Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 770/2000
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2001 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti I., spol. s r. o., zastoupené JUDr. E. J., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2000, čj. Nco 115/2000-464,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení vrchního soudu stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stalo se tak v souvislosti s rozhodováním o návrhu stěžovatelky na vyloučení soudkyně Mgr. K. z předmětného konkurzního řízení vedeného u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. 46 K 27/2000, kdy pro rozhodování o tomto návrhu neměl Vrchní soud v Olomouci z důvodů, jež jsou zde obšírně rozváděny, zákonný podklad. Z těchto, jakož i dalších důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 46 K 27/2000 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že přípisem ze dne 29. 5. 2000 stěžovatelka vznesla námitku podjatosti soudkyně bývalého Krajského obchodního soudu v Brně Mgr. Z. K. a navrhla, aby jmenovaná soudkyně byla z projednávání a rozhodování v předmětné právní věci vyloučena, a to pro její podjatost vůči stěžovatelce a dále pro takový vztah soudkyně k věci, který vyvolává pochybnosti o její nepodjatosti ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Bývalý Krajský obchodní soud v Brně vyzval dopisem ze dne 30. 5. 2000, podepsaným jmenovanou soudkyní, stěžovatelku k doplnění uvedeného podání o konkrétní skutečnosti, ve kterých spatřuje tvrzený poměr soudkyně k věci. Soudkyně Mgr. Z.K. současně odvolala jednání svolané na 5. 6. 2000 s poukazem na námitku podjatosti uplatněnou stěžovatelkou. Stěžovatelka v dalším podání ze dne 15. 6. 2000 uvedla, že soudkyně, jejíž podjatost byla namítnuta, nemůže již ve věci činit žádné další úkony, a že konkrétní důvody uvede teprve orgánu rozhodujícímu o vyloučení jmenované soudkyně, tj. nejblíže společně nadřízenému soudu. Soudkyně Mgr. Z. K. ve svém vyjádření Vrchnímu soudu v Olomouci z 22. 6. 2000 uvedla, že nezná žádné konkrétní důvody, ve kterých stěžovatelka spatřuje její podjatost, a proto se k vzneseným námitkám nemůže vyjádřit, ve věci se jinak necítí být podjata, neboť osobně nemá žádný vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Vrchní soud v Olomouci poté napadeným usnesením rozhodl tak, že soudkyně Krajského obchodního soudu v Brně Mgr. Z. K. není vyloučena z projednávání a rozhodování v této věci, přičemž v důvodech tohoto usnesení uvedl, že soud prvého stupně postupoval správně, když stěžovatelku vyzval k doplnění námitek podjatosti o konkrétní skutečnosti, což však stěžovatelka neučinila. Vrchní soud neshledal pak žádný důvod k tomu, aby výzvu určenou stěžovatelce opakoval. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 9. 2001, čj. 29 Odo 641/2001-576, tak, že řízení zastavil, dospěv přitom k závěru, že skutečnost, že nadřízeným soudem příslušným rozhodnout o námitce podjatosti soudkyně K. byl (a je) Vrchní soud v Olomouci, což plyne i ze stanoviska pléna Nejvyššího soudu ČR, jež stěžovatelka nesprávně interpretuje. Rozhoduje-li vrchní soud o vyloučení soudců krajského soudu, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacím. Skutečnost, že nadřízený soud je shodou okolností současně i odvolacím soudem vůči soudu, o jehož soudci rozhoduje, na tyto závěry žádný vliv nemá. Nedostatek funkční příslušnosti pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud ČR řízení, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c o. s. ř.).
Obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval již ve svém nálezu
sp. zn. III. ÚS 182/99
publikovaném pod č. 77 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 18, ročník 2000 - II. díl, kde ani v rovině ústavního přezkumu neshledal obdobnou ústavní stížnost opodstatněnou, a proto ji zamítl. Podřazení zákonné úpravy vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti do rámce ústavního pojmu základního práva na zákonného soudce Ústavní soud pak promítl do interpretace § 141 odst. 2 trestního řádu (nálezy
sp. zn. III. ÚS 162/98
,
III. ÚS 86/98
). Jak Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, důsledkem přijetí výkladu § 141 odst. 2 trestního řádu, jenž by v případě námitky podjatosti soudce odvolací instance vylučoval přezkum nadřízeným soudem, by byl stav, kdy v takovém případě by rozhodoval dotčený orgán. Takovouto konstrukcí by došlo k porušení základního procesního principu, dle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci, tedy principu, jenž je komponentem základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za těchto okolností v uvedených nálezech Ústavnímu soudu nezbylo, než extenzivním výkladem § 141 odst. 2 trestního řádu zajistit v rozhodování o vyloučení soudce z důvodu podjatosti garanci nestrannosti, a to i v případě námitky podjatosti proti soudci (soudcům) odvolacího soudu.
K uvedenému Ústavní soud dodává, že je povinností účastníka, který navrhuje vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že je z projednávání a rozhodování vyloučen. V tomto směru zůstává tvrzení stěžovatelky uvedené povinnosti zcela dlužno a také z tohoto důvodu není s to posunout projednávanou věc do ústavní roviny.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2001
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu