Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. listopadu 2024 č. j. 38 Co 259/2024-117, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. V. V. a nezletilého D. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je otázka stanovení rozsahu styku otce (stěžovatel) se synem (nezletilý vedlejší účastník) předběžným opatřením.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že soudní řízení ohledně péče o nezletilého je vedeno od 1. února 2021. Usnesením ze dne 11. září 2024 sp. zn. 24 Nc 6/2021 Městský soud v Brně vydal k návrhu otce předběžné opatření, jímž rozšířil oproti dřívější zatímní úpravě styk otce s nezletilým synem. Podle nového předběžného opatření byl stěžovatel oprávněn stýkat se se synem v každém lichém kalendářním týdnu od středy 14.00 do neděle 18.00 a v každém sudém týdnu od středy 14.00 do pátku 8.00. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně k odvolání matky (nyní vedlejší účastnice) změnil. Rozhodl, že dřívější úprava styku v sudých týdnech není s ohledem na nástup nezletilého na základní školu vyhovující, a shledal tudíž návrh otce důvodným. Ve vztahu k úpravě styku v lichých týdnech však krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se návrh otce zamítá.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Ve velmi stručné ústavní stížnosti uvedl následující námitky. Zaprvé stěžovatel poukazuje na skutečnost, že mu odvolání matky bylo doručeno 7. října 2024 a že krajský soud rozhodl již 1. listopadu 2024, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Analogií dovozuje, že měl mít na vyjádření k dispozici alespoň 30 dnů. K tomu stěžovatel dodal, že zásah krajského soudu byl protiústavní a necitelný, neboť nezletilý po dobu pěti měsíců harmonicky fungoval v praktické asymetrické střídavé péči rodičů.
Zadruhé označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Tu spatřuje v tom, že krajský soud uvedl, že se stěžovatel k odvolání nevyjádřil, avšak jeden z následných odstavců uvádí slovy "K odvolacím námitkám otce je třeba uvést...." Konečně stěžovatel rozporuje závěr krajského soudu, podle něhož plynutí času, asi osminásobné překročení zákonné délky řízení, nepředstavuje naléhavou potřebu pro vydání předběžného opatření. Jde údajně o závěr přepjatě formalistický a nerespektující právo na rodinný život.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto je Ústavní soud nemůže nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé (usnesení ze dne 18. února 2025 sp. zn. II. ÚS 299/25 , bod 12).
6. Zdrženlivost Ústavního soudu je ještě silnější v případě předběžných opatření. Přestože jejich způsobilost zasáhnout do základních práv obecně vyloučit nelze, jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a nepředurčují ani konečný výsledek řízení. Jejich účelem je zatímní úprava, která nevylučuje, že ochrana základních práv bude poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (usnesení ze dne 5. února 2025 sp. zn. II. ÚS 98/25 , bod 11). Ústavní soud proto přistupuje k omezenému testu ústavnosti předběžných opatření, v jehož rámci zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl.
2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (citované usnesení sp. zn. II. ÚS 98/25 , bod 12, a judikatura tam citovaná). Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel (usnesení ze dne 29. ledna 2025 sp. zn. IV. ÚS 252/25 , bod 11). Nadto platí, že míře pečlivosti stížnostních námitek v konkrétním případě odpovídá jejich vypořádání ze strany Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 2193/24 ze dne 26. února 2025, bod 6).
7. První dva kroky omezeného testu přezkumu předběžných opatření, tedy zákonný podklad a vydání příslušným orgánem, stěžovatel nezpochybňoval. Jeho námitky lze podřadit pod krok třetí týkající se svévole. Ústavní soud však neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo známky svévole. Mezi doručením odvolání stěžovateli a rozhodnutím krajského soudu uplynuly zhruba tři a půl týdne. Ústavní soud dospěl k závěru, že taková doba nevybočuje z mezí ústavnosti, neboť poskytovala stěžovateli uskutečnitelnou možnost realizovat svá procesní práva a k odvolání se vyjádřit.
Protiústavnost napadeného rozhodnutí nezpůsobuje ani stěžovatelem poukazovaná nepřesnost ve formulaci krajského soudu (viz bod 3 výše). Z usnesení jako celku je zcela zřejmé, že se jedná o marginální omyl, který neměl vliv na srozumitelnost rozhodnutí. Ke stěžovatelově poslední námitce je třeba uvést, že právě ze zájmů dítěte a hodnoty rychlé a účinné ochrany práv účastníků krajský soud vycházel. Krajský soud upozornil, že v nynějším případě rodiče nezletilého opakovaně využívají návrhů na předběžná opatření k vyřešení sporných záležitostí, které by měly být primárně řešeny dohodou rodičů či rozhodnutím ve věci samé.
Krajský soud proto kladl důraz na zájem na vyřešení vztahů prostřednictvím rozhodnutí ve věci samé, zvlášť s ohledem na nejlepší zájem dítěte a na délku dosavadního řízení (bod 10 napadeného usnesení). Ani tuto úvahu Ústavní soud nepovažuje za přepjatě formalistickou, jak tvrdí stěžovatel, nebo jinak protiústavní.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu