Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, a nezletilých J. K. a A. K., zastoupených otcem P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025 č. j. 26 Co 258/2024-408, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025 č. j. 26 Co 258/2024-480, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností za sebe i za své nezletilé syny domáhá zrušení napadeného rozsudku s tvrzením o zásahu do ústavně zaručených práv sebe a svých synů podle čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19. 6. 2024 č. j. 3 Nc 5910/2023-281 (který si Ústavní soud vyžádal a seznámil se s ním) rozhodl o úpravě péče a vyživovací povinnosti k nezletilým synům stěžovatele a vedlejší účastnice. Podstatou prvostupňového rozsudku je svěření synů do střídavé péče obou rodičů se střídáním po týdnu vždy v pondělí ve školském zařízení. Okresní soud vyšel z toho, že rodiče se od odchodu matky nebyli schopni dohodnout na modelu péče a kontaktu s nezletilými, kteří setrvali v původním společném bydlišti s otcem. I za pomoci znaleckého posudku okresní soud vyhodnotil, že od odchodu jsou nezletilí téměř nepřetržitě v péči a pod vlivem otce, který se nijak netají svými negativními názory na matku. Ty pak přebírají i děti. Synové s matkou komunikují prostřednictvím otce a vzájemná komunikace rodičů je téměř nulová. Přání nezletilých, že chtějí být primárně u otce a u matky jen když bude otec v práci nebo když budou chtít, proto soud kriticky vyhodnotil jako následek této situace a chování otce. Pro všestranný rozvoj nezletilých a zachování rodinného pouta je ale v jejich nejlepším zájmu, aby byli v péči obou rodičů, kteří oba disponují vhodnými podmínkami pro výchovu a rozvoj a oba jsou schopni plnohodnotně zabezpečit veškeré potřeby svých dětí. Střídavou péči určil okresní soud s účinností od 1. 9. 2024 a prázdninový styk určil po dvoutýdenních blocích, aby si nezletilí na novou situaci lépe zvykli.
3. Krajský soud v Praze následně rozhodoval o odvolání obou rodičů nyní napadeným rozsudkem (otec napadal stanovený režim střídavé péče, matka pouze výši výživného). Krajský soud řešení zvolené okresním soudem v podstatné části ohledně střídavé péče i stanovení výživného potvrdil, pouze upravil interval střídání v prázdninovém styku ve shodě s rodiči po 14 dnech. S ohledem na časový odstup vyšel krajský soud ze zprávy opatrovníka nezletilých ze dne 9. 12. 2024, kdy nezletilí sdělili, že chtějí zachovat stávající režim, který jim vyhovuje, častěji se s matkou vídat nechtějí, chtějí se domlouvat vždy podle toho, jak se jim bude chtít. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že v zájmu dětí je, aby byly v péči obou rodičů. Podstatné je zajistit nezletilým stabilní prostředí a je zapotřebí, aby pravidelný a pevný režim stejnoměrné péče byl nastaven co nejdříve, aby nedošlo k přetrhání vazeb dětí na matku, kterou děti potřebují ve stejné míře jako otce. Aktuální rozsah styků dětí se podle krajského soudu řídí přáním dětí, které však není v jejich zájmu. Nezletilí potřebují být opakovaně ujištěni, že bydliště matky pro ně přestavuje stejné bezpečí a jistotu jako bydliště otce. Obě děti sice konzistentně vypověděly, že chtějí být s matkou v častém kontaktu, ale s převažující péčí otce, respektive "nechat to, jak to je". To je ale podle krajského soudu dáno jak věkem dětí, tak tím, že se po odchodu matky děti ocitly v nejistotě, a konečně tím, že rodičům se nepodařilo najít pevná pravidla střídavé péče, nebo alespoň širokého styku s matkou. Z vyjádření dětí je zřejmá obava ze ztráty jistého a zažitého bydliště a rodinného uspořádání. Jestliže rodiče nepřikročili ani k soudem nabízené možnosti postupného navykacího režimu, bude na nich, aby zvážili psychologickou spolupráci, aby sebe i nezletilé připravili na nový režim péče, kterému z objektivního hlediska nic nebrání.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje, že soudy vnucenou střídavou péči si nepřáli ani synové ani rodiče. Soudy zvolený režim nerespektuje dlouhodobě zaběhlé uspořádání rodiny, a to i před rozpadem vztahu stěžovatele a matky dětí. Ani vedlejší účastnice napadený rozsudek nerespektuje a v souladu s přáním jejich synů jsou děti nadále spíše ve stěžovatelově péči. Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nevyslechl ani jedno z dětí sám. V rozhovoru před soudem přitom mohl zjišťovat, proč děti orgánu sociálně-právní ochrany dětí vypověděly, že chtějí být spíše u otce. Toto přání děti vyjádřily opakovaně. Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že vycházel ze znaleckého posudku, který v době jeho rozhodování již nebyl aktuální. Navíc tento znalecký posudek krajský soud dezinterpretoval v neprospěch stěžovatele, když na základě něj dovozoval, že stěžovatel se syny manipuloval. Krajský soud měl zjišťovat, jak o syny projevuje svůj upřímný zájem sama matka a jak to děti vnímají.
5. Před vlastním posouzením ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval splněním zákonných podmínek k jejímu projednání. Možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilých, resp. v jejich zastoupení jedním z rodičů jakožto zákonných zástupců, existuje pouze v případech, v nichž nehrozí kolize zájmů nezletilých se zájmy rodičů. Taková kolize hrozí typicky při rozhodování soudu v opatrovnických věcech, tedy také v této věci. O tom svědčí i to, že v řízení před obecnými soudy byl dětem pro střet zájmů ustanoven opatrovník (Město X), který zůstává zástupcem nezletilých. V obdobných případech proto Ústavní soud nahlíží na ústavní stížnosti nezletilých podaných jejich rodiči formálně jako na návrhy podané někým zjevně neoprávněným, které odmítá podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3096/21
,
III. ÚS 307/21
,
IV. ÚS 1950/15
,
IV. ÚS 1522/15
či
II. ÚS 2224/14
).
6. Ve vztahu k ústavní stížnosti prvního stěžovatele jsou procesní předpoklady k jejímu projednání splněny. Ústavní soud posoudil v tomto rozsahu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
7. Rozhodování v citlivých rodinněprávních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé (nález
sp. zn. I. ÚS 1708/14
, bod 24, obdobně též usnesení
sp. zn. III. ÚS 926/24
, body 10-11). Na rozdíl od Ústavního soudu, který má v tomto směru pochopitelný informační deficit, jsou obecné soudy dobře vybaveny a ostatně i povinny najít takový model péče o dítě, jenž bude respektovat jeho nejlepší zájem zaručený čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a současně nebude nepřiměřeně omezovat právo žádného z rodičů zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se proto při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem soustředí především na to, zda byl nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při vedení řízení před obecnými soudy a při přijímání konkrétních opatření a při hledání výsledného řešení (usnesení
sp. zn. I. ÚS 389/23
,
IV. ÚS 3262/22
,
IV. ÚS 2465/21
,
III. ÚS 1287/20
či
III. ÚS 3261/19
).
8. Třebaže stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu, jádro jeho stížnostní argumentace spočívá v nesouhlasu s výroky o úpravě styku a vyživovací povinnosti. Ústavněprávně relevantní námitky stěžovatel vznesl ohledně zjišťování názoru synů před soudem a ohledně nerespektování jasně vyjádřeného přání synů zůstat v jeho péči. Ve světle těchto námitek také Ústavní soud nynější věc posoudil, shledal je však zjevně neopodstatněnými.
9. Obě děti v řízení před obecnými soudy vypověděly, že chtějí zachovat stávající režim a zůstat u otce, zatímco s matkou se chtějí vídat vždy dle dohody. Oba soudy pak rozhodly odlišně od tohoto přání, když se přiklonily ke stejnoměrné střídavé péči rodičů. Ústavní soud vnímá stěžovatelovu frustraci, že obecné soudy určitým způsobem zasáhly do dosavadního uspořádání rodiny po rozpadu vztahu rodičů, na který byli všichni už zvyklí. Nezletilé děti ale především zasahuje rozpad vztahu jejich rodičů, s nímž se musejí vyrovnat a v nově vzniklé situaci se musejí zorientovat. Právě rodiče by měli tuto situaci dětem co nejvíce zjednodušit, jak na stěžovatele a vedlejší účastnici apelovaly již obecné soudy. Řešení zvolené soudy se zpočátku může jevit jako významný zásah, avšak z dlouhodobého hlediska se může ukázat jako prospěšné. Podstatné pro Ústavní soud je, že je toto řešení dobře zdůvodněno v rozhodnutích obecných soudů.
10. Už okresní soud se vypořádal s tím, že nejlepší zájem dítěte nelze vždy ztotožňovat s přáním dítěte, ale je třeba vycházet z pečlivého a komplexního posouzení jeho zájmů (viz bod 38 rozsudku okresního soudu a v něm odkazovanou judikaturu Ústavního soudu). Také krajský soud v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku důsledně zvažoval kritéria pro svěření dítěte do střídavé péče (viz body 31-34 napadeného rozsudku). Dále vysvětlil, proč rozhodl jinak, než děti výslovně uváděly a proč v tomto případě nelze ztotožnit nejlepší zájem dětí s jejich přáním (viz body 34-35 napadeného rozsudku). Vyslovené přání nezletilých hodnotil krajský soud jako přirozený důsledek nynějšího uspořádání, v rámci kterého na děti výchovně působí především stěžovatel. Na základě podrobného dokazování v průběhu celého opatrovnického řízení krajský soud uzavřel, že děti si co nejdříve potřebují obnovit vztah s matkou, čemuž objektivně nic nebrání. To stěžovatel ostatně ani netvrdí, jeho stížnostní argumentace je založena na respektování přání dětí nic neměnit. Obavy, že by se matka nebyla o děti schopná postarat ze zdravotních důvodů, byly v řízení před obecnými soudy také rozptýleny.
11. Zdůvodnění krajského soudu, jímž se přiklonil k totožným závěrům okresního soudu, Ústavní soud považuje za souladné se svou judikaturou, podle níž je nejlepším zájmem dítěte, aby bylo v péči obou rodičů. Pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou (viz nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
, bod 41). Soudy jsou také povinny v každém jednotlivém případě brát v úvahu i míru nezávislosti vyjádřeného přání a důsledky, ke kterým by uspořádání vztahů podle přání dítěte vedlo (usnesení
sp. zn. III. ÚS 1939/23
, bod 15, a
III. ÚS 3012/22
, bod 11, srov. též usnesení
sp. zn. I. ÚS 1881/22
, bod 23). Přesně to krajský soud učinil.
12. Stěžovatel dále rozporoval způsob, kterým krajský soud zjišťoval přání nezletilých. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že u dětí starších 10 let by měl opatrovnický soud zjišťovat přání přímo před soudem, nebrání-li tomu zvlášť závažné okolnosti. U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka (viz nález
sp. zn. I. ÚS 2482/13
, bod 25, srov. přiměřeně nález
sp. zn. I. ÚS 2364/24
, bod 24). Od druhé odkazované věci se nynější případ liší tím, že v této věci oba soudy o nezletilých rozhodovaly jednotně a vycházely z týchž skutkových zjištění. V prvně odkazovaném nálezu Ústavní soud formuloval dodnes platná východiska pro bezprostřední zjišťování přání nezletilých dětí, avšak ani v tehdejší věci nepovažoval za důvodnou námitku, že odvolací soud měl desetileté dítě vyslechnout znovu, když vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu. Za stěžejní považoval tehdy Ústavní soud to, že názor nezletilých byl zjištěn jinak (viz bod 44 nálezu
sp. zn. I. ÚS 2482/13
).
13. Stejně to Ústavní soud vidí v nyní projednávané věci, v níž bylo dětem v době vydání napadeného rozsudku necelých 10 let a čerstvých 8 let. Protože byla vyjádření nezletilých dobře zdokumentovaná, nadto konzistentní s jejich dřívějším vyjádřením v nalézacím řízení, rozumí Ústavní soud tomu, proč již nevyslechl děti přímo sám krajský soud. Podstatné je, že participaci nezletilých dětí prostřednictvím kolizního opatrovníka krajský soud zajistil s ohledem na časový odstup od rozsudku okresního soudu znovu (viz bod 20 napadeného rozsudku). Ústavní soud proto neshledává na postupu krajského soudu nic ústavně nepřijatelného nebo excesivního.
14. Pokud jde o další stěžovatelovy námitky, k nim Ústavní soud už jen stručně doplňuje, že krajský soud znal i postoj matky a zabýval se jeho vlivem na přání dětí (viz body 9, 34 a 40 napadeného rozsudku). Znalecký posudek pak krajský soud nehodnotil nijak k tíži stěžovatele v tom smyslu, že by měl stěžovatel děti přímo manipulovat proti matce. Z odůvodnění (v bodě 34 napadeného rozsudku) pouze vyplývá (zcela bez vazby na znalecký posudek), že stěžovatelovu podporu jejich přání vídat se s matkou jen tehdy, když chtějí, mohou děti vnímat jako nepřímou manipulaci ve prospěch stěžovatelova přání, aby byly v jeho výlučné péči.
15. Závěrem Ústavní soud dodává, že pokud napadený rozsudek nepřispěl k úpravě výchovného režimu o nezletilé, na vině bude také trvající neochota obou rodičů, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti přiznává. Už v řízení před obecnými soudy znalkyně navrhovala pro střídavou péči navykací režim, k němuž ale rodiče v řízení před krajským soudem nepřikročili. Nicméně pokud oba rodiče i přes svou upřímnou snahu setrvají na tom, že soudem zvolené výchovné uspořádání je skutečně pro jejich syny neprůchozí, nic jim nebrání nalézt společně jiný vhodný způsob, který bude co nejvíce zahrnovat výchovné působení obou rodičů a který je v zájmu obou dětí (např. asymetrickou střídavou péči ve prospěch stěžovatele, nebo výlučnou péči stěžovatele se širokým stykem dětí s vedlejší účastnicí). S takovou dohodou se mohou rodiče obrátit na obecné soudy s návrhem na schválení. I takový model péče ale budou muset svým synům rodiče zdůvodnit a připravit je na něj.
16. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (ve vztahu k nezletilým stěžovatelům) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona (ve vztahu k prvnímu stěžovateli). Protože Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl přednostně a bez zbytečného odkladu, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti, s nímž byla ústavní stížnost spojena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu