Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hovorky, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 č. j. 30 Cdo 3223/2023-405, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, a Městské části Praha 6, sídlem Československé armády 601/23, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, které podle něj porušilo jeho základní práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí plyne, že se stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po první vedlejší účastnici zaplacení částky 230 235 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy. Újma měla stěžovateli vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel dne 9. 7. 2012 podal žádost o informace ohledně provozovny hudebního klubu "X", řízení o této žádosti však skončilo až dne 17. 9. 2016, tedy po více než čtyřech letech (stěžovatel se domáhal poskytnutí kolaudačního souhlasu pro uvedenou provozovnu, informací o případných prováděných stavebních změnách provozovny a o způsobu, jak takové chystané změny zjistit a bránit se jim, blíže bod 18 rozsudku obvodního soudu).
3. Obvodní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2022 č. j. 39 C 117/2017-326 konstatoval, že při poskytování informace skutečně došlo k porušení práva stěžovatele. Podle obvodního soudu však konstatování porušení práva jako satisfakce pro stěžovatele postačovalo. Žalobu na zaplacení peněžité náhrady nemajetkové újmy proto zamítl. Obvodní soud uvedl hned několik skutečností, které zásadně snižovaly význam sporného řízení pro stěžovatele. Stěžovatel v souvislosti s provozem klubu "X" vede celou řadu správních řízení i soudních řízení a opakovaně žádá o informace ohledně této provozovny.
Byť jej nelze přímo označit za kverulanta, v jiné věci již soudy stěžovatelovo počínání přirovnaly k "testování funkčnosti veřejné správy". Prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je proto v tomto případě výrazně nižší, než kdyby se stěžovatel účastnil jednoho či jen několika mála řízení. Průtahy ve sporném řízení stěžovateli neznemožnily, aby bránil své zájmy v jiných řízeních (stěžovatel a jeho matka opakovaně namítali před správními orgány i soudy, že z klubu "X" jde nadměrný hluk).
Stěžovatel mohl v jiných řízeních na požadované podklady odkázat a soud by si je sám vyžádal, což se ostatně opakovaně stalo. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2023 č. j. 54 Co 57/2023-376 stěžovatelovu odvolání nevyhověl.
4. Stěžovatel poté podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Přípustnost dovolání měla být ve dvou otázkách. Zaprvé, rozhodnutí městského soudu stálo na řešení otázky, kterou Nejvyšší soud zčásti zatím neřešil a zčásti posoudil jinak. Stěžovatel tvrdil, že k závěru o minimálním významu sporného řízení nelze, za situace, kdy stěžovatel není kverulantem, dojít jen s odkazem na velký počet vedených řízení. Je naopak potřeba dokazovat, z jakého důvodu či za jakým účelem stěžovatel další řízení vedl. Zadruhé, městský soud bez dokazování dospěl ke skutkovému závěru, který předtím neučinil obvodní soud. Městský soud totiž založil závěr o minimálním významu řízení též na tom, že stěžovateli byla požadovaná informace známa. Z rozsudku obvodního soudu to však neplyne.
5. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. K první předestřené otázce uvedl, že městský soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, podle které je prožívání intenzity újmy způsobené poškozenému nepřiměřenou délkou výrazně nižší, pokud poškozený vede velké množství řízení. Současně neshledal důvod tento závěr měnit a stěžovatel ani takové důvody nenabídl, pouze se zvoleným řešením nesouhlasil. K druhé otázce uvedl, že se míjí s postupem městského soudu. Ten totiž nedospěl k nějakému novému skutkovému závěru, ale pouze převzal skutkové závěry, které na několika místech učinil obvodní soud.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval důvody přípustnosti dovolání, které předestřel Nejvyššímu soudu. Námitkami k první sporné otázce se Nejvyšší soud fakticky ani nezabýval. U druhé sporné otázky stěžovatel nesouhlasí s tím, že by se argumentací míjel s podstatou rozsudku městského soudu. Obvodní soud totiž nedospěl k závěru, že by mu požadovaná informace byla předem známa.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Pokud jde o výhrady ohledně posouzení prvního důvodu přípustnosti dovolání, není pravda, že by Nejvyšší soud stěžovatelův právní názor přehlédl či ignoroval. Naopak jej přesně do odůvodnění napadeného usnesení převzal a následně na něj reagoval, byť je nutné uznat, že tak učinil úsporně. Z judikatury Nejvyššího soudu obecně plyne, že z hlediska intenzity újmy, kterou poškozený prožíval v důsledku průtahů v řízení, je postavení účastníka většího počtu řízení odlišné od postavení účastníka jednoho či jen mála řízení (srov. rozsudek ze dne 21.
8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1661/2013 a usnesení ze dne 4. 6. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1042/2013, dále např. usnesení ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 487/2021 a judikaturu tam citovanou). Byť v některých rozhodnutích Nejvyšší soud přihlížel k tomu, v jakém kontextu vedl ten či onen dovolatel další řízení (usnesení ze dne 27. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3521/2015), obecně pro výše uvedený závěr skutečně nevyžaduje nějaké další dokazování o důvodech vedení většího počtu řízení (takto výslovně usnesení ze dne 31.
3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3583/2013). Ústavní soud tuto judikaturu uznává jako ústavně souladnou (usnesení ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1961/14 a ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3404/14 , bod 11, přiměřeně též usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2616/21 , body 5 a 11, a ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3430/21 , body 5 a 14).
9. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v dovolání i ústavní stížnosti především vyslovil nesouhlas s dosavadními závěry judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatel však blíže nerozvedl, proč by měly soudy ohledně důvodů, pro které vede další řízení, obecně provádět (patrně značně rozsáhlé) dokazování. Rovněž ani z dovolání, ani z ústavní stížnosti není patrné, zda mělo sporné řízení ohledně žádosti o informace pro stěžovatele nějaký zvláštní význam (ať už v rovině osobní či z hlediska dalšího postupu ve vztahu k provozovateli klubu "X"). Naopak, v dovolání se stěžovatel např. ne zcela srozumitelně zmiňuje o domáhání se informací o platech úředníků, aniž by však tato činnost měla nějakou viditelnou vazbu na nynější věc. V takovém případě se podle Ústavního soudu Nejvyšší soud se stěžovatelovým dovoláním vypořádal dostatečně.
10. Co se týče námitek ohledně druhého důvodu přípustnosti dovolání, Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel jak již v dovolání, tak nyní v ústavní stížnosti značně zjednodušil závěry městského soudu. Městský soud totiž nezaložil své úvahy jen na tom, že stěžovateli byla požadovaná informace "známa". Uvedl, že tato informace "mu v rozhodném období byla známa, disponoval jí a v řízeních, která tehdy vedl, s její pomocí argumentoval, na její obsah odkazoval" (bod 16 rozsudku městského soudu). Nepracoval tak s nějakým novým skutkovým zjištěním, ale plynule navázal na skutková zjištění i závěry obvodního soudu, které Ústavní soud popsal výše.
Obvodní soud na několika místech skutečně uvedl, že stěžovatel měl požadované informace k dispozici (např. v bodě 30). A především, i Ústavnímu soudu je z jeho vlastní činnosti známo, že stěžovatel a jeho matka např. na kolaudační souhlas pro provozovnu hudebního klubu odkazovali v jiných řízeních, jejichž výsledky nakonec přezkoumal i Ústavní soud (usnesení ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 3214/16 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2428/17 ).
11. Ústavní soud tedy žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu