Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. ve Věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem, sídlem Koperníkova 1215/4, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2025 č. j. 47 To 11/2025-68 a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. listopadu 2024 č. j. 0 Nt 687/2024-10, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je trestně stíhán pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Pro toto trestní stíhání stěžovatel podal žádost o bezplatnou obhajobu.
3. Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu v uvedené trestní věci. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel nedoložil doklady nezbytné pro rozhodnutí o jeho žádosti, a to ani v dodatečně stanovené lhůtě. Okresní soud proto vycházel z informací vyplývajících z vyšetřovacího spisu, z nichž zjistil, že stěžovatel byl před výkonem vazby nezaměstnaný, avšak v posledních dvou letech měl tři zaměstnání. Nepobíral žádné dávky ani přídavky a nemá žádné zdravotní omezení. Sám uvedl, že je nemajetný, má pouze své osobní věci, je proti němu vedeno několik exekucí. Okresní soud uzavřel, že i když v současné době stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků, nemá žádné zdravotní ani pracovní omezení a nic mu nebrání náklady obhajoby v přiměřených splátkách do budoucna po výkonu trestu vazby ze svých výdělků hradit.
4. Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, v níž namítal, že okresní soud své zamítavé rozhodnutí postavil na nesprávném závěru, podle nějž je třeba při rozhodování o nároku obviněného jako klíčovou okolnost vyhodnotit jeho budoucí příjmovou potencialitu. Doplnil, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu 22 měsíců, který v současné době vykonává a byla mu uložena povinnost zaplatit částku 147 034 Kč.
5. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením stížnost zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel neosvědčil svou nemajetnost, ačkoliv byl k doložení dokladů pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu vyzván a byla mu stanovena lhůta, ve které by takto měl učinit. Nic právně významného k doložení nemajetnosti pak nedoložil ani ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel je osobou v produktivním věku, bez zdravotního omezení, bezdětný, vyučený v oboru elektrotechnik a pánský kadeřník, který před zadržením pracoval jak v České republice, tak ve Slovenské republice, kde si mohl (podle jeho vyjádření) vydělat i okolo 1 000 eur měsíčně, a který v současné době vykonává nepodmíněný souhrnný trest, ze kterého by měl být propuštěn v roce 2026. Stěžovatel je osobou schopnou vydělat si finanční prostředky, a to jak ve výkonu trestu odnětí svobody, tak po propuštění z výkonu trestu.
6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy pochybily tím, že zamítavé rozhodnutí o jeho nároku na bezplatnou obhajobu založily na úvahách o jeho majetkové potencialitě, nikoliv na jeho aktuálních poměrech a finančních možnostech. To je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž je porušením práva na obhajobu, pokud obecné soudy založí rozhodnutí o zamítnutí nároku na bezplatnou obhajobu na hypotetických příjmech, které by obviněný mohl v blíže neurčené budoucnosti získat. Podmínka vztahující se ke vzdálenější budoucnosti, která může, ale také nemusí nastat, nemá oporu v zákoně a je ústavně neakceptovatelná. Stěžovatel zdůrazňuje, že je aktuálně omezen na svobodě a je zadlužen.
7. Krajský soud pochybil, když stěžovateli kladl k tíži skutečnost, že si zvolil obhájce na plnou moc, což je opět v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Za nemístné považuje tvrzení, že odměnu advokáta nemusí hradit bezodkladně, může ji hradit někdy v budoucnu, či ve splátkách. Krajský soud se také opomněl vypořádat s tím, že stěžovatel při podání stížnosti doložil trestní rozsudek, jímž mu byla uložena vykonatelná povinnost zaplatit částku ve výši 147 034 Kč, čímž prokazoval svoje zadlužení. Soudy navíc nerozhodly ani o tom, zda stěžovatel nemá "alespoň" nárok na obhajobu za sníženou odměnu.
8. Krajský soud porušil též právo stěžovatele na zákonného soudce, neboť o jeho stížnosti rozhodoval v nesprávném senátu. Před rozhodnutím krajského soudu totiž došlo k podání obžaloby, a k projednání jeho stížnosti měl být příslušný senát, který rozhoduje o stížnostech po podání obžaloby, nikoliv o stížnostech proti rozhodnutím z přípravného řízení.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
11. Právo na bezplatnou obhajobu zakotvuje čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přiznání bezplatné obhajoby je podle něj podmíněno tím, že obviněný nemá dostatek prostředků na obhajobu a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby mu právní pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny stanoví zákon, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou obhajobu. Příslušnou zákonnou úpravou je § 33 odst. 2 trestního řádu, podle něhož musí obviněný pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby hradil náklady obhajoby, případně může tato skutečnost vyplynout ze shromážděných důkazů.
12. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz např. usnesení ze dne 19. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2865/24 , ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 1295/24 , ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 3437/23 či ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 ). Výklad podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je založen na relativně širokém uvážení obecných soudů, přičemž kasační zásah Ústavního soudu je namístě zejména tehdy, dojde-li k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti, je-li napadené rozhodnutí zatíženo zjevným logickým rozporem nebo postrádá-li srozumitelná kritéria. Naopak nestačí, že hledisko, které je podle soudu (výkladově) určující, může být interpretováno i odlišně (např. usnesení ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/18 ).
13. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že obecné soudy nemohou závěr o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu založit pouze na úvahách o hypotetických příjmech, které by obviněný někdy v blíže neurčené budoucnosti mohl získat [viz nálezy ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19
(N 173/96 SbNU 206), bod 11, ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20
(N 174/102 SbNU 30), bod 49]. Hodnocení tzv. majetkové potenciality obviněného v rámci posuzování nároku na bezplatnou obhajobu sice Ústavní soud zcela neodmítl, avšak konstatoval, že soudy musí vycházet primárně z aktuální majetkové situace a výdělkových možností obviněného. Budoucí vývoj mohou zohlednit také, avšak nikoli v rovině ničím nepodložených hypotéz či spekulací (viz nález ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24 ).
14. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, obecné soudy se sice majetkovou potencialitou stěžovatele zabývaly a odkazovaly na ni v odůvodnění svých rozhodnutí, avšak prvotním a nezanedbatelným důvodem pro odmítnutí stěžovatelova nároku byla skutečnost, že stěžovatel svoji nemajetnost neosvědčil konkrétními doklady. Důkazní břemeno k prokázání nedostatku finančních prostředků potřebných k náhradě nákladů vzniklých zvolením či ustanovením obhájce nese vždy obviněný. Soud není povinen obviněným tvrzené skutečnosti sám dokazovat a opatřovat si za tímto účelem potřebné doklady.
Pokud obviněný podklady prokazující důvodnost přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu nepředloží, soud může rozhodnout o zamítnutí jeho návrhu (srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád: Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017. str. 272.). Okresní soud v nyní napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel žádný doklad o své nemajetnosti nedoložil, a to ani k výzvě soudu. Okresní soud proto vycházel pouze z písemných materiálů založených ve spise, a to především z výpovědi stěžovatele učiněné před policejním orgánem.
V ní stěžovatel tvrdil, že je nemajetný a je proti němu vedeno několik exekucí, současně však uvedl, že v posledních dvou letech měl tři zaměstnání, přičemž vydělával kolem 1000 eur za měsíc, nepobíral žádné dávky ani přídavky. Okresní soud z toho dovodil, že stěžovatel svoji nemajetnost neosvědčil. Ke stejnému závěru dospěl i krajský soud, který konstatoval, že ani ve stížnosti stěžovatel nedoložil nic právně významného k prokázání nemajetnosti stěžovatele. Stěžovatel sice ke stížnosti doložil odsuzující rozsudek, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit částku 147 034 Kč, o aktuálních majetkových poměrech stěžovatele však soudům žádný jiný doklad předložen nebyl a nemajetnost stěžovatele zůstala v rovině tvrzení.
15. Obecným soudům lze vytknout přílišný důraz na úvahy o majetkové potencialitě stěžovatele. Za nevhodné Ústavní soud považuje také úvahy krajského soudu, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovateli přičetl k tíži, že si zvolil obhájce na plnou moc. Zvolení obhájce na plnou moc totiž není relevantním faktorem při posuzování návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (viz nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 483/23 ). Nicméně, shora uvedené úvahy nelze považovat za klíčové při posouzení stěžovatelova nároku na bezplatnou obhajobu.
Jakkoliv se tedy v nynějším případě nelze ztotožnit se všemi argumenty obecných soudů, napadená rozhodnutí ve svém celku netrpí nedostatky, které by dosahovaly intenzity porušení ústavněprávních předpisů. Stěžovatel nepředložil soudům takřka žádné doklady o své nemajetnosti (vyjma zmíněného trestního rozsudku), přestože mohl se svým obhájcem jako s právním profesionálem způsob doložení své nemajetnosti konzultovat a své poměry tedy adekvátně doložit. Právě tato skutečnost, tedy fakt, že svá tvrzení o majetkových poměrech stěžovatel nijak důkazně nepodložil, byla určující pro úvahy obecných soudů o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu.
Tyto závěry Ústavní soud považuje za přiměřené a ústavně souladné.
16. Za důvod pro svůj kasační zásah pak Ústavní soud nepovažuje ani skutečnost, že o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu rozhodoval senát, který je rozvrhem krajského soudu určen pro rozhodování o opravných prostředcích z přípravného řízení. Rozvrh krajského soudu lze považovat za transparentní a srozumitelný. Přidělení rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně učiněného v přípravném řízení senátu 47 To, v jehož působnosti je primárně rozhodování o opravných prostředcích z přípravného řízení, nepovažuje Ústavní soud za rozporné s právem na zákonného soudce.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu