Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivanky Sirovátkové, právně zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 23 Cdo 1230/2024-1098, ve znění opravného usnesení ze dne 19. března 2025 sp. zn. 23 Cdo 1230/2024, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2023 č. j. 11 Co 32/2023-988 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 8 C 235/2012-937, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Ing. Dagmar Houškové a Romana Junga, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž navrhuje, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v řízeních před obecnými soudy se původní žalobce (Emil Sirovátka, zemřelý dne 1. 5. 2024) domáhal žalobou podanou proti původní žalované (Marii Jungové, zemřelé dne 3. 4. 2020) určení, že jeho otec (Emil Sirovátka st., zemřelý dne Z) byl ke dni svého úmrtí vlastníkem podílu o velikosti 2/4 na v žalobě označených nemovitých věcech nacházejících se v k. ú. P. u P. (2 pozemky a 1 stavba jako součást jednoho z těchto pozemků). Původní žalobce a žalovaná byli sourozenci a spoluvlastníky (každý s podílem o velikosti 1/4) spolu s otcem Emilem Sirovátkou st. (s podílem o velikosti 2/4) předmětných nemovitých věcí. Darovací smlouva ze dne 10. 4. 2007, kterou měl být spoluvlastnický podíl otce původního žalobce převeden na původní žalovanou, byla dle původního žalobce padělaná. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") jako soud prvního stupně v pořadí již čtvrtým rozsudkem ze dne 16. 11. 2022 č. j. 8 C 235/2012-937 žalobu o požadovaném určení zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky III a IV). Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací k odvolání původního žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku) a ve výrocích II, III a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku). Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze v rozsahu jeho výroku I) podal původní žalobce dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro jeho nepřípustnost.
3. V průběhu dlouholetého sporu opakovaně projednávaného obecnými soudy zemřela původní žalovaná i původní žalobce, v řízení bylo proto pokračováno s jejich právními nástupci. Na straně žalované vystupovali pozůstalí potomci původní žalované jakožto nabyvatelé těch podílů na nemovitých věcech, jejichž vlastnictví bylo předmětem řízení o žalobě (současní vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti). V pozici žalobce bylo pokračováno s pozůstalou manželkou původního žalobce, která je jeho jedinou dědičkou, a tedy i nabyvatelkou zbývajícího spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitých věcech (stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti).
4. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o zamítnutí žaloby původního žalobce o určení existence vlastnického práva jeho otce k podílu na nemovitostech s odůvodněním, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že mezi otcem původního žalobce (dárce) a původní žalovanou (obdarovaná) byla dne 10. 4. 2007 platně uzavřena darovací smlouva ve smyslu § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na základě které dárce na obdarovanou převedl svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem (výrok I.). Následně napadený rozsudek ve výroku I jako věcně správný potvrdil krajský soud.
5. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu, v odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, zjištěný skutkový stav tvořil spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé, a proto z něj mohl krajský soud vycházet bez doplnění dokazování. Podrobně se Krajský soud zabýval zejména hodnocením znaleckých posudků, které bylo Okresním soudem provedeno řádně. Dodal, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by darovací smlouva byla neplatným právním úkonem z toho důvodu, že by byla padělkem a nevyjadřovala by skutečný projev vůle dárce, tak, jak tvrdil původní žalobce. Napadeným usnesením pak Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť se dovolací námitky věnovaly toliko zjištěnému skutkovému stavu, jehož hodnocení nebylo stiženo vadou, která by mohla přípustnost dovolání založit.
6. Proti rozhodnutím obecných soudů podává stěžovatelka ústavní stížnost, jíž se domáhá jejich zrušení s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích základních práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Soudy dle stěžovatelky zjevně dezinterpretovaly znalecké závěry vyplývající z provedených důkazů. Došlo tak k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení a v konečném důsledku k porušení jejích základních práv a svobod. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka dále namítá, že její dovolání bylo odmítnuto z plytkých důvodů, míjejících se s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, ačkoliv splňovalo podmínky pro věcné posouzení a vydání meritorního rozhodnutí. Svým postupem tak kromě jiného Nejvyšší soud odepřel stěžovatelce právo na přístup k soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla právním nástupcem původního účastníka řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny dostupné procesní prostředky (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ).
10. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry civilních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení. Jen v případě těch nejzávažnějších pochybení dosahujících úrovně zásahu do ústavně zaručených práv účastníka řízení přistoupí Ústavní soud ke kasačnímu zásahu.
11. Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti nevyplývá, že by namítaná pochybení dosahovala ústavněprávního rozměru. Stěžovatelka svou argumentací, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem, jak z výše uvedeného vyplývá, nepřísluší. Stěžovatelka v ústavní stížnosti formulovala několik výtek, jejichž společným jmenovatelem je tvrzení vad v provádění a hodnocení důkazů (konkrétně znaleckých posudků), které vedly k nesprávnému zjištění skutkového stavu, a tudíž i k nesprávným právním závěrům. Podstatou práva na soudní ochranu však není záruka práva na rozhodnutí dle vlastních představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či argumenty soudů nesouhlasí, nemůže proto sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (srov. např. usnesení ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18 nebo ze dne 15. 11. 2023 IV. ÚS 1848/23).
12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 a ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ). Vždy je přitom nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. nález ze dne 22. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 ).
13. Otázkou hodnocení důkazu znaleckým posudkem se mnohokrát Ústavní soud zabýval a konstatoval, že znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení podle § 132 občanského soudního řádu a jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány [srov. např. nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13
(N 3/72 SbNU 41)]. Soud současně není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost závěrů znalce a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Jak tedy správně konstatuje Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Uvedeným způsobem obecné soudy postupovaly, což je zřejmé z odůvodnění rozsudků okresního i krajského soudu, v němž se soudy podrobně zabývaly obsahem znaleckých posudků, včetně posudku revizního. Okresní soud postupoval procesně správně, když vyhodnotil potřebu vypracování revizního posudku v situaci, kdy závěry ve dvou předložených znaleckých posudcích byly ve vzájemném rozporu. Nepochybil ani tím, že při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu vycházel z revizního posudku, který byl v souladu se všemi ostatními provedenými důkazy.
Skutečnost, že okresní soud nepostavil své rozhodnutí na závěrech posudku znalce PhDr. Jiřího Závory Ph.D. et Ph.D., neboť ty jako jediné nekorespondovaly se závěry vyplývajícími z ostatních důkazů, nelze shledávat ústavně nekonformní. Stejně tak ani z rozsudku odvolacího soudu neplyne žádné procesní pochybení, které by dosahovalo ústavněprávního rozměru. Nesouhlasí-li tedy stěžovatelka se způsobem, jakým okresní soud provedené důkazy vyhodnotil, odkazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které mu do volného uvážení obecného soudu zásadně nepřísluší zasahovat.
Ústavní soud pouze zjišťuje, zda je rozhodnutí soudu přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stejně tak je na úvaze soudu, zda (zejména po slyšení znalců, kteří vypracovali znalecké posudky) vnímá potřebu odstranit rozpory v posudcích vypracováním revizního znaleckého posudku. Ze zásady volného hodnocení důkazů také plyne, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit (usnesení ze dne 24.
7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1589/24 , bod 11).
14. Uvádí-li stěžovatelka, že skutková zjištění obecných soudů neměla oporu v provedeném dokazování, čímž měly soudy údajně zasáhnout do jejích základních práv, nelze s ní souhlasit, neboť tento údajný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z obsahu ústavní stížnosti ani přiložených rozhodnutí obecných soudů neplyne. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v projednávané věci podrobně a dostatečně vysvětlily, proč při zjišťování skutkového stavu nevycházely ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem PhDr. Jiřím Závorou Ph.D. et Ph.D.
15. Vytýká-li dále stěžovatelka Nejvyššímu soudu, že odmítl její dovolání, ačkoliv v něm byly řádně vymezeny dovolací důvody, není tato námitka opodstatněná. Podstatou dovolacích námitek bylo zpochybnění znaleckých posudků, z nichž soudy nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu vycházely, nesouhlas se skutkovými zjištěními, která na základě těchto znaleckých posudků učinily a jež podle původního žalobce, resp. stěžovatelky byla v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud nepochybil, když konstatoval, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů ani samotné hodnocení důkazů nelze v řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu důvodně zpochybnit. Podmínky pro přípustnost dovolání dle § 237 občanského soudního řádu aplikoval způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil s odkazem na svoji konstantní rozhodovací praxi. Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledal pochybení ani v závěrech Nejvyššího soudu, který odmítl podané dovolání pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné se dovoláním věcně zabývat, a jeho rozhodnutí splňuje nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že úvahám a závěrům obecných soudů nemůže z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout. V této souvislosti je třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka mj. rovněž dovolává, neimplikuje právo na úspěch ve věci, resp. právo na soudní aprobaci názoru zastávaného účastníkem řízení. Právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces představuje právo na férové řízení, nikoliv právo na jeho (pro stěžovatelku) pozitivní výsledek.
17. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Závěry soudů jsou z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné, a nelze je považovat ani za vybočující z mezí ústavnosti, např. ve smyslu projevu přepjatého formalismu, svévole, nepředvídatelnosti či překvapivosti. Ústavní soud proto konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
18. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. K návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu konstatuje Ústavní soud následující. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí zásadně účastník nebo vedlejší účastník. V odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím výjimečným, nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25 , bod 76. Zejména vzhledem k faktu, že stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu