Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Podolská - Bytové družstvo, družstvo se sídlem Podolská 245/166, Praha 4, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Maiselova 15, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 28 C 208/97-172, ze dne 5. 3. 2004, opraveného usnesením ze dne 7. 10. 2004 a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co 82/2006, ze dne 2. 5. 2006, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti a jak plyne z připojeného spisového materiálu domáhal se vedlejší účastník podanou žalobou určení, že je nájemcem v žalobním petitu specifikované garáže. Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozsudkem ze dne 5. 3. 2004, č. j. 28 C 208/97-172, opraveným usnesením ze dne 7. 10. 2004, této jeho žalobě vyhověl s odůvodněním, že vypovědění nájmu ze strany stěžovatele po podání výzvy vedlejšího účastníka k převedení nebytového prostoru - předmětné garáže do vlastnictví vedlejšího účastníka jako člena družstva je úkonem obcházejícím ustanovení § 23 a § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, a jako takový je úkonem neplatným pro rozpor s ustanovením § 3 o.
z. Přitom dospěl k závěru, že pokud se jedná o dům, který byl ve vlastnictví Lidového bytového družstva Praha 4, postačí k prokázání nároku na převedení garáže do vlastnictví, že nájemní vztah vznikl na základě skutečností stanovených zákonem, a že žadatel je členem družstva, přičemž otázka splacení členského podílu u těchto družstev nepřichází v úvahu. Svůj závěr opředl o rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 780/2003, a sp. zn. 28 Cdo 477/2003. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, sp. zn. 54 Co 614/2004, ze dne 16.
3. 2005, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl a v odůvodnění uvedl, že se neztotožnil s právním závěrem soudu I. stupně, a že naopak dospěl k závěru, že vedlejší účastník nárok na převedení garáže do vlastnictví nemá. Na základě dovolání podaného vedlejším účastníkem Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem, sp. zn. 28 Cdo 2817/2005, ze dne 22. 12. 2005, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, když v rámci odůvodnění dovolací soud odkázal na svoji standardní judikaturu vztahující se k uvedené problematice, a to zejména na rozsudky, sp. zn. 28 Cdo 79/2002, ze dne 28.
2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 477/2003, ze dne 28. 3. 2002, a sp. zn. 28 Cdo 780/2003, ze dne 17. 12. 2003, kde formuloval své závěry k výkladu ustanovení § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů. Městský soud v Praze pak vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR rozsudkem, sp. zn. 16 Co 82/2006, ze dne 2. 5. 2006, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy v napadených rozhodnutích interpretovaly ustanovení § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů, z nichž podle stěžovatelova názoru jednoznačně vyplývá jednoduchý, srozumitelný a odůvodněný princip spočívající v tom, že družstvo je povinno bezplatně převést nebytový prostor nájemci nebytového prostoru, který je členem družstva pouze v případě, že se tento člen družstva - nájemce nebo jeho právní předchůdce - podílel na financování nebytového prostoru svým členským podílem.
V případě, že se jedná o nebytový prostor, u něhož se na financování nájemce - člen družstva nebo jeho právní předchůdce - nepodílel svým členským podílem, není družstvo povinno takový prostor vydat (§ 23 citovaného zákona), ale pro případ, že se rozhodne, že jej přesto vydá, učiní tak bezplatně (§ 24 tohoto zákona). V případě bytů, jak zdůrazňuje stěžovatel, je princip odlišný a družstvo je povinno byt převést na výzvu člena družstva - nájemce bez ohledu na to, zda se na financování bytu podílel či nikoliv.
Tyto principy podle názoru stěžovatele obecné soudy v napadených rozhodnutích zcela popřely, a to v rozporu s dikcí výše uvedených ustanovení zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatel má za to, že odvolací soud v důsledku právních závěrů Nejvyššího soudu ČR postupoval v projednávané věci způsobem, jenž vybočuje z mezí ústavnosti a porušil stěžovatelovo právo vlastnit majetek, jakož i jeho právo na spravedlivý proces, zaručená mu Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že podstatou ústavní stížnosti je polemika s aplikací norem tzv. jednoduchého práva, jak ji učinil odvolací soud v napadeném rozsudku, a stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu svůj výklad těchto norem a dospívá k odlišnému právnímu posouzení uplatněného nároku. Odvolací soud byl při svém rozhodování zavázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR, který stěžovatel rovněž podrobil kritice. Pokud jde o námitky stěžovatele k výkladu a aplikaci právních norem obecnými soudy, odkazuje Městský soud v Praze na odůvodnění svého rozsudku, v němž je postup soudu podrobně argumentován, a v závěru svého vyjádření navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
6. Obvodní soud pro Prahu 4 k ústavní stížnosti vyjádření nepodal.
7. Shora uvedené vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
9. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tak povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. některé z ústavních kautel.
10. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud stanovil podmínky, při jejichž existenci má vadná interpretace a aplikace podústavního práva obecným soudem za následek zásah do základních práv nebo svobod. Jde o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 90, str. 374-375). Poslední uvažovaný případ je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení interpretace ze standardů výkladu respektovaného v soudní praxi a představuje tak nepředvídatelnou interpretační libovůli.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich judikatury a rozhodování je ze zákona povolán Nejvyšší soud ČR (§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů). Ústavnímu soudu přísluší rozhodovat toliko o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Dovolací a posléze i odvolací soud vycházely při posuzování dané věci z právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem ČR již v řadě jeho rozhodnutí. Jde např. o rozsudky Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 79/2002, ze dne 28. 2. 2002, a sp. zn. 28 Cdo 477/2003, ze dne 28. 3. 2002, v nichž Nejvyšší soud ČR formuloval své závěry k výkladu předmětných ustanovení § 23 a § 24 zákona o vlastnictví bytů a na něž Ústavní soud, aniž by je opakoval, pro stručnost odkazuje. Pokud Nejvyšší soud ČR uplatnil tento již ustálený názor i v posuzované věci, neshledává zde Ústavní soud vybočení ze standardů ustáleného výkladu (libovůli), resp. výklad jinak extrémní či nepředvídatelný, což jediné může být z pohledu namítaného práva na spravedlivý proces významné.
12 Stěžovatel ve svých námitkách stran interpretace předmětných ustanovení argumentuje doslovným jazykovým výkladem. Jak však Ústavní soud vyložil již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 9, č. 163, str. 407, představuje jazykový výklad pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.
V nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 13, str. 87, pak Ústavní soud uvedl, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.
13. Z výše uvedeného obecného vymezení ústavněprávního přezkumu Ústavního soudu plyne, že není úkolem Ústavního soudu podávat autoritativní výklad podústavního práva, je povolán toliko ke kontrole, zda výklad, jenž byl v jednotlivém případě aplikován obecnými soudy, nezakládá nepřípustné ústavněprávní důsledky. Jestliže za daných okolností nepřistoupil Nejvyšší soud, a návazně i soud odvolací, pouze k izolovanému výkladu předmětných ustanovení zákona o vlastnictví bytů, nýbrž z pohledu kontextuálního vyložil související ustanovení zákona o vlastnictví bytů ve vzájemné spojitosti, která z hlediska metodologického postupu nezakládá rozpor s obsahem obvyklých výkladových metod pojatých doktrínou judiciální praxe, není zde pod aspektem ochrany ústavnosti dán prostor pro ingerenci Ústavního soudu, neboť postup obecných soudů a jejich rozhodnutí nevykazují prvky svévole, jež by byla v posuzovaném případě nezbytnou podmínkou realizace kasační pravomoci Ústavního soudu.
14. Za daného stavu, kdy Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených základních práv, nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 16. října 2007
Miloslav Výborný předseda senátu