem v rozporu, tedy ignorovat specifika exekutorova postavení a v řízení o exekuci mu nepřiznat nejen odměnu, ale ani náhradu dalších nákladů při provádění exekuce vzniklých. To vše pochopitelně platí pouze tehdy, pokud by takový záměr zákonodárce z příslušných ustanovení exekučního řádu, jimiž se upravuje náhrada nákladů řízení, explicitně nevyplýval.
22. V nálezu ze dne 14. 8. 2018
sp. zn. Pl. ÚS 14/17
(N 134/90 SbNU 205; 200/2018 Sb.) Ústavní soud rovněž zdůraznil, že osoba zapsaná do seznamu soudních exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti soudního exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i to, že ne ve všech případech dosáhne soudní exekutor uspokojení všech svých nároků. Rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Nalezení optimálního způsobu stanovení náhrady nákladů exekuce a odměny soudního exekutora je v plné kompetenci Parlamentu České republiky a exekutivy. Ústavní soud může v řízení o kontrole norem toliko dbát o to, aby normotvůrce řádně plnil svou povinnost, která mu vyplývá z ústavního pořádku.
23. V řadě dalších rozhodnutích se Ústavní soud zabýval otázkou procesního zavinění zastavení exekuce, a s tím spojenou povinností hradit náklady exekuce. Poukázat lze například na stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06, nález ze dne 29. 9. 2010
sp. zn. Pl. ÚS 16/08
(N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.) či nález ze dne 28. 5. 2019
sp. zn. IV. ÚS 191/18
(N 97/94 SbNU 203). V posuzované věci však nejde o to, že by obecný soud (potažmo nejdříve samotný soudní exekutor) řešil procesní zavinění na zastavení exekuce. Jde o zvláštní případ zastavení exekuce - jakkoliv primárně s ohledem na nemajetnost povinného - zakotvený v exekučním řádu, a to i se stanovením příslušných podmínek a důsledků tohoto postupu, tedy i uspokojení nákladů exekuce. Proto bez dalšího nelze z Ústavním soudem formulovaných principů v této otázce vycházet.
24. V posuzované věci je přitom podstatné, že § 55 odst. 13 exekučního řádu jednak zcela nevylučuje náhradu nákladů exekuce (ze zaplacených záloh), jednak byla přijata právní úprava zakotvující právo soudního exekutora alespoň na náhradu nákladů spojených se zastavením exekuce podle § 55 odst. 7 exekučního řádu. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti nepřiznání paušální náhrady nákladů spojených se zastavením exekuce podle čl. II (body 1. a 2.) zákona č. 255/2023 Sb., ve výši 750 Kč plus DPH, je třeba uvést, že rozhodná právní úprava nabyla účinnosti dne 26. 8. 2023. Stěžovatel však zastavil exekuci již dne 9. 8. 2023, ani on sám v usnesení o zastavení exekuce tento nárok (logicky) neuplatnil (uplatňoval jiný). Městský soud proto při rozhodování o podaném odvolání nemohl tuto (specifickou) náhradu nákladů stěžovateli přiznat.
25. Ústavní soud rovněž ověřil, že městský soud své závěry v posuzované věci odpovídajícím způsobem odůvodnil a náležitě se vypořádal s argumentací stěžovatele, obsaženou v odůvodnění jeho rozhodnutí o zastavení exekuce. Nejen, že soud zohlednil smysl a účel právní úpravy, ale blíže se vyjádřil též k (ne)aplikaci obecné úpravy § 89 exekučního řádu při zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 a násl. tamtéž. Ústavní soud přitom nezjistil, že by v napadeném rozhodnutí městského soudu došlo k nepřípustnému zásahu do základních práv stěžovatele a neshledal, že by jeho postup byl projevem svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Do závěrů obecného soudu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
B/ Návrh na zrušení § 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu, přechodného ustanovení v části druhé čl. IV. bod 11 zákona č. 286/2021 Sb., a části třetí zákona č. 214/2022 Sb. o zvláštních důvodech pro zastavení exekuce a o změně souvisejících zákonů, včetně § 10 upravujícího přechodná ustanovení zákona č. 214/2022 Sb.
26. Jestliže ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, návrh na zrušení všech v záhlaví označených právních předpisů či jejich částí sdílí osud ústavní stížnosti.
27. Ústavní soud přesto považuje za žádoucí vyjádřit též k dalším argumentům stěžovatele, který ve svém podání navrhuje zrušení prakticky celé právní úpravy související se zastavováním "marných" exekucí. Je však zapotřebí uvědomit si, že ne všechna zákonná a podzákonná ustanovení byla ve věci aplikována. Základním předpokladem podání návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu je "uplatnění" napadeného právního předpisu. Nebo jinak řečeno - na základě aplikace předpisu je vydáno rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci, které je předmětem ústavní stížnosti. Pokud uvedený předpoklad vztáhneme na posuzovanou věc, je jediným právním předpisem, resp. ustanovením, které bylo ve věci přímo aplikováno a je navrhováno jeho zrušení, § 55 odst. 13 exekučního řádu, a to i v důsledku zmíněných přechodných ustanovení.
28. Ustanovení § 55 odst. 13 exekučního řadu upravuje problematiku nákladů exekuce, k jejímuž zastavení došlo postupem podle § 55 odst. 7 exekučního řádu. Ústavní soud chápe argumenty stěžovatele obsažené v jeho podání; zákonodárce skutečně nemůže bez legitimních důvodů omezovat nárok soudních exekutorů na úhradu nákladů již vynaložených v souvislosti s výkonem jejich činnosti. Náklady soudního exekutora nemohou být vždy uhrazeny z (eventuálně) složené zálohy na další vedení exekuce. Východiskem je zde princip, že náklady exekuce hradí povinný a hradí se na základě příkazu k jejich úhradě (§ 87 odst. 4 a 5 exekučního řádu). Zákonodárce v dané právní úpravě přistoupil k povinnému zastavení některých "marných" exekucí. Takový přístup však nelze vidět jenom jako ušlý příjem exekutora. Jde o exekuce, ve kterých nebylo po řadu let (minimálně 6 let) vymoženo jakékoliv plnění (tedy i - byť třeba částečně - na náklady exekuce). S ohledem na očividnou "nedobytnost" pohledávek u "marných" exekucí totiž není možné reálně očekávat, že by vyčíslené náklady povinný někdy uhradil. Navíc jsou zde i ušetřené náklady exekutora, které by si jinak pokračování "marných" exekucí vyžádalo. Stěžovatelem vyzdvihovaná hlediska, odůvodňující protiústavnost postupu zákonodárce, proto jsou sice významná (viz výše), nejsou však jediná.
29. Při zkoumání, zda došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, je navíc podstatné též to, že zákonodárce, vědom si absence zákonného zakotvení finanční kompenzace zvýšených nákladů soudního exekutora spojených se zastavováním "marných" exekucí podle § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu, zakotvil (při splnění stanovených podmínek) v přechodných ustanoveních (v článku II body 1. a 2.) zákona č. 255/2023 Sb., který nabyl účinnosti 26. 8. 2023, paušální náhradu nákladů soudního exekutora ve výši 750 Kč (plus DPH). Podle Ústavního soudu jde o akceptovatelnou reakci, jejímž účelem je pokrýt zvýšené náklady soudních exekutorů (pozn.: na obdobném principu, pokud jde o náhradu nákladů exekuce formou jednorázové výplaty - ovšem od povinného -, byla ostatně založena i tzv. "milostivá léta"). Soudním exekutorům tudíž nyní není zcela odepřeno právo na náhradu nákladů, byť je formálně odvozeno od zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 exekučního řádu.
C/ Návrhy na zrušení čl. II zákona č. 255/2023 Sb. a § 13 odst. 1 a 2 spočívající v části "3 500 Kč", § 14 odst. 1 spočívající v části "500 Kč", § 14 odst. 3 spočívající v části "50 Kč", § 15 odst. 2 spočívající v části "50 Kč", § 13 odst. 6 spočívající v části "1 500 Kč", § 13 odst. 3 spočívající v části "1 750 Kč" exekutorského tarifu
30. Jde o návrhy stěžovatele na zrušení právní úpravy, která na posuzovanou věc nedopadá.
D/ Námitky směřující proti dlouhodobé nečinnosti Ministerstva spravedlnosti České republiky spočívající v nevypracování analýz a nepřijetí novely exekutorského tarifu
31. Jde-li o tvrzenou nečinnost Ministerstva spravedlnosti, kterému vyčítá, že - na rozdíl od jiných regulovaných profesí (pravděpodobně zejména advokátů či notářů) - nedošlo od roku 2016 k revizi tarifu zakotvujícího nárok soudních exekutorů na odměnu či náhradu nákladů, tato argumentace opět bezprostředně s touto věcí nesouvisí.
32. Vzhledem k tomu, že tyto námitky nesměřují proti konkrétnímu rozhodnutí, nabízí se posoudit je jako jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Takovému návrhu však neodpovídá obsah navrhovaného výroku [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], když se stěžovatel nedomáhá zákazu takového zásahu, obnovení původního stavu, ale pouhé deklarace neústavnosti.
33. Ústavní soud se již dříve zabýval předpoklady, za nichž může být legislativní nečinnost jiným zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. V usnesení ze dne 7. 9. 2004
sp. zn. Pl. ÚS 10/04
(U 44/34 SbNU 425) dovodil, že nepřijetí zákona určitého obsahu není možné, až na zcela výjimečné případy, posuzovat jako tzv. jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jiný zásah orgánů veřejné moci lze spatřovat v nečinnosti orgánů veřejné moci tam, kde z dikce zákona vyplývá jejich povinnost činit, co jim zákon ukládá. Ústavní soud považoval za neústavní takové opomenutí zákonodárce, jež mělo za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost. Lze tedy uzavřít, že za určitých podmínek jsou důsledky mezery (chybějící právní úpravy) protiústavní, zejména tehdy, když zákonodárce se rozhodne, že určitou oblast upraví, tento úmysl v zákoně vysloví, avšak předvídanou regulaci nepřijme. Stejný závěr platil i v případě, kdy Parlament deklarovanou úpravu přijal, avšak ta byla zrušena proto, že nesplňovala ústavní kritéria, a zákonodárce nepřijal ústavně konformní náhradu, ačkoliv mu k tomu Ústavní soud poskytl dostatečnou lhůtu [srov. nález ze dne 28. 2. 2006
sp. zn. Pl. ÚS 20/05
(N 47/40 SbNU 389)]. K těmto závěrům se Ústavní soud hlásí i nyní (srov. usnesení ze dne 30. 10. 2024
sp. zn. III. ÚS 2806/24
, bod 14). Je proto třeba dát stěžovateli za pravdu, že dlouhodobá nečinnost v porovnání s jinými profesemi a ekonomický vývojem by mohla vést k zásahu do základního práva garantovaného v čl. 26 Listiny.
34. Se stěžovatelem lze jistě souhlasit v obecné potřebě přizpůsobení exekutorského tarifu ekonomickému vývoji v České republice a potřebě tyto změny řádně odůvodnit v relaci k nutným nákladům exekutorů. Ústavní soud také již dříve ve své judikatuře stanovil některé ústavněprávní požadavky na určení odměny exekutora a jeho nákladů, např. zohlednění konkrétních mimořádných okolností a poměření odměny s mírou dobrovolnosti plnění povinným, složitostí, odpovědností a namáhavostí činností vykonaných soudním exekutorem (nález ze dne 29. 9. 2023
sp. zn. I. ÚS 2013/21
); kritizoval též postupné rozmělňování pravidel pro stanovení výše odměny soudního exekutora soudními rozhodnutími [nález ze dne 25. 1. 2022
sp. zn. I. ÚS 2353/21
(N 9/110 SbNU 88) bod 31]. Nabízí se proto legislativní reakce.
35. Stěžovatel však sám zmiňuje probíhající přípravu novelizace exekutorského tarifu. Podle Elektronické knihovny VeKLEP (dostupné na www.odok.cz) lhůta pro uplatnění připomínek skončila teprve na konci ledna 2023, od té doby probíhá jejich vypořádání, resp. nalezení politického a odborného kompromisu mezi zainteresovanými subjekty. Právě s ohledem na okolnosti posuzované věci (čas, probíhající diskuse) do tohoto procesu nyní Ústavní soud vstupovat nehodlá. Dovolává-li se v tomto stěžovatel srovnání s jinými profesemi, vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), byla novelizována teprve s účinností od 1. 1. 2025. Nejde přitom o nerovnost ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny i s ohledem na absenci tam uvedeného diskriminačního kritéria [srov. nález ze dne 28. 6. 2016
sp. zn. Pl. ÚS 18/15
(N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.), body 104 až 108]. Pouhá skutečnost, že nebyl novelizován exekutorský tarif ve stejné době, jako odměny u jiných profesí, pak není ani porušením čl. 1 Listiny. Nejde o stejné profese, stejné odměny, stejné nároky na státní rozpočet, stejné právní úpravy a ani situace není plně srovnatelná [srov. nález ze dne 14. 8. 2018
sp. zn. Pl. ÚS 14/17
(N 134/90 SbNU 205; 200/2018 Sb.), bod 67]. Navíc s ohledem na připravovaný návrh nejde ani o projev libovůle ze strany ministerstva.
36. Z čl. 26 odst. 1 Listiny neplyne právo na zisk. Stát je pouze povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení [srov. nález ze dne 22. 10. 2013
sp. zn. Pl. ÚS 19/13
(N 178/71 SbNU 105), bod 48]. O omezení dotýkající se podstaty a smyslu práva podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost by se jednalo tehdy, jestliže by v jeho důsledku určitá činnost přestala být způsobilá zajistit prostředky pro potřeby těch, kteří ji vykonávají [nález ze dne 27. 3. 2018
sp. zn. Pl. ÚS 7/17
(N 55/88 SbNU 727; 81/2018 Sb.), bod 51, či nález ze dne 21. 2. 2023
sp. zn. Pl. ÚS 17/22
(90/2023 Sb.), bod 66]. Pouhé neodpovídající ocenění dílčích položek a snížení ziskovosti může mít ve svém souhrnu jen obtížně tyto účinky. Stěžovatel to ostatně ve vztahu ke svému podnikání a ke svým ústavně zaručeným právům ani netvrdí. Nelze přitom přehlížet, že obecně režim odměny exekutora při vymáhání peněžitého plnění podle exekutorského tarifu zohledňuje ekonomický vývoj, neboť se výše odvíjí od vymáhané částky (která by v důsledku znehodnocení peněz měla růst) (§ 6 exekutorského tarifu).
37. Tvrzená nečinnost nemůže být ani zásahem do vlastnického práva podle čl. 11 Listiny nebo čl. 1 Dodatkového protokolu, protože zde není žádné právo, včetně legitimního očekávání, které by mohlo být danou nečinností dotčeno. Stěžovateli může vznikat legitimní očekávání maximálně ve vztahu ke stávající úpravě, nikoliv však ve vztahu k budoucí, jejíž obsah není dán.
E/ Závěr
38. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorické návrhy stěžovatele na zrušení v záhlaví označených právních předpisů či jejich částí sdílí osud ústavní stížnosti, což znamená, že je odmítnut, aniž by o něm bylo, resp. mohlo být samostatně rozhodováno (podobně usnesení ze dne 21. 8. 2024
sp. zn. I. ÚS 2236/24
či usnesení ze dne 11. 1. 2023
sp. zn. IV. ÚS 3521/22
).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu