K posouzení důkazní síly provedené rekognice
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele N. P., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Petrem Šaštinským, advokátem, se sídlem Gogolova 228/18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 č. j. 3 Tdo 251/2020-412, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 2019 č. j. 4 To 345/2019-374 a proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 10. června 2019 č. j. 5 T 52/2018-336, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
2. Okresní soud napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele za zločin loupeže a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 roků a 6 měsíců, přičemž zrušil výrok o trestu dřívějšího rozsudku Okresního soudu v Mostě. Konkrétně okresní soud shledal stěžovatele vinným, že povalil poškozeného na zem, kopl jej, a když poškozený vstal, držel stěžovatel v ruce lesklý předmět a křičel "Dej peníze, dej mi peníze!", v reakci na což mu poškozený vydal peněženku s doklady, platební kartou a hotovostí.
3. Okresní soud shledal stěžovatele vinným na základě rekognice, v průběhu které poškozený identifikoval stěžovatele jako útočníka. Poznání stěžovatele poškozeným proběhlo ve dvou fázích. Nejdříve policejní orgán poškozenému předložil 15 fotografií, na nichž poškozený označil stěžovatele (jednalo se o tipování možných podezřelých), přičemž následně po určité době policejní orgán realizoval rekognici, během které poškozený označil stěžovatele jako pachatele ze čtyř předstoupených osob. Okresní soud ve svém napadeném rozsudku dále pro úplnost zmínil, že odcizená peněženka s doklady byla následně nalezena na trase mezi místem činu a ubytovnou, na které stěžovatel bydlel. U zajištěných stop (genetického materiálu, pachové stopy a daktyloskopických stop) nebyla zjištěna shoda se stěžovatelem. Okresní soud pak nepovažoval za důkaz svědčící o nevině stěžovatele komunikaci přes Messenger z účtu stěžovatele v době napadení poškozeného, přičemž stěžovatel tvrdil, že přístup k němu měl pouze přes síť wifi, a musel tedy v době útoku být na ubytovně, kde k ní měl přístup. Dle soudu však s jeho telefonem mohl nakládat i někdo jiný. Rekognice tedy byla rozhodujícím důkazem svědčícím o vině stěžovatele. V odůvodnění výroku o trestu okresní soud nakonec uvedl, že stěžovateli přitížilo, že se dopustil několika podobných trestných činů spáchaných totožným způsobem; tyto úvahy o podobnosti způsobu spáchané trestné činnosti však nehrály roli při rozhodování o vině.
4. Krajský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele, přičemž zmínil, že výpověď poškozeného je spolehlivá, jelikož v ní nejsou rozpory, jednalo se o výjimečnou, a tedy lépe zapamatovatelnou situaci a vzhledem k pravidelné konzumaci alkoholu poškozeným došel k závěru, že alkohol na něj nebude mít takový vliv, jako kdyby se jednalo o abstinenta. Krajský soud v napadeném usnesení dále uvedl, že poškozený "označil obžalovaného nejen podle barvy pleti, ale také podle postavy z bočního profilu, která dle jeho vyjádření odpovídala pachateli. Navíc poškozený při rekognici uvedl, že označená osoba (obžalovaný) má stejně tak světlý obličej jako pachatel, což pouze utvrzuje závěr o zákonném postupu při rekognici" (bod 6). K námitkám stěžovatele, že poškozený měl být poučen, že se pachatel nemusí nacházet mezi ukázanými osobami, či že rekognici měla provést osoba, která neví, kdo je figurantem a kdo je poznávanou osobou, krajský soud uvedl, že se jedná o určitá doporučení Ústavního soudu, která mohou vést ke zvýšení důkazní síly rekognice, nejedná se však o závazné pokyny, jimiž by měly orgány činné v trestném řízení povinnost se řídit. K námitce obhajoby, že poškozený měl být upozorněn na to, že se mezi ukázanými osobami nemusí nacházet pachatel, krajský soud uvedl: "Co se týče namítané skutečnosti, že poškozený jako poznávající osoba nebyl při rekognici poučen o tom, že se pachatel nemusí mezi předváděnými osobami nacházet, pak takovou povinnost trestní řád neukládá. Poškozený byl poučen v souladu s procesními ustanoveními, která se týkají rekognice (ve smyslu § 104b odst. 6 tr. řádu). Postup navrhovaný obhájcem by však naopak šel proti smyslu rekognice, když § 104b odst. 4 tr. řádu (sic! - pozn. red.) výslovně stanoví, že ,má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi nejméně mezi třemi osobami ...', to znamená, že poznávaná osoba mu musí být dle trestního řádu ukázána. Stejně tak námitka obhajoby ohledně toho, že rekognici prováděla vyšetřující policejní komisařka namísto osoby, která neměla informaci o tom, kdo je figurantem a kdo je poznávanou osobou, není důvodná, neboť úkony trestního řízení, k nimž rekognice bezpochyby patří, je oprávněn provádět policejní orgán, který jednoznačně může být představován vyšetřující komisařkou." (napadené usnesení, bod 6).
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl dovolání stěžovatele. Uvedl, že námitky stěžovatele jsou v podstatě polemikou s provedeným dokazováním a hodnocením provedených důkazů, přičemž extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé Nejvyšší soud neshledal. Naopak poukázal na to, že jak nalézací soud, tak odvolací soud se vypořádaly s návrhem stěžovatele na vypracování znaleckého posudku týkajícího se poškozeného a věrohodnosti jeho výpovědi. Stejně tak se vypořádaly i s námitkami, které se týkaly rekognice a předcházejícího fotografického tipování podezřelých. Ohledně toho Nejvyšší soud uvedl, že se jedná o "běžný operativní prostředek policejního orgánu, k zúžení okruhu možných pachatelů trestné činnosti. Jelikož představivost každého o vzhledu jiných osob je zcela individuální, je třeba prostřednictvím fotografií tuto představu o fyzickém vzhledu pachatele co nejvíce zobecnit, aby bylo následně možno zajistit, že v rámci rekognice budou k dispozici osoby podobného vzhledu. K tomuto došlo nejpozději před prvním naplánovaným termínem, tedy nikoli bezprostředně před provedením rekognice" (str. 8 napadeného usnesení).
II. Ústavní stížnost a vyjádření účastníků řízení
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly tím, zda poškozený skutečně mohl stěžovatele poznat a zda rekognice proběhla řádně. Konkrétně namítá, (1) že není jasné, kdy byly stěžovateli ukázány fotografie, pomocí kterých orgány činné v trestním řízení tipovaly podezřelé osoby, a zda tedy nebylo porušeno ustanovení § 104b odst. 4 trestního řádu, (2) že soudy nedostatečně zhodnotily, že poškozenému bylo 36 minut po přepadení naměřeno 2,42 promile, což odpovídá těžké opilosti, přičemž ani nepřikročily k vypracování znaleckého posudku týkajícího se vlivu alkoholu na poškozeného či jeho možných sklonů k fabulaci a (3) že předmětná rekognice nebyla provedená řádně.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své napadené usnesení, přičemž doplnil, že není oprávněn přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud tak činí pouze v případech extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž v projednávané věci Nejvyšší soud shledal procesní postup soudů v projednávané věci jako správný, a to i ve vztahu k rekognici.
8. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na své napadené usnesení.
9. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem k tomu, že první podnět k návrhu na provedení rekognice policejní orgán podal více než měsíc před provedením rekognice, přičemž tomuto podnětu logicky předcházelo tipování podezřelých, tak je velmi pravděpodobné, že tipovací fotografie byly poškozenému předloženy výrazně dříve než těsně před provedením rekognice. Dále okresní soud uvedl, že měl možnost sledovat vystupování poškozeného, a z toho důvodu soud neměl pochyby o jeho schopnosti vnímat skutečnosti či vypovídat, pročež nepřistoupil k vypracování navrhovaného znaleckého posudku.
10. Nejvyšší státní zastupitelství se obšírně vyjádřilo ke stížnosti stěžovatele, přičemž zdůraznilo, že obecné soudy řádně odůvodnily, proč se domnívají, že tipovací fotografie byly poškozenému ukázány alespoň 4 týdny před realizací rekognice. Dále zmínilo, že byť tipování podezřelé osoby může do jisté míry snížit věrohodnost následné rekognice, soudy se i touto skutečností ve svých rozhodnutích zabývaly, a tím se i vypořádaly s námitkami stěžovatele.
11. Krajské státní zastupitelství se ve svém vyjádření zcela ztotožnilo se závěry nalézacího soudu i odvolacího soudu. Okresní státní zastupitelství se nevyjádřilo.
47. Obecné soudy odsouzením stěžovatele, aniž by bylo s praktickou jistotou dokázáno, že se dopustil trestného činu, porušily zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., vyhověl ústavní stížnosti a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě.
48. Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup podle ustanovení § 314h až 314k trestního řádu, a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu. Obecné soudy by se měly pokusit doplněním dokazování zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy musí zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy jsou přitom výrazně omezeny z hlediska využití provedené a výše popsané rekognice jako rozhodujícího důkazu. Z důvodu vad jejího provedení ji nemohou považovat za dostatečný důkaz pro to, že se trestného činu dopustil stěžovatel, a její opakování nemůže posloužit jako dostatečný důkaz. Bude tak nutné použít jiné důkazní prostředky pro doplnění dokazování. Pokud by ani po doplněném dokazování nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. pokud by v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutné, v souladu se zásadou presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 trestního řádu) a z ní vyplývajícím pravidlem in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch stěžovatele.