Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného advokátem JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 518/2024 ze dne 30. července 2024, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít nepřiznáním nároku na bezplatnou obhajobu.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, dne 19. 7. 2023 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání trestných činů podvodu a neoprávněného podnikání. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením sp. zn. 43 Nt 2831/2024 ze dne 5. 6. 2024 rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu, stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že je v současnosti objektivně neschopen hradit náklady obhajoby v trestním řízení. Je proti němu vedeno exekuční řízení i insolvenční řízení (na stěžovatelův majetek byl vyhlášen konkurs), v nichž jsou vymáhány desítky milionů korun. V samotném trestním řízení je mu kladeno za vinu způsobení škody ve výši více než jedné miliardy, jeho majetek byl zajištěn a nemůže jím disponovat. Nemohou fungovat ani společnosti, ve kterých byl dříve činný, a stěžovatel tak pracuje jako technik 3D tisku s měsíčním příjmem nedosahujícím 15 tisíc Kč.
4. Argumentaci soudů, které poukázaly na jeho cesty do zahraničí a s tím související možný další majetek či na možnost stěžovatele nechat se zaměstnat v supermarketu, považuje stěžovatel za zlomyslnou až zlovolnou. Svá rozhodnutí soudy podle stěžovatele postavily na podmínkách, které směřují do budoucna a vůbec nemusejí nastat, a to v rozporu s nálezy Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3966/17
ze dne 23. 4. 2019 (N 69/93 SbNU 341) a
sp. zn. III. ÚS 3582/20
ze dne 16. 2. 2021 (N 35/104 SbNU 379). V rozporu s judikaturou Ústavního soudu je i názor obvodního soudu, že bezplatná obhajoba je vyhrazena osobám, které se do finanční tísně dostanou náhodou, jakož i argument městského soudu, že zajištění majetku je jen dočasné.
5. Je-li soudy dovozováno, že stěžovatel má nějaké skryté prostředky, je tím staven před neřešitelnou situaci, kdy má prokázat něco, co není. Jde o pouhou spekulaci, která navíc pomíjí exekuční i insolvenční řízení. Údajně skryté prostředky by navíc byly jen kapkou v moři stěžovatelových dluhů. S ohledem na rozsah dané trestní věci se přitom náklady na obhajobu stěžovatele budou pohybovat ve vysokých částkách, které skutečně nebude schopen hradit.
6. Jde-li o lety do zahraničí, stěžovatel již v žádosti o bezplatnou obhajobu uvedl, že je připraven obratem na výzvu soudu svou žádost podložit i dalšími listinami, pokud by je soud považoval za potřebné. Stěžovatel však neměl ani ponětí, že má dané lety soudu dokládat, neboť je nehradil sám. Stěžovatel připomíná, že v souladu s ustálenou praxí soudy v případě, že obviněný neosvědčí, že nemá dostatek prostředků, tyto údaje samy nezjišťují a doklady neopatřují. V posuzované věci však byly zajišťovány doklady o tom, že stěžovatelova žádost není důvodná, a ten o tom ani nebyl vyrozuměn.
7. To stejné podle stěžovatele platí o údajných kryptoměnách, kterými má disponovat. Byl-li by soudem dotázán, zda nějaké má, odpověděl by, že nikoliv. Kdyby se nějaké našly, staly by se stejně předmětem zajištění a na nemajetnosti stěžovatele by to nic nezměnilo. Finanční prostředky navíc byly určeny k umoření pohledávek klientů skupiny CRYFIN, stěžovatel by jimi nemohl volně disponovat. V souladu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1411/20
ze dne 1. 9. 2020 (N 174/102 SbNU 30) přitom platí, že nemajetnost není potřeba prokazovat nade vši pochybnost, postačí, pokud ze všech indicií předložených obviněným a zahrnutých ve spise plyne, že obviněný je nemajetný.
8. Za odtržené od reality stěžovatel považuje "mistrování" městského soudu, že stěžovatel má žádat o práci v obchodním řetězci Lidl, neboť soud nedomyslel, že ani změna povolání by nevynulovala dopady exekuce a insolvence, pouze by byly strhávány vyšší částky. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 3501/20
ze dne 1. 2. 2022 (N 12/110 SbNU 115) Ústavní soud uvedl, že obecně lze argumentovat tím, že obviněný je schopen práce a výdělku, nelze tak ale učinit bez dalšího v situaci, kdy doloží, že jsou po něm v exekuci nebo insolvenci vymáhány vysoké finanční závazky. Změně zaměstnání, zejména v oboru, kterému rozumí, pak má bránit i medializace případu.
9. Stěžovatel dále odmítá argument soudů, že si vyhledal k poskytnutí právních služeb drahou advokátní kancelář, když vycházely z ceníku této advokátní kanceláře, který je pro řešení bezplatné obhajoby prakticky bezpředmětný a v praxi není mantrou pro cenu právních služeb bez možnosti individuálního přístupu. V souladu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 483/23
ze dne 10. 6. 2024 navíc při posuzování žádosti o bezplatnou obhajobu nelze obviněnému klást k tíži, že má zvoleného obhájce. Ústavní soud by se podle stěžovatele měl nyní vyjádřit, zda lze při hodnocení nároku na bezplatnou obhajobu přihlížet k tomu, jakého advokáta obviněný vyhledal.
10. Podle stěžovatele lze dovozovat, že napadené rozhodnutí je motivováno jednak předsudkem, že se dříve pohyboval v tzv. světě velkých peněz, jednak přihlédnutím k údajně páchané trestné činnosti, což soudy vede k závěru, že lidem, jako je on, nemá stát ulevovat, natož pomáhat.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně zdrženlivý přístup (usnesení
sp. zn. I. ÚS 1295/24
ze dne 24. 7. 2024). Výklad podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je totiž založen na relativně širokém uvážení soudů, přičemž kasační zásah Ústavního soudu je namístě zejména tehdy, dojde-li k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti, je-li napadené rozhodnutí zatíženo zjevným logickým rozporem nebo postrádá-li srozumitelná kritéria. Naopak nestačí, že hledisko, které je podle soudu (výkladově) určující, může být interpretováno i odlišně (např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3495/18
ze dne 20. 11. 2018). Jakkoli se nelze ztotožnit se všemi argumenty městského soudu (např. s argumentem dočasností zajištěného majetku), napadené rozhodnutí ve svém celku nedostatky vedoucími k nutnosti kasačního zásahu Ústavního soudu netrpí.
13. V prvé řadě je potřeba zdůraznit, že nepřiznání bezplatné obhajoby v posuzované věci není postaveno primárně na majetkové potencialitě stěžovatele. Stěžovatel totiž podle soudů neosvědčil, že (momentálně) nemá dostatek prostředků na hrazení obhajoby, a to zejména s ohledem na jeho časté (a nedávné) cestování do vzdálených zahraničních destinací (USA, Španělsko, Vietnam). Tuto úvahu Ústavní soud považuje za logickou. Uvádí-li stěžovatel v této souvislosti, že neměl prostor se k těmto cestám vyjádřit, je zřejmé, že k tomu prostor měl minimálně v rámci opravného prostředku (stížnosti) proti usnesení obvodního soudu. Jak ale plyne z odůvodnění stížnosti, přiloženého k ústavní stížnosti, stěžovatel pouze bez jakéhokoli bližšího vysvětlení sdělil, že on za tyto cesty rozhodně neplatil. Za této situace nelze městskému soudu vytýkat, že se ztotožnil se závěry obvodního soudu a stěžovatelovu nemajetnost neměl za osvědčenou [řečeno jinak, že podle jeho názoru z dostupných indicií neplyne, že obviněný je nemajetný; srov. nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1411/20
ze dne 1. 9. 2020 (N 174/102 SbNU 30)].
14. Již právě uvedené samo o sobě postačí k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Významem údajných kryptoměn či ceníku stěžovatelem osloveného obhájce (který obvodní soud zmínil v poněkud jiném kontextu, než jak je prezentováno v ústavní stížnosti) tak již není nutné se podrobněji zabývat. Totéž platí i o možnostech stěžovatele zajistit si vyšší výdělek, přičemž lze pouze stručně uvést, že zohlednění výdělečné potenciality, vychází-li z aktuální situace, je Ústavním soudem nadále akceptováno (srov. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 1356/24
ze dne 24. 7. 2024). Tak tomu může být i tehdy, je-li proti obviněnému vedeno exekuční či insolvenční řízení, neboť i ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 3501/20
se uvádí, že "ani existence probíhající exekuce, insolvence či vyživovací povinnosti nesvědčí pro nutnost přiznání předmětného nároku ‚automaticky'". Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu