Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) M. V., zastoupeného Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou, sídlem Duškova 164/45, Praha 5 - Smíchov, a 2) P. V., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 8 Tdo 340/2021-40536, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2019 sp. zn. 3 To 121/2018, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2016 č. j. 40 T 16/2015-38177, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že obecné soudy odsoudily oba stěžovatele a další spoluobviněné za daňovou trestnou činnost, jmenovitě za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku. Vytvořili totiž promyšlený systém, který umožňoval daňovou optimalizaci snížením daňového základu (u daně z příjmů fyzických osob nebo právnických osob), případně uplatnění nároku na daňový odpočet (u daně z přidané hodnoty). Tento systém lze popsat tak, že šlo o dodavatelsko-odběratelský systém, v němž různé dodavatelské společnosti poskytovaly odběratelským společnostem různé služby a práce různého druhu, od reklamy, přes poradenství až po vzdělávání. To vše se ovšem dělo pouze na oko: tyto služby či práce nebyly nikdy uskutečněny, případně neplnily navenek prohlašovaný účel. Smyslem a účelem tohoto systému bylo jen a pouze umožnit, aby dotčené subjekty neodvedly daně a získaly volné peněžní prostředky.
3. Do páchání trestné činnosti se zapojilo vícero obviněných. Obvinění z dodavatelských společností vědomě vystavovali či nechali vystavit faktury za fiktivní služby nebo práce a za ně si nechali zaplatit. Ze zaplacené částky si strhli provizi (maximálně 10 %) a zbytek vrátili obviněným z odběratelských společností. Plnění z těchto faktur pak obvinění z odběratelských společností zahrnuli do daňových přiznání jejich společností, aby si buď snížili daňový základ, nebo uplatnili odpočet na DPH. Pohyb peněžních prostředků byl tedy obousměrný: nejprve na účet dodavatelských společností (zaplacení fiktivních faktur), následně - po odečtení provize - zpět v hotovosti (a v obálkách) do rukou obviněných z odběratelských společností.
4. V nynější věci byli stěžovatelé členy statutárních orgánů odběratelských společností, tj. odebírali fiktivní služby a práce a zaplatili za ně, jen aby obratem získali zpět zaplacené finanční částky, snížené "provizi", a fiktivní faktury (později uplatněné jako daňově uznatelný výdaj nebo jako nárok na daňový odpočet). První stěžovatel jednal za obchodní společnosti A, B a C, druhý stěžovatel jednal za obchodní společnosti D a E. Celkem nebyla odvedena daň ve výši 16,6 mil. Kč, respektive až 25,7 mil. Kč.
5. Oba stěžovatelé spáchali trestný čin podle § 240 trestního zákoníku tím, že si nechali vystavit fiktivní faktury, zahrnuli je do účetnictví výše zmíněných společností a díky tomu snížili výslednou daňovou povinnost těchto společností. Za to je Městský soud v Praze odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu čtyř let a trestu propadnutí náhradní hodnoty. Městský soud zvlášť druhému stěžovateli uložil též peněžitý trest v celkové výši 1 mil. Kč.
6. Stěžovatelé se odvolali, Vrchní soud v Praze jejich odvolání zamítl. Následně podali dovolání. V dovolání stěžovatelé namítali vícero pochybení: nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu, jeho vydání místně nepříslušným soudem, vadnou protokolaci hlavního líčení, nevěrohodnost spolupracujícího spoluobviněného, vady znaleckého posudku, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí či nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl, neboť stěžovatelé podali dovolání z jiného než zákonem předvídaného dovolacího důvodu [§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu].
7. Stěžovatelé podali každý sám za sebe ústavní stížnost.
8. První stěžovatel tvrdí, že byl do nynější trestné činnosti "zatažen". Ač připouští, že faktury vystavené dodavatelskými společnostmi F, G a H, byly fiktivní, u faktur vystavených obchodní společností J to odmítá (faktury za opravy a malířské práce). Stěžovatel nechápe, proč byl jako jediný odsouzen za svoji spolupráci s touto společností, zatímco jiné spoluobviněné městský soud buď zprostil z obžaloby, nebo u nich zastavil trestní stíhání. Je pravda, že výpověď spolupracujícího obviněného byla pro nynější věc zásadní. Ta se ovšem týkala jen výše uvedené trojice společností, naopak o J nepadlo jediné slovo (dokonce nebyla uvedena v žádných excelovských tabulkách). Stěžovatel si tedy klade otázku, jak může být v tomto směru odsouzen, pokud neexistuje jediný usvědčující důkaz. Stěžovatel se podivuje, proč u jiných spoluobviněných byl stav důkazní nouze (a proto je soud musel zprostit z obžaloby), zatímco u něho nikoli. Stěžovatel proto podezřívá obecné soudy, že jej uznaly vinným na základě tohoto chybného předpokladu: pokud faktury vydanými určitými společnostmi byly fiktivní, tak všechny faktury musí být fiktivní. Obecné soudy tak vlastně presumují jeho vinu. Stěžovatel závěrem kritizuje, že obecné soudy neprovedly jím navržený důkaz.
9. Druhý stěžovatel tvrdí, že byl do této kauzy "zatažen". Na svou obranu vznáší mnoho argumentů. Rozsah jeho jednatelského oprávnění byl omezený: sám mohl jednat u těch právních jednání, jež hodnotou nepřesahovala částku 10 tis. EUR. Ve většině případů faktury tento limit překročily, byla proto nutná součinnost další osoby, rakouského "majitele" skupiny X, do níž patří D a E. Stěžovatel dále upozorňuje na širší souvislosti této kauzy. Peněžní prostředky, získané díky daňové trestné činnosti, sloužily jako úplatek pro lékaře s cílem zvýšit prodej léků výše zmíněných společností (tato kauza tak má dvě větve: první se týká krácení daní, druhá uplácení lékařů). Stěžovatel sám neměl z této trestné činnosti žádný prospěch a neměl o to ani zájem. Nejsou to jeho společnosti, proč by se tedy vystavil riziku trestního stíhání. Pokud má být někdo stíhán a odsouzen, tak je to právě rakouský "majitel" skupiny X, neboť on musel mít z nastaveného systému krácení daní největší prospěch. Stěžovatel dále kritizuje, že obecné soudy "nevyčerpaly svědecký potenciál svědků" a že určení výše škody je nejasné. Závěrem namítá, že ve věci rozhodoval podjatý soudce odvolacího soudu, neboť zastupoval soudce městského soudu v kárném řízení.
10. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti jsou tedy přípustné.
12. Ústavní soud nejprve věnuje pozornost okruhu námitek, v němž stěžovatelé obsáhle kritizují skutková zjištění, jejich hodnocení a závěr o vině (neprokázání fiktivní povahy části faktur, neodsouzení jiných spoluobviněných a jeho vliv na výrok o vině, chybějící majetkový prospěch a zavinění). Poté se vypořádá s povinností soudu vyhovět návrhu na provedení důkazu. V závěru se vyjádří ke zbývajícím, obsahově odlišným námitkám. V.A. K porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo
13. Ústavní soud předesílá, že nemůže libovolně zasahovat do rozhodování trestních soudů včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci. Ústavní soud není dalším stupněm v soustavě obecných soudů, proto jeho zásah je myslitelný jen u skutečně závažných pochybení obecných soudů. Typově jde o situace, kdy trestní soud opomene důkaz, vychází z důkazů získaných nezákonně či učiní závěry bez opory ve skutkových zjištěních, případně v extrémním rozporu s provedenými důkazy [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) a navazující judikatura].
14. V trestních věcech hraje klíčovou roli zásada presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Jejím procesním projevem je povinnost orgánů činných v trestním řízení prokázat vinu obviněného tím, že samy zjišťují, shromažďují a hodnotí skutkové okolnosti. Neposkytují-li skutková zjištění dostatečný podklad pro závěr o vině, nelze rozhodnout jinak než ve prospěch obviněného (pravidlo in dubio pro reo).
15. Pro odsouzení pachatele tedy nestačí vycházet ze skutkové verze, která se orgánům činným v trestním řízení jeví jako nejpravděpodobnější. Protože stát v trestních věcech významně zasahuje do základních práv a svobod, je třeba trvat na vysokém důkazním standardu, ať už je stupeň podezření sebevětší [srov. nález ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
16. Současně je ale vyloučeno, aby důkazní standard byl natolik vysoký, že úplně znemožňuje postih a potrestání pachatelů trestné činnosti. Doktrína i judikatura vyžadují, aby orgány činné v trestním řízení zjišťovaly skutkový stav věci s praktickou jistotou, nikoliv jistotou absolutní [srov. nález ze dne 8. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2016/20 (N 196/102 SbNU 235), body 20 až 23].
17. Žádná ústavně relevantní pochybnost ohledně skutkových okolností v nynější věci nenastala, a to ani u faktur vystavených společností J (jejichž hodnocení trestními soudy kritizuje první stěžovatel). Stížnostní argumentace se v této části opakuje, opětovně se namítá, že tu neexistuje jediný důkaz o fiktivní povaze sporných faktur (chybějící e-mailová komunikace, chybějící zmínka v excelovských tabulkách, nepřiléhavá výpověď spolupracujícího obviněného atd.). Taková argumentace nepřináší žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, ale je jen pouhou pokračující polemikou se skutkovými závěry. Pouhá spekulace či pouhý nesouhlas se skutkovými závěry nezakládají důvodné pochybnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že veškeré důkazy je třeba číst v jejich vzájemné souvislosti. Právě jednotlivé důkazy jako "střípky v mozaice" utvářejí celkový obraz o určité skutečnosti, zde o fiktivnosti faktur. Především šlo o výpověď jiného spoluobviněného, jednatele společnosti J (str. 415 až 417 rozsudku městského soudu), výpovědi svědka (str. 460 až 461 tamtéž) a sdělení orgánu sociálního zabezpečení (str. 569). Všechny důkazy potvrdily, že tato společnost neměla žádné zaměstnance a žádnou činnost nevyvíjela, nemohla proto logicky poskytnout žádné služby či práce. Není proto pravda, že obecné soudy vycházely jen z jiných fiktivních faktur či spolupráce s jinými spoluobviněnými.
18. Důvodnou pochybnost nezakládá ani skutečnost, že někteří spoluobvinění byli zproštěni obžaloby nebo u nich bylo zastaveno trestní stíhání (opět jde o námitku prvního stěžovatele). Je logické, že dokazování viny probíhá přísně individuálně, ostatně trestní právo vychází především ze zásady individuální trestní odpovědnosti. Podle této zásady odpovídá každá fyzická osoba jen za vlastní jednání, trestní odpovědnost se proto uplatňuje individuálně za konkrétní spáchaný trestný čin. Není tedy vyloučeno, aby jeden ze spoluobviněných byl shledán vinným, zatímco druhý nikoli.
19. Další námitka kritizuje nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. zavinění (tuto námitku vznáší již druhý stěžovatel). Nedostatek zavinění je prý nutné vnímat s ohledem na chybějící zištný motiv, stěžovatel též odkazuje na související (korupční) kauzu. K tomu Ústavní soud uvádí, že nyní jde o neoprávněnou úpravu daňové povinnosti a neoprávněné uplatnění daňových výhod (tj. daňový trestný čin), nikoli o poskytnutí a přijetí úplatku (tj. úplatkářský trestný čin), což druhý stěžovatel zaměňuje. Ústavní soud upozorňuje, že ačkoli orgány činné v trestním řízení tíží povinnost zjišťovat skutkový stav, není tato povinnost bezbřehá. Orgány činné v trestním řízení se při zjišťování stavu věci mají soustředit jen na ty okolnosti, které jsou pro rozhodnutí podstatné a důležité. Proto neobstojí argument, podle kterého chybějící majetkový prospěch vylučuje trestní odpovědnost za nynější trestný čin. Obohacení není znakem nynějšího trestného činu, nemá pro rozhodnutí o vině žádný význam. Jinými slovy, není třeba, aby se pachatel v důsledku trestné činnosti sám nějak obohatil (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018).
20. Neobstojí ani navazující námitka (druhého stěžovatele), která v podstatě "svádí" trestní odpovědnost za nynější trestný čin na někoho jiného (rakouského "majitele" skupiny X). I ta je postavena na chybném předpokladu, že za nynější trestný čin lze stíhat a potrestat jen tu osobu, která se díky zkrácení daňové povinnosti nebo vylákání daňové výhody sama obohatila. Ústavní soud důrazně odmítá argument, že se obviněný může zbavit vlastní trestní odpovědnosti jen proto, že se dovolá trestní odpovědnosti třetích osob [ze starší judikatury např. nález ze dne 9. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 1587/07 (N 104/49 SbNU 531), bod 31]. V.B. K nevyhovění návrhu na provedení důkazu a k tzv. opomenutým důkazům
21. Přisvědčit nelze ani argumentu, že obecné soudy opomněly důkaz (závěrečné zprávy předložené jedním ze spoluobviněných a neprovedení opakovaného výslechu svědka odvolacím soudem).
22. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. To platí i při rozhodování o vině a trestu. Současně ale platí, že obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003, Perna proti Itálii, č. 48898/99, § 29).
23. Čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu je, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018 Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05, § 143, § 162 a § 166, podobně napadené usnesení Nejvyššího soudu v bodě 204, srov. též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 10. 2013 Janyr proti České republice, č. 42937/08, § 81 a § 82 v kauze týkající se taktéž daňového trestného činu).
24. Na námitky o tzv. opomenutých důkazech v této věci již vyčerpávajícím způsobem reagoval Nejvyšší soud [body 204 a 205 napadeného usnesení, shodně např. nález ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), body 15 až 17]. Nadto Ústavní soud poukazuje na bohatý výčet důkazů, které ve svém souhrnu odůvodňovaly závěr o vině. Jmenovitě jde o výpověď spolupracujícího obviněného, výpovědi svědků, záznamy z telefonického odposlechu, textové zprávy a excelovské tabulky (srov. blíže str. 571 rozsudku městského soudu), z nichž jasně plyne, že návrh na opakovaný výslech svědka před vrchním soudem byl již nadbytečný. V.C. Zbývající námitky
25. Ke zbývajícím námitkám, které vznáší jen druhý stěžovatel, Ústavní soud uvádí následující. Ani omezení jednatelského oprávnění neznamená, že nemohl naplnit znaky trestného činu. Tento argument je z pohledu trestní odpovědnosti bezvýznamný. Trestnost činu spáchaného právním jednáním nemůže být vyloučena jen tím, že právní jednání je podle soukromoprávních předpisů nějak vadné (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 645/2017, č. 26/2018 Sb. rozh. tr., bod 34 a tam cit. judikatura).
26. Na věc nemá ani žádný dopad, pokud výše škody ve výroku odsuzujícího rozsudku se úplně neshoduje s výší škody uvedené v obžalobě. Tato změna totiž toliko upřesňuje skutek, např. v rozsahu následku [k otázce totožnosti skutku podrobně usnesení ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, č. 1/1996 Sb. rozh. tr.].
27. Další námitka se týká podjatosti soudce odvolacího soudu. Tu údajně zakládá skutečnost, že soudce odvolacího soudu obhajoval soudce městského soudu v kárném řízení. Tato námitka je nepřípustná, neboť nebyla vůbec vznesena před obecnými soudy [nález ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (N 249/83 SbNU 885), bod 17]. Nad rámec nezbytně nutného však lze dodat, že není nic podezřelého na tom, pokud si kárně obviněný soudce vybere jako obhájce jiného soudce, umožňuje-li to zákon. Soudce může rozhodovat nestranně o rozsudku vyhotoveného soudcem nižšího soudu, byť v jiné věci vystupoval jako obhájce tohoto soudce (přiměřeně např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 4 To 70/01, č. 45/2002 Sb. rozh. tr.).
28. Stěžovatelé neuspěli se žádnou námitkou. Ústavní stížnosti jsou návrhy zjevně neopodstatněné, proto je Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu