Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Čecha, zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 35/2025-24 ze dne 30. 10. 2025 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 51 A 9/2025-29 ze dne 11. 2. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se bránil správní žalobou proti rozhodnutím vydaným ve stavebním řízení. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno Městským úřadem Rakovník dne 23. 7. 2024, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti, o odvolání je ze dne 26. 11. 2024.
2. Krajský soud v Praze žalobu stěžovatele z 1. 2. 2025 odmítl pro opožděnost [§ 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního]. Rozhodnutí krajského úřadu bylo stěžovateli doručeno 3. 12. 2024, a poslední den k podání žaloby tak připadl na pátek 3. 1. 2025. Podle krajského soudu měla být žaloba podána v jednoměsíční lhůtě podle § 306 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, která se uplatní pro soudní řízení zahájená od 1. 7. 2024. Tedy i v nynější věci.
3. Nejvyšší správní soud následně napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Neztotožnil se s námitkami stěžovatele o rozporu mezi § 306 odst. 1, § 330 odst. 1 a § 331 stavebního zákona. Výklad § 306 odst. 1 považoval za jednoznačný a nevzbuzující žádné pochyby. S odkazem na svou předcházející judikaturu uvedl, že na soudní řízení zahájená po 30. 6. 2024 se uplatní nová úprava se speciální lhůtou pro podání žaloby v délce jednoho měsíce. Tuto lhůtu stěžovatel nedodržel.
4. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy porušily jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), zejména že se Nejvyšší správní soud nezabýval některými jeho argumenty. Celé stavební řízení probíhalo podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, správní orgány jej poučovaly podle správního řádu, pouze lhůta pro podání žaloby se řídila § 306 stavebního zákona. Podle stěžovatele však nelze stavební zákon (podle jeho § 330 odst. 1) na řízení jako celek použít, ve třech ustanoveních stavebního zákona navíc nadále shledává rozpory a porušení principů předvídatelnosti, ochrany důvěry v právo a zákazu retroaktivity. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel vytýká krajskému soudu, že ve své argumentaci odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 183/2024-26 z 7. 11. 2024, a poukazuje na jeho vady.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s aplikací jednoměsíční lhůty pro podání žaloby podle § 306 stavebního zákona v situaci, kdy samotné správní řízení probíhalo ještě podle zákona č. 183/2006 Sb., avšak procesní úkon byl činěn již za účinnosti (nového) stavebního zákona. Ústavní soud se obdobnou otázkou ve vztahu k tomuto ustanovení zabýval již v řadě svých rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 901/25
z 30. 4. 2025,
sp. zn. IV. ÚS 1730/25
z 2. 7. 2025,
sp. zn. II. ÚS 1960/25
z 23. 7. 2025,
sp. zn. II. ÚS 2158/25
z 6. 8. 2025 či
sp. zn. III. ÚS 2584/25
z 2. 10. 2025), kterými ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v těchto věcech neshledal při uplatnění žalobní lhůty podle § 306 stavebního zákona na rozhodnutí doručená po 1. 7. 2024 žádné kvalifikované pochybení. Výjimku představuje toliko nález sp. zn. I. ÚS 3241/24
z 26. 3. 2025, kde Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zdůraznil, že nově účinná právní úprava lhůt se nesmí zpětně vztahovat na lhůty již běžící, ale jen na ty, které počnuly běžet až po její účinnosti.
8. Ani v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od svých dřívějších závěrů odchýlit. Při posuzování procesní lhůty k podání žaloby nelze racionálně dovodit žádnou pochybnost o tom, že je nutno aplikovat úpravu stavebního zákona, konkrétně jeho § 306 odst. 1 (shodně bod 12 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). V procesním právu se postupuje podle zákona účinného v den, kdy je daný procesní úkon činěn. V projednávané věci byl rozhodný procesní úkon - doručení rozhodnutí krajského úřadu o odvolání - učiněn již za účinnosti nového stavebního zákona, a proto se na něj vztahuje právě tato právní úprava. Na nyní řešenou věc se proto závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/24
neaplikují a na uvedeném nemůže nic změnit ani obsah poučení o opravných prostředcích v předcházejícím správním řízení (shodně bod 13 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
9. K tvrzení, že se Nejvyšší správní soud nezabýval všemi argumenty, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nespecifikoval, které konkrétní argumenty měl soud opomenout. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby si ústavněprávní argumentaci za stěžovatele domýšlel. Ústavní soud dále shledává, že z napadeného rozsudku je patrné, že Nejvyšší správní soud na klíčové námitky stěžovatele reagoval. Poukazuje-li stěžovatel na údajný rozpor mezi § 306, § 330 a § 331 stavebního zákona, lze pro stručnost odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu, který jejich vztah již srozumitelně objasnil (body 10-12 napadeného rozsudku).
10. Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 183/2024-26 z 7. 11. 2024, na který odkázal ve svém rozhodnutí krajský soud. K těmto výtkám postačí uvést, že Nejvyšší správní soud úvahy krajského soudu korigoval a vysvětlil, proč uvedené rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá, což ovšem ničeho nezměnilo na správnosti závěru o opožděnosti žaloby (bod 12 napadeného rozsudku). Polemika stěžovatele s tímto rozhodnutím je proto z hlediska ústavněprávního přezkumu nyní napadených rozhodnutí zcela lichá.
11. Shodně s bodem 12 usnesení
sp. zn. II. ÚS 901/25
lze dále vyzdvihnout, že legisvakanční lhůta (lhůta mezi platností a účinností právního předpisu) činila pro lhůtu pro podání žaloby podle § 306 stavebního zákona nakonec téměř tři roky. Tato legisvakanční lhůta přitom slouží k tomu, aby se adresáti mohli s novými normami nejlépe v dostatečném časovém předstihu seznámit a adaptovat se na ně. Stěžovateli bylo rozhodnutí doručeno až šest měsíců po nabytí účinnosti (nového) stavebního zákona. Ústavní soud tedy nemá pochyb, že právní řád poskytl stěžovateli dostatečný prostor seznámit se s novou právní úpravou. Platnost zásady, že každý si má počínat bděle k ochraně svých práv, je všeobecná. Ústavní soud proto ani v nynějším případě stěžovatele neshledává žádné výjimečné okolnosti, pro něž by měl hledat mimořádná řešení nad rámec jasného znění zákona, který stanoví, že z intertemporálního hlediska je zde rozhodný okamžik zahájení soudního řízení.
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu